ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1589.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1589/2014-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. K. , stíhaný jako uprchlý podle §302 a násl. tr. ř., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 4 To 56/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 17/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 49 T 17/2007, uznal obviněné Ing. R. K. , J. K. a M. V. vinnými, že
I. obžalovaní Ing. R. K. , J. K. a M. V. společně s další samostatně stíhanou osobou
podle scénáře, připraveného v přesně nezjištěném období roku 2001 obžalovaným Ing. K. a obžalovaným K., který spočíval v tom, že s úmyslem zkrátit spotřební daň upravenou zákonem o spotřebních daních č. 587/1992 Sb. (dále jen „SD“) a daň z přidané hodnoty upravenou zákonem o dani z přidané hodnoty č. 588/1992 Sb. (dále jen „DPH“) zajistí a budou financovat nákup pohonných hmot (dále jen „PHM“) v SRN prostřednictvím vybrané obchodní společnosti, do které dosadí spolupracující osobu, pro tuto společnost obstarají povolení nezajišťovat celní dluh a prostřednictvím této společnosti pak budou PHM dovážet, dovezené PHM prodávat tuzemským odběratelům za cenu zahrnující i SD a DPH a veškeré prodejem PHM získané finanční prostředky budou následně ze společnosti vyváděny na další osoby, aniž by společnost vzniklý celní dluh uhradila, k realizaci tohoto záměru byla vybrána společnost M5, s.r.o., IČO: 25523198 s tehdejším sídlem Jihlava, Žižkova 13 (dále jen „společnost M5“), která byla původně založena v roce 1998 se samostatně stíhanou osobou, se samotným naplňováním domluveného scénáře pak obvinění započali v prvním pololetí roku 2001 a samostatně stíhaná osoba dne 11. 6. 2001 podle instrukcí obžalovaných Ing. K. a K. požádal jako jednatel společnosti M5 Ministerstvo financí ČR – Generální ředitelství cel v Praze o vydání povolení nezajišťovat celní dluh v režimu volného oběhu a národního tranzitu, přičemž za účelem obstarání tohoto povolení začali obžalovaní Ing. K. a K. vyvíjet činnost již přibližně v květnu 2001, následně dne 27. 7. 2001 podepsal obžalovaný Ing. K. jako jednatel společnosti DKR Invest Praha, spol. s r.o., se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 31/555, s L. Ch., Smlouvu o zprostředkování, jejímž obsahem je závazek obžalovaného K. obstarat od Generálního ředitelství cel pro společnosti M5, s.r.o., a Incor LR, s.r.o., povolení nezajišťovat celní dluh, stejnou smlouvu pak obžalovaný K. jako jednatel spol. DKR Invest podepsal dne 19. 8. 2001 s Ing. P. G., jednatelem společnosti Pragofit, a.s., se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 31/555, toto povolení bylo společnosti M5, s.r.o., vydáno dne 7. 8. 2001 a rozšířeno dne 27. 9. 2001 o povolení nezajišťovat celní dluh při nakládání se zbožím, v průběhu jednání o tomto povolení samostatně stíhaná osoba dále v souladu s připraveným plánem převedla dne 21. 9. 2001 společnost M5 na obžalovaného M. V.,
I. c) obžalovaní Ing. R. K. , J. K. a M. V. společně se samostatně stíhanou osobou
dále k naplnění cílů přijatého scénáře postupovali podle plánu připraveného obžalovanými Ing. K. a K. tak, že obžalovaný V. jako jednatel a samostatně stíhaná osoba na základě plné moci realizovali prostřednictvím společnosti M5 v době od 7. 11. 2001 do dne 18. 1. 2002, kdy společnosti M5 bylo rozhodnutím Generálního ředitelství cel odňato povolení nezajišťovat celní dluh, celkem 35 dovozů PHM ze SRN ve vlakových soupravách a prostřednictvím deklaranta České dráhy, a.s., jako přímého zástupce toto zboží přihlásili k celnímu odbavení u celních úřadů v Děčíně:
- dne 7. 11. 2001 podali JCD na propuštění 237,18 tun NM s uvedením celní hodnoty zboží 2.159.602,- Kč, spotřební daně (SD) ve výši 2.302.294,- Kč daně z přidané hodnoty (DPH) ve výši 1.066.110,- Kč, celní dluh 3.368.404,- Kč,
- dne 10. 11. 2001 JCD (doplněno dne 16. 11. 2001 o JCD na porouchaný následně dodaný vagon) na propuštění celkem 1248,7 tun NM s uvedením celní hodnoty zboží 9.600.517,- Kč, SD 12.236.207,- Kč a DPH 4.804.081,- Kč, celkem celní dluh 17.040.288,- Kč,
- dne 17. 11. 2001 JCD na propuštění 1257 tun NM s uvedením celní hodnoty 10.011.796,- Kč, SD 12.237.160,- Kč, DPH 4.894.771,- Kč, celkem celní dluh 17.131.931,- Kč,
- dne 19. 11. 2001 JCD na propuštění 1242 tun NM v hodnotě 11.401.403,- Kč, SD 12.086.255,- Kč, DPH 5.167.285,- Kč, celkem celní dluh 17.253.540,- Kč,
- dne 22. 11. 2001 JCD na propuštění 1085 tun NM v hodnotě 9.998.264,- Kč, SD 10.658.994,- Kč, DPH 4.907.092,- Kč, celkem celní dluh 15.566.086,- Kč,
- dne 25. 11. 2001 JCD na propuštění 622 tun BA 95 v hodnotě 4.918.011,- Kč, SD 9.222.033,- Kč, SD 3.110.810,- Kč, celkem celní dluh 12.332.843,- Kč,
- dne 25. 11. 2001 JCD na propuštění 570 tun BA 91 v hodnotě 4.549.951,- Kč, SD 8.585.747,- Kč, DPH 2.889.854,- Kč, celkem celní dluh 11.475.601,- Kč,
- dne 30. 11. 2001 JCD na propuštění 1260 tun NM v hodnotě 10.860.210,- Kč, SD 12.309.923,- Kč, DPH 5.518.270,- Kč, celkem celní dluh 17.828.193,- Kč,
- dne 1. 12. 2001 JCD na propuštění 452 tun BA 91 v hodnotě 3.697.320,- Kč, SD 6.793.244,- Kč, DPH 2.307.925,- Kč, a 798 tun BA 95 v hodnotě 6.561.246,- Kč, SD 11.840.381,- Kč, DPH 4.048.358,- Kč, celkem celní dluh 24.889.908,- Kč,
- dne 6. 12. 2001 JCD na propuštění 1312 tun NM v hodnotě 11.897.620,- Kč, SD 12.849.331,- Kč, DPH 5.444.330,- Kč, celkem celní dluh 18.293.661,- Kč,
- dne 7. 12. 2001, JCD na propuštění 1240 tun NM v hodnotě 10.672.502,- Kč, SD 12.073.435,- Kč, DPH 5.004.107,- Kč, celkem celní dluh 17.077.542,- Kč,
- dne 13. 12. 2001, JCD na propuštění 1087 tun NM v hodnotě 9.527.075,- Kč, SD 10.697.728,- Kč, DPH 4.637.428,- Kč, celkem celní dluh 15.328.556,- Kč,
- dne 13. 12. 2001, JCD na propuštění 49 tun NM v hodnotě 425.783,- Kč, SD 477.582,- Kč, DPH 206.773,- Kč, celkem celní dluh 684.355,- Kč,
- dne 15. 12. 2001, JCD na propuštění 1205 tun BA 95 v hodnotě 8.616.920,- Kč, SD 17.763.996,- Kč, DPH 6.177.684,- Kč, clo 547.081,- Kč, celkem celní dluh 24.488.761,- Kč,
- dne 17. 12. 2001, JCD na propuštění 1244 tun BA 95 v hodnotě 8.390.834,- Kč, SD 18.270.365,- Kč, DPH 5.865.464,- Kč, celkem celní dluh 23.135.829,- Kč,
- dne 18. 12. 2001, JCD na propuštění 1254 tun NM v hodnotě 9.845.988,- Kč, SD 12.234.291,- Kč, DPH 4.857.662,- Kč, celkem celní dluh 17.091.953,- Kč,
- dne 19. 12. 2001, JCD na propuštění 1087 tun NM v hodnotě 9.188.136,-Kč, SD 10.595.873,-Kč, DPH 4.413.761,-Kč, celkem celní dluh 15.009.634,-Kč,
- dne 22. 12. 2001, JCD na propuštění 1207 tun BA 95 v hodnotě 7.983.166,- Kč, SD 17.782.273,- Kč, DPH 6.011.239,- Kč, clo 505.991,- Kč, celkem celní dluh 24.299.503,- Kč,
- dne 24. 12. 2001, JCD na propuštění 1232 tun BA 95 v hodnotě 8.576.047,- Kč, SD 18.380.825,- Kč, DPH 5.930.512,- Kč, celkem celní dluh 24.311.337,- Kč
- dne 24. 12. 2001, JCD na propuštění 1252 tun NM v hodnotě 9.541.718,- Kč, SD 12.176.337,- Kč, DPH 4.777.973,- Kč, celkem celní dluh 16.954.310,- Kč,
- dne 24. 12. 2001, JCD na propuštění 1238 tun BA 95 v hodnotě 8.620.962,- Kč, SD 18.413.746,- Kč, DPH 5.947.636,- Kč, celkem celní dluh 24.361.382,- Kč,
- dne 25. 12. 2001, JCD na propuštění 1216 tun NM v hodnotě 10.358.382,- Kč, SD 12.078.643,- Kč, DPH 5.148.958,- Kč, celkem celní dluh 17.227.601,- Kč,
- dne 28. 12. 2001, JCD na propuštění 1312 tun NM hodnotě 10.413.780,- Kč, SD 12.826.943,- Kč, DPH 5.112.960,- Kč, celkem celní dluh 17.939.903,- Kč,
- dne 10. 1. 2002, JCD na propuštění 1301 tun NM v hodnotě 10.909.559,- Kč, SD 12.751.164,- Kč, DPH 5.205.360,- Kč, celkem celní dluh 17.956.524,- Kč,
- dne 11. 1. 2002, JCD na propuštění 983 tun NM v hodnotě 8.252.939,- Kč, SD 9.746.031,- Kč, DPH 4.129.520,- Kč, celkem celní dluh 13.875.551,- Kč,
- dne 11. 1. 2002, JCD na propuštění 46 tun NM v hodnotě 384.014,- Kč, SD 454.216,- Kč, DPH 192.310,- Kč, celkem celní dluh 646.526,- Kč,
- dne 11. 1. 2002, JCD na propuštění 47 tun NM v hodnotě 394.518,- Kč, SD 465.219,- Kč, DPH 197.257,- Kč, celkem celní dluh 662.476,- Kč,
- dne 13. 1. 2002, JCD na propuštění 1243 tun NM v hodnotě 9.612.977,- Kč, SD 12.149.743,- Kč, DPH 4.787.799,- Kč, celkem celní dluh 16.937.542,- Kč,
- dne 14. 1. 2002, JCD na propuštění 1210 tun NM v hodnotě 9.358.152,- Kč, SD 11.797.949,- Kč, DPH 4.654.343,- Kč, celkem celní dluh 16.452.292,- Kč,
- dne 17. 1. 2002, JCD na propuštění 58 tun NM v hodnotě 447.008,- Kč, SD 563.549,- Kč, DPH 222.323,- Kč, celkem celní dluh 785.872,- Kč,
- dne 16. 1. 2002, JCD na propuštění 1269 tun NM v hodnotě 11.492.154,- Kč, SD 12.408.286,- Kč, DPH 5.328.757,- Kč, celkem celní dluh 17.737.043,- Kč,
- dne 15. 1. 2002, JCD na propuštění 1253 tun NM v hodnotě 9.615.159,- Kč, SD 12.238.114,- Kč, DPH 4.807.721,- Kč, celkem celní dluh 17.045.835,- Kč,
- dne 17. 1. 2002, JCD na propuštění 1294 tun NM v hodnotě 10.382.860,- Kč, SD 12.723.251,- Kč, DPH 5.083.345,- Kč, celkem celní dluh 17.806.596,- Kč,
- dne 17. 1. 2002, JCD na propuštění 1252 tun NM v hodnotě 9.436.522,- Kč, SD 12.227.926,- Kč, DPH 4.776.179,- Kč, celkem celní dluh 16.994.105,- Kč,
- dne 17. 1. 2002, JCD na propuštění 1248 tun NM v hodnotě 9.447.979,- Kč, SD 12.184.935,- Kč, DPH 4.795.242,- Kč, celkem celní dluh 16.944.177,- Kč,
- dne 18. 1. 2002, JCD na propuštění 1245 tun BA 95 v hodnotě 9.049.151,- Kč, SD 18.457.334,- Kč, DPH 6.051.427,- Kč, celkem celní dluh 24.508.761,- Kč,
a při tom zneužili povolení nezajišťovat celní dluh vydané společnosti M5 Ministerstvem financí – Generálním ředitelstvím cel, a dovezené PHM prodali tuzemským odběratelům za cenu zahrnující i SD a DPH, získané prostředky vybrali v hotovosti a předali dalším osobám, aniž by v termínu do 10 dnů od podání návrhu na propuštění, který byl stanoven dle ustanovení §254 odst. 4 celního zákona č. 13/1993 Sb., celní dluh uhradili, a popsaným jednáním úmyslně zkrátili ke škodě Českého státu daň v celkové výši 571.798.989,- Kč ,
II. obžalovaný Ing. R. K. samostatně
a) dne 31. 12. 1999 v B. pod příslibem poskytnutí úvěru ve výši 50.000.000,- Kč vylákal od generálního ředitele společnosti Stavo Artikel, a.s., Ing. J. B. bankovní šek Komerční banky na částku 6.000.000,- Kč jako krátkodobou půjčku poskytnutou obžalovanému společností Stavo Artikel, a.s., kterou se zavázal vrátit do 10. 1. 2000, současně vystavil a Ing. B. předal směnku vlastní na částku 6.000.000,- Kč, ač neměl v úmyslu půjčené prostředky vrátit a přislíbený úvěr poskytnout, obratem si pak dne 4. 1. 2000 u Komerční banky tento šek nechal proplatit, ale ve sjednaném termínu dluh neuhradil; následně při osobním jednání dne 24. 1. 2000 od Ing. B. vylákal směnku na částku 6.000.000,- Kč, kterou obžalovaný vystavil dne 31. 12. 1999 k zajištění předmětné půjčky, pod smyšlenou záminkou, že téhož dne zadal neodvolatelný příkaz bance k úhradě dluhu ve výši 6.000.000,- Kč ve prospěch účtu společnosti Stavo Artikel, a.s., což doložil falešným potvrzením Živnostenské banky, a.s., ačkoliv takový příkaz k úhradě nikdy bance nedal, směnku zničil a dluh ve výši 6.000.000,- Kč do současné doby společnosti Stavo Artikel, a.s., neuhradil,
b) po přesně nezjištěnou dobu do 24. 7. 2002 v bydlišti své manželky K. K., v trezorové místnosti, jejíž vchod je ukryt v zabudované šatní skříni ve skladovém prostoru budovy bez povolení přechovával a hromadil :
- samopal izraelské výroby Mini UZI ráže 9mm s odstraněným výrobním číslem, se dvěma zásobníky s obsahem celkem 50 ks nábojů zn. Luger 9mm, a zakázaným doplňkem – tlumičem zvuku výstřelu s označením LEI 9 mm,
- samopal značky AGRAM typ 2000 ráže 9mm NATO – LUGER 9 x 19 bez výrobního čísla, s jedním zásobníkem s obsahem 25 ks nábojů zn. Luger 9mm, a zakázaným doplňkem – tlumičem zvuku výstřelu,
- pistoli ČZ ráže 7,65 výrobního čísla se zásobníkem s obsahem 7 ks nábojů ráže 7,65mm zn. Browning,
– 20 ks nábojů s expanzní dutinou ráže 9mm Luger výrobce Eldorado Cartridge Corporation,
- 25 ks nábojů ráže 9mm Luger,
ač jde o zakázané zbraně a střelivo ve smyslu §21 a §22 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu,
c) po přesně nezjištěnou dobu do 24. 7. 2002 v bydlišti své manželky K. K., v utajené trezorové místnosti ukrýval soubor 11 obrazů, ač věděl, že byly získány trestným činem, tyto obrazy, které byly viditelně vyříznuty z původních rámů a opatřeny novými rámy, byly odcizeny dne 2. 3. 2000 neznámými pachateli při loupežném přepadení manželům G., a jejich celková hodnota dle znaleckého posudku je nejméně 3.403.000,- Kč.
Soud prvého stupně takto popsané jednání obviněného Ing. R. K. právně kvalifikoval:
- pod body I . a I.c) jako organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku,
- pod bodem II. a) jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku,
- pod bodem II. b) jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009,
- pod bodem II. c) jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009,
a uložil mu za tyto trestné činy [ad I./I.c), II./a),b),c)] a dále za dva trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 9 T 126/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, a za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5, písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 2 To 98/2007, a za organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 40 T 6/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 9 To 75/2011, podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a za použití §43 odst. 1, věta za středníkem, tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu uložil i peněžitý trest ve výměře pětiset celých denních sazeb po 6.000,- Kč, celkem 3.000.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody na jeden rok a šest měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2010 mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let.
Soud současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 9 T 126/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 2 To 98/2007, a z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 40 T 6/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 9 To 75/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jmenovaný soud prvého stupně jednání spoluobviněného J. K. popsané pod body I., I. c) odsuzujícího rozsudku právně kvalifikoval jako organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a uložil mu podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu uložil rovněž peněžitý trest ve výměře sedm set celých denních sazeb po 7.000,- Kč, celkem 4.900.000,- Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody na dva roky.
Jednání dalšího spoluobviněného M. V. popsané pod body I. a) odsuzujícího rozsudku nalézací soud právně kvalifikoval jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, jednání popsané tamtéž pod bodem I. b) posoudil jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a jednání popsané rovněž tam pod bodem I., I. c) jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy [ad I./Ia),b),c)] a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2006, sp. zn. 7 T 19/2006, a za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3, písm. b) tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 11 T 70/2007, mu uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2006, sp. zn. 7 T 19/2006, a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 11 T 70/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost zaplatit poškozenému – Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci, Praha 8, Prvního pluku 367/5, škodu ve výši 12.667.357,- Kč.
Proti uvedenému rozsudku podali obviněný Ing. R. K. a poškozená MADAX Trade, spol. s r.o., odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 4 To 56/2013, tak, že z jejich podnětu podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obžalovaného Ing. R. K. ve výroku o vině pod bodem I., I. c), pod bodem II. a) a v celém výroku o trestu.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. R. K. uznal vinným že,
I. společně s J. K., M. V., jejichž trestní stíhání bylo zastaveno, a s další samostatně stíhanou osobou
podle scénáře, připraveného v přesně nezjištěném období roku 2001 obžalovaným Ing. K. a J. K., který spočíval v tom, že s úmyslem zkrátit spotřební daň upravenou zákonem o spotřebních daních č. 587/1992 Sb. (dále jen „SD“) a daň z přidané hodnoty upravenou zákonem o dani z přidané hodnoty č. 588/1992 Sb. (dále jen „DPH“) zajistí a budou financovat nákup pohonných hmot (dále jen „PHM“) v SRN prostřednictvím vybrané obchodní společnosti, do které dosadí spolupracující osobu, pro tuto společnost obstarají povolení nezajišťovat celní dluh a prostřednictvím této společnosti pak budou PHM dovážet, dovezené PHM prodávat tuzemským odběratelům za cenu zahrnující i SD a DPH a veškeré prodejem PHM získané finanční prostředky budou následně ze společnosti vyváděny na další osoby, aniž by společnost vzniklý celní dluh uhradila, k realizaci tohoto záměru byla vybrána společnost M5, s.r.o., IČO: 25523198 s tehdejším sídlem Jihlava, Žižkova 13 (dále jen „společnost M5“), která byla původně založena v roce 1998 samostatně stíhanou osobou, se samotným naplňováním domluveného scénáře jmenovaní započali v prvním pololetí roku 2001,
samostatně stíhaná osoba dne 11. 6. 2001 podle instrukcí Ing. K. a J. K. požádala jako jednatel společnosti M5 Ministerstvo financí ČR – Generální ředitelství cel v Praze o vydání povolení nezajišťovat celní dluh v režimu volného oběhu a národního tranzitu, přičemž za účelem obstarání tohoto povolení začali obžalovaný Ing. K. a J. K. vyvíjet činnost již přibližně v květnu 2001, následně dne 27.7.2001 podepsal obžalovaný Ing. K. jako jednatel společnosti DKR Invest Praha, spol. s r.o., se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 31/555, s L. Ch., Smlouvu o zprostředkování, jejímž obsahem je závazek obžalovaného K. obstarat od Generálního ředitelství cel pro společnosti M5, s.r.o., a Incor LR, s.r.o., povolení nezajišťovat celní dluh, stejnou smlouvu pak obžalovaný K. jako jednatel spol. DKR Invest podepsal dne 19. 8. 2001 s Ing. P. G., jednatelem společnosti Pragofit, a.s., se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 31/555, toto povolení bylo společnosti M5, s.r.o., vydáno dne 7. 8. 2001 a rozšířeno dne 27. 9. 2001 o povolení nezajišťovat celní dluh při nakládání se zbožím, v průběhu jednání o tomto povolení samostatně stíhaná osoba dále v souladu s připraveným plánem převedla dne 21. 9. 2001 společnost M5 na M. V.,
a dále k naplnění cílů přijatého scénáře postupovali podle plánu připraveného obžalovaným Ing. K. a J. K. tak, že M. V. jako jednatel a samostatně stíhaná osoba na základě plné moci realizovali prostřednictvím společnosti M5 v době od 7. 11. 2001 do dne 18. 1. 2002, kdy společnosti M5 bylo rozhodnutím Generálního ředitelství cel odňato povolení nezajišťovat celní dluh, celkem 35 dovozů PHM ze SRN ve vlakových soupravách a prostřednictvím deklaranta České dráhy, a.s., jako přímého zástupce, toto zboží přihlásili k celnímu odbavení u celního úřadu v Děčíně:
- dne 7. 11. 2001 podali JCD na propuštění 237,18 tun NM s uvedením celní hodnoty zboží 2.159.602,- Kč, spotřební daně (SD) ve výši 2.302.294,- Kč daně z přidané hodnoty (DPH) ve výši 1.066.110,- Kč, uhrazeno bylo 51.675,03 Kč, celní dluh 3.316.728,97 Kč,
- dne 10. 11. 2001 JCD (doplněno dne 16.11.2001 o JCD na porouchaný následně dodaný vagon) na propuštění celkem 1248,7 tun NM s uvedením celní hodnoty zboží 9.600.517,- Kč, SD 12.236.207,- Kč a DPH 4.804.081,- Kč, uhrazeno bylo 88.670,18 Kč, celkem celní dluh 16.951.617,82 Kč,
- dne 17. 11. 2001 JCD na propuštění 1257 tun NM s uvedením celní hodnoty 10.011.796,- Kč, SD 12.237.160,- Kč, DPH 4.894.771,- Kč, celkem celní dluh 17.131.931,- Kč,
- dne 19. 11. 2001 JCD na propuštění 1242 tun NM v hodnotě 11.401.403,- Kč, SD 12.086.255,- Kč, DPH 5.167.285,- Kč, celkem celní dluh 17.253.540,- Kč,
- dne 22. 11. 2001 JCD na propuštění 1085 tun NM v hodnotě 9.998.264,- Kč, SD 10.658.994,- Kč, DPH 4.907.092,- Kč, celkem celní dluh 15.566.086,- Kč,
- dne 25. 11. 2001 JCD na propuštění 622 tun BA 95 v hodnotě 4.918.011,- Kč, SD 9.222.033,- Kč, SD 3.110.810,- Kč, celkem celní dluh 12.332.843,- Kč,
- dne 25. 11. 2001 JCD na propuštění 570 tun BA 91 v hodnotě 4.549.951,- Kč, SD 8.585.747,- Kč, DPH 2.889.854,- Kč, celkem celní dluh 11.475.601,- Kč,
- dne 30. 11. 2001 JCD na propuštění 1260 tun NM v hodnotě 10.860.210,- Kč, SD 12.309.923,- Kč, DPH 5.518.270,- Kč, celkem celní dluh 17.828.193,- Kč,
- dne 1. 12. 2001 JCD na propuštění 452 tun BA 91 v hodnotě 3.697.320,- Kč, SD 6.793.244,- Kč, DPH 2.307.925,- Kč, a 798 tun BA 95 v hodnotě 6.561.246,- Kč, SD 11.840.381,- Kč, DPH 4.048.358,- Kč, celkem celní dluh 24.889.908,- Kč,
- dne 6. 12. 2001 JCD na propuštění 1312 tun NM v hodnotě 11.897.620,- Kč, SD 12.849.331,- Kč, DPH 5.444.330,- Kč, celkem celní dluh 18.293.661,- Kč,
- dne 7. 12. 2001, JCD na propuštění 1240 tun NM v hodnotě 10.672.502,- Kč, SD 12.073.435,- Kč, DPH 5.004.107,- Kč, celkem celní dluh 17.077.542,- Kč,
- dne 13. 12. 2001, JCD na propuštění 1087 tun NM v hodnotě 9.527.075,- Kč, SD 10.697.728,- Kč, DPH 4.637.428,- Kč, celkem celní dluh 15.328.556,- Kč,
- dne 13. 12. 2001, JCD na propuštění 49 tun NM v hodnotě 425.783,- Kč, SD 477.582,- Kč, DPH 206.773,- Kč, celkem celní dluh 684.355,- Kč,
- dne 17. 12. 2001, JCD na propuštění 1244 tun BA 95 v hodnotě 8.390.834,- Kč, SD 18.270.365,- Kč, DPH 5.865.464,- Kč, celkem celní dluh 23.135.829,- Kč,
- dne 18. 12. 2001, JCD na propuštění 1254 tun NM v hodnotě 9.845.988,- Kč, SD 12.234.291,- Kč, DPH 4.857.662,- Kč, celkem celní dluh 17.091.953,- Kč,
- dne 19. 12. 2001, JCD na propuštění 1087 tun NM v hodnotě 9.188.136,-Kč, SD 10.595.873,-Kč, DPH 4.413.761,-Kč, celkem celní dluh 15.009.634,-Kč,
- dne 24. 12. 2001, JCD na propuštění 1232 tun BA 95 v hodnotě 8.576.047,- Kč, SD 18.380.825,- Kč, DPH 5.930.512,- Kč, celkem celní dluh 24.311.337,- Kč
- dne 24. 12. 2001, JCD na propuštění 1252 tun NM v hodnotě 9.541.718,- Kč, SD 12.176.337,- Kč, DPH 4.777.973,- Kč, celkem celní dluh 16.954.310,- Kč,
- dne 24. 12. 2001, JCD na propuštění 1238 tun BA 95 v hodnotě 8.620.962,- Kč, SD 18.413.746,- Kč, DPH 5.947.636,- Kč, celkem celní dluh 24.361.382,- Kč,
- dne 25. 12. 2001, JCD na propuštění 1216 tun NM v hodnotě 10.358.382,- Kč, SD 12.078.643,- Kč, DPH 5.148.958,- Kč, uhrazeno bylo 93.968,25 Kč, celkem celní dluh 17.133.623,85 Kč,
- dne 28. 12. 2001, JCD na propuštění 1312 tun NM v hodnotě 10.413.780,- Kč, SD 12.826.943,- Kč, DPH 5.112.960,- Kč, uhrazeno bylo 97.853,41 Kč, celkem celní dluh 17.842.049,59 Kč,
- dne 10. 1. 2002, JCD na propuštění 1301 tun NM v hodnotě 10.909.559,- Kč, SD 12.751.164,- Kč, DPH 5.205.360,- Kč, celkem celní dluh 17.956.524,- Kč,
- dne 11. 1. 2002, JCD na propuštění 983 tun NM v hodnotě 8.252.939,- Kč, SD 9.746.031,- Kč, DPH 4.129.520,- Kč, celkem celní dluh 13.875.551,- Kč,
- dne 11. 1. 2002, JCD na propuštění 46 tun NM v hodnotě 384.014,- Kč, SD 454.216,- Kč, DPH 192.310,- Kč, celkem celní dluh 646.526,- Kč,
- dne 11. 1. 2002, JCD na propuštění 47 tun NM v hodnotě 394.518,- Kč, SD 465.219,- Kč, DPH 197.257,- Kč, celkem celní dluh 662.476,- Kč,
- dne 13. 1. 2002, JCD na propuštění 1243 tun NM v hodnotě 9.612.977,- Kč, SD 12.149.743,- Kč, DPH 4.787.799,- Kč, celkem celní dluh 16.937.542,- Kč,
- dne 14. 1. 2002, JCD na propuštění 1210 tun NM v hodnotě 9.358.152,- Kč, SD 11.797.949,- Kč, DPH 4.654.343,- Kč, celkem celní dluh 16.452.292,- Kč,
- dne 17. 1. 2002, JCD na propuštění 58 tun NM v hodnotě 447.008,- Kč, SD 563.549,- Kč, DPH 222.323,- Kč, celkem celní dluh 785.872,- Kč,
- dne 16. 1. 2002, JCD na propuštění 1269 tun NM v hodnotě 11.492.154,- Kč, SD 12.408.286,- Kč, DPH 5.328.757,- Kč, celkem celní dluh 17.737.043,- Kč,
- dne 15. 1. 2002, JCD na propuštění 1253 tun NM v hodnotě 9.615.159,- Kč, SD 12.238.114,- Kč, DPH 4.807.721,- Kč, celkem celní dluh 17.045.835,- Kč,
- dne 17. 1. 2002, JCD na propuštění 1294 tun NM v hodnotě 10.382.860,- Kč, SD 12.723.251,- Kč, DPH 5.083.345,- Kč, celkem celní dluh 17.806.596,- Kč,
- dne 17. 1. 2002, JCD na propuštění 1252 tun NM v hodnotě 9.436.522,- Kč, SD 12.227.926,- Kč, DPH 4.776.179,- Kč, celkem celní dluh 16.994.105,- Kč,
- dne 17. 1. 2002, JCD na propuštění 1248 tun NM v hodnotě 9.447.979,- Kč, SD 12.184.935,- Kč, DPH 4.795.242,- Kč, celkem celní dluh 16.944.177,- Kč,
- dne 18. 1. 2002, JCD na propuštění 1245 tun BA 95 v hodnotě 9.049.151,- Kč, SD 18.457.334,- Kč, DPH 6.051.427,- Kč, celkem celní dluh 24.508.761,- Kč,
a při tom zneužili povolení nezajišťovat celní dluh vydané společnosti M5 Ministerstvem financí – Generálním ředitelstvím cel, a dovezené PHM prodali tuzemským odběratelům za cenu zahrnující i SD a DPH, získané prostředky vybrali v hotovosti a předali dalším osobám, aniž by v termínu do 10 dnů od podání návrhu na propuštění, který byl stanoven dle ustanovení §254 odst. 4 celního zákona č. 13/1993 Sb., celní dluh uhradili, a popsaným jednáním úmyslně zkrátili ke škodě Českého státu daň v celkové výši 522.323.990,23 Kč,
II. a) dne 31. 12. 1999 v B. pod příslibem poskytnutí úvěru ve výši 50.000.000,- Kč vylákal od generálního ředitele společnosti Stavo Artikel, a.s., Ing. J. B. bankovní šek Komerční banky na částku 6.000.000,- Kč jako krátkodobou půjčku poskytnutou obžalovanému společností Stavo Artikel, a.s., kterou se zavázal vrátit do 10. 1. 2000, současně vystavil a Ing. B. předal směnku vlastní na částku 6.000.000,- Kč, ač neměl v úmyslu půjčené prostředky vrátit a přislíbený úvěr poskytnout, obratem si pak dne 4. 1. 2000 u Komerční banky tento šek nechal proplatit, ale ve sjednaném termínu dluh neuhradil; následně při osobním jednání dne 24. 1. 2000 od Ing. B. vylákal směnku na částku 6.000.000,- Kč, kterou obžalovaný vystavil dne 31. 12. 1999 k zajištění předmětné půjčky, pod smyšlenou záminkou, že téhož dne zadal neodvolatelný příkaz bance k úhradě dluhu ve výši 6.000.000,-Kč ve prospěch účtu společnosti Stavo Artikel, a.s., což doložil falešným potvrzením Živnostenské banky, a.s., ačkoliv takový příkaz k úhradě nikdy bance nedal, směnku zničil a dluh ve výši 6.000.000,- Kč do současné doby společnosti Stavo Artikel, a.s., neuhradil,
Takto popsané jednání obviněného Ing. R. K. soud druhého stupně právně kvalifikoval:
- pod bodem I. jako organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.) trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.),
- pod bodem II. a) jako trestný čin trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.)
a uložil mu za tyto trestné činy a za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 písm. b) tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.) pod bodem II. b) napadeného rozsudku, za trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.) pod bodem II. c) napadeného rozsudku, které zůstaly v napadeném rozsudku nedotčeny, a dále za dva trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 9 T 126/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5, písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 2 To 98/2007, a za organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 40 T 6/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 9 To 75/2011, podle §206 odst. 5 tr. zákoníku, podle §148 odst. 4 tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.) a §35 odst. 2 tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.) souhrnný trest odnětí svobody na deset let a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.) zařadil do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.) mu uložil i peněžitý trest ve výměře 3.000.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.) pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody na 1 (jeden) rok a 6 (šest) měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zákona mu uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 (pěti) let.
Podle §35 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud zrušil výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 9 T 126/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 2 To 98/2007, a z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 40 T 6/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 9 To 75/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Konečně odvolací soud podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené MADAX Trade, spol. s r. o., Banská Bystrica, Skuteckého 30, SR, IČ 36633755, částku 6.000.000,- Kč.
Obviněný Ing. R. K. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Dovolatel na počátku svého podání (pod bodem I.) poukázal na několik judikatorních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahujících se k dovolacímu řízení jako takovému. Připomněl především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1063/2012, podle nějž nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, a navazující názor Ústavního soudu, podle kterého se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce (nálezy pod sp. zn. I. ÚS. 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Jako podmínky, kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod, označil Ústavní soud případy důkazů opomenutých, důkazů získaných v rozporu s procesními předpisy a případy svévolného hodnocení důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (nálezy pod sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03). V návaznosti na to dovolatel uvedl, že bude namítat nesprávné hodnocení provedených důkazů, neboť skutkové závěry soudů neměly oporu v provedeném dokazování. Nesprávná realizace důkazního řízení pak měla za následek porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Právě v jeho případě bylo možno hovořit o zřejmém nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, které by mohly naplnit „extrémní nesoulad“. Podání učinil i z procesní opatrnosti, aby mohl případně podat ústavní stížnost (poukázal tu na nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 910/07, III. ÚS 274/14).
Pod bodem II. svého podání dovolatel uvedl, že trvá na tom, že nebyl a stále není v procesním postavení uprchlého, takže řízení podle §302 a násl. tr. ř. je protiprávní a protiústavní. V důsledku toho bylo porušeno jeho právo přítomnosti na hlavním líčení, což je podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolacím důvodem. Zdůraznil, že je nově ve vazební věznici v Jihoafrické republice (dále jen „JAR“), takže jeho možnost návratu do České republiky (dále jen „ČR“) je vyloučena. Odvolací soud ve svém odůvodnění s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012, uvedl, že pro posouzení, zda se obviněný vyhýbá trestnímu řízení v ČR, je podstatný jeho postoj k žádosti o jeho vydání. Odvolací soud obdržel zprávu od Ministerstva spravedlnosti ČR, z níž dovodil, že azylové i vydávací řízení stále probíhá a obviněný využil všechny opravné prostředky k tomu, aby zabránil svému vydání do ČR.
Takový závěr podle dovolatele nevyjadřuje jeho aktuální postoj k vydávacímu řízení. Odvolací soud se nevypořádal s jeho reálným postojem formou konkrétně uvedených kroků, které by činil. Konstatování, že řízení stále probíhá a že (obviněný) využil všechny opravné prostředky, nebylo možno spojovat s jeho jednoznačným postojem k těmto řízením. Jeho posledním zmíněným právním krokem je opravný prostředek k Nejvyššímu soudu JAR podaný v druhé polovině roku 2011. Odvolací soud neuvedl žádný právní krok znemožňující vydání do ČR, který by (obviněný) činil od konce roku 2011. Pokud odvolací soud zastával stanovisko podle „nálezu“ Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1464/2012, že je nutné zkoumat aktuální postoj obviněného k extradičnímu řízení, pak namítal, že jeho závěr o jeho negativním postoji nebyl podložen žádným relevantním důkazem.
Pod bodem III. dovolatel uvedl, že je viněn z organizátorství k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, tedy ke kvalifikovanému jednání nejméně se dvěma osobami [dovolatel evidentně přehlédl, že tímto trestným činem jej uznal vinným soud prvního stupně, zatímco odvolací soud, proti jehož rozsudku dovolání podal, jeho jednání pod bodem I., I. c) rozsudku právně posoudil jako organizátorství k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona]. K tomu dodal, že samotné účastenství ve formě organizátorství předpokládá, že organizátor jedná nejméně se dvěma osobami, tedy nelze zároveň tvrdit, že je účastníkem – organizátorem, a zároveň jeho údajné jednání subsumovat pod kvalifikovanou skutkovou podstatu, která tkví ve spolupráci s nejméně dvěma osobami, jelikož toto je již pojmovým znakem samotného organizátorství. Odvolací soud pouze konstatoval, že podle jeho názoru organizátor nemusí svoji činnost zosnovat nebo řídit přinejmenším ve vztahu ke dvěma osobám a že tento názor obhajoby nemá oporu v zákoně. Dovolatel však trval na tom, že již pojmovým znakem organizátorství je vyvíjená činnost organizátora nejméně dvěma odlišným osobám. Pokud by byla přijata teze, že lze organizovat jen jednu osobu, byla nasnadě námitka, že takové jednání by bylo subsumovatelné pod účastenství ve formě pomoci či návodu, ale nikoli organizátorství. Tímto výkladem §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tak dospěl k závěru, že organizátorství musí být vyvíjeno nejméně ke dvěma osobám.
Dovolatel dále uvedl, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby ve formě účastenství vychází ze zásady akcesority, tedy závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Hlavními pachateli měli být M. H. a M. V., které soudy označily jako tzv. „bílé koně“. Podle „nálezu“ Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 908/2003 vyplýval požadavek na nutnost zjištění objektivní i subjektivní skutkové podstaty trestného činu přímého pachatele. Zásadním podezřelým přímým pachatelem však byl podle dovolatele M. H., jehož trestná činnost nebyla nikdy prokázána. Závěr soudů o tom, že M. H. a M. V. věděli, že jejich činnost ve společnosti M5 měla za cíl zkrácení daně při dovozech PHM a byli srozuměni, že naplňují scénář připravený obviněnými Ing. R. K. a J. K., neměl oporu v provedených důkazech, soudy se nevyrovnaly s otázkou propojení osob M. H. a M. V. s ním (dovolatelem), existoval zde extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
Pokud soudy uzavřely, že je dostatečně zjištěna objektivní a subjektivní skutková podstata trestného činu kladená za vinu M. H. a M. V., a že „tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí o vině obviněného K.“, dovolatel namítl, že tento dostatečný podklad neexistuje. Nebyl žádný důkaz prokazující jeho organizátorství ve formě plánu, žádný důkaz neprokazoval, že někoho pověřoval konkrétními úkoly, ani že by vyhledával pachatele jmenovaného trestného činu. Všichni spoluobvinění popřeli, že by znali jeho roli v údajné organizaci trestného činu, spoluobviněné M. H. a M. V. ani nezná. Soud neprokázal alespoň určitou míru znalosti údajných přímých pachatelů soudem deklarované role dovolatele v obžalobou popsaném jednání.
Obviněný dále s poukazem na „nález“ Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 1009/2009 a rozebírající pojem organizátorství, uvedl, že soud neprokázal žádným přímým přesvědčivým důkazem skutečnost, že by svým vlastním jednáním naplňoval alespoň jednu z činností typicky judikaturou považovanou za organizátorství. Soudy se nevyrovnaly dostatečně s námitkou neexistence příčinné souvislosti mezi jednáním organizátora a osobami, které čin páchaly. V tom opět spatřoval zásadní rozpor mezi provedenými, resp. vůbec neprovedenými důkazy, a skutkovým zjištěním, že zde existuje, alespoň s určitou pravděpodobností, příčinná souvislost mezi jeho údajným jednáním a údajným jednáním spoluobviněných. Trval na tom, že výpovědi svědků B. a P. jsou zcela nevěrohodné. Skutečnost, že nebyli nestranní a měli zájem na jeho odsouzení, je stavělo do role svědků nevěrohodných, zvláště když se jednalo o jediné přímé důkazy jeho trestné činnosti. Soud se nevyrovnal s jeho námitkou, že mu nebyla dostatečně prokázána dominantní role v postavení organizátora (poukázal tu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 418/97).
Dovolatel rovněž soudu vytkl, že nepřisvědčil jeho námitce, že smlouvy směřující k zajištění povolení nezajišťovat celní dluh byly ryze obchodního charakteru, a že naopak uvedl, že byly přímým důkazem o jeho účasti na trestném činu. Tyto smlouvy však nebyly nijak v rozporu s právem a tak přetrvával extrémní nesoulad se skutkovým závěrem soudu a de facto neexistencí důkazu, podle kterého měl soud k tomuto zjištění dospět. Soud se nevyrovnal ani s jeho námitkou, že listiny zajištěné při domovní prohlídce obsahovaly pouze hesla či jména, která nebyla provázána s činností spoluobviněných či obchodními aktivitami společnosti M5 s. r. o. Jedinými přímými důkazy byly výpovědi svědků B. a P., u nichž však chyběla jejich věrohodnost. Tyto důkazy by měly prokazovat jeho jednání přímo, nikoliv zprostředkovaně. Svědek B. byl v době údajného spáchání činu vazebně stíhán, svědek P. byl svědkem pouhých údajných příprav na trestný čin. Relevantnost skutkových zjištění na základě výpovědí těchto dvou svědků byla nedostatečná a zakládala extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
K výroku o vině pod bodem II. a) rozsudku odvolacího soudu obviněný uvedl, že soudy neprokázaly jeho úmysl nevrátit již při půjčování částku 6 milionů zpět poškozenému Ing. J. B. Údajné vylákání směnky nemohlo nic změnit na podstatě závazkového vztahu mezi nimi, směnka měla jen zajišťovací funkci z pohledu existujícího závazkového vztahu, a tudíž se nemohlo jednat o podvodné jednání. Vylákání nemohlo být podvodem, jelikož se nedotýkalo podstaty právního vztahu, pouze zeslabovalo možnost vymáhání údajné pohledávky. Soud hodnotil pouze tvrzení proti tvrzení a podle zásad in dubio pro reo se měl přiklonit k jeho tvrzení. Aplikace trestního práva nebyla namístě vzhledem k zásadě ultima ratio.
K výroku o vině pod bodem II. b) rozsudku nalézacího soudu dovolatel uvedl, že soudy dovodily, že byl tou osobou, která držela zjištěné zbraně, avšak tato skutečnost mu nebyla prokázána žádným přímým důkazem. Byla zde důvodná pochybnost, že zbraně byly do místností vloženy jinou osobou, a to i ve spojení se skutečností, že do místností mělo přístup více osob. Nebyla tak jednoznačně prokázána osoba pachatele, i zde existoval extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudu.
Obviněný dále k výroku o vině pod bodem II. c) rozsudku nalézacího soudu uvedl, že soudy se nevyrovnaly s tím, že nebyla prokázána jednoznačně osoba pachatele, a proto mu nemohl být dáván za vinu trestný čin podílnictví. Opět zde namítal existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudu.
K výroku o povinnosti nahradit škodu společnosti MADAX Trade spol. s r. o. dovolatel uvedl, že vzhledem k tomu, že popírá vinu pod bodem II. a) rozsudku, pak popírá i přiznaný adhezní nárok uvedené společnosti.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 4 To 56/2013, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2012. sp. zn. 49 T 17/2007, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal, nebo aby sám podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl, tak že se (obviněný) zprošťuje obžaloby.
V návaznosti na podané dovolání obviněný rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadeného rozhodnutí, nebo rozhodl o jeho přerušení, a to ve vztahu k výroku týkajícímu se jeho povinnosti zaplatit společnosti MADAX Trade spol. s r. o. náhradu škody ve výši 6 milionů korun, neboť vyvstaly odůvodněné pochybnosti o vhodnosti a účelnosti výkonu rozhodnutí, a to jak s ohledem na námitky uvedené v podaném dovolání, tak s ohledem na to, že jemu i jeho manželce může vzniknout škoda velkého rozsahu. Ohledně uvedeného výroku napadeného rozhodnutí o přiznané náhradě škody totiž již jeho výkon probíhá, a proto má za to, že navrženým způsobem lze rozhodnout i ve vztahu k jinému vykonatelnému výroku rozhodnutí, např. o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo vydání bezdůvodného obohacení (poukázal tu na Trestní řád II. Komentář. Šámal P. a kol., 7. vydání. §265 o , s. 3277, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1523/2010). Navrhl proto, aby předseda senátu soud prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. předložil spis Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad a přerušení výkonu rozhodnutí, resp. podal podle §265 o odst. 1 tr. ř. podnět či návrh předsedovi senátu Nejvyššího soudu k odložení a přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, což odůvodnil i dalšími argumenty.
Dovolatel dále uvedl, že dne 22. 5. 2014 bylo jeho právní zástupkyni JUDr. Kateřině Vodičkové doručeno vyrozumění Mgr. Martiny Havlové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 10, o zahájení exekuce, pověřené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 333 EXE 345/2014 k vedení exekuce proti němu. Exekuce byla zahájena na základě návrhu, jehož podkladem bylo napadené rozhodnutí. Exekutorka vydala již několik exekučních příkazů, které postihují nejen majetek v jeho výlučném vlastnictví, ale i majetek, který má ve společném jmění manželů, a také majetek, který náleží do výlučného vlastnictví jeho manželky, což plyne ze samotných exekučních příkazů. V průběhu dovolacího řízení hrozí zpeněžení jak jeho majetku, tak majetku jeho manželky, a to bez ohledu na výsledek tohoto dovolacího řízení. Hodnota majetku zahrnutého do exekuce převyšuje částku 6 milionů korun, která je exekučně vymáhána, a hrozí též, že majetek bude prodán za cenu mnohem nižší, než činí tržní hodnota.
Vzhledem k tomu, že odklad a přerušení výkonu rozhodnutí má povahu dočasného opatření, jehož účelem je předejít nepříznivým a neodčinitelným následkům neodkladného provedení výkonu, přičemž odklad či přerušení nemá na poškozeného kromě hlediska časového žádný negativní dopad, má dovolatel za to, že podmínky pro odklad a přerušení výkonu rozhodnutí jsou splněny. Argumenty, které uvedl v dovolání, mohou vést ke změně napadeného rozhodnutí v jeho prospěch. Mohlo by to mít dopad nejen na uložený souhrnný trest (tedy i na peněžitý trest ve výši 3 miliony korun), ale i na uloženou mu povinnost k náhradě škody ve výši 6 milionů korun. Proto je přesvědčen, že není vhodné, aby se započalo s výkonem trestů, či pokračovalo ve vymáhání náhrady škody, neboť dovolání podal včas a za splnění formálních podmínek trestního řádu, takže lze důvodně předpokládat jeho věcné projednání. Rozsah spisového materiálu této kauzy vyžaduje dostatečný čas k přípravě senátu Nejvyššího soudu, nelze tedy předpokládat rozhodnutí v blízké době. Hrozí tak, že zpeněžením majetku nebo jeho části vznikne v případě zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí citelná škoda. Zpeněžování bude mít zásadní dopad do majetkové sféry obviněného a jeho manželky. Odložení a přerušení výkonu napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem proto považuje za nejúčinnější obranu, neboť samotné podání dovolání nemá z pohledu exekuce odkladný účinek. Za dané situace není vhodné a účelné, aby se započalo s výkonem rozhodnutí odvolacího soudu, resp. aby se v něm ve vztahu k přiznané náhradě škody pokračovalo.
Z těchto důvodů dovolatel v závěru tohoto podání zopakoval návrh, aby předseda soudu prvního stupně podal Nejvyššímu soudu návrh na odložení a přerušení výkonu napadeného rozhodnutí a aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265 o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 4 To 56/2013, a to ve výroku o náhradě škody přiznané poškozenému ve výši 6 milionů korun, a ve vztahu k ostatním výrokům tohoto rozhodnutí ve spojení s výroky rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 49 T 17/2007, které nebyly rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 4 To 56/2013, zrušeny, výkon tohoto rozhodnutí odložil, to vše do doby, než Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 4 To 56/2013.
K podanému dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k uplatněným námitkám uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jakkoliv námitku, podle které bylo vedeno řízení proti uprchlému, ačkoli k tomu nebyly splněny zákonné podmínky, lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, nepovažoval ji za důvodnou.
Státní zástupce v podrobnostech uvedl, že podle §302 tr. ř. lze řízení proti uprchlému konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Podatel v podstatě namítal, že zákonné podmínky řízení proti uprchlému nebyly splněny proto, že se v JAR nachází ve vazební věznici a že není doložen jeho negativní postoj k vydání do ČR, když poslední aktivní právní kroky proti svému vydání do ČR učinil v druhé polovině roku 2011. V tomto směru lze v plné míře odkázat na dovolatelem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2013, jež bylo vydáno v jiné jeho trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2007, která pravomocně skončila rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2012. Státní zástupce je na rozdíl od dovolatele přesvědčen, že názory tohoto rozhodnutí lze vztáhnout i na nyní posuzovanou trestní věc. Z citovaného rozhodnutí vyplývalo, že rozhodující podmínkou pro konání řízení proti uprchlému ve věci obviněného, který se zdržuje v cizině, je okolnost, že důvodem pobytu obviněného v cizině je jeho záměr vyhnout se trestnímu stíhání před soudem domovského státu. Je-li tato podmínka splněna, pak konání řízení proti uprchlému nebrání skutečnost, že uprchlý obviněný byl omezen na osobní svobodě orgány trestního řízení cizího státu, ve kterém se zdržuje. Přitom není rozhodné, zda k omezení osobní svobody uprchlého obviněného došlo vydávací vazbou (jak tomu bylo ve shora uvedené věci řešené rozhodnutím Nejvyššího soudu), nebo zda se nachází ve vazbě v souvislosti s podezřením, že se v cizím státě dopustil trestné činnosti. Rozhodující bylo, že důvodem dlouhodobého pobytu obviněného v cizině je jeho záměr vyhnout se trestnímu řízení vedenému proti němu v ČR. Neexistují přitom – a v dovolání ani nejsou uváděny – žádné konkrétní okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že došlo k nějaké změně postoje obviněného k jeho návratu do ČR; obviněnému např. ani pobyt ve věznici v JAR nebránil v tom, aby sám nebo prostřednictvím svých tamějších advokátů učinil kroky ke skončení stále probíhajícího azylového řízení, což ovšem neučinil. Skutečnost, že poslední aktivní právní kroky proti svému vydání do ČR učinil údajně již v druhé polovině r. 2011, na tom nic neměnily. Ostatně i ve věci řešené rozhodnutím Nejvyššího soudu odvolací soud rozhodoval až v květnu 2012, a to rovněž v řízení proti uprchlému. Proto byla situace ohledně podmínek konání řízení proti uprchlému v době rozhodování soudů ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 17/2007 prakticky shodná jako v dříve skončené věci tohoto soudu vedené pod sp. zn. 40 T 6/2007 a podmínky podle §302 tr. ř. nadále trvaly.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce připomněl, že slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu proto nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.).
Podle státního zástupce pokud šlo o výrok o vině organizátorstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona, uplatněné námitky obviněného tomuto dovolacímu důvodu odpovídaly pouze částečně. Pod deklarovaný dovolací důvod bylo možno podřadit především námitku, podle které mu jako organizátorovi nebylo možno přičítat současně spáchání činu nejméně se dvěma osobami ve smyslu ustanovení §148 odst. 3 písm. a) tr. zákona, neboť šlo o dvojí přičítání téže okolnosti. Tuto námitku však státní zástupce nepovažoval za důvodnou, neboť ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona a §148 odst. 3 písm. a) tr. zákona postihují různý okruh okolností.
Konkrétně ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona postihuje jednání osoby, která spáchání trestného činu zosnovala nebo řídila, nepostihuje však okolnost, že trestná činnost byla spáchána se dvěma nebo více osobami. Dovolateli by patrně bylo možno do určité míry přisvědčit v tom směru, že organizátor zpravidla bude „velet“ více osobám, odpovědnost organizátora však nevyžaduje vytvoření organizované skupiny a v obecné rovině je organizátorství možné i ve vztahu ke spáchání trestného činu jediným hlavním pachatelem. Naproti tomu k aplikaci ustanovení §148 odst. 3 písm. a) tr. zákona postačuje jakákoli součinnost pachatele s dalšími nejméně dvěma osobami. Podle tohoto ustanovení může být popř. postižen i pachatel nebo účastník, jehož jednání mělo pro spáchání trestného činu relativně menší význam. Ustanovení §148 odst. 3 písm. a) tr. zákona tedy naprosto nepostihuje skutečnost, že organizátor je osobou, která se na spáchání trestného činu podílí dominantním způsobem. Právní kvalifikace podle §10 odst. 1 písm. a) a §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona tedy plně odpovídala charakteru jednání obviněného, který jednak spáchání trestného činu naplánoval a měl při jeho páchání rozhodující úlohu, jednak jednal v součinnosti se třemi dalšími osobami (spoluobvinění J. K. a M. V. a další samostatně stíhaná osoba M. H.). Podle státního zástupce proto k žádnému dvojímu přičítání téže okolnosti při právní kvalifikaci skutku nedošlo.
Námitky obviněného týkající se zásady akcesority účastenství státní zástupce rovněž považoval za bezpředmětné. Uvedená zásada v obecné rovině znamená závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Není ovšem nutné, aby bylo – ať už pravomocně nebo nepravomocně – rozhodnuto o vině hlavního pachatele, což ostatně připouští i dovolatel. Postačuje, aby byl zjištěn hlavní pachatel a povaha jeho trestného činu. V předmětné trestní věci při tom byl jeden z hlavních pachatelů M. V. rozsudkem soudu prvního stupně pod body I. a I. c) výroku o vině uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, který organizoval dovolatel; rozsudek ve vztahu k osobě obviněného M. V. nenabyl právní moci v důsledku rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. Činnost dalšího hlavního pachatele M. H. (ve výroku o vině označován jako samostatně stíhaná osoba) pak byla ve výroku o vině dostatečně popsána, přičemž z vymezení skutku bylo zřejmé, že realizoval plán připravený obviněnými Ing. R. K. a M. V. Na základě skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině tedy v žádném případě nebylo možno učinit závěr, že při právní kvalifikaci skutku ve vztahu k dovolateli by nebyla respektována zásada akcesority účastenství. Pokud dovolatel dále bagatelizoval úlohu obviněného M. V. a zejména tvrdil, že trestná činnost M. H. a M. V. nebyla prokázána a že závěry soudů o jejich propojení s jeho osobou neměly oporu v provedených důkazech, šlo již o námitky skutkového charakteru, které deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídaly. Totéž platilo o námitkách dovolatele, podle kterých nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by prováděl konkrétní jednání vykazující znaky organizátorství, a že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a jednáním M. V. a M. H.
Státní zástupce k těmto úvahám dodal, že ze skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě rozsudku jednoznačně vyplývala jak dominantní organizátorská úloha dovolatele, tak i příčinná souvislost mezi jeho jednáním a jednáním přímých pachatelů. Dovolatel těmito námitkami fakticky nevytýkal nesoulad učiněných skutkových zjištění a znaků organizátorství stíhaného trestného činu, ale skutková zjištění vymezená ve výrokové části soudního rozhodnutí odmítal a ignoroval. Výlučně skutkového charakteru byly i námitky, ve kterých podatel prováděl vlastní hodnocení některých svědeckých výpovědí a listinných důkazů.
K otázce právního charakteru smluv vztahujících se k nezajišťování celního dluhu státní zástupce konstatoval, že uzavření takovýchto smluv samo o sobě samozřejmě není protiprávní; dovolatel však opět ignoroval skutkové zjištění, podle kterého uzavření těchto smluv bylo součástí jím naplánovaných kroků směřujících k tomu, aby na území ČR mohly být dovezeny pohonné hmoty a rozprodány tuzemským odběratelům, aniž by byla odvedena spotřební daň a daň z přidané hodnoty.
Pokud se týkalo výroku o vině trestným činem podvodu, pak státní zástupce uvedl, že těžiště dovolacích námitek spočívalo v námitkách proti hodnocení důkazů soudy. Dovolatel totiž s odkazem na procesní zásadu in dubio pro reo odmítal skutkové zjištění uvedené ve skutkové větě, podle kterého pod příslibem poskytnutí úvěru ve výši 50.000.000 Kč vylákal od poškozené společnosti Stavo Artikel zastoupené Ing. J. B. krátkodobou půjčku 6.000.000 Kč, „ač neměl v úmyslu půjčené prostředky vrátit a přislíbený úvěr poskytnout“. Šlo tedy opět o skutkové námitky z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu irelevantní. Těžiště podvodného jednání obviněného přitom spočívalo právě ve vylákání a nevrácení uvedené částky. Pokud dovolatel následně vylákal od poškozeného zajišťovací směnku a zničil ji, šlo pouze o jednání dokreslující jeho podvodný úmysl ve vztahu k nevrácení částky 6.000.000 Kč. Samo o sobě by toto jednání (pokud by dovolatel uvedenou částku vrátil a pouze si z nějakého důvodu nepřál existenci zajišťovací směnky) skutkovou podstatu trestného činu podvodu zřejmě nenaplňovalo.
Podle státního zástupce bylo formálně možno pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit pouze námitku, ve které dovolatel odmítal použití prostředků trestního práva s odkazem na zásadu ultima ratio. Tuto námitku však nepovažoval za důvodnou. Trestný čin podvodu může být spáchán i v rámci občanskoprávního, resp. obchodněprávního vztahu. Jestliže jednání jednoho z účastníků tohoto vztahu vykazuje všechny znaky uvedeného trestného činu, pak nelze odmítat uplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe. V zásadě platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi (poukázal tu rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 17/2011, jehož závěry nepochybně lze vztáhnout i na trestné činy spáchané před 1. lednem 2010). V případě předmětného trestného činu podvodu, který byl pouze jedním z celé řady trestných činů spáchaných dovolatelem, žádné výjimečné okolnosti odůvodňující neuplatnění trestní represe neexistovaly.
Státní zástupce ve vztahu k výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákona uvedl, že obviněný žádné relevantní dovolací námitky neuplatňoval. Jeho výhrady totiž směřovaly výlučně do oblasti skutkových zjištění, když tvrdil, že předmětné zbraně v „maskované“ trezorové místnosti v domě jeho manželky umístila jiná osoba.
Pokud se týkalo výroku o vině trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1
písm. a), odst. 2 tr. zákona, státní zástupce sice považoval dovolatelovu námitku za relevantně uplatněnou, současně ji však označil za námitku nedůvodnou. K tomu v podrobnostech uvedl, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §251 tr. zákona bylo podstatné, aby pachatel způsobem v tomto ustanovení popsaným nakládal s věcí, o které věděl, že byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Pro trestní odpovědnost podílníka neplatila zásada akcesority v tom smyslu, že by tato trestní odpovědnost byla podmíněna zjištěním osoby hlavního pachatele nebo dokonce jejím pravomocným odsouzením. Ze skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě vyplývalo, že dovolatel přechovával soubor poměrně cenných obrazů, které byly evidentně vyříznuty z původních rámů a o kterých věděl, že byly získány trestným činem. Současně je uvedeno, jakou trestnou činností byly obrazy získány (loupežné přepadení manželů G. v Č. T. dne 2. 3. 2000). Takto vymezená skutková zjištění jsou z hlediska zákonných znaků souzeného trestného činu dostačující bez ohledu na to, že pachatelé loupežného přepadení manželů G. zůstali neznámí.
Podle státního zástupce čistě skutkového charakteru a tudíž irelevantní byly též námitky týkající se výroku o náhradě škody. Dovolatel jimi nevytýkal nesprávnou aplikaci nějakého hmotně právního ustanovení práva civilního, které upravuje náhradu škody, tvrdil pouze, že se nedopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, k němuž se výrok o náhradě škody vztahuje.
Ke skutkovým námitkám dovolatele, pokud v nich opakovaně vytýkal tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, státní zástupce dodal, že uvedený extrémní rozpor je dán v případě, že soud bez náležitého zdůvodnění neprovedl pro posouzení věci relevantní důkazy nebo je sice provedl, nijak je však nehodnotil (opomenuté důkazy), v případě, že soud vycházel z důkazů získaných nezákonným způsobem, a konečně v případě, kdy soud učinil skutková zjištění, která z provedených důkazů nelze logicky vyvodit při žádném v úvahu přicházejícím způsobu hodnocení důkazů. Existenci takovéhoto extrémního rozporu v žádné ze shora uvedených forem nebylo možno vyvodit ze stereotypně opakovaných obecných námitek dovolatele, že o některých okolnostech nebyl proveden žádný důkaz, resp. žádný přímý důkaz. Stejně tak nebylo možno existenci tzv. extrémního rozporu dovodit z požadavků dovolatele, aby některé svědecké výpovědi nebo listinné důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem.
Státní zástupce proto uzavřel, že dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti šlo o námitky zjevně nedůvodné. V samém závěru svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
První z těchto dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu proto lze namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Uvedený důvod dopadá na situace, kdy postupem soudu bylo kráceno právo obviněného na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tzn., že zkrácení práv obviněného spočívá v tom, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jde tak především o případy, v nichž soudy nedodržely podmínky stanovené pro jejich konání v nepřítomnosti obviněného, pokud jde o hlavní líčení zejména v ustanovení §202 odst. 2 až 5 tr. ř. a u veřejného zasedání hlavně v §234 tr. ř., ale i v dalších ustanoveních (např. v §204, §263 apod.).
Závěr o porušení zákonem stanovených zásad pro konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze v obecné rovině učinit i tehdy, bylo-li konáno řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. V konkrétním případě tak tomu ovšem může být jen tehdy, pokud je takové řízení provedeno v rozporu s podmínkami, které pro ně zákon stanoví, což může nastat například když nebyla respektována hlediska, za nichž lze řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. vést, anebo pokud soud neučinil rozhodnutí o vedení takového řízení podle §305 tr. ř. (srov. například rozhodnutí publikované pod č. 57/2005-II. nebo pod č. 28/2007 Sb. rozh. trest.).
Pokud však jsou zákonem stanovená pravidla pro konání řízení proti uprchlému dodržena, nejde o porušení pravidel spravedlivého procesu, protože i právo na obhajobu jako významný a neopomenutelný princip spravedlivého procesu nelze vykládat tak, aby jeho prostřednictvím mohlo být zmařeno legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost ve věcech trestních právě tím, že se mu pachatel trestného jednání vyhýbá pobytem v cizině, který si zvolil, ač ví o probíhajícím trestním řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2006, sp. zn. IV. 590/2003). Proto je v případě námitky uplatněné s odkazem na uvedený dovolací důvod v situaci, kdy bylo konáno řízení proti uprchlému a takové důvody nepominuly a bylo postupováno ve smyslu §306a tr. ř., vždy nutné nejprve zkoumat, zda byly splněny podmínky zákonem stanovené pro řízení proti uprchlému podle §302 až 306 tr. ř.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2013, jímž rozhodl o dovolání obviněného v jiné jeho trestní věci (vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2007, která pravomocně skončila rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2012), mimo jiné uvedl, že rozhodující podmínkou pro konání řízení proti uprchlému ve věci obviněného, který se zdržuje v cizině, je okolnost, že důvodem takového jeho pobytu v cizině je jeho záměr vyhnout se trestnímu stíhání před soudem domovského státu. Je-li tato podmínka splněna, pak konání řízení proti uprchlému nebrání skutečnost, že uprchlý obviněný byl omezen na osobní svobodě orgány trestního řízení cizího státu, ve kterém se zdržuje. Přitom není rozhodné, zda k omezení osobní svobody uprchlého obviněného došlo vydávací vazbou, nebo zda se nachází ve vazbě v souvislosti s podezřením, že se v cizím státě dopustil (jiné, resp. další) trestné činnosti. Za rozhodující je totiž třeba považovat, že důvodem dlouhodobého pobytu obviněného v cizině je jeho záměr vyhnout se trestnímu řízení vedenému proti němu v ČR.
Pokud dovolatel ve svém podání uvedl, že je nově ve vazební věznici v JAR, takže jeho možnost návratu do ČR je vyloučena, současně naznačoval svou ochotu vrátit se do ČR a namítal, že jeho závěr o jeho negativním postoji nebyl podložen žádným relevantním důkazem, pak je třeba akcentovat, že taková argumentace nemá reálný základ a jeho prohlášení má jen proklamativní charakter. Vždyť v minulosti z ČR uprchl (v průběhu prováděné domovní prohlídky) právě proto, aby se pobytem v cizině vyhnul trestnímu stíhání proti němu vedenému českými orgány činnými v trestním řízení. I v cizině se skrýval a prokazoval falešným cestovním pasem, až byl nakonec zadržen (dne 21. 4. 2007) v JAR, kde následně požádal (a nadále dlouhodobě žádá) o udělení azylu (podle sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR z konce roku 2013 azylové řízení stále probíhá) a současně zastává trvale negativní vztah k žádosti příslušných českých orgánů o své vydání. Z těchto skutečností je zřejmé, že rozhodně nemá v úmyslu se do ČR vrátit.
Oba soudy nižších instancí proto právem shledaly, že u obviněného byly splněny všechny zákonné podmínky pro řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., neboť obviněný pobývá v cizím státě (JAR) právě proto, aby nemusel v ČR stanout před nezávislým soudem, což současně znamená, že se odmítá podrobit legitimnímu zájmu státu na jeho trestním stíhání (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. 20. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 517/2003). Pokud byl obviněný v JAR vzat tamními orgány do vazby v souvislosti s jeho trestním stíháním pro závažnou trestnou činnost, které se měl na území JAR dopustit, nic to na podstatě věci nemění, neboť i za této situace jsou bezezbytku splněny zákonné podmínky pro konání řízení proti uprchlému, neboť důvodem dlouhodobého pobytu obviněného v cizině je jeho primární záměr vyhnout se trestnímu řízení vedenému proti němu v ČR. Obviněnému totiž ani pobyt ve vazební věznici v JAR nebránil v tom, aby sám nebo prostřednictvím svých obhájců učinil kroky ke skončení stále probíhajícího azylového řízení.
Druhý z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanoveních procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že celá řada námitek, které dovolatel ve svém podání vyslovil, je z hlediska dovolacího řízení irelevantní. Bylo tomu tak zejména tehdy, pokud namítal, že soudy nesprávně zhodnotily některé provedené důkazy, že žádný důkaz neprokázal jeho dominantní roli jako údajného organizátora, že svědci B. a P. jsou nevěrohodní, že nejinak je tomu i v případě svědka Ing. J. B., že nalezené zbraně v „maskované“ trezorové místnosti v domě jeho manželky umístila jiná osoba apod. Takovými námitkami totiž napadal i způsob hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších instancí upravený v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., čímž primárně namítal nedostatky skutkové a procesní a snažil se vytvářet jiný obraz skutkového děje, než jaký byl soudy zjištěn. Námitky skutkové však žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, a proto ani neexistuje ve vztahu k nim zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit. V podrobnostech lze v tomto směru odkázat na přiléhavé vyjádření státního zástupce, s nímž se Nejvyšší soud identifikoval, a jen na okraj připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněných. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž připomenout, že takřka identické námitky (resp. drtivou většinu z nich) obviněný uplatnil již v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, s nimiž se soud druhého stupně náležitým způsobem vypořádal. Přitom i v současné době má platnost usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované pod č. T408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“ .
Z hlediska přesvědčivosti rozhodnutí a pro jeho úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání výjimečně připustit, ale jen tehdy, existuje-li tzv. extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Takový extrémní nesoulad nastává, tehdy jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování.
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z podrobného a přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. V rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou (oproti názoru dovolatele) řádně zdůvodněny závěry, které soudy učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům. Je patrné, že oba soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvého stupně splňuje požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako takové je plně přezkoumatelné. Nejvyšší soud tudíž dovolatelovu námitku extrémního nesouladu neshledal důvodnou.
Pokud by dovolatel uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze dosud zmíněné irelevantní námitky, bylo by namístě odmítnout jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud však (někdy i s jistou mírou tolerance) v podání dovolatele shledal rovněž námitky formálně podřaditelné pod uvedený dovolací důvod. Zároveň ovšem dospěl k závěru, že jde o výhrady zjevně neopodstatněné.
První relevantně uplatněnou dovolatelovou námitkou bylo, že mu jako organizátorovi nebylo možno přičítat současně spáchání činu nejméně se dvěma osobami ve smyslu ustanovení §148 odst. 3 písm. a) tr. zákona, neboť šlo o dvojí přičítání téže okolnosti [již výše bylo uvedeno, že dovolatel tuto výhradu zřejmě omylem směřoval ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku; Nejvyšší soud proto zaměří pozornost k právní kvalifikaci skutečně použité odvolacím soudem, kterou měl dovolatel nepochybně na mysli].
Nejvyšší soud uvedenou námitku nepovažoval (v plné shodě se státním zástupcem) za důvodnou, neboť je rovněž přesvědčen, že ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona a §148 odst. 3 písm. a) tr. zákona postihují různý okruh okolností. První z citovaných ustanovení postihuje jednání osoby, která spáchání trestného činu zosnovala nebo řídila, nepostihuje však okolnost, že trestná činnost byla spáchána se dvěma nebo více osobami. Dovolateli by sice bylo možno do jisté míry přisvědčit v argumentaci, že organizátor zpravidla bude „velet“ více osobám, odpovědnost organizátora však nevyžaduje vytvoření organizované skupiny a v obecné rovině je organizátorství možné i ve vztahu ke spáchání trestného činu jediným hlavním pachatelem.
Naproti tomu k aplikaci ustanovení §148 odst. 3 písm. a) tr. zákona postačuje jakákoli součinnost pachatele s dalšími nejméně dvěma osobami. Podle citovaného ustanovení může být popř. postižen i pachatel nebo účastník, jehož jednání mělo pro spáchání trestného činu relativně menší význam, jinými slovy vyjádřeno ustanovení §148 odst. 3 písm. a) tr. zákona vůbec nepostihuje skutečnost, že organizátor je osobou, která se na spáchání trestného činu podílí dominantním způsobem. Proto lze uzavřít, že právní kvalifikace podle §10 odst. 1 písm. a) a §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona bezezbytku odpovídala charakteru jednání obviněného, který podle zjištění obou soudů nižších instancí jednak spáchání trestného činu naplánoval a měl při jeho páchání rozhodující úlohu, jednak jednal v součinnosti se třemi dalšími osobami (spoluobvinění J. K. a M. V. a další samostatně stíhaná osoba, jíž by měl být M. H.). Z těchto důvodů i podle přesvědčení Nejvyššího soudu k žádnému dvojímu přičítání téže okolnosti obviněnému při právní kvalifikaci jeho jednání nedošlo.
Také další námitku obviněného vztahující se k zásadě akcesority účastenství Nejvyšší soud nepovažoval (opět ve shodě se státním zástupcem) za opodstaněnou. V obecné rovině znamená uvedená zásada závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, není však nutné, aby bylo – ať už pravomocně nebo nepravomocně – rozhodnuto o vině hlavního pachatele. Zcela totiž postačuje, aby byl zjištěn hlavní pachatel a povaha jeho trestného činu.
Při aplikaci těchto obecných východisek na posuzovaný případ je třeba připomenout, že jeden z hlavních pachatelů obviněný M. V. byl rozsudkem soudu prvního stupně pod body I. a I. c) rozsudečného výroku o vině uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, který organizoval dovolatel (rozsudek ve vztahu k osobě tohoto obviněného nenabyl právní moci jen v důsledku rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii). Činnost dalšího hlavního pachatele M. H. (ve výroku o vině označován jako samostatně stíhaná osoba) pak byla ve výroku o vině dostatečně popsána, přičemž z vymezení skutku bylo zřejmé, že realizoval plán připravený obviněnými Ing. R. K. a M. V.
Na základě skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku tedy nebylo možno učinit závěr, že při právní kvalifikaci skutku ve vztahu k dovolateli by nebyla respektována zásada akcesority účastenství. Pokud dovolatel dále bagatelizoval úlohu obviněného M. V. a zejména tvrdil, že trestná činnost M. H. a M. V. nebyla prokázána a že závěry soudů o jejich propojení s jeho osobou neměly oporu v provedených důkazech, šlo o námitky ryze skutkového charakteru, které uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídaly. Totéž lze vztáhnout na námitky dovolatele, podle nichž nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by prováděl konkrétní jednání vykazující znaky organizátorství, a že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a jednáním výše jmenovaných M. V. a M. H.
K tomu lze ještě dodat, že ze skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku nepochybně vyplynula nejen dominantní organizátorská úloha dovolatele, ale i příčinná souvislost mezi jeho jednáním a jednáním přímých pachatelů. Dovolatel navíc uvedenými námitkami fakticky nevytýkal nesoulad učiněných skutkových zjištění a znaků organizátorství stíhaného trestného činu, ale skutková zjištění soudů vymezená ve výrokové části jejich rozhodnutí ve skutečnosti odmítal a ignoroval. Za výlučně skutkového charakteru je pak třeba označit – jak již bylo výše uvedeno – i dovolatelovy námitky, jimž v podstatě prováděl vlastní hodnocení některých svědeckých výpovědí a listinných důkazů.
K otázce právního charakteru smluv vztahujících se k nezajišťování celního dluhu (i tady ve shodě s názorem státního zástupce) je třeba zdůraznit, že uzavření takovýchto smluv samo o sobě přirozeně není protiprávní. Nelze však nevidět, že dovolatel i tu ignoroval skutkové zjištění soudů, podle něhož uzavření takových smluv bylo součástí jím naplánovaných kroků směřujících k tomu, aby na území ČR mohly být dovezeny pohonné hmoty a rozprodány tuzemským odběratelům, aniž by byla odvedena jak spotřební daň, tak daň z přidané hodnoty.
Ve vztahu k výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona spočívalo těžiště dovolacích námitek obviněného v podstatě jen v jeho výhradách proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších instancí (obviněný s odkazem na procesní zásadu in dubio pro reo odmítal skutkové zjištění uvedené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, podle kterého pod příslibem poskytnutí úvěru ve výši 50.000.000 Kč vylákal od poškozené společnosti Stavo Artikel zastoupené Ing. J. B. krátkodobou půjčku 6.000.000 Kč, „ač neměl v úmyslu půjčené prostředky vrátit a přislíbený úvěr poskytnout“). Jak již bylo uvedeno, takové námitky jsou vyloženě skutkového charakteru, tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Podstata podvodného jednání obviněného přitom spočívala právě ve vylákání a nevrácení shora uvedené částky. Pokud následně od poškozeného vylákal zajišťovací směnku a zničil ji, šlo již toliko o jednání dokreslující jeho vyloženě podvodný úmysl ve vztahu k nevrácení částky 6.000.000 Kč. Samo o sobě by takové dovolatelovo jednání (tedy pokud by uvedenou částku vrátil a pouze si z nějakého důvodu nepřál existenci zajišťovací směnky) skutkovou podstatu trestného činu podvodu nejspíš nenaplňovalo.
Za námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat i námitku, kterou se dovolatel domáhal aplikace zásady tzv. ultima ratio. K této námitce je třeba uvést, že takovou výhradou obviněný ve své podstatě namítl, že jeho jednání nespadá pod normy práva trestního. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku totiž platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
Takto vymezeným kriteriím pro použití zásady ultima ratio však jednání obviněného naprosto neodpovídalo. Jeho jednání naopak vykazovalo zcela zjevné znaky běžného kriminálního počínání, takže v rámci civilněprávních vztahů se nikdy nenacházelo. Nejvyšší soud proto nepovažoval takovou dovolatelovu námitku za důvodnou.
Konečně Nejvyšší soud neopomněl, že obviněný ve svém podání učinil rovněž návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265 o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon napadeného rozhodnutí. I když tento návrh obsáhle odůvodnil, předseda senátu Nejvyššího soudu – už s ohledem na způsob, jímž bylo o podaném dovolání rozhodnuto – důvod pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu