ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1627.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1627/2014-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovolání obviněného Ing. Z. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 6 To 38/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 15/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Z. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 29 T 15/2012, byl obviněný Ing. Z. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedeného zločinu dopustil tím, že:
dne 3. 2. 2008 v B., okres Š., od Ing. P. H., na základě smlouvy o půjčce datované dnem 2. 3. 2008 (poznámka Nejvyššího soudu: zřejmě nesprávně uvedeno již při podpisu smlouvy), převzal za účelem zhodnocení částku ve výši 3.000.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit ve lhůtě nejpozději do 8. 2. 2009, a dne 3. 7. 2008 v Š., opět od Ing. P. H., na základě smlouvy o půjčce datované dnem 3. 7. 2008, převzal za účelem zhodnocení další částku ve výši 2.500.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit ve lhůtě nejpozději do 4. 7. 2009, peníze, které převzal, Ing. P. H. nevrátil ve lhůtách, které byly stanoveny v uzavřených smlouvách o půjčce, nevrátil je v dalších termínech, na kterých se s Ing. P. H., kterého přesvědčil, že jeho prostředky dále úspěšně zhodnocuje, neformálně dohodl, a nevrátil je ani ve lhůtě do 30. 3. 2011, na které se s Ing. P. H. písemně dohodl v Dodatku ke smlouvě o půjčce uzavřené dne 3. 2. 2008 a 3. 7. 2008, sepsaném dne 10. 2. 2011;
první částku si od poškozeného půjčoval, ačkoli věděl, že společnost Fincentrum, a. s., se sídlem v Praze 8 (dále jen Fincentrum), pro kterou v minulosti pracoval na základě smlouvy o exkluzivní spolupráci, v součinnosti s UNIQA pojišťovnou, a. s., se sídlem v Praze 6 (dále jen UNIQA), začala prošetřovat jeho fiktivní obchodní případy, ve kterých měl společnosti Fincentrum způsobit škodu rozsáhlým neoprávněným čerpáním provizí, ve druhém případě si pak peníze od Ing. P. H. půjčoval dokonce za situace, kdy již, a to konkrétně dne 17. 4. 2008, podepsal vykonatelný notářský zápis, ve kterém uznal svůj závazek ve výši 48.307.355,- Kč co do důvodu a výše vůči společnosti Fincentrum, zavázal se zde svůj dluh uhradit měsíčními splátkami ve výši až 3.000.000,- Kč ke dni 31. 10. 2009 a věděl, že pokud nedodrží splátkový kalendář, na základě tohoto uznání dluhu proti němu může být vedeno exekuční řízení, k čemuž také, když neplnil dohodnuté podmínky, záhy poté došlo, peníze si od Ing. P. H. tedy půjčoval za situace, kdy v prvním případě minimálně musel být srozuměn s tím, že v navazujícím období může mít zásadní ekonomické potíže, a ve druhém případě si je půjčoval v době, kdy už se ve velmi špatné majetkové situaci nacházel, takže v prvním případě musel být minimálně srozuměn s tím, že půjčené peníze nebude schopen vrátit, a ve druhém případě to dokonce věděl, když v kritické době nebyl schopen svou podnikatelskou činností generovat zisky potřebné k umoření svých dluhů, které ani nebyl schopný krýt z jiných zdrojů, o svých potížích ale Ing. P. H., který o nich nevěděl, v reálné době neinformoval, peníze, které si od něj půjčoval, měl údajně zhodnocovat forexovými obchody ve vídeňské bance, ve skutečnosti však žádné takové obchody nečinil a získané peněžní prostředky používal jiným než deklarovaným způsobem, v průběhu roku 2009 a později Ing. P. H., v několika splátkách, zaplatil pouze částku v řádu několika stovek tisíc korun jako zisk z údajného zhodnocování půjčených peněžních prostředků, reálně tyto platby ale činil pouze z toho důvodu, aby se poškozený nedomáhal vrácení půjčené jistiny a souhlasil se zhodnocováním svých peněz i v dalším období, a protože mu v dohodnutých termínech, ani nikdy později, z poskytnuté jistiny nic nevrátil, způsobil mu tak škodu v celkové výši nejméně 5.500.000,- Kč.
Rozsudek nalézacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 6 To 38/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Obviněný uvedl, že důvody dovolání jsou dány v řízení předcházejícím napadenému usnesení a týkají se výroku o vině i trestu rozsudku soudu prvého stupně. Domnívá se, že tento rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Lze předeslat, že v podaném dovolání je obsažena argumentace uplatněná v řádném opravném prostředku. Obviněný opakuje, že provedeným dokazováním nebylo spolehlivě prokázáno, že svým jednáním naplnil veškeré znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to především (nikoliv však výlučně) pokud jde o subjektivní stránku skutkové podstaty tohoto zločinu. Výhrady proti právní kvalifikaci skutku činí dále s poukazem na otázky výše způsobené škody, totožnosti skutku a naplnění podmínek pokračování trestného činu podle §116 tr. zákoníku. Nesprávné hmotně právní posouzení dovolatel spatřuje rovněž v nesprávné aplikaci principu ultima ratio, příp. institutu svolení poškozeného. Namítá i tzv. extrémní rozpor a porušení zásady in dubio pro reo; má za to, že důkazy byly hodnoceny jednostranně a výlučně v jeho neprospěch.
Pokud jde o smlouvu o půjčce ze dne 3. 2. 2008, nadále trvá na tom, že nebylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že by svým jednáním naplnil zejména subjektivní stránku žalovaného zločinu. Poukazuje na absenci počátečního úmyslu. Z provedených důkazů, zejména těch listinných (tj. zpráva společnosti Fincentrum a připojený exekuční spis vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 51 Nc 5654/2008), sice vyplývá, že u jednání se společností Fincentrum a pojišťovnou UNIQA ve dnech 7. 12. 2007 a 12. 2. 2008 byl přítomen, nicméně z žádného důkazu nevyplývá to nejpodstatnější, a to, že již v období ledna 2008 – před podpisem první smlouvy – měl přesnou představu o tom, u kolika klientů nastal problém s pojistnými smlouvami, a že to bylo právě v rozsahu, který je popsán v notářském zápisu ze dne 17. 4. 2008, tedy že by musel vrátit společnosti Fincentrum vyplacené provize ve výši 48.307.355,- Kč. Opakovaně zdůraznil, že o všech problémech s pojistnými smlouvami se dozvěděl až v dubnu 2008, a to 3 dny před podepsáním notářského zápisu, tedy cca dva a půl měsíce poté, co s poškozeným Ing. P. H. uzavřel v pořadí první smlouvu o půjčce ze dne 3. 2. 2008. Přesnější rozsah byl tedy znám až v první polovině dubna 2008, přičemž nelze přehlédnout, že jednotlivé smlouvy byly ze strany pojišťovny rušeny až koncem uvedeného měsíce. Obviněný připomněl, že ještě v polovině dubna byl jeho provizorní účet u společnosti Fincentrum v plusových hodnotách. Má tak za to, že jeho obhajoba v tomto směru nebyla žádným důkazem vyvrácena.
V této souvislosti poukázal na výpověď svědka Ing. P. S., který uvedl, že jako člen představenstva a jeden ze zakladatelů společnosti Fincentrum byl zástupkyní pojišťovny UNIQA informován o tom, že se na pojistných smlouvách dodaných týmem obviněného objevily nesrovnalosti již v listopadu 2007, a že na tuto informaci reagovali okamžitým kontaktováním obviněného a požadavkem na vysvětlení; k první konfrontaci mělo dojít v prvním nebo druhém týdnu prosince 2007. Uvedený svědek dále vypověděl, že na jaře 2008 zjistili, že jediným spolupracovníkem, který měl spolu s obviněným finanční prostředky zneužít, byl svědek A. Š., a že právě v průběhu jara 2008 se Fincentrum a UNIQA začali v problémech s pojistnými smlouvami orientovat s tím, že se svědek od zmíněné pojišťovny dozvěděl, že všechny sporné pojistky byly placeny z účtu obviněného. Jeho tvrzení o platbách pojistek z účtu obviněného však není podpořeno žádným důkazem. Uvedený svědek dále vyjádřil svůj názor, že obviněný si musel být vědom rozsahu škody od samého počátku, neboť mu za sporné pojistné smlouvy byly zálohově vypláceny provize. Tento názor je však zcela subjektivní, neboť není prokazatelně podpořen žádným dalším důkazem. Skutečnost, že problematické smlouvy byly dodány týmem obviněného, že některé ze smluv obviněný podepsal a že mu byly vypláceny provize, nesvědčí pro závěr, že obviněnému byl znám celkový rozsah vadných smluv a způsobené škody, obzvláště za situace, že se jednalo o výlučnou aktivitu některého z podřízených obviněného, např. již zmíněného svědka A. Š. Navíc nelze přehlédnout, že seznam těchto smluv, a tedy i odhad celkové škody, byl v průběhu celého prověřování věci podstatně měněn.
Na podporu své argumentace obviněný zmínil i přehled smluv tvořících přílohu zápisu z jednání mezi Fincentrem a pojišťovnou UNIQA ze dne 7. 12. 2007. Žádná z uvedených smluv není obsažena v příloze notářského zápisu ze dne 17. 4. 2008, tj. na seznamu zrušených smluv. Navíc se neshoduje rozsah provize. Ze zápisu z jednání je konstatována částka 11.244.145,- Kč, v notářském zápise se hovoří o částce 48.307.355,- Kč. Jde o to, že v průběhu jednání dne 7. 12. 2007 se řešil seznam smluv, u nichž Fincentru nevznikl nárok na provizi; při tomto jednání se tedy neřešil ani rámcový rozsah škody. Rozsah škody se podle zápisu neřešil ani v únoru 2008, v době, kdy obviněný uzavřel první ze smluv. Úvaha nalézacího soudu, podle níž musel být obviněný s rozsahem škody srozuměn již v okamžiku, kdy se dozvěděl, že vadné jsou smlouvy, v nichž působil A. Š., je lichá. Taková informace totiž nevypovídá ani o rozsahu vadných smluv, ani o celkové výši způsobené škody. Sám svědek A. Š. potvrdil, že s klienty pojišťovny sepisoval bez vědomí obviněného nestandardní dohody, což následně vedlo k ukončení spolupráce obviněného s Fincentrem a spolupráce Fincentra se svědkem A. Š. Obviněný poukázal na nevěrohodnost uvedeného svědka, o níž svědčí nejen rozpory v jeho výpovědi, ale i jeho pravomocné odsouzení za zločin podvodu. Obviněný shrnul, že po jednání v prosinci 2007 nebyl rozsah způsobené škody ještě vůbec zřejmý, hovořilo se o částce 11.000.000,- Kč, byť tato byla následně na jaře roku 2008 korigována. Zdůraznil, že v daném období měl poměrně vysoké příjmy, a tudíž by byl schopen nějakého částečného vrácení provizí, obzvláště pokud bylo původně uvažováno o částce podstatně nižší. Soudy se však zabývaly pouze jeho schopností splácet částku 48 milionů. Obviněný uzavřel, že z pouhé skutečnosti, že se dozvěděl o problémech s některými smlouvami již ke konci roku 2007, ještě nelze přesvědčivě dovozovat jeho zavinění ve formě úmyslu nepřímého. I s ohledem na jeho příjmy v předchozím období nelze dovozovat, že již v období podpisu první smlouvy o půjčce musel být srozuměn s tím, že poškozenému jeho půjčku ve výši 3.000.000,- Kč nebude schopen následně vrátit. Akcentoval, že počáteční úmysl musí být prokázán bez ohledu na to, jaké okolnosti nastaly později, i s odstupem pouze několika měsíců.
Co se týče druhé půjčky ze dne 3. 7. 2008, ani v tomto případě nelze dovodit jeho zavinění. I ze zprávy společnosti Fincentrum vyplývá, že svůj uznaný dluh částečně splácel a zaplatil a současně přitom vyplatil poškozenému úroky ve výši 12,4 % a poté ve výši 6 % z této v pořadí druhé smlouvy o půjčce. Sám svědek JUDr. L. M. potvrdil, že z fungování obou společností měl obviněný odměny na to, aby mohl svůj závazek vůči poškozenému uhradit, což dostatečně prokazují i ve spise založené faktury. Jestliže by obviněný jednal v úmyslu přímém, nevyvíjel by úsilí k obnovení podnikatelské činnosti a peníze by nesplácel.
Obviněný dále namítl, že byť nalézací soud opakovaně užívá jak pojem půjčka, tak investice, z provedeného dokazování nepochybně vyplývá, že uvedené půjčky byly poskytnuty za účelem zhodnocení finančních prostředků poškozeného, tedy že se nejednalo o půjčku obviněnému, ale do jisté míry o rizikovou investici ze strany poškozeného. Zdůraznil, že určitá iniciativa či zájem o zhodnocení finančních prostředků vzešel logicky právě ze strany poškozeného, tudíž má tak za to, že mělo dojít k aplikaci principu ultima ratio, případně i institutu svolení poškozeného. Z provedeného dokazování totiž vyplynul souhlas poškozeného s pokračováním zhodnocování jeho prostředků, když určité zhodnocení mu bylo ze strany obviněného vyplaceno po uplynutí jednoho roku, a to zhodnocení podstatně vyšší než vyplývalo z uzavřené smlouvy o půjčce. Podle názoru obviněného je proto nutné zvážit obecnou povinnost účastníků soukromoprávních vztahů dbát na náležitou ochranu svých majetkových zájmů. Jestliže totiž poškozený investoval své finanční prostředky ve výši přesahující 5.000.000,- Kč pouze na základě jím vyhotovené smlouvy o půjčce a bez nějakého dalšího zajištění, musel si být vědom určitých rizik, která jsou s takovýmto vysokým zhodnocováním finančních prostředků spojená.
Obviněný poznamenal, že ačkoliv z výpovědi poškozeného vyplývá, že tento v podstatě ani nevěděl, jakou formou bude obviněný jeho peníze zhodnocovat, a ke způsobu tohoto zhodnocování se stavěl lhostejně, soudy s poukazem na neurčité tvrzení, či spíše pouhé zmínky poškozeného o forexových obchodech automaticky dovozují, že obviněný měl poškozeného uvést v omyl. Obviněný připustil, že se s poškozeným znal delší dobu a že s ním o možnostech zhodnocování peněz dříve obecně hovořil, považuje však za otazné, jak si poškozený uvedené rozhovory zapamatoval a jak je případně i později interpretoval, když se o způsob faktického zhodnocování nestaral a do listin, jež sám vyhotovil, jej neuvedl. Nacházel-li se poškozený v nějakém omylu, který obviněný úmyslně nevyvolal a o kterém ani nevěděl, nelze obviněnému klást za vinu, že poškozeného v omyl úmyslně uvedl. Pokud sám poškozený připouští, že listiny označené jako smlouvy o půjčce vyhotovoval, přičemž obsah těchto listin odpovídá ve skutečnosti tomu, co uvedl obviněný, je výpověď poškozeného nevěrohodná (nevěrohodnost jeho výpovědi se ostatně podává i z jeho sdělení stran opakovaného prodlužování splatnosti půjček). Jestliže poškozený nebyl schopen dostatečně konkrétně specifikovat jak způsob zhodnocování, tak ani jeho výši, a jiní svědci, kteří by se mohli k okolnostem poskytnutí finančních prostředků přímo vyjádřit, zde nejsou (svědecké výpovědi JUDr. L. M. a A. Š. nepovažuje obviněný za relevantní), mělo být postupováno podle principu in dubio pro reo. Obviněný setrvává na svém tvrzení, že poškozeného informoval o veškerých podstatných skutečnostech, mimo jiné i o svém odchodu ze společnosti Fincentrum a o založení nových společností, nic mu nezamlčel a rovněž mu sdělil, jakým způsobem budou jeho finanční prostředky zhodnoceny. Není zřejmé, v čem spočíval omyl, jež měl obviněný vyvolat.
Ačkoliv svědek JUDr. L. M. zpochybnil svůj podpis na smlouvách o půjčce, které s obviněným (věřitelem) uzavřel jako předseda představenstva INDEPENDENCE Capital a.s. (dužníkem) a podle nichž obviněný poskytl na úhradu zbytku základního jmění v obou společnostech částku ve výši 2.602.000,- Kč, jeho podpis nebyl provedeným dokazováním zpochybněn a návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem z odvětví písmoznalectví nebylo vyhověno. Obsah zmíněných smluv proto nelze vykládat v neprospěch obviněného.
Obviněný poukázal na výsledky provedeného dokazování, podle něhož poškozenému dne 16. 6. 2009 vyplatil v návaznosti na dohodu stran ze dne 10. 4. 2009 zúročení z první smlouvy o půjčce ve výši 16,5 %. I v případě druhé smlouvy o půjčce vyplatil poškozenému úroky, viz výše. Skutečnost, že s takovým úročením byl poškozený spokojen, vyplývá nejen z jeho výpovědi, ale i z toho, že sám poškozený neuplatnil vystavenou směnku, obviněného nezažaloval a první výzvu učinil až prostřednictvím Mgr. M. V. dne 13. 10. 2011. Pokud by obviněný chtěl poškozeného podvést, nepodepsal by mu jako fyzická osoba směnku, která postavení poškozeného výrazně posílila.
Podle názoru obviněného jsou úvahy nalézacího soudu stran totožnosti skutku nesprávné, neboť minimálně v roce 2009 poškozený souhlasil s tím, že mu jistina nebude vyplacena a smluvní vztahy budou prodlouženy. I v případě, že by poškozený jednal při uzavírání smluv v nějakém omylu, k čemuž nedošlo, pak by se i podle ustálené judikatury nejednalo o absolutně neplatné právní úkony, ale mohlo by jít maximálně o neplatnost relativní. Pokud jde o problematiku výše způsobené škody, mělo být zohledněno, že poškozenému byly ze strany obviněného opakovaně vypláceny určité nemalé částky, a to právě spolu v souvislosti s prodlužováním splatnosti obou smluv. Obviněný zdůraznil, že otázka započtení či nezapočtení těchto prokazatelně vyplacených částek na jistinu podle uzavřených smluv o půjčce má podstatný vliv na právní kvalifikaci skutku a na uložený trest. Dodal, že pokud by jeho jednání mělo mít podvodný charakter, poskytnuté prostředky by nemohly být považovány za zhodnocení a musely by být považovány za částečnou úhradu půjčky, případně za částečnou náhradu škody. Ve vztahu k užité právní kvalifikaci obviněný v závěru namítl, že nebyly naplněny všechny znaky pokračování v trestném činu podle ustanovení §116 tr. zákoníku, a to zejména podmínka časové souvislosti s ohledem na delší časový odstup mezi oběma smlouvami, ale i s ohledem na změnu poměrů.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 6 To 38/2014, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dále aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, zejména rozhodnutí vydaná ve vykonávacím řízení a rozhodnutí o povinnosti obviněného nahradit státu náklady řízení, bylo-li o nich již rozhodnuto.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání úvodem připomněla podmínky nezbytné k relevantnímu uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Konstatovala, že v rámci hodnocení důkazů nebyl zjištěn žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. Skutkový stav věci dovodily soudy na základě důkazů pořízených a provedených v souladu se zákonem, tudíž je namístě jej užít jako výchozí podklad pro hmotně právní kvalifikaci. Podle státní zástupkyně neexistuje důvod pro zpochybňování pravdivosti výpovědi poškozeného Ing. P. H. a výpovědí dalších svědků, které spolu navzájem korespondují a které jsou podpořeny – a v logickém sledu doplněny – dalšími provedenými listinnými důkazy, s nimiž se řádně a v dostatečném rozsahu vypořádaly soudy obou stupňů. Za nevěrohodné a nelogické považuje vysvětlení učiněné samotným obviněným. Zdůraznila, že ani jednomu ze soudů nelze vytknout svévoli, jelikož odůvodnění obou rozhodnutí jsou zcela v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Má za to, že právo obviněného na spravedlivý proces nebylo dotčeno.
Co se týče právního posouzení skutku, státní zástupkyně poukázala na znaky skutkové podstaty zločinu podvodu a uvedla, že pokud jde o jeho subjektivní stránku, ztotožňuje se s argumentací užitou soudy obou stupňů. V souvislosti s uzavřením první smlouvy o půjčce ze dne 3. 2. 2008 poznamenala, že z listinných důkazů, zejména ze sdělení Exekutorského úřadu Praha-východ, mimo jiné vyplývá i skutečnost, že exekucí nařízenou proti povinnému Ing. Z. K. ve prospěch věřitelů Fincentrum, České spořitelna, a. s., a OSSZ byly postiženy jak movité věci, tak i blíže specifikované nemovitosti ve vlastnictví povinného, přičemž z výpisu z katastru nemovitostí je zřejmá existence vlastnického práva obviněného Ing. Z. K. k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví … pro obec O., katastrální území Č., na kterých však ještě před nařízením exekuce vázlo již od roku 2003 zástavní právo ve prospěch věřitele České spořitelna, a. s., ve výši 3.000.000,- Kč, a od června 2008 je k tíži dotčených nemovitostí zapsána exekuce na částku 48.000.000,- Kč, nařízená usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008 ve prospěch věřitele společnosti Fincentrum. Státní zástupkyně je toho mínění, že uvedená okolnost s přihlédnutím k tvrzeným příjmům obviněného jako fyzické osoby i následným zcela zanedbatelným hospodářským výsledkům nově založené obchodní společnosti FREEDOM Corporation a. s., zapsané do obchodního rejstříku až dnem 27. 8. 2008, která za rok 2008 vykázala pouze zanedbatelný zisk ve výši 13.000,- Kč, spolu s vědomím o nutnosti vrácení části již vyplacených provizí v souvislosti s jednáním se společností Fincentrum a pojišťovnou UNIQA již v prosinci 2007, a to v rozsahu nejméně 11.000.000,- Kč, sama o sobě dokládá, že obviněný již v době uzavření první smlouvy o půjčce s poškozeným Ing. P. H. (3. 2. 2008) neměl prakticky žádné vlastní finanční zdroje ke krytí půjčky, ani žádnou jinou jistinu ve vlastních aktivech, jimiž by byl schopen krýt a ve sjednaných termínech splatnosti vrátit půjčené finanční prostředky poškozenému, ale naopak si za dané situace musel být vědom, že není schopen dostát ani svým předchozím závazkům. Přestože nebyl jednoznačně prokázán způsob použití půjčených finančních prostředků a následná dispozice s nimi ze strany obviněného, s ohledem na jeho výše uvedenou majetkovou situaci a datum založení nové obchodní společnosti je podle státní zástupkyně nanejvýš pravděpodobné, že půjčené finanční prostředky mohly být použity právě na založení této právnické osoby v rozporu s dohodnutým účelem jejich použití, kdy obviněný na podporu svých tvrzení o obchodování s poskytnutými finančními prostředky v zahraničí nedoložil žádný konkrétní důkaz. Státní zástupkyně se ztotožnila se závěrem nalézacího soudu, podle něhož obviněný v souvislosti s uzavřením první smlouvy o půjčce jednal v úmyslu nepřímém a v souvislosti s uzavřením druhé smlouvy o půjčce jednal v úmyslu přímém. Akcentovala, že bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný o svých finančních a majetkových poměrech poškozeného neinformoval, přičemž uvedla, že fakt, že obviněný následně zaplatil poškozenému v několika případech finanční plnění v podobě úroků z poskytnutých předmětných půjček, svědčí pouze o snaze obviněného vzbudit v poškozeném dojem o finanční prosperitě podnikatelských aktivit obviněného, že půjčené finanční prostředky jsou řádně zhodnocovány, a tím poškozeného utvrzovat v přesvědčení, že se mu půjčené finanční prostředky vrátí včetně jejich zhodnocení zpět řádně ve lhůtě splatnosti. Podle státní zástupkyně nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že právě tímto jednáním se obviněný snažil u poškozeného vzbudit dojem hodnověrnosti, což se mu v podstatě podařilo, když poškozený následně souhlasil s posunutím termínu splatnosti o dalších 12 měsíců. Státní zástupkyně se domnívá, že takové jednání obviněného lze posoudit pouze jako formu zastíracího manévru za účelem vzbuzení důvěry a oddálení termínu splatnosti závazku a povinnosti plnit ve prospěch věřitele. Z uvedeného důvodu proto státní zástupkyně nepřisvědčila námitce obviněného, že zaplacené úroky měly být započteny do výše způsobené škody. Podle ní šlo naopak o prostředky vynaložené pachatelem trestného činu za účelem uchlácholení poškozeného s cílem maximálního využití prodloužení termínu splatnosti závazku ve svůj prospěch.
Podotkla, že nelze mít výhrady ani ve vztahu k právní kvalifikaci skutku ve smyslu pokračujícího jednání dvěma dílčími útoky, jež naplnilo všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterou v návaznosti na výsledky dokazování použil již soud prvního stupně a následně potvrdil i soud druhého stupně v napadeném rozhodnutí v trestní věci obviněného. V plném rozsahu se ztotožnila se závěry soudů obou stupňů, které se podle ní ve svých rozhodnutích podrobně a v dostatečném rozsahu vypořádaly se všemi zákonnými znaky skutkové podstaty trestného činu podle použité právní kvalifikace, zejména pak v dostatečném rozsahu dovodily i subjektivní stránku trestného jednání obviněného. K námitce o nesprávné aplikaci principu „ultima ratio“ uvedla, že uplatnění norem trestního práva a s tím spojené vyvození trestněprávní odpovědnosti obviněného zásadně nemůže bránit skutečnost, že hodnocená věc má primárně soukromoprávní povahu. Poznamenala, že aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku (zásada subsidiarity trestní represe) přichází v úvahu jen v případech, kdy společenská škodlivost činu bude oscilovat při hranici odlišující delikty soudně trestné (trestné činy) od deliktů ostatních, např. přestupků (viz např. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), přičemž konstatovala, že o takový případ se v předmětné trestní věci nejedná.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je obviněný ze stíhaného jednání usvědčován nejen logickou a přesvědčivou výpovědí poškozeného Ing. P. H., ale i výpověďmi svědků JUDr. L.M., A. Š., Ing. P. S. a JUDr. V. K., jakož i listinnými důkazy, z mnohých lze zmínit zejména zápis z jednání ze dne 7. 12. 2007 (č. listu 603-604), dotčené smlouvy o půjčce (č. listu 8 a 9), dodatek k těmto smlouvám (č. listu 10), notářský zápis ze dne 17. 4. 2008 (č. listu 513 a násl.) či dohodu o úhradě dluhu (č. listu 18).
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činů, jimiž byl uznán vinným, dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (zejména str. 24 až 28 rozsudku nalézacího soudu, str. 8 až 12 usnesení odvolacího soudu). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný dovolací důvod významnou otázka, zda obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu, spáchá trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Skutková podstata podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené škodě velkého rozsahu a §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zák.].
V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku škoda velkého rozsahu a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052.). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny.
Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl (a zamlčí podstatné skutečnosti), přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu nemusí být subjekty totožné.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku takovým činem škodu velkého rozsahu. Skutková zjištění precizně popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky označeného zločinu, v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu soudům nižších stupňů ničeho vytknout.
Podvodné jednání obviněného spočívalo podle zjištění soudů v zásadě tom, že dne 3. 2. 2008 od Ing. P. H. na základě smlouvy o půjčce převzal za účelem zhodnocení částku ve výši 3.000.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit ve lhůtě nejpozději do 8. 2. 2009, a dne 3. 7. 2008 opět od Ing. P. H., na základě smlouvy o půjčce převzal za účelem zhodnocení další částku ve výši 2.500.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit ve lhůtě nejpozději do 4. 7. 2009, peníze, které převzal, Ing. P. H. nevrátil ve lhůtách, které byly stanoveny v uzavřených smlouvách o půjčce, nevrátil je v dalších termínech, na kterých se s Ing. P. H., kterého přesvědčil, že jeho prostředky dále úspěšně zhodnocuje, neformálně dohodl, a nevrátil je ani ve lhůtě do 30. 3. 2011, na které se s Ing. P. H. písemně dohodl v Dodatku ke smlouvě o půjčce uzavřené dne 3. 2. 2008 a 3. 7. 2008, sepsaném dne 10. 2. 2011. První částku si od poškozeného půjčoval, ačkoli věděl, že společnost Fincentrum, pro kterou v minulosti pracoval na základě smlouvy o exkluzivní spolupráci, v součinnosti s UNIQA pojišťovnou, a. s., začala prošetřovat jeho fiktivní obchodní případy, ve kterých měl společnosti Fincentrum způsobit škodu rozsáhlým neoprávněným čerpáním provizí, ve druhém případě si pak peníze od Ing. P. H. půjčoval dokonce za situace, kdy již podepsal vykonatelný notářský zápis, ve kterém uznal svůj závazek ve výši 48.307.355,- Kč co do důvodu a výše vůči společnosti Fincentrum, zavázal se zde svůj dluh uhradit měsíčními splátkami ve výši až 3.000.000,- Kč ke dni 31. 10. 2009 a věděl, že pokud nedodrží splátkový kalendář, na základě tohoto uznání dluhu proti němu může být vedeno exekuční řízení, k čemuž také, když neplnil dohodnuté podmínky, záhy poté došlo, o svých potížích ale Ing. P. H., který o nich nevěděl, v reálné době neinformoval, peníze, které si od něj půjčoval, měl údajně zhodnocovat forexovými obchody ve vídeňské bance, ve skutečnosti však žádné takové obchody nečinil a získané peněžní prostředky používal jiným než deklarovaným způsobem, v průběhu roku 2009 a později Ing. P. H., v několika splátkách, zaplatil pouze částku v řádu několika stovek tisíc korun jako zisk z údajného zhodnocování půjčených peněžních prostředků, reálně tyto platby ale činil pouze z toho důvodu, aby se poškozený nedomáhal vrácení půjčené jistiny a souhlasil se zhodnocováním svých peněz i v dalším období, a protože mu v dohodnutých termínech, ani nikdy později, z poskytnuté jistiny nic nevrátil, způsobil mu tak škodu v celkové výši nejméně 5.500.000,- Kč.
Obviněný namítá, že poškozeného neuvedl v omyl, že mu nezamlčel žádné podstatné skutečnosti, že nezpůsobil škodu velkého rozsahu a že jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině nespáchal úmyslně. Jeho výhrady však nenacházejí oporu ve skutkových zjištěních a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že s takto uplatněnou obhajobou se soudy náležitě vypořádaly a pečlivě vyložily, proč ji neakceptovaly (str. 29 až 32 rozsudku sodu prvního stupně, str. 9 až 12 usnesení odvolacího soudu).
Nalézací soud po zevrubném vyhodnocení výsledků provedeného dokazování připomněl, že nesplacení půjček je v konkrétním případě výlučně důsledkem neschopnosti obviněného peníze poškozenému vrátit, tento stav objektivně trval již v době, kdy poškozený obviněnému půjčky poskytl a obviněný s takovým stavem byl v prvním případě minimálně srozuměn, ve druhém případě pak o něm věděl. Jestliže tedy poskytnuté půjčky nebyly vráceny, nestalo se tak proto, že by teprve po uzavření smlouvy o půjčce vznikly překážky, které bránily obviněnému splnit závazek z půjčky a které nemohl v době uzavření smluv ani předvídat, když jinak byl tehdy schopen závazek splatit. Nedošlo ani k tomu, že obviněný teprve dodatečně pojal úmysl obviněnému peníze nevrátit. Přitom pouze takové skutečnosti by vylučovaly možnost jednání obviněného právně kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku. Jednání, jehož se obviněný vůči poškozenému dopustil, bylo v obou případech jednáním úmyslným a úmysl směřoval ke způsobení majetkové újmy poškozenému. Bylo prokázáno, že pokud poškozenému nebyly jeho peníze řádně a včas vráceny, nestalo se tak v důsledku pro obviněného nepředvídatelného příčinného průběhu. Příčinný průběh je tedy v zavinění obsažen a obviněný odpovídá za následek, který z předmětného jednání vzešel (str. 30 rozsudku).
Vedle již uvedeného nutno akcentovat, že obviněný, který se před poškozeným prezentoval jako úspěšný a solventní podnikatel, poškozenému v rozporu se skutečností tvrdil, že jeho peníze bude zhodnocovat forexovými obchody ve vídeňské bance. Obviněný se v poškozeném snažil vzbudit dojem, že je osobou, o jejíž způsobilosti vrátit půjčené finanční prostředky nelze pochybovat. Obviněný tedy tím, že s poškozeným před uzavřením první smlouvy o půjčce nepravdivě hovořil o způsobu, jakým hodlá zhodnocovat jeho peníze, tím, že jej následně, tzn. před uzavřením druhé půjčky, přesvědčoval o úspěšnosti zhodnocování první půjčky, poškozeného uvedl v omyl. Současně svým jednáním, kdy se před poškozeným nikterak nezmínil o vlastních finančních potížích (viz dluh vůči společnosti Fincentrum), zamlčel před poškozeným podstatnou skutečnost. Jestliže by totiž poškozený věděl, že obviněný má natolik významný dluh, peníze by mu nepůjčoval. Obviněný jednal úmyslně. Pokud jde o první půjčku, jednal v úmyslu nepřímém, co se týče druhé půjčky, jednal v úmyslu přímém. Smlouvu o půjčce ze dne 3. 2. 2008 uzavíral s vědomím hrozících finančních potíží. Uzavíral ji za situace, kdy byl obeznámen s tím, že společnost Fincentrum, pro kterou v minulosti pracoval, prošetřuje jeho fiktivní obchodní případy, v důsledku nichž – rozsáhlým neoprávněným čerpáním provizí – jí měl způsobit škodu. Obviněný tedy věděl, že může očekávat značné finanční obtíže, věděl, že jeho finanční zdroje na vrácení půjčených prostředků zřejmě nebudou postačovat, a přesto smlouvu uzavřel. O tom, že věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu na ochraně cizího majetku, a že s tím byl pro ten případ srozuměn, proto není pochyb [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Jestliže smlouvu o půjčce ze dne 3. 7. 2008 uzavíral za situace, že věděl, že společnosti Fincentrum dluží 48.307.355,- Kč (viz vykonatelný notářský zápis), že si byl vědom splátkového kalendáře a případného exekučního řízení, je zjevné, že zájem na ochraně cizího majetku chtěl porušit [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Pokud jde o výši způsobené škody, finanční částky, které obviněný poškozenému vyplatil, tuto nemohly ovlivnit. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, podle nichž finanční prostředky ve výši 930.000,- Kč, jež obviněný poškozenému opožděně zaplatil, představovaly úroky, jimiž nebyla umořována jistina. Nadto dodává, že podvodným vylákáním peněz od poškozeného došlo k dokonání zločinu podvodu, a tudíž je způsobenou škodou celá vylákaná finanční částka bez ohledu na to, zda obviněný později vylákané peníze nebo jejich část poškozenému vrátil. Takové vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, publikované pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.).
Obviněný též znovu namítá, že nebyly splněny podmínky pro závěr o pokračování v trestném činu. Má v podstatě za to, že nebyl splněn požadavek blízké časové souvislosti, a to s ohledem na delší časový odstup mezi oběma smlouvami a s ohledem na změnu poměrů.
Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Ačkoliv časovou souvislost nelze přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů. Existují však výjimky. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak, za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §116 tr. zákoníku, lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců (srov. č. 32/2004 Sb. rozh. tr.).
V posuzované trestní věci uzavřel obviněný první smlouvu o půjčce dne 3. 2. 2008 a druhou smlouvu o půjčce dne 3. 7. 2008. Přestože odstup mezi oběma smlouvami, oběma útoky, činí pět měsíců, blízká časová souvislost je s ohledem na skutkové okolnosti případu zachována. Nelze přehlédnout nejen výši způsobené škody a s tím související obohacení obviněného (viz č. 32/2004 Sb. rozh. tr.), ale ani to, že obviněný byl v mezidobí, tedy v době mezi 3. 2. 2008 a 3. 7. 2008, významně aktivní v oblasti přesvědčování poškozeného o úspěšnosti zhodnocování první půjčky. Uvedené přesvědčování, k němuž užil informace nezakládající se na pravdě, posléze vedlo i k uzavření druhé smlouvy o půjčce. Obviněný tudíž dobu následující po uzavření první smlouvy o půjčce využil k přípravě na další útok (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95, publikováno pod č. 15/1996 Sb. rozh. tr.). Nutno proto konstatovat, že stávající soudní praxe, podle níž bude zákonem požadovaná blízká časová souvislost přerušena zpravidla tam, kde pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti, se neuplatní. Jak již bylo shora naznačeno, vždy je nezbytné zohlednit konkrétní okolnosti projednávaného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1134/2010).
Nalézací soud v daných souvislostech proto přesvědčivě označil za klíčové, a odvolací soud se s ním ztotožnil, že v pořadí druhý skutek vyžadoval ze strany obviněného jistou přípravu, v rámci které musel poškozeného přesvědčit k vydání další peněžní částky. Iniciativa „ke zhodnocování“ peněz vyšla ze strany obviněného (v odůvodnění je zřejmě nesprávně uvedeno poškozeného), který v mezidobí mezi oběma půjčkami poškozeného ovlivňoval nepravdivými informacemi o úspěších zhodnocování první částky, správně připomněl i značnou výši obohacení obviněného z prvního útoku (viz str. 30, 31 rozsudku soudu prvního stupně, str. 12 usnesení odvolacího soudu).
Dovolatel zpochybnil i správnost závěrů soudu prvního stupně týkajících se problematiky totožnosti skutku. Co se týče otázky totožnosti skutku, Nejvyšší soud považuje v projednávané trestní věci za významné, že soud rozhodoval o skutku, pro který byl obviněný stíhán a který byl uveden v žalobním návrhu. To, zda byl skutek orgány činnými v trestním řízení od počátku správně koncipován, je záležitostí odlišnou (a v daných souvislostech spíše podružnou), s níž se však soudy v odůvodnění rozhodnutí taktéž vypořádaly (str. 28, 29 rozsudku soudu prvního stupně, str. 12 usnesení odvolacího soudu).
Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného (viz přiměřeně rozhodnutí č. 64/1973 Sb. rozh. tr.). Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání nebo v opomenutí či nekonání. Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákonem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (viz rozhodnutí č. 8/1985 a č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.).
Následek spočívající v porušení zájmu na ochraně cizího majetku byl způsoben podvodným jednáním obviněného. Toto podvodné jednání záleželo v tom, že obviněný poškozeného s pomocí lživé argumentace přiměl k uzavření smluv o půjčce a k odevzdání peněz. Obviněný poškozenému v rozporu se skutečností tvrdil, že smlouvy o půjčce jsou uzavírány za účelem zhodnocení peněz poškozeného. Ačkoliv se sám obviněný nacházel ve špatné finanční situaci a byl si vědom vlastních ekonomických obtíží, poškozeného o tom neinformoval. Naopak jej nadále ujišťoval o výhodnosti jeho investice. Jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu je tedy z hlediska skutkového vymezeno správně. Skutečnost, že následně, tj. po uzavření smluv o půjčce, došlo k jakýmkoliv dohodám o prodloužení závazku, na tom nemohou ničeho změnit. Poškozený potvrdil, že v době, kdy se s obviněným dohodnul, že se půjčka o rok prodlouží, nevěděl o problémech, jež obviněný měl.
Konečně jde-li o námitku stran případné aplikace principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, i s tou se již soudy obou stupňů vypořádaly a úvahy, k nimž dospěly, jsou správné a přiléhavé (str. 31, 32 rozsudku nalézacího soudu, str. 10 usnesení odvolacího soudu).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost použití materiálního korektivu spočívajícího v aplikaci subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva vždy na základě přísně individuálního a důsledně kontextuálního posouzení okolností daného případu.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Z uvedeného tedy vyplývá, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Jestliže obviněný, vědom si svých značných finančních obtíží, uzavřel s poškozeným postupně dvě smlouvy o půjčce a poškozeného neustále utvrzoval o výnosnosti jeho investice, pak je i s ohledem na výši půjčených finančních prostředků, a tedy výši způsobené škody, nepochybné, že jednání obviněného nelze než považovat za typický, běžný případ trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio proto nepřichází v úvahu. Uplatnění norem trestního práva a s tím spojené vyvození trestněprávní odpovědnosti obviněného zásadně nemůže bránit skutečnost, že hodnocený případ má primárně soukromoprávní povahu, jak poznamenala i státní zástupkyně ve svém vyjádření. Ostatně i podle rozhodovací praxe Ústavního soudu ani subsidiarita trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení povinností se soukromoprávním základem, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, neboť trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz např. usnesení ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 1211/14, obdobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, usnesení ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005).
V této souvislosti nutno jako nepatřičnou a nepřiléhavou odmítnout též výhradu obviněného, jejíž podstatou je odkaz na „obecnou povinnost“ účastníků soukromoprávních vztahů dbát na náležitou ochranu svých majetkových zájmů. Jestliže dovolatel tvrdil, že pokud poškozený investoval své finanční prostředky ve výši přesahující 5.000.000,- Kč pouze na základě jím vyhotovené smlouvy o půjčce a bez nějakého dalšího zajištění, musel si být vědom určitých rizik, která jsou s takovýmto vysokým zhodnocováním finančních prostředků spojená, nalézací soud správně a s oporou ve výsledcích provedeného dokazování uzavřel (viz str. 32 rozsudku), že v konkrétním případě nebylo zjištěno nic, co by jen nasvědčovalo možnosti, že poškozený se choval v rozporu s očekávaným vzorcem chování, že by nedodržel elementární zásady obezřetnosti a opatrnosti, jež lze rozumně očekávat (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010). Z přesvědčivé výpovědi poškozeného, o niž se opírají zjištění soudů, se rovněž jasně podává, že nelze hovořit o údajném svolení poškozeného, jak o něm dovolatel hovoří se záměrem dosáhnout příznivějšího výsledku řízení.
Skutek obviněného byl správně právně posouzen jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž opodstatněně soudy aplikovaly §2 odst. 1 tr. zákoníku (§16 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009) a trestnost činu posoudily nikoliv podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, ale podle zákona pozdějšího, poněvadž to je pro obviněného příznivější.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Napadené usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu nalézacího nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být proto naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí a tedy i výkonu trestu odnětí svobody, který též podal, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková