ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1079.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 1079/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 20. ledna 2016 dovolání obv. J. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 1 To 93/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, sp. zn. 68 T 8/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 68 T 8/2013, byl obv. J. K. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovena povinnost nahradit na náhradě škody společnosti CCF s.r.o., IČ 26890771, se sídlem Zlín, Santražiny 575, částku 4.500.000,- Kč, a Mgr. M. T., částku 1.031.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Mgr. T. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně obviněný dne 29. 3. 2012 ve Z., na T. n. č. ..., se záměrem získat finanční prostředky, vylákal pod záminkou realizace vlastního podnikatelského záměru od Mgr. M. T., finanční půjčku ve výši 5.831.000,- Kč, kterou měl vrátit i s úroky do 6. 4. 2012. Vrácení půjčky zajistil vystavením vlastní směnky na částku 6.479.000,- Kč. Poškozené však zamlčel, že nemá dostatek finančních prostředků, aby v případě neuskutečnění podnikatelského záměru měl z čeho půjčku vrátit. Poškozené rovněž zamlčel, že finanční prostředky hodlá předat třetí osobě za účelem realizace blíže nespecifikované obchodní transakce. Ve sjednané lhůtě pak peníze poškozené nevrátil. Po splatnosti svého závazku jí dne 3. 5. 2012 uhradil pouze částku 300.000,- Kč a způsobil tak přímou škodu ve výši 5.531.000,- Kč.
Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť obviněný jej napadl odvoláním . Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 1 To 93/2014, odvolání obv. K. podle §256 tr. ř. zamítl. [Tato rozhodnutí nebyla ve věci jediná. Předcházel jim ještě odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 1. 2014, sp. zn. 68 T 8/2013 (č. l. 282), který byl však usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 1 To 13/2014 (č. l. 313) v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.]
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obv. J. K. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Zbožínka u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, dovolání. Napadl v něm výrok o vině i o trestu a odůvodnil ho odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , neboť podle jeho náhledu toto rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu I. stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Ve svém dovolání obviněný nejprve předeslal, že si je vědom skutečnosti, že dovolací řízení neslouží primárně k přezkumu skutkových zjištění soudů obou stupňů. Nicméně je přesvědčen, že nesprávnost právního posouzení má v daném případě původ ve vadných skutkových zjištěních i úvahách soudu I. stupně, kterým nesprávně přisvědčil i odvolací soud.
1. Obviněný zpochybnil skutkové závěry obou soudů , které dle jeho názoru neodpovídají provedenému dokazování, a které odmítly jeho obhajobu jako nelogickou. Dovolatel však trvá na tom, že z jeho strany nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, a to z níže uvedených důvodů.
· Obviněný zdůraznil, že peníze si od poškozené půjčil na základě lukrativní obchodní nabídky svědka Z., která se měla realizovat prakticky okamžitě. Pokud soudy považují takový obchod (z hlediska časových souvislostí) za nerealizovatelný, pak obviněný zdůraznil, že údaje na jím vystavené směnce skutečně neodpovídají reálné dohodě o termínu vrácení finančních prostředků, ale termín splatnosti byl takto určen na základě dohody s poškozenou – s tím, že pokud se obchod z jakéhokoli důvodu pozdrží, budou peníze bez sankcí vráceny. To koneckonců potvrdila i sama poškozená T. Podle dovolatele tedy nelze zpochybnit krátkou splatnost směnky.
· Nelogičnost obhajoby soudy spatřovaly také s poukazem na to, že po finanční stránce by obviněný z transakce v podstatě nic neměl. Proti tomu však dovolatel namítl, že marže, kterou mu slíbil svědek Z., byla stanovena ve výši 15%, což není nijak neobvyklé. Navíc obviněný sám neměl důvod Z. nevěřit, když mu popsal, na co peníze potřebuje. Skutečnost, že mu finance následně nebyly vráceny, dovolatel nepředpokládal a předpokládat nemohl.
· V souvislosti s tímto obchodem obviněný v předchozím řízení navrhoval doplnění dokazování a žádal soudy nižších instancí, aby si od svědka Z. vyžádaly k uváděnému obchodu všechny doklady. Obviněný má za to, že bez těchto listin není možné spolehlivě zjistit skutkový stav věci. Odvolací soud však tomuto návrhu nevyhověl, a proto nebylo možné zjistit skutkový stav tak, aby o něm nevznikaly důvodné pochybnosti.
· O poctivosti úmyslu obviněného svědčí i to, že ten poškozené dobrovolně vrátil částku 300.000,- Kč.
2. Dovolatel uvedl, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu je mimo jeho úmyslu nutné zkoumat i celkové okolnosti uzavření smlouvy o půjčce , vč. jednání samotné poškozené T.. Nejenom obviněný, ale i odvolací soud vyhodnotil její jednání za nelogické a nezodpovědné – neboť o obviněném téměř nic nevěděla, nezajímala se o účel půjčky, ani o jeho aktuální finanční situaci, a přesto se rozhodla mu půjčit peníze a spolehla se pouze na to, že obviněný jí půjčenou částku vrátí. Dovolatel má za to, že k posouzení jednání poškozené odvolací soud nepřiléhavě odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, neboť závěr tohoto usnesení nelze chápat jako závěr univerzální a je nutné hodnotit i širší okolnosti jednání pachatele, tj. nezodpovědné jednání poškozené. K tomu obviněný dodal, že úmyslné zatajení podstatných smluvních okolností z jeho strany nebylo během řízení prokázáno.
3. V závěru svého dovolání obviněný ještě zdůraznil soukromoprávní charakter smluvního vztahu mezi účastníky sporu, v rámci kterého měly obě strany dbát na ochranu svých majetkových zájmů. Pokud se tedy poškozená díky své neopatrnosti dostala do svízelné situace, má dovolatel za to, že se měla s důsledky svého jednání vypořádat sama, a to za pomocí „instrumentů“ soukromého práva. Dovolatel dokonce označil za nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho majetkových zájmů.
Vzhledem k výše uvedenému obv. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 93/2014, i rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně sp. zn. 68 T 8/2013, a to v celém rozsahu, a podle ust. §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obv. K. se písemně vyjádřil státní zástupce , který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 851/2015-10 ze dne 17. 8. 2015). Námitku, ve které se dovolatel pokusil zpochybnit subjektivní stránku trestného činu poukazem na úlohu svědka Z., státní zástupce odmítl jako opakování obhajoby obviněného z původního řízení. Tuto však soudy obou stupňů odmítly jako nepravdivou, a pokud ji dovolatel znovu prosazuje, domáhá se primárně změny skutkového základu soudních rozhodnutí. Takovéto námitky ovšem dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají a v dovolacím řízení k nim již nelze přihlížet. Skutkového charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu nedopovídá ani námitka na nevyhovění důkaznímu návrhu dovolatele.
Za bezpředmětnou vyhodnotil státní zástupce rovněž dovolatelovu argumentaci, podle které při sledování naplnění všech znaků trestného činu podvodu je nutné zkoumat pouze jednání pachatele předcházející předání peněz. Na rozdíl od obviněného má státní zástupce za to, že podvodný charakter jednání obviněného byl dovozen především z toho, že při sjednávání smlouvy o půjčce zamlčel poškozené svoji finanční situaci a způsob, jakým hodlá s penězi naložit.
Za nedůvodné považuje státní zástupce námitky obviněného, ve kterých opakovaně poukazuje na spoluzavinění poškozené formou nedostatečné obezřetnosti. Nelze však přehlédnout, že poškozená obv. K. na základě svých dřívějších zkušeností považovala za seriózního podnikatele, který neměl problémy s hrazením svých závazků. A i když Mgr. T. nejednala obezřetně, tak z hlediska znaků trestného činu podvodu to nemění nic na tom, že provedla majetkovou dispozici, kterou by při znalosti všech rozhodných okolností nepřipustila.
Stejně tak neobstojí ani námitky, že mezi obviněným a poškozenou jde o soukromoprávní vztah, a proto by se obě strany měly s důsledky předmětné finanční transakce vypořádat výhradně pomocí soukromoprávních prostředků. Majetkový trestný čin může být spáchán i v rámci civilněprávního vztahu. Došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, stát nemůže rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických i právnických osob a neuplatnit trestní postih s odkazem na primární existenci institutů občanského práva.
Jelikož dovolací námitky dovolatele zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné, tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti, upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto dovolání vyhodnotil jako přípustné.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nutné posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva , nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž už nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon tedy vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek bylo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění) není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod má právo namítnout, že:
· skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo
· není vůbec žádným trestným činem.
Z toho pak vyplývá, že obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem). K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Jak vyplývá z dovolání obviněného, ten ho sice formálně opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na shora konstatované je však zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod vůbec nelze podřadit . Podstatou námitek dovolatele je totiž snaha přesvědčit Nejvyšší soud o tom, že skutek, který je obv. K. kladen za vinu, mu nebyl důkazně dostatečně prokázán. Tím dovolatel usiluje o zpochybnění skutkových závěrů, resp. o zpochybnění naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Takové námitky však dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nelze v tomto stadiu trestního řízení k nim již přihlédnout.
Přitom dovolatelovy námitky byly důkladně prověřeny již Krajským soudem v Brně – pobočka ve Zlíně a potvrzeny Vrchním soudem v Olomouci. O tom svědčí podrobné odůvodnění obou rozhodnutí. Z nich vyplynulo, že obviněný K. zneužil důvěry advokátky Mgr. T. (která jej v minulosti zastupovala v obchodních věcech a jelikož platil řádně a včas, tak jej považovala za solventního klienta a poctivého člověka) a uvedl ji v omyl tím, že jí popsal, že v rámci svých obchodních společností bude realizovat finančně velmi výhodný obchod s dřevní hmotou. Jelikož však nedisponoval potřebnými finančními prostředky, požádal ji o půjčku ve výši 5.800.000,- Kč, s příslibem velmi lukrativního zhodnocení jejího vkladu, který měl činit 700.000,- Kč. Poškozené však úmyslně zatajil , že:
· obchodní společnosti (tj. firmy PADAM s.r.o., ISS s.r.o. a LIGNUM obchodní s.r.o.), u kterých dříve figuroval jako jednatel či společník, v tu dobu již nevyvíjely žádnou obchodní činnost, nepodávaly daňová přiznání a byly nekontaktní,
· že požadované finance nemá pro sebe, ale že je hodlá dále předat podnikateli Z., který má celý obchod realizovat, přičemž
· o tomto obchodu měl jen velmi rámcové informace, protože svědek Z. mu nepředložil žádné obchodní smlouvy, na jejichž základě by měl v nejbližších dnech realizovat plánovaný obchod, a navíc
· o Z. v podstatě neměl žádné bližší poznatky – především neznal jeho majetkové poměry ani příjmové zdroje (jak bylo následně soudem prověřeno, Z. v podstatě neměl žádný majetek a nedisponoval žádnými prostředky, ze kterých by mohl půjčenou částku vrátit) a pouze se spolehl na to, co mu svědek řekl s tím, že mu – podle svých slov – plně důvěřoval.
Obviněný tak stěží mohl splnit svůj závazek v „šibeniční“ lhůtě čtrnácti dnů, během které měl být zrealizován obchod, který, jak se ukázalo, byl naplánovaný pouze předběžně. Když k realizaci obchodu nedošlo, peníze poškozené nevrátil, a to ani po opakovaných urgencích. Tím se obohatil na úkor Mgr. T., a také na úkor společnosti CCF s.r.o. o částku 5.831.000,- Kč, kterou snížil dne 3. 5. 2012 pouze o jednorázovou úhradu částky ve výši 300.000,- Kč. V současnosti mu tak zůstává uhradit závazek ve výši 5.531.000,- Kč.
Námitky, kterými dovolatel výše argumentoval a kterými dovolatel zpochybňuje naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu s poukazem na úlohu svědka Z., jsou de facto jen opakováním jeho obhajoby, se kterou se soudy nižších instancí již vyrovnaly. Konkrétně Krajský soud na s. 8-10 (č. l. 401-403) v odůvodnění svého rozsudku, a Vrchní soud v Olomouci na s. 5-8 (č. l. 447-449) odůvodnění svého usnesení.
Pokud obviněný zdůraznil, že soudy nižších stupňů označily plánovaný obchod s dřevní hmotou za nerealizovatelný, a to i přesto, že on v předchozím trestním řízení vysvětlil, že obchod se měl realizovat prakticky okamžitě – tuto argumentaci soud I. stupně ověřil a zcela správně odmítl. A nebylo to jenom s poukazem na velmi krátký časový úsek, ve kterém měla být obviněným vystavená směnka vůči Mgr. T. splatná, ale především proto, že bylo prokázáno, že tento obchod byl sjednán pouze předběžně , takže konkrétní podmínky jeho realizace vyjednány nebyly, a proto ani k žádné okamžité transakci nemohlo dojít. K tomu koneckonců svědek Z. sám uvedl, že kontrakt nebyl uzavřen v písemné formě a nebyl realizován proto, že se ve finále s firmou z K. (jejíž jméno si ani nepamatoval) nedohodl na podmínkách. Proto následně peníze použil do obchodu s pohonnými hmotami, o čemž však byl obviněný informován. Vrácení peněz z vlastního majetku či příjmů nepřipadalo v úvahu jak u obviněného (který v dané době neměl v podstatě žádné příjmy a naopak čelil exekucím), tak u svědka Z. (který rovněž nedisponoval žádným majetkem či příjmy, kterými by mohl garantovat vrácení půjčené částky). Jak sám svědek uvedl, mohl vrátit půjčené finanční prostředky jedině na základě úspěšně zrealizovaného obchodu, o čemž obv. K. věděl (č. l. 393-395).
Dále obviněný namítl, že dostatečně vysvětlil, že údaje na jím vystavené směnce neodpovídají reálné dohodě o termínu vrácení finančních prostředků. To však není nijak sporná skutečnost. Obviněný ve svém dovolání znovu uvedl, že termín splatnosti směnky byl určen s tím, že „pokud se obchod pozdrží z jakýchkoliv příčin, budou peníze vráceny později bez jakýchkoliv sankcí.“ Je však samozřejmé, že pokud se měl obchod uskutečnit v nejbližších dnech, tak poškozená nemohla tušit, že obviněný peníze nevrátí ani po mnoha měsících a několika marných urgencích.
Je pravdou, že obviněný se soudům nižších stupňů pokusil vysvětlit, že marže ve výši 15 % z realizovaného obchodu není nijak neobvyklá. Ale ani tato skutečnost nebyla soudy nižších stupňů nadhodnocena. Krajský soud v Brně pouze na s. 8 svého rozsudku konstatoval, že hrubý zisk ve výši necelého 1.000.000,- Kč v případě úspěšně realizovaného obchodu (ze kterého však obviněný měl předat poškozené 700.000,- Kč, takže by jeho čistý profit odpovídal částce cca 300.000,- Kč) vyznívá – mimo jiných skutkových zjištění – rovněž nevěrohodně.
O údajném nenaplnění subjektivní stránky (resp. o poctivosti úmyslu obviněného) má podle dovolatele svědčit to, že poškozené T. dobrovolně vyplatil částku 300.000,- Kč. K tomu však snad ani není třeba dodávat, že suma 300.000,- Kč, vydaná navíc po mnoha upomínkách, je ve srovnání se zbývající dlužnou částkou ve výši 5.531.000,- Kč částkou zanedbatelnou, a proto o poctivosti úmyslu rozhodně nesvědčí.
Současně obviněný vznesl námitku, že žádal soudy nižších stupňů, aby si od svědka Z. vyžádaly k uváděnému obchodu všechny existující doklady , které podle jeho názoru napomohou spolehlivě zjistit skutkový stav. I k této námitce zaujal Nejvyšší soud – stejně jako soudy nižších instancí – odmítavé stanovisko. Je to nejenom proto, že námitky proti porušení procesních předpisů stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale také proto, že zamítnutí návrhu na provedení důkazu je výsostným právem soudu, který daný případ projednává. Je pravdou, že každý obviněný má nezpochybnitelné právo navrhovat u soudu na podporu svých stanovisek další důkazy (viz. §2 odst. 5 tr. řádu). Ale soud, kterému je důkaz předložen, je povinen každý takový návrh vyhodnotit – resp. posoudit věrohodnost i nezbytnost jeho provedení s ohledem na celkovou důkazní situaci. A pokud soudy nižších stupňů usoudily, že provedení navrhovaného důkazu je zbytečné, byly povinny takový návrh odmítnout. (Naopak provedením takového důkazu by se provinily proti zásadě rychlosti řízení.) Proto soudy I. a II. stupně tedy nepochybily, pokud po logické úvaze odmítly prověřovat doklady týkající se v budoucnu plánovaného obchodu, které však ani jednu ze stran k ničemu nezavazovaly. Takový důkaz by prokázal skutečnost nespornou, která by na právní kvalifikaci obviněného neměla žádný dopad. Nezbývá tedy než uzavřít, že obviněný v žádném případě nebyl procesním postupem zkrácen na svém právu na obhajobu.
V souvislosti s touto problematikou odkazuje Nejvyšší soud na judikaturu Ústavního soudu, který se v řadě svých nálezů tzv. opomenutými důkazy detailně zabývá (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) a podrobně vyložil pojem opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody:
· prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení,
· dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí,
· konečně třetím je pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další).
Odvolací soud tedy ve svém rozhodnutí postupoval v naprostém souladu s výše vyloženou zásadou, když zamítl návrh obhájce obžalovaného na doplnění dokazování v tom směru, aby byl svědek Z. znova vyslechnut a vyzván k předložení listin, týkajících se obchodu se dřevem, které deklaroval. Odvolací soud totiž svou argumentací již dříve uvedl, z jakých důvodů neuvěřil verzi obviněného a v návaznosti na to pak zamítl návrh na doplnění dokazování s ohledem na jeho nadbytečnost.
Nejvyšší soud se dále ztotožnil i s právními závěry soudu I. stupně, který na základě skutkových zjištění kvalifikoval jednání obviněného jako zvlášť závažný zločin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, když si obviněný od poškozené Mgr. T. půjčil částku 5.831.000,- Kč s tím, že bude realizovat výhodný obchod v rámci svých obchodních společností a uvedenou částku jí do osmi dnů vrátí i s úroky, ačkoliv již v té době věděl, že ve skutečnosti jí peníze nebude moct v tak krátké době vrátit, a aby tuto půjčku vylákal, poškozenou úmyslně neinformoval o své nepříznivě finanční situaci, ani o tom, že peníze hodlá předat třetí osobě. Obviněný tedy svým jednáním zamlčel podstatné skutečnosti, které měly nepochybně rozhodující vliv na provedení majetkové dispozice a tímto jednáním obviněný sebe a jiného obohatil a poškozené (a následně i společnosti CCF s. r. o., od které si poškozená půjčila převážnou část peněz) způsobil škodu ve výši 5.531.000,- Kč, tedy škodu velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Soud I. stupně proto správně konstatoval, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém (eventuálním) podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tímto následkem srozuměn.
Pokud tedy dovolatel namítl, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu nedošlo z výše uvedených důvodů, Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu rozhodnutí soudů I. a II. stupně vyhodnotil výše uvedené námitky naprosto stejně. A to nejen proto, že je nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale také proto, že všechny tyto námitky byly soudy nižších stupňů vyhodnoceny, vzhledem k ostatním provedeným důkazům, zcela správně, tj. jako neopodstatněné.
Další vznesená výhrada dovolatele, podsouvající v dané transakci Mgr. T. spoluzavinění, podřaditelná pod tento dovolací důvod je. Nicméně i tu Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně irelevantní. Je sice pravdou, že advokátka T. nepostupovala při jednání s obv. K. dostatečně obezřetně. To koneckonců konstatovaly i soudy nižších stupňů. Nicméně tato skutečnost nemění nic na tom, že obv. K. zneužil důvěry, kterou si u poškozené získal v době, kdy byl jednatelem ve firmách PADAM s.r.o., ISS s.r.o. a LIGNUM obchodní s.r.o., a následně její rozhodnutí vstoupit do „lukrativního“ obchodu s dřevní kulatinou zcela zásadně ovlivnil úmyslně neúplnými informacemi .
Jak bylo naznačeno výše, poškozené zatajil, že půjčku nemá pro sebe, ale pro třetí osobu, dále že v danou chvíli ještě nebyla obchodní smlouva uzavřena, a také že v případě, že obchod nebude realizován (a jeho obchodní partner peníze použije jinak), tak jí nebude moci půjčenou sumu vrátit. Všechny tyto informace byly pro přijetí rozhodnutí Mgr. T. zcela zásadní. A obzvláště to platí v situaci, kdy ona sama požadovanou částku neměla k dispozici, v důsledku čehož se vysoce zadlužila u společnosti CCF s.r.o.
Součástí této námitky byl pokus obviněného o zpochybnění obecných závěrů vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 , které dovolatel hodnotí jako nepřiléhavý. Ani s tímto názorem se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Z výše uvedeného rozhodnutí totiž vyplynulo, že pokud si poškozený:
· je schopen prověřit skutečný stav věci, ale
· v daný moment je natolik ovlivněn působením pachatele, resp. jeho nepravdivými či zamlčenými podstatnými informacemi,
· takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří (nebo tak neučiní včas),
tak ani tyto skutečnosti nemohou obviněného vyvinit z podvodného jednání. To platí i přesto, že každá smluvní strana závazkového vztahu si ve vlastním zájmu svá práva a povinnosti pečlivě „hlídá“, takže určitá míra obezřetnosti je obvyklá a nutná a občanský zákoník s ní počítá.
Podstatné však je, že poškozená svým jednáním – z hlediska trestního práva – nijak nepřekročila zákon. Pouze akceptací požadavku obviněného a svou následnou součinností mu usnadnila spáchání předmětného podvodu . Toto jednání však v žádném případě není možné chápat ve smyslu spoluzavinění s odkazem na §15 tr. zákoníku. Jinými slovy – klíčové v projednávaném případě není jednání poškozené, ale jednání obv. K., kterým zcela zjevně naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu ve všech jeho kvalifikačních znacích.
Navíc po skutkové stránce jde o zcela odlišnou situaci, než v dovolatelem citovaném usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Jádrem tohoto případu je, že poškozený, který jinak disponoval potřebnými znalostmi, si o nemovitosti, která byla předmětem kupní smlouvy, neověřil skutečnosti snadno dostupné v katastru nemovitostí, což je praxe všeobecně známá a zcela běžná. Tento judikát však na projednávaný případ nijak nedopadá.
V návaznosti na výše uvedené obv. K. ještě zdůraznil soukromoprávní charakter smluvního vztahu mezi jím a poškozenou, v rámci kterého akcentoval to, že obě strany měly dbát na ochranu svých majetkových zájmů. Proto pokud poškozená dovolateli uvěřila a díky tomu se dostala do dluhů, měla si řešit důsledky svého chybného rozhodnutí pomocí zákonných prostředků občanského práva. Tato námitka tedy míří k zásadě subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud však i tuto argumentaci musel odmítnout.
Podle současného znění tr. zákoníku je trestný čin chápán jako protiprávní čin, který je označen za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Toto základní legální vymezení je však v případě méně závažných trestných činů korigováno použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle které trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých , ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu .
Při posuzování míry společenské škodlivosti posuzovaných skutků je tato zásada využívána ve dvojím smyslu. Jako interpretační pravidlo – kdy se ho užívá tam, kde je nezbytné dovodit, že nebyly naplněny formální znaky trestného činu. Jako korektiv – kdy byl spáchán trestní čin, ale jedná se o skutek tak malé závažnosti, že de facto není společensky škodlivý. Tak je tomu v případech, kdy spáchaný skutek neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu, a proto k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Posláním této zásady je tedy vyloučit z působnosti trestněprávních norem případy s minimální společenskou škodlivostí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Kritérium společenské škodlivosti je ještě doplněno principem „ultima ratio“, který zdůrazňuje, že trestní právo se má uplatnit pouze tam, kde jiné instituty z hlediska ochrany práv se jeví jako nedostatečné či neúčinné. Z tohoto důvodu trestněprávní prostředky doplňují ochranu poskytovanou normami jiných odvětví práva, mezi které jsou samozřejmě řazeny i občanskoprávní vztahy. Trestněprávní řešení je proto chápáno jako nejzazší nástroj k ochraně právního řádu a krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní občanskoprávní úpravě (srov. např. 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 315/2010, 8 Tdo 1031/2012).
Majetkový trestný čin tedy může být spáchán i v rámci civilněprávního vztahu, pokud byla bezezbytku naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, jak tomu bylo právě v posuzovaném případě. Proto námitka, že k ochraně svých dotčených majetkových práv měla poškozená použít výhradně prostředků práva civilního, jednoduše nemůže obstát. Tedy ani výhrada zásady subsidiarity trestní represe nezbavuje obv. K. jeho trestní odpovědnosti. V projednávaném případě obviněný naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu podvodu. Závěr, že by se nejednalo o případ společensky škodlivý a měla by se uplatňovat odpovědnost podle norem jiných odvětví práva, již z tohoto důvodu nepřichází v úvahu.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelovy námitky jsou zčásti neodpovídající formálně uplatněnému dovolacímu důvodu a zčásti jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud v případě obv. K. konstatuje, že soudy nižších stupňů se ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí, o čemž svědčí odůvodnění jejich rozhodnutí. Mezi hodnocením provedených důkazů, učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a na jejich základě provedenými právními závěry na straně druhé konstatuje zjevnou logickou návaznost. Lze tedy prohlásit, že obě rozhodnutí soudů nižších instancí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. (resp. §134 odst. 2 tr. ř.) a tudíž jim nelze vytýkat svévoli.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedl dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž provedené důkazy vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny důkazy důsledně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. – tedy podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na odpovědném uvážení všech okolností případu – a to jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako ve všech vzájemných souvislostech. Stejně tak Vrchní soud v Olomouci neshledal námitky obviněného za opodstatněné, a proto jeho odvolání jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud na základě svého přezkumu dospěl k závěru, že skutek, ze kterého byl obv. K. uznán vinným, je právně kvalifikován správně, a Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně stejně jako Vrchní soud v Olomouci ve svých skutkových a na ně navazujících právních závěrech nepochybily.
Protože v napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona a obviněný svými námitkami tento důvod dovolání zjevně nenaplnil, Nejvyšší soud dovolání obv. J. K. odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. , neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu