ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1522.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 1522/2015-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2016 o dovolání obviněného M. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 9 To 268/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 31/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 9 To 268/2015, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 51 T 31/2015, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že „aniž by disponoval oprávněním k nakládání s omamnými a psychotropními látkami ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, dne 29. 1. 2014 od přesně nezjištěné doby do 15:40 hod. v P. , ulice F. , přechovával ve svém vozidle tov. zn. FORD MONDEO BWY, rz ......, barvy modré – tmavé, drogu konopí o celkové hmotnosti 34,998 g, kterou z části vydal sám policii, a to jeden plastový sáček o rozměrech 12 x 7 cm s obsahem sušeného rostlinného materiálu a větší část drogy byla nalezena zabalena v průhledném sáčku s přítlačnou lištou uschovaná pod sedadlem spolujezdce jeho vozu hlídkou cizinecké policie OPKPE K ....., která tak zajistila průhledný sáček o rozměrech 20 x 12 cm s obsahem 7 ks průhledných sáčků o rozměrech 12 x 7 cm, obsahujících sušený rostlinný materiál, v němž byla odborným zkoumáním zjištěna omamná látka konopí o celkové hmotnosti 34,998 g, obsahující cannabinoidní látky, včetně psychoaktivní složky delta-9-tetrahydrocannabinolu o koncentraci 26,8 %, což vzhledem k celkové hmotnosti předloženého materiálu činilo 9,379 g čistého delta-9tetrahydrocannabinolu, přičemž konopí je jako omamná látka zařazeno do seznamu IV. Úmluvy o omamných látkách a je vedeno jako omamná látka v seznamu č. 3 k Nařízení vlády o seznamech návykových látek č. 463/2013 Sb. a jeho účinná látka delta-9-THC je jako psychotropní látka zařazena do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách a je uvedena jako psychotropní látka v seznamu č. 5 k Nařízení vlády o seznamech návykových látek č. 463/2013 Sb .“ Za to byl podle §284 odst. 1 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Současně mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty.
2. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 9 To 268/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
3. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný mimo jiné opakoval námitky uplatněné již v odvolacím řízení, když vytýkal soudu prvního stupně zejména to, že při provádění dokazování nepostupoval důsledně podle ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., provedené důkazy hodnotil jednostranně, v jeho neprospěch, nerespektoval zachování zásady in dubio pro reo a v důsledku toho došlo k porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces.
4. Obviněný namítá porušení zásady obžalovací, neboť soud prvního stupně upravil skutkovou větu rozsudku tak, že obviněnému klade za vinu držení omamné látky, „jen proto, že byla nalezena u něj ve vozidle“. Státní zástupce však v podané obžalobě vymezuje skutkový děj jinak, že totiž obviněný převzal od svědka P. 1 000 Kč na zakoupení konopí, společně s obviněným odjeli ke stanici metra S., kde obviněný zakoupil drogu o celkové hmotnosti 34,998 g s tím, že si ji spolu se svědkem rozdělí, sáček s drogou uschoval pod sedadlem spolujezdce a při kontrole ve F. ulici PČR při prohlídce vozidla tento sáček objevila. Obviněný má za to, že z takto popsaného skutkového děje soud prvního stupně „vytrhl“ pouze část kontextu a bez dalšího jej aplikoval do nové skutkové věty, tedy tak, že obviněný ve svém autě přechovával drogu konopí. Ačkoliv se odvolací soud zabýval předmětnou otázkou, dovolatel s jeho závěry nesouhlasí.
5. V další části dovolatel zpochybňuje správnost zdůvodnění rozhodnutí soudů v otázce týkající se svědeckých výpovědí zasahujících policistů, tj. svědka P. a B. , a soudům vyčítá hodnocení tohoto důkazu pouze v jeho neprospěch. Soudy dle jeho názoru ignorovaly konstantní judikaturu k omezení svědecké výpovědi policisty jako svědka, k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 347/2012. Zdůrazňuje, že nikdo není povinen sám sebe obviňovat z trestného činu a v textu svého dovolání rozebírá jednotlivá ustanovení trestního řádu vztahující se na danou problematiku. Policisté se po kontrole vozidla a nalezení drogy ptali obviněného, zda je nalezená droga jeho. Takováto otázka je dle názoru obviněného obsahem a charakterem výzvou k podání vysvětlení, které však nepředcházel zákonný postup, zejména poučení o možnosti odepřít výpověď, čímž došlo k porušení jeho práv a takto nezákonně získané vysvětlení je pro další řízení nepoužitelné. Obviněný v této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 677/2003, sp. zn. III. ÚS 451/2004, sp. zn. II. ÚS 2014/2007. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nepochybně vyplývá, že pro zjištění, že obviněný ve svém vozidle přechovával omamné látky, byly rozhodujícím důkazem svědecké výpovědi policistů, kteří prováděli prohlídku jeho vozidla a kteří uvedli, že obviněný odpověděl na jejich dotaz ohledně nalezené drogy tak, že je jeho. S ohledem na výše uvedené však soudy k předmětným výpovědím policistů neměly přihlížet. Obviněný se domnívá, že ve věci nebylo možno učinit nepochybný závěr o jeho vině a že absence přímého usvědčujícího důkazu předjímá použití zásady in dubio pro reo. Odvolací soud bez jakéhokoliv základu dospěl k závěru, že nalezené drogy patřily právě dovolateli, věděl o nich a úmyslně je přechovával. K výpovědím policistů se přitom odvolací soud vyjádřil jen velmi okrajově, když konstatoval, že se netýkají sebeobviňujícího prohlášení dovolatele. Považuje za zcela absurdní tvrzení, že pokud se svědci D. a P. k zakázané látce nepřihlásili, lze tak dospět k závěru o jeho vině. Jako důkaz o jeho vině pak nemůže sloužit ani to, že jevil známky ovlivnění drogou, když tyto známky jevily všechny osoby ve vozidle. Obviněný má za to, že oba soudy důkazy hodnotily jednostranně v neprospěch obviněného a tak při jejich hodnocení nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5 a odst. 6 tř. ř. , čímž zcela zřejmě nerespektovaly zachování zásady in dubio pro reo. Na závěr pak dovolatel uvedl, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka posuzovaného trestného činu.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III.
6. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
7. Nejvyšší soud předně připomíná, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o dovolání Nejvyšší soud vychází zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné nesprávné hmotněprávní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod., neboť v tomto směru se jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
IV.
8. S námitkou obviněného týkající se porušení zásady obžalovací a změny skutkové věty (viz bod 4 shora) se již dostatečně vypořádal odvolací soud (ostatně tuto skutečnost ve svém dovolání připouští i obviněný), když v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 5 podrobně rozebral důvody, které nepochybně opodstatňují závěr, že totožnost skutku byla přes provedenou změnu skutkových zjištění zachována. Navíc je třeba připomenout, že porušení zásady obžalovací představuje porušení práva procesního, neboť tuto procesní zásadu vyjadřuje §2 odst. 8 tr. ř., a dále ji rozvíjí ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. Totožnost skutku je tedy institut nikoli hmotného, ale trestního práva procesního, na který uplatněný, ale ani žádný jiný, dovolací důvod nedopadá.
Nadto však nutno souhlasit se závěry, které učinily soudy v obou stupních, že totožnost skutku je dána nejen při zachování totožnosti jednání a následku, ale též v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku anebo při částečné totožnosti jednání nebo následku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Porovná-li se skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně a v obžalobě Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 (č. l. 98–105), nutno zdůraznit, že oproti obžalobě byla v rozsudku vypuštěna ta část jednání obviněného, která se týkala opatření později zajištěné omamné látky ve vozidle pro jiného, neboť tato část jednání obviněného nebyla v řízení před soudem prokázána, a v této souvislosti pak byla i příznivěji (ve prospěch obviněného) upravena právní kvalifikace jednání dovolatele. Nedošlo k takovým změnám, aby byla porušena totožnost skutku. Samotný popis skutku je pouze slovním vyjádřením okolností, za kterých nastal samotný skutek a již z povahy věci se dle skutkových okolností zjištěných v průběhu trestního řízení muže měnit, ať už v prospěch nebo neprospěch obviněného.
9. Ani námitky, kterými obviněný zpochybňuje výpovědi zasahujících policistů (viz bod 5 shora), nelze shledat odpovídajícími deklarovanému dovolacímu důvodu, neboť opět zasahují do procesu dokazování a nikoliv proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout v případě, že se obviněný svými výše uvedenými dovolacími námitkami ocitl mimo zákonné vymezení uplatněného dovolacího důvodu, avšak jen ze zcela výjimečných důvodů, jejichž naplnění by mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces.
10. Jedním z případů odůvodňujících zásah dovolacího soudu do oblasti skutkových závěrů nižších soudů je situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Další vadou zákládající oprávnění Nejvyššího soudu zasáhnout do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
11. Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně vyplývá, že policisté – svědci M. P. a R. B. , kteří prováděli prohlídku vozidla řízeného obviněným, ve svých výpovědích u hlavního líčení uvedli, že poté co ve vozidle nalezli zakázanou látku (konopí), obviněný k jejich dotazu uvedl, že tato látka je jeho. Soud prvního stupně pak pokládal obhajobu obviněného, podle níž mu konopí, které bylo nalezeno pod sedadlem spolujezdce, nepatří, za vyvrácenou právě výpověďmi slyšených svědků – policistů P. a B. , když také výslovně poukázal na tu část jejich svědectví, v níž uvedli, že obviněný jim po nálezu drogy ve vozidle sdělil, že se jedná o jeho majetek. Následně pak konstatoval, že ačkoliv obviněný popírá, že droga zajištěná ve vozidle je jeho vlastnictvím, je jednoznačně usvědčován výpověďmi obou policistů.
12. V této souvislosti je nutno poukázat na závěry vyplývající již z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 347/2012, na které odkazuje také obviněný, zejména na zásadu, že nikdo není povinen sám sebe obviňovat z trestného činu. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že má-li mít tento ústavně chráněný princip reálný obsah, pak sebeobviňující vyjádření pronesené vůči státní moci může mít při trestním stíhání relevanci usvědčujícího důkazu jedině za předpokladu, že ho učinila osoba, která měla procesní postavení obviněného podle §160 odst. l tr. ř., byla v tomto postavení vyslechnuta podle §91 a násl. tr. ř. a při tom poučena o právech obviněného podle §33 tr. ř. To znamená, že sebeobviňující vyjádření nějaké osoby před policejním orgánem je důkazem o vině této osoby pouze za předpokladu, že policejní orgán vyslýchal tuto osobu jako obviněného po poučení, kterého se má obviněnému dostat. Nedostatek těchto podmínek nelze obcházet tím, že se jako důkaz použijí výpovědi zasahujících policistů o obsahu sebeobviňujícího vyjádření, které vůči nim osoba pronesla. Vyjádření, které před policisty obviněný na místě učinil, mohlo mít v krajním případě povahu vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. a policisté o něm měli sepsat úřední záznam podle §158 odst. 5 tr. ř. Takový úřední záznam však nebylo možné použít v řízení před soudem jako důkaz, a to se zřetelem k ustanovení §158 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném v době rozhodování soudů. Nebyl-li jako důkaz použitelný úřední záznam o vysvětlení podaném podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř., logicky z toho vyplývá i nepoužitelnost svědectví policistů o obsahu vyjádření obviněného. Lze jen doplnit, že podle současné právní úpravy obsažené v §158 odst. 6 tr. ř. lze úřední záznam v řízení před soudem užít jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem (trestním řádem), tj. se souhlasem státního zástupce a obviněného podle §211 odst. 6 tr. ř.
13. Jako usvědčující důkaz tak nebyly použitelné výpovědi svědků M. P. a R. B. , tedy policistů, kteří prováděli silniční kontrolu vozidla, při které byla droga nalezena a zajištěna, pokud se tyto výpovědi týkaly okolnosti, jak se vůči nim obviněný k jejich dotazu vyjádřil ohledně vlastnictví předmětné zakázané látky. Jde tedy o případ, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (viz bod 10 shora). Tento závěr Nejvyššího soudu koresponduje s ústavními zárukami, které opakovaně formuloval Ústavní soud ve svých výše již zmiňovaných nálezech, např. sp. zn. I. ÚS 677/2003, sp. zn. III. ÚS 451/2004, sp. zn. II. ÚS 2014/2007 a dalších. Stejný závěr vyplývá též z rozhodnutí uveřejněného pod č. 26/1989 Sb. rozh. tr.
14. Odvolací soud si byl evidentně vědom výše uvedených judikaturních rozhodnutí, jelikož sám v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že jako důkaz nelze použít svědecké výpovědi policistů vztahující se k tomu, jak se před nimi vyjadřoval obviněný v rámci jejich šetření k vlastnictví nalezené drogy. K vznesené námitce uplatněné obviněným v odvolacím řízení uvedl, že policisté při výslechu vypovídali též k tomu, jak probíhala kontrola vozidla, jak vypadala droga, kterou našli, k jejímu množství a k místu jejího nálezu. Podle odvolacího soudu nelze dovodit, že podstatou jejich výpovědi bylo, že se obviněný před zahájením trestního stíhání doznal k tomu, že nalezená droga je jeho. Proto nepřisvědčil odvolacím námitkám obviněného o nepoužitelnosti svědeckých výpovědí těchto policistů. Závěry soudu prvního stupně ohledně viny obviněného podle odvolacího soudu rozhodně nejsou založeny na tom, co uvedl před těmito policisty, a tedy nejde o případ, že by byl uznán vinným na základě vlastní „sebeobviňující“ výpovědi.
15. Nejvyšší soud však nepovažuje tyto závěry odvolacího soudu za adekvátní. Pokud odvolací soud pro svůj závěr, že obviněný přechovával v autě pod sedadlem spolujezdce celkem 7 sáčků se sušeným konopím o celkové hmotnosti cca 32 g (1 sáček o hmotnosti cca 1,97 g obviněný sám vydal) s tím, že toto konopí mu patří, nevycházel z toho, že se obviněný zasahujícím policistům sám doznal k jejímu vlastnictví, pak není zřejmé, na základě jakých skutečností byla založena vina obviněného z přechovávání omamné látky, resp. z čeho odvolací soud dovozuje, že se jednalo o drogu v jeho vlastnictví, když jinak uvádí, že toto zjištění nebylo založeno na svědecké výpovědi těchto policistů o doznání obviněného. Rovněž tak nelze souhlasit s tvrzením odvolacího soudu, že závěry soudu prvního stupně ohledně viny obviněného nejsou založeny na tom, co uvedl před policisty při svém zadržení, když z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se zřetelně podává, že jsou to právě svědecké výpovědi obou policistů, ve kterých uvedli, že obviněný odpověděl k dotazu, že droga nalezená pod sedadlem spolujezdce mu patří, a jimi byla vyvrácena jeho obhajoba (str. 4 rozsudku). Pak ovšem není zřejmé, z jakých důvodů odvolací soud shrnul, že se zde ze strany soudu prvního stupně nejedná o případ uznání obviněného vinným na základě vlastní „sebeobviňující“ výpovědi.
16. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené musí dále konstatovat, že v posuzovaném případě jsou pak skutkové závěry soudu prvního stupně v nesouladu s vyhodnocením důkazní situace odvolacím soudem, neboť podle odvolacího soudu nebylo možno vycházet z té části výpovědí policistů, která se týkala vyjádření obviněného ohledně vlastnictví nalezené drogy, zatímco soud prvního stupně své závěry opíral v zásadě též o tuto část jejich svědectví. Pak není jasné, na základě jakých důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že předmětná návyková látka (nalezené konopí o hmotnosti cca 32 g) je vlastnictvím obviněného, který ji neoprávněně přechovával pro vlastní potřebu, a bude třeba se blíže vypořádat s dalšími skutečnostmi, na jejichž základě by bylo možno vyvodit vinu obviněného přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku.
17. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 9 To 268/2015, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu v odvolacím řízení znovu projednal a rozhodl.
18. Na odvolacím soudu pak bude, aby se v souladu s vyjádřenými úvahami a právními názory Nejvyššího soudu znovu zabýval vyhodnocením důkazní situace, zejména k otázce zjištění vlastníka předmětné drogy, blíže se zabýval jednotlivými důkazními prostředky, popřípadě provedl i další potřebné dokazování. Následně pak v souladu s požadavky uvedenými v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. náležitě odůvodní své závěry.
19. Ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu