ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.555.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 555/2016-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. května 2016 o dovolání, které podal obviněný A. O. U. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 7 To 490/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 237/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. O. U. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 6 T 237/2015, byl obviněný A. O. U. uznán vinným v bodech ad 1) – 2) rozsudku přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1) tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 2 se obviněný dopustil trestné činnosti v podstatě tím, že:
1)v průběhu roku 2014 do prosince roku 2014, v P., B., v klubu L. C., S. F., nejméně ve třech případech prodal l gram kokainu za částku po 2 000 Kč, celkem 3 gramy kokainu za celkovou částku 6 000 Kč,
2) dne 2. 4. 2015 v době od 04:30 hodin do 04:45 hodin v P., B., na záchodě v klubu L. C., vědom si svého protiprávního jednání, T. L., a S. F., poskytl jednu dávku kokainu, tzv. lajnu,
přičemž kokain je uveden jako omamná látka v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.
Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 2 Zt 113/2015, pro skutek popsaný pod bodem II. obžaloby, v němž byl spatřován přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný A. O. U., jednak v neprospěch obviněného státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 7 To 490/2015 tak, že k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil výrok napadeného rozsudku, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 2 Zt 113/2015, pro skutek pod bodem II. obžaloby, jímž měl spáchat přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změn. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného A. O. U. zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 podal obviněný A. O. U. prostřednictvím svého obhájce dovolání do výroku o vině i trestu, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný předně uvádí, že pokud byl zadržen v klubu L. C., kde se měl dopustit distribuce drog, svou vinu popírá, neboť žádné drogy neprodával ani daného večera ani nikdy jindy. Je přesvědčen, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu přinejmenším, pokud jde o skutek uvedený pod bodem 2) výroku rozsudku, kdy měl na toaletě v klubu L. C. T. L. a S. F. poskytnout dávku kokainu, neboť tomuto závěru provedené dokazování neodpovídá. Zpochybňuje závěr soudu prvního stupně, podle něhož je toto jeho jednání prokázáno jak výpověďmi příslušníků Policie České republiky kpt. L. S. a kpt. P. D., kteří na místě zasahovali, tak i T. L. a S. F., kteří byli zadrženi společně s ním. Z provedených důkazů lze podle jeho názoru toliko dovodit, že se S. F. a T. L. se bavil o drogách a byl společně s nimi na toaletě, kde si každý z nich aplikoval dávku kokainu, nicméně tímto jednáním skutkovou podstatu trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku naplnit nemohl. V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný v podrobnostech předestírá jednotlivé výpovědi slyšených svědků - kpt. L. S., kpt. P. D., T. L., S. F. a namítá, že z jimi uváděných skutečností nelze automaticky dovozovat, že se bavil o prodeji či distribuci drog ve smyslu jednání popsaného v rozsudku. Současně předkládá vlastní verzi skutkového děje a konstatuje, že závěr o tom, že by T. L. a S. F. drogu poskytl, z jejich výpovědí ani z výpovědí policistů nevyplývá. Byl tak odsouzen pouze na základě jediné, nejasné a neurčité výpovědi svědka S. F., kterou učinil v rámci přípravného řízení, a navíc v rámci celého řízení vypovídal zcela protichůdně bez opory v jakémkoliv dalším, byť i v podpůrném důkazu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 7 To 490/2015, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 6 T 237/2015, a „příslušnému soudu přikázal věc znovu projednat“.
Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání s poukazem na zákonné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že námitky obviněného, které směřuje proti výroku o vině uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Obviněný neuplatnil žádnou výhradu hmotně právní povahy a jeho námitky jsou tak toliko projevem jeho nesouhlasu se skutkovými závěry soudů. Podle státní zástupkyně soudy důvodně vycházely z řetězce důkazů, vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které tvoří logickou uzavřenou soustavu. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není podle státní zástupkyně naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Dovozuje, že soudy obou stupňů v uvedené věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, provedené důkazy pečlivě hodnotily a přihlížely ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, a v souladu s pravidly formální logiky, tj. se zásadou volného hodnocení důkazů. Soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům a rovněž odvolací soud se výhradami obsaženými v odvolání obviněného náležitě zabýval a vyrovnal se s nimi náležitě a způsobem, který nevzbuzuje pochybnost. Podle státní zástupkyně tudíž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za situace, kdy řízení před soudem prvního stupně nebylo zatíženo vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., nemůže být naplněn ani odvozený důvod dovolání popsaný v druhé alternativě ustanovení §265 odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný ve svém dovolání rovněž uplatnil. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu.
V doplnění svého dovolání a v replice k vyjádření nejvyššího státního zástupce dovolatel poukázal na to, že v době zadržení neměl u sebe žádný kokain, a že další osoba, která se společně s ním měla v klubu L. C. podílet na distribuci drog – P. O., na rozdíl od zjištění soudů, rozhodně není černé barvy pleti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný A. O. U. sice podal dovolání především z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Výhrady obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů ( konkrétně výpovědí příslušníků Policie České republiky kpt. L. S. a kpt. P. D. a svědků T. L. a S. F. z přípravného řízení) , a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (tvrzením, že neexistuje žádný průkazný důkaz, jenž by jej usvědčoval z trestné činnosti, a že byl odsouzen toliko na základě jediné a neurčité výpovědi svědka S. F. z přípravného řízení), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by soudy učiněná skutková zjištění nenaplňovala v bodech ad 1) – 2) rozsudku znaky přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů bylo jiným způsobem posouzeno jeho jednání, pro které byl uznán vinným. To však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 2, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Obviněný je z trestné činnosti usvědčován především výpověďmi zasahujících policistů kpt. L. S. a kpt. P. D., kteří inkriminované noci monitorovali dění v klubu L. C., známém distribucí drog. Tito svědci v klubu zaregistrovali obviněného A. O. U. a samostatně stíhaného P. O., kteří byli kontaktováni návštěvníky klubu, s nimiž postupně odcházeli do kabinky toalet, kde byla připravena zrcátka na lajny kokainu, a kde ho bylo možné aplikovat šňupáním. Svědek kpt. P. D. byl pak přítomen rozhovoru mezi obviněným A. O. U., S. F. a T. L., během něhož se S. F. dotázal obviněného, zda má kokain, a po jeho souhlasném přikývnutí odešli všichni společně do kabinky toalet, v jejichž prostoru je sledoval svědek kpt. L. S., který podle typických zvuků poznal, že došlo k aplikaci kokainu. Soudy rovněž vycházely z výpovědí svědků T. L., který uvedl, že drogu v klubu L. C. sehnal S. F. od obviněného, jakož i S. F. z přípravného řízení, kde oproti výpovědi u hlavního líčení detailně popsal okolnosti i způsob prodeje kokainu od obviněného s tím, že si od něj nejméně třikrát koupil gram kokainu po 2 000 Kč. Tato jeho výpověď plně koresponduje se svědectvím T. L., kpt. L. S. a kpt. P. D. Citovaná svědectví jsou též podporována dalšími, zejména listinnými a věcnými důkazy. Z nich lze zmínit především odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, k věcem, které byly u obviněného v baru L. C. v P. dne 2. 4. 2015 zajištěny, a to rostlinné sušině zelené barvy a l ks tobolky s obsahem sypké látky růžové barvy. Z jeho závěrů vyplývá, že v práškovité látce z předložené tobolky byla zjištěna přítomnost MDMA, jež je účinnou složkou syntetické drogy zvané „Extáze“ a je uvedena jako psychotropní látka v seznamu č. 4 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, vydané v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., a v předloženém rostlinném materiálu byla zjištěna přítomnost kannabinoidních látek včetně psychoaktivní složky delta-9-tetrahydrocannabinol, které jsou charakteristické pro rostlinu konopí. Rovněž lze poukázat na obsah úředního záznamu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, služby kriminální policie a vyšetřování, č. j. KRPA-131805-25/TČ-2015-001279, ze dne 2. 4. 2015, k akci „Dealer“, jakož i na osobní výkazy, týkající se osoby obviněného. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil v rozsahu, který je mu kladen za vinu (minimálně jednání v bodě 2 rozsudku), a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný jednak jinému prodal a jednak jinému opatřil omamnou látku. Svým jednáním tak po objektivní i subjektivní stránce naplnil v bodech 1) – 2) výroku rozsudku skutkovou podstatu přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. K podrobnostem lze odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [podle obviněného byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele uplatněné pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod, který tedy ve věci není dán, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.
Jestliže obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl též výrok o uloženém trestu, tak v tomto ohledu neuplatnil žádnou konkrétní námitku. Pro úplnost lze dodat, že v úvahu přicházející důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu (např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze nekonkrétní výtku obviněného A. O. U. směřující proti uloženému trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného A. O. U. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu