ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2853.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2853/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce obce Hroznová Lhota se sídlem v Hroznové Lhotě 170, IČ 002 84 912, zastoupené JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Národní třída 71, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2 - Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště Brno, se sídlem v Brně, Příkop 11, IČ 697 97 111, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 130/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2015, č. j. 15 Co 339/2014-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Hany Koudelové, advokátky se sídlem v Hodoníně, Národní třída 71.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 15 Co 339/2014-141, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 7. 2014, č. j. 5 C 130/2013-117 (kterým bylo určeno, že „žalobce je vlastníkem pozemku p. č. st. 221 o výměře 1412 m², zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba, občanská vybavenost, vše zapsáno na LV č. 785 pro obec a k. ú. H. L. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín“, a jímž dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 28.716,- Kč k rukám zástupkyně žalobce) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 8.708,- Kč k rukám zástupkyně žalobce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byť předmětné nemovitosti získala místní školní rada v H. L. kupní smlouvou ze dne 30. 5. 1881 od fyzických osob, a byť k datu 31. 12. 1949 bylo vlastnické právo k nim zapsáno ve prospěch místní školní rady v H. L., nepřešly tyto nemovitosti do vlastnictví žalobce podle ustanovení §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Místní školní rada zřizovaná na základě zákona č. 292/1920 Sb. byla totiž orgánem obce školní a nikoliv obce místní (politické) - školní obec byla právnickou osobou a bylo třeba ji odlišovat od obce místní (politické) - a neměla samostatnou právní subjektivitu. Místní školní rady byly zrušeny již nařízením ministra školství č. 302/1943 Sb., o místní školní správě, a školní obce pak byly zrušeny zákonem č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, s účinností od 1. 1. 1950, s tím, že jejich práva a závazky přecházejí na stát. Protože tedy k rozhodnému datu 31. 12. 1949 nebyla obec H. L. vlastníkem předmětných nemovitostí, nejednalo se o tzv. historický majetek obce, když se nejedná ani o případ, že by se obvod školní obce a obvod politické obce shodovaly (jak to vyplývá z provedených listinných důkazů - výtahu z knihy školství v H. L. autora Marka Zunka a Jubilejního sborníku k 50. výročí postavení nové školní budovy v H. L.). Odvolací soud přisvědčil i závěru soudu prvního stupně, že žalobce předmětné nemovitosti ve smyslu ustanovení §134 odst. 1 zákona č. 40/1940 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinných do 31. 12. 2013, vydržel. V tomto ohledu uvedl, že jelikož po řadu let nebyl jasný rozdíl mezi pojmy „školní obec“ a „obec“, nebyl důvod, aby se žalobce nedomníval, že byl-li v pozemkové knize zapsán jako vlastník nemovitostí orgán školní obce, tj. místní školní rada v H. L., jednalo se o historický majetek obce, na jehož „vydání“ vznikl obci nárok podle zákona č. 172/1991 Sb. Dobrá víra žalobce byla utvrzována i zápisem o přechodu věcí z majetku České republiky ze dne 7. 6. 1992, sepsaným mezi žalobcem a Nemocnicí s poliklinikou Veselí nad Moravou (škola byla v 50. letech minulého století přestavěna na zdravotní středisko), která se prezentovala jako subjekt s právem hospodaření s národním majetkem (přičemž dne 27. 5. 1992 došlo k jeho fyzickému předání), byť tento zápis byl neplatný (neboť předávající v té době nebyla ve skutečnosti právním nástupcem OÚNZ Hodonín, který měl podle výpisu z katastru nemovitostí právo hospodaření s tímto majetkem státu), a tato listina je tak putativním titulem pro uchopení se držby. Žalobce tedy od 27. 5. 1992 nemovitosti držel v dobré víře, že mu patří, a „ani při postupu s péčí řádného hospodáře nemohl učinit závěr o tom, že při zápisu ze dne 7. 6. 1992 nepřebírá vydávané nemovitosti od oprávněného subjektu“. Podle skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně žalobce s nemovitostmi nakládal jako s vlastními, provedl v budově rekonstrukci a vybudoval k ní přístavbu, přičemž po celou dobu držby nezaznamenal ze strany státu žádné informace, které by mohly jeho dobrou víru zpochybnit, a to ani ze strany stavebního úřadu či daňových orgánů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť „splnění podmínek vydržení bylo posuzováno odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. „22 Cdo 208/2001“, sp. zn. 28 Cdo 2603/2010, a sp. zn. 22 Cdo 929/2001), a důvodnost z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jelikož žalobce nebyl oprávněným držitelem opírajícím se o domnělé právní tituly (domněnka přechodu práva podle §2 zákona č. 172/1991 Sb. nebo zápis ze dne 7. 6. 1992), neboť na jeho straně nebyla jednoznačně prokázána dobrá víra zakládající omluvitelný právní omyl. Dále dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů se měly zabývat opožděností uplatnění práva, když žalobce podal žalobu až dne 25. 4. 2013, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., v platném znění (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1782/2014 a sp. zn. 28 Cdo 4271/2014). Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo pro případ, že je dovolací soud shledá přípustným, zamítnuto a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou - účastnicí řízení, zastoupenou zaměstnancem s odpovídajícím právnickým vzděláním, ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalobcem vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, je třeba věc posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinných do 31. 12. 2013 (k tomu srov. §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo k předmětným nemovitostem náleží, tedy, že byl oprávněným držitelem předmětných nemovitostí.
Podle ustanovení §134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. l obč. zák. je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000).
K posouzení právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a že je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Dovolací soud opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012) a dále v rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, či v rozsudku ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014. V rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, Nejvyšší soud dále připomněl, že dlouhodobá držba nasvědčuje dobré víře držitele; při obvyklé péči o majetek by totiž subjekt, jenž namítá absenci podmínek pro vydržení vlastnického práva, nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel jeho majetek užívá. Poukázal též na to, že na takto dlouhodobou držbu váže nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§1095) - viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011.
K uvedené otázce se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který v rozhodnutí ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, uvedl: „Při posuzování otázky, zda byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité (běžné) opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl, respektive mohl mít, během vydržecí doby důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (vycházející z toho, jak by věc posoudil průměrný člověk při zachování obvyklé opatrnosti).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi též opakovaně vyslovil názor, že v řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1999/2014).
V dané věci bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti získala místní školní rada v Hroznové Lhotě kupní smlouvou ze dne 30. 5. 1881 od fyzických osob, že její vlastnické právo k nim bylo k datu 31. 12. 1949 zapsáno v pozemkové knize, že v 50. letech minulého století byl objekt, v němž se nacházela škola, přestavěn na zdravotní středisko a že dne 7. 6. 1992 byl mezi obcí H. L., zastoupenou starostou Ing. P. H., a Nemocnicí s poliklinikou Veselí nad Moravou, zastoupenou ředitelem MUDr. J. K., sepsán „zápis o přechodu věcí z majetku České republiky, k nimž má Nemocnice s poliklinikou Veselí nad Moravou právo hospodaření s národním majetkem, na obec H. L. podle zák. č. 172/91 Sb.“. V tomto zápise se v jeho čl. I. uvádí, že „na základě §2 odst. 1 zák. č. 172/91 Sb. přešly dnem 24. 5. 1991 z vlastnictví ČR do vlastnictví obce Hroznová Lhota nemovitosti uvedené v čl. II., které obec vlastnila k 31. 12. 1949 a k nimž měl k 24. 5. 1991 právo hospodaření OÚNZ Hodonín, jako právní předchůdce NsP Veselí n. M.“. V čl. II. tohoto zápisu je uvedeno: „a/ Majetek obce na právního předchůdce NsP přešel na základě výměru zdrav. odboru rady KNV Gottwaldov z 15. 12. 1955 č. zdrav. 4317/2.XII.55 Bo o přechodu správy nár. majetku dle §15 vl. nař. č. 110/1953 Sb.“, a „b/ Dnem 24. 5. 1991 přešly zpět do vlastnictví obce tyto nemovitosti, zapsané na LV č. 785 k. ú. H. L. - budova se staveb. plochou parc. č. 221 včetně studny, o výměře 1406 m², - zahrada parc. č. 14 o výměře 2392 m²“. Fyzické předání a projednání podkladů pro tento zápis bylo provedeno dne 27. 5. 1992 za účasti obou stran (věta první bodu III. zápisu). Dále bylo zjištěno, že žalobce provedl přístavbu v levé zadní části objektu zdravotního střediska a rekonstrukci lékárny a že po celou dobu držby nezaznamenal ze strany státu, stavebního úřadu či daňových orgánů jakékoliv zpochybnění držby nemovitostí či vlastnického práva.
Pokud dovolatelka namítá, že byla-li předmětná nemovitost celá léta zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnictví České republiky s právem hospodaření s majetkem státu pro zaniklý Okresní ústav národního zdraví Hodonín, nepostupoval žalobce - jako subjekt, který s ohledem na své postavení musel být schopen kvalifikovaně vyhodnotit znění zákona č. 172/1991 Sb. a dalších právních předpisů - s obvyklou mírou opatrnosti, a jako orgán místní správy neplnil své povinnosti, což při jednání u soudu prvního stupně přiznal i starosta obce Ing. P. H. (když uvedl, že „danou záležitost účetní žalobce podcenil a že mu stačilo, že měl budovu v účetní evidenci“), z čehož dovozuje, že žalobce musel mít povědomost o tom, že majetkoprávní vztahy nejsou zcela v pořádku, a nemohl být tudíž v dobré víře, že předmětnou nemovitost vlastní, pak je možno odkázat na závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, podle kterého „při posuzování otázky, zda byly splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněný pod č. 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pouhý nesoulad skutečného stavu se stavem uvedeným v katastru nemovitostí nevylučuje dobrou víru držitele, že je vlastníkem užívaného pozemku“.
Pakliže tedy odvolací soud na základě shora uvedeného zjištěného skutkového stavu věci dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že žalobce držel nemovitosti od 27. 5. 1992 v dobré víře, že mu patří a že „ani při postupu s péčí řádného hospodáře nemohl učinit závěr o tom, že při zápisu ze dne 7. 6. 1992 nepřebírá vydávané nemovitosti od oprávněného subjektu“, přičemž po celou dobu držby nezaznamenal žádnou informaci vyvolávající pochybnost o tom, že mu nemovitosti patří, nejsou jeho úvahy zjevně nepřiměřené.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy v řešení otázky, již dovolatelka v dovolání zpochybnila, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), přičemž není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka dovolatelky (uplatněná až v dovolacím řízení), že soudy obou stupňů se měly zabývat opožděností uplatnění práva, když žalobce podal žalobu až dne 25. 4. 2013, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., v platném znění (přičemž ovšem současně uvedla, že žalobce podal dne 28. 3. 2013 návrh na provedení záznamu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle zápisu ze dne 7. 6. 1992), poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí ve výroku o věci samé nezávisí (odvolací soud ji neřešil). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž dovodil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu