ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1508.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1508/2016 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný Z. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 55 To 15/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 139/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Z. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 2 T 139/2015, byl obviněný Z. S. uznán vinným jednak přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, za použití ustanovení §238 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (včetně překlepů) „ v období let 2008-2010 jako jediný jednatel a společník spol. Stawo Moravia s.r.o., se sídlem Dr. E. Beneše 2871, Šumperk, při podepisování dohod o provedení práce a dalších dokumentů vylákal na poškozených F. K., V. Z., a Ing. F. S., vlastnoruční podpisy na nepopsaný list papíru, a to pod legendou, že mu došly formuláře „osobní karta na svěřené předměty“, nebo prostým podstrčením prázdného papíru, na tyto listy papíru opatřené podpisy poškozených následně pomocí počítače a tiskárny doplnil text vlastní směnky poškozených, která je zavazovala po uplynutí doby sjednané dohodou o provedení práce bez protestu zaplatit spol. Stawo Moravia s.r.o. vždy částku 100.000,- Kč, kdy takto vyhotovil směnku vlastní na částku 100.000,- Kč datovanou dne 25. 8. 2008 výstavce V. Z. splatnou na řad spol. Stawo Moravia s.r.o., dále směnku vlastní na částku 100.000,- Kč datovanou dnem 12. 7. 2010, výstavce Ing. F. S. splatnou na řad spol. Stawo Moravia s.r.o., a taktéž směnku vlastní na částku 100.000,- Kč, výstavce F. K. splatnou na řad spol. Stawo Moravia s.r.o., následně takto padělané směnky uplatnil v srpnu 2011 u Krajského soudu v Olomouci, podáním žalob o zaplacení směnečné pohledávky, kdy tento soud žalobám vyhověl a dne 26. 9. 2011 vydal směnečné platební rozkazy, po jejichž nabytí právní moci a vykonatelnosti byla následně na návrh Z. S. proti každému z poškozených nařízena exekuce vždy pro částku 100.000,- Kč, a svým jednáním tak způsobil poškozenému F. K. škodu ve výši nejméně 100.000,- Kč, poškozenému V. Z. škodu ve výši nejméně 100.000,- Kč a poškozenému Ing. F. S. škodu ve výši nejméně 100.000,- Kč “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození F. K., F. Z., a Ing. F. S., odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 2 T 139/2015, podal obviněný odvolání. Odvolání podal i poškozený F. K.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 55 To 15/2016, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného Z. S. a poškozeného F. K. zamítl.
II .
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 1152-1153 ), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) , l ) tr. ř. s tím, že důvody dovolání jsou dány v řízení předcházejícím napadenému usnesení a týkají se výroku o vině a výroku o trestu z rozsudku soudu prvého stupně, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že nebylo prokázáno naplnění veškerých znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Úvahy a závěry obou soudů v tomto směru nemají oporu v provedeném dokazování, kdy napadená rozhodnutí jsou rovněž rozporná se zásadou materiální pravdy i s principem in dubio pro reo. Rovněž namítá, že došlo k porušení principu ultima ratio, když jednotliví „poškození“ své námitky uplatnili až v trestním řízení, ačkoliv již předtím byly vydány řádné směnečné platební rozkazy. Od počátku odmítá, že by na poškozených vylákal podpisy na nepopsané listy papíru a na tyto listy následně nějakým způsobem doplnil text vlastní směnky poškozených. V kladném případě by se mohlo jednat „maximálně o přečin podvodu“. Uvádí, že uvedené skutečnosti nebyly v řízení před soudem prvého stupně žádným způsobem prokázány a ani z odůvodnění soudů obou stupňů není dostatečně zřejmé, o co se takový závěr opírá, nehledě na to, že toto by se zřejmě dalo odhalit podrobnějším zkoumáním předmětných směnek, které měl policejní orgán v přípravném řízení k dispozici a měl je samozřejmě k dispozici i soud, který vydal směnečné platební rozkazy, a rovněž znalec z oboru písmoznalectví. Trvá na tom, že všichni tři poškození tzv. „zajišťovací“ směnky řádně a s plným vědomím všech podstatných okolností podepsali, když směnky ostatně podepisovali i někteří jiní zaměstnanci. Jednání poškozených považuje za zcela účelové a vedené pouze snahou vyhnout se plnění svých povinností, přičemž tvrzení poškozených v průběhu jednotlivých řízení nejsou jednotná. Navíc zničení směnek evidentně nelze pokládat za účelové, pokud mu tyto již byly vráceny a pokud již směnečné platební rozkazy byly vydány a řízení pravomocně skončeno. V tomto směru jsou závěry soudu prvého stupně evidentně v extrémním rozporu s provedenými důkazy a objektivní stránka uvedených trestných činů byla zjištěna a prokázána zcela nedostatečným a nesprávným způsobem. Takové rozhodnutí je rovněž ve zcela zásadním rozporu se základními zásadami trestního řízení, zejména s principem in dubio pro reo, se zásadou materiální pravdy, se zásadami spravedlivého procesu, přičemž je zde extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry uvedenými v rozhodnutích soudů, která nejsou ani dostatečně odůvodněna. Namísto řešení typicky občanskoprávního a směnečného sporu je věc řešena (po právní moci rozhodnutí směnečného soudu) v trestním řízení, ve kterém jsou zcela opomíjeny objektivní důkazy včetně závěrů směnečných řízení (včetně otázky závaznosti těchto rozhodnutí). Není také zřejmé, z čeho soud dovodil výši škody potřebnou pro právní kvalifikaci, když neprovedl k tomuto ani důkazy a ani z odůvodnění není zřejmé, jak ke škodě a k její výši dospěl.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 55 To 15/2016, stejně jako rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, zejména rozhodnutí vydaná ve vykonávacím řízení a rozhodnutí o povinnosti nahradit státu náklady řízení, pokud bylo o nich již rozhodnuto, a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Vyjádření sp. zn. 1 NZO 951/2016 (č. l. 1157-159) bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 13. 9. 2016.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, státní zástupce uvedl, že považuje za neúčelné doplňovat zcela přiléhavé úvahy obou soudů dalšími úvahami, neboť se s jejich argumentací plně ztotožňuje. Tvrzenému dovolacímu důvodu odpovídá jen ta část námitek dovolatele, v nichž vyslovuje nesouhlas s právním posouzením skutku s tím, že jednání uvedené v popisu skutku by mohlo být nanejvýš přečinem podvodu a nikoliv zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku. Námitku však shledává neopodstatněnou, neboť s právním posouzením skutku se již dostatečně a správně vypořádaly soudy obou stupňů. Ohledně extrémního rozporu neuvedl dovolatel žádnou bližší argumentaci, kterých konkrétních důkazů se tato namítaná vada týká. Pokud dovolatel namítá, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, jedná se o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Pokud dovolatel namítá porušení „zásady materiální pravdy“, státní zástupce konstatuje, že od 1. 1. 1994 ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. zásadu materiální pravdy neobsahuje a tato zásada se neuplatňuje. Navíc je patrno, že i v době existence této zásady se jednalo o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní. Pokud má dovolatel zato, že spor ohledně směnky je možno řešit jen v řízení směnečném a nikoliv trestním, pak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze připustit užití trestního práva i v oblastech jinak příslušejících jiným právním odvětvím (např. usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012).
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 55 To 15/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Z. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm . l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm . l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozených F. K. a Ing. F. S., a svědků P. K. a J. P., a dále předmětné zajišťovací směnky) a vadná skutková zjištění (zejména námitka stran zjištění okolností, za nichž byly směnky podepsány, zda byl následně na podepsaný prázdný papír doplněn tiskem text vlastní směnky, a jakým způsobem byla stanovena údajně způsobená škoda), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že úvahy a závěry obou soudů nemají oporu v provedeném dokazování, neboť zde existuje důkazní nouze) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že nic, co je mu kladeno za vinu, nespáchal, podpisy na nepodepsané listiny od poškozených nevylákal, tito předmětné zajišťovací směnky podepsali sami a jejich motivací je vyhnout se cestou trestního řízení plnění svých povinností, když evidentně nebyli úspěšní ve směnečném řízení, v rámci něhož však neuplatnili žádné námitky, přičemž směnky jako takové po úspěšném vydání směnečných platebních rozkazů a skončení řízení zničil, neboť jich již nebylo třeba).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř . nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný Z. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozoval především z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv . extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kteroužto námitku obviněný v rámci podaného dovolání vznáší. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Šumperku, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného stran nenaplnění subjektivní a objektivní stránky mu za vinu kladených trestných činů, resp. že jeho jednání mohlo být posouzeno toliko jako trestný čin podvodu, nikoli současně i jako trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku.
Zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku se dopustí ten, kdo padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný.
Dle skutkových zjištění obviněný nepopsané listy papíru opatřené podpisy poškozených pomocí počítače a tiskárny doplnil o text vlastní směnky poškozených, která je zavazovala po uplynutí doby sjednané dohodou o provedení práce bez protestu zaplatit společnosti Stawo Moravia, s. r. o., částku na směnce uvedenou.
Směnka je cenný papír , který je mimo jiné (prostředek obchodního či finančního úvěru) také používán jako platební prostředek k provedení plateb v bezhotovostním styku.
V alinea 1 odst. 3 §234 tr. zákoníku spočívá čin v tom, že pachatel sám nebo jako spolupachatel platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný , bez ohledu na to, zda jej též jako pravý nebo platný pak použije. Čin je v tomto případě dokonán již vyhotovením padělaného nebo pozměněného platebního prostředku v naznačeném úmyslu, bez ohledu na to, jak s ním poté naloží (pokud by pachatel uvedeným způsobem jednal bez specifického úmyslu udat jej jako pravý nebo platný, šlo by o trestný čin podle §234 odst. 2 tr. zákoníku). Paděláním platebního prostředku se rozumí jeho falešné vyrobení, vyplnění nebo vyhotovení bez oprávnění s použitím zařízení, materiálů, tiskopisů apod., které se jinak používají k jeho výrobě, vyplnění či vyhotovení, anebo náhradních zařízení, materiálů, tiskopisů apod., a to se záměrem, aby takový platební prostředek vypadal či budil zdání, že je pravý nebo platný. Po subjektivní stránce je vyžadován specifický úmysl použít jej jako pravý nebo platný . Tento úmysl musí být prokázán.
Nalézací soud se právní kvalifikací jednání obviněného zabýval zcela dostačujícím způsobem. Na str. 6 až 7 odůvodnění rozsudku uvedl, že výpovědi obviněného neuvěřil, kdy odkázal nejen na výpovědi poškozených, kteří shodně uvedli, že žádnou zajišťovací směnku nepodepsali, případně mohli podepsat toliko prázdný papír, přičemž nezpůsobili škodu, která by opravňovala společnost ji po nich vymáhat, ale také na výpověď svědkyně J. P., účetní pro společnost Stawo Moravia, s. r. o., která vyloučila, že by za své působnosti jakoukoli směnku v předmětné výši vůči všem třem poškozeným viděla, a výpověď svědkyně P. Š., která zpracovávala účetnictví společnosti a která sice připustila, že obě směnky viděla, ale neúčtovala o nich. Nalézací soud uvedl, že „ obžalovaný vylákal na poškozených a bez jejich vědomí jejich podpisy na směnky “, přičemž „ směnku, kterou lze označit jako platební prostředek, neboť jako taková byla v soudním řízení uplatněna, ve všech těchto 3 případech nezjištěným způsobem padělal “ (str. 7 rozsudku).
Odvolací soud se závěry soudu nalézacího zcela ztotožnil, přičemž poskytl podrobný rozbor celé věci (str. 7 až 12 napadeného usnesení). Vyžádal si veškeré dostupné směnečné spisy a shledal doplnění dokazování o důkaz znaleckým posudkem stran zúčtování o směnkách za nadbytečný. Dále se zabýval jak povahou směnek jako takových, kdy uvedl, že tzv. zajišťovací směnka pro případ, že by byla zaměstnavateli v budoucnu způsobena nějaká škoda, neodpovídá povaze směnek, které poškození údajně podepsali, tak otázkou, jak došlo k podpisu těchto směnek. Poukazuje zejména na směnku vystavenou na poškozeného F. K. (č. l. 23–24), kdy je očividné, že vlastní text směnky je napsán strojopisem na spodní části původního formátu A4, který byl v polovině zřetelně odtržen, když v pravém dolním rohu byl umístěn podpis poškozeného. Uvedl, že „ pokud by byl text směnky psán na čistý list papíru tohoto formátu, pak by to nepochybně bylo v horní polovině tohoto listu a nikoliv v jeho dolní polovině. To pak svědčí poznatku uvedenému ve skutkové větě rozsudku, že následně po opatřeném podpisu poškozeného na čistém listu papíru formátu A4 mohl být i pomocí počítače a tiskárny doplněn vlastní text směnky, která již pak zavazovala toho, kdo se podepsal jako výstavce vlastní směnky k plnění z vlastního majetku toho kterého poškozeného, když každá z těchto směnek byla vystavena ve prospěch společnosti SM na sumu 100.000 Kč se splatností k určitému datu “. Odvolací soud rozvedl i úvahy stran toho, že obviněný nepodal žádné žaloby na náhradu škody, která mu byla zaměstnanci údajně způsobena, ačkoli měl otázku způsobení škody podrobně ošetřenou v dohodě o hmotné odpovědnosti zaměstnance, ale raději uplatnil žaloby o zaplacení směnky, kteréžto však nebyly zaúčtovány. K použité právní kvalifikaci se pak vyjádřil zejména na str. 11 až 12 napadeného usnesení, kdy uvedl, že alinea první odst. 3 §234 tr. zákoníku byla použita správně, „ i když obviněný tyto padělané směnky sám použil, neboť již jen realizoval svůj úmysl použít je jako pravé a takový úmysl měl již v době jejich padělání “.
Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu, resp. právní kvalifikací užitou soudy zcela ztotožňuje a námitku obviněného tak shledává neopodstatněnou.
Přestože obviněný ve svém dovolání přímo nenamítá uplatnění principu ultima ratio, avšak činí tak prostřednictvím námitek stran již pravomocně skončeného směnečného sporu, považuje Nejvyšší soud za podstatné uvést, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Pojem společenské škodlivosti , který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1–139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109–118).
Případné porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Nad rámec je možno uvést, že tvrzení obviněného, že se poškození mohli bránit v civilním řízení proti vydaným směnečným platebním rozkazům, ale že tak neučinili, není tak zcela správné. Jak uvedl odvolací soud, poškození se bránili, „ avšak pouze Ing. F. S. tak učinil podle použitého výkladu předpisů občanského soudního řádu včas, dalším dvěma žalovaným však z formálních důvodů nebyly jejich námitky uznány, byť poškozený F. K. dal odpor prostřednictvím zvoleného obhájce a podal i žalobu o povolení obnovy řízení “. …. „ Všichni poškození již v té době namítali, že to nejsou jimi vystavené směnky “ (str. 8 až 9 napadeného usnesení).
Na základě výše uvedeného je zřejmé, že skutek, kterého se obviněný dopustil, má zcela jistě trestněprávní charakter.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Z. S. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 11. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu