ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1515.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1515/2016 -17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. 11. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný O. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 9 To 185/2016-374, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 122/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 12. 2. 2016, č. j. 1 T 122/2015-294, byl obviněný O. K. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 20. 9. 2014 kolem 08:40 hod. v k. ú. P., okr. B., na dálnici D1 ve směru jízdy na B. v místech kolem dálnice, kde byly kvůli stavebním pracím dva zúžené jízdní pruhy, bez důvodu zastavil jím řízené vozidlo tov. zn. Mercedes Benz, černé barvy, tak, že zatarasil oba jízdní pruhy, čímž donutil vozidla jedoucí za ním zastavit, následně z vozidla vystoupil, přišel k vozidlu stojícímu bezprostředně za ním, tov. zn. Škoda Octavia, bílé barvy, které v té době řídil J. M., a nohou ukopl a rozbil levé vnější zrcátko tohoto vozu, čímž způsobil majiteli vozidla, společnosti Siemens, s. r. o., IČ: 00268577, se sídlem Siemensova 2715/1, Praha-Stodůlky, škodu ve výši 5.938 Kč, a takového jednání se dopustil přesto, že byl za obdobnou trestnou činnost, spočívající ve výtržnickém jednání, opakovaně v minulosti odsouzen, naposledy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 3 T 19/2013, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2013, kterým byl odsouzen pro přečin výtržnictví dle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku k podmíněnému trestu“. Za to byl obviněnému podle 358 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného stanovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku a §48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku mu byla dále uložena povinnost podrobit se v průběhu zkušební doby vhodným programům psychologického poradenství, zaměřeným na agresivní chování, zejména v dopravě. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku soud obviněného odsoudil také k peněžitému trestu v počtu 60 denních sazeb ve výši denní sazby 500 Kč, tj. celkem ve výši 30.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Poškozenou společnost Siemens, s. r. o., IČ: 00268577, soud výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2016, č. j. 9 To 185/2016-374, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 5. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný O. K. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl jednak nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku a v návaznosti na tom i vady výroku o trestu. Předně poukázal na to, že na vozidle poškozeného ve skutečnosti nezpůsobil škodu dosahující hranice nejméně 5.000 Kč, aby mohlo být jeho jednání posouzeno jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Soudům v tomto směru vytkl, že vzniklou škodu vyčíslily pro účely právní kvalifikace jeho jednání podle účelně vynaložených nákladů na opravu vozu (výměnu ukopnutého zpětného zrcátka), tedy v rozporu s ustanovením §138 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a platnou soudní judikaturou, podle níž má přednost stanovení výše škody podle ceny věci v místě a čase obvyklé. Tzv. subsidiární hledisko při jejím určení soudy zvolily přesto, že v daném případě bylo možno zjistit cenu inkriminovaného vozidla před poškozením i po něm. V uvedených souvislostech dovolatel zároveň připomněl, že automobily bývají běžně předmětem obchodu i při různých stupních a povaze poškození. Nebylo tedy důvodu nepostupovat podle prioritního kritéria určování výše škody podle ceny poškozené věci (zde bočního zpětného zrcátka). Ta byla podle znaleckého posudku předloženého obhajobou v odvolacím řízení stanovena na 2.768 Kč. Dovolatel dále vyjádřil pochybnost nad tím, zda jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku. Nedomnívá se totiž, že by se jím výrazněji dotkl veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy občanů, jaká má na mysli posledně citované zákonné ustanovení. Pokud jde o uložené sankce, dovolatel je obecně pokládá za neúměrně vysoké s ohledem na povahu a závažnost svého jednání. Především uložený trest zákazu činnosti považuje za akt zcela nedůvodné represe. Připomněl, že od spáchání skutku do uložení trestu rozsudkem soudu prvního stupně uplynula doba 1,5 roku, vyjma mírného překročení povolené rychlosti se nedopustil žádných přestupků v dopravě a v souvislosti s řízením motorového vozidla nespáchal ani žádný trestný čin.
Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 9 To 185/2016-374, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 12. 2. 2016, č. j. 1 T 122/2015-294“.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 20. 10. 2016. Do zahájení neveřejného zasedání dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku a zákon v daném směru nestanoví ani žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný O. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na výše uvedený výklad obsahu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že námitky obviněného vůči právnímu posouzení stíhaného skutku byly uplatněny právně relevantně.
Nejvyšší soud jim nicméně z níže uvedených důvodů nepřiznal žádné opodstatnění.
Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Je-li výtržnost spojena s použitím násilí, může být namířeno nejen proti osobám, ale i proti věcem. Po stránce subjektivní musí být u pachatele dáno úmyslné zavinění. Trestný čin je spáchán veřejně mimo jiné tehdy, je-li spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými (viz §117 písm. b) tr. zákoníku). Přitom musí jít o osoby odlišné od pachatele, které jsou způsobilé jeho konkrétní projev nejen postřehnout, ale také mu porozumět (tj. pochopit jeho obsah a smysl). Místem veřejnosti přístupným je pak každé místo, kam má přístup široký okruh individuálně neurčených osob a kde se jich také zpravidla více zdržuje. Důležité je, že výtržnický čin musí být na takovém místě postřehnutelný (zaregistrovatelný) více lidmi. Není přitom nezbytné, aby se nějací lidé v bezprostřední blízkosti činu v rozhodné době zrovna nacházeli. „Přístupností“ je zde nutno rozumět možnost vidět a slyšet projev pachatele .
Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že ne každý protiprávní útok na cizí majetek, byť se jej pachatel dopustí veřejně a na místě veřejnosti přístupném, bez dalšího naplňuje znaky trestného činu výtržnictví. S jeho názorem, že svou neadekvátní reakcí na předchozí vypjatou dopravní situaci, kterou měl zapříčinit svědek J. M., zasáhl pouze individuální zájmy vlastníka poškozeného vozidla a nikoli zájmy chráněné trestním zákoníkem v ustanovení §358, však souhlasit nelze . Tato námitka nemůže obstát již se zřetelem ke skutkovým zjištěním, podle nichž si dovolatel vytýkaným způsobem počínal na vysoce frekventované pozemní komunikaci (dálnici D1), za denního světla a při plném provozu. Pro realizaci svého záměru „pomstít se“ svědku M. za jeho předchozí, údajně ohrožující způsob řízení, neváhal zablokovat oba zúžené jízdní pruhy dálnice a tím zastavit celou dopravu. Tímto počínáním dal najevo, že mu je lhostejné, zda případně upoutá pozornost dalších osob (ostatních řidičů či posádek vozidel), které tak postaví do role nedobrovolných diváků neakceptovatelného projevu jeho agrese. Skutečnost, že na obranu svědka M. nikdo ze svědků aktivním jednáním nevystoupil, pak ještě neznamená, že takové jednání nebylo obecně způsobilé v přihlížejících vzbudit pohoršení nebo dokonce tísnivé pocity z možného vlastního ohrožení pro případ, že by se oběti násilí – byť i jen verbálně – zastali.
Pokud obecné soudy dovodily v jednání dovolatele naplnění všech formálních znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, učinily tak věcně správně. Soudem prvního stupně užitá právní kvalifikace obstojí také z pohledu zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud při své rozhodovací vychází z názoru, že závěr o tom, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy, např. podle zákona o přestupcích (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016, aj.). Takovými okolnostmi však jednání dovolatele charakterizováno nebylo .
Pochybení neshledal Nejvyšší soud ani v závěru soudů, že obviněný v rámci úmyslného jednání, jež je mu kladeno za vinu, způsobil na vozidle poškozené společnosti Siemens, s. r. o., škodu ve výši 5.938 Kč, tedy škodu nikoli nepatrnou jako obligatorní znak přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
Dovoláním napadená rozhodnutí v tomto směru plně respektují závěr obsažený ve Stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2006 tr., podle nějž se určení výše škody způsobené trestným činem podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením uplatní mimo jiné tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně . Mezi taková poškození lze nepochybně zařadit i ulomení zpětného bočního zrcátka na straně řidiče, bez nějž – s ohledem na jeho bezpečnostní význam – nelze motorové vozidlo bez rizika (natož pak účelně) užívat.
Určitý korektiv pro uvedený podpůrný způsob stanovení výše škody, představují pouze situace, kdy oprava jednotlivého poškozeného dílu zhodnotí funkční celek (automobil) natolik výrazně, že je třeba částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením odečíst od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci. Jeho uplatnění však v dané trestní věci ani podle názoru Nejvyššího soudu nebylo namístě, jestliže se předmětem útoku dovolatele stalo nepoškozené a plně funkční elektricky ovládané zpětné zrcátko automobilu, které jako poměrně sofistikovaná technologie vyžaduje odbornou montáž a jehož výměnou v zásadě k žádnému zhodnocení zánovního (pouze dva roky používaného) vozidla poškozeného nemohlo dojít.
Námitky obviněného směřující vůči uloženým trestům pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze .
Nejvyšší soud v obecné rovině zdůrazňuje, že za jiné nesprávně hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Konkrétně se jedná o pochybení v právním závěru o tom, zda u obviněného byly nebo nebyly splněny podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §43 odst. 2 tr. zákoníku, případně společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou vadu dovolatel napadenému rozsudku nevytkl.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , a to pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku nebo §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Nejvyšší soud nezjistil, že by některá ze sankcí uložených dovolateli byla nezákonná, pokud jde o druh nebo její výměru, jak má na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jeho výhrady vůči projevu soudcovské individualizace trestu , odůvodněnému v obou napadených rozhodnutích v souladu se zákonem a ústavně konformním způsobem (viz str. 5 až 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 dole a 4 usnesení odvolacího soudu), který žádným způsobem nepřekročil hranice stanovené zákonem, dovolací přezkum založit nemohly.
Protože dovolání obviněného O. K. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 11. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu