ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.783.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 783/2016 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o dovolání, které podal obviněný P. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 61 To 501/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 33/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 3 T 33/2015 , byl obviněný P. S. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině, spočívajícím v tom, že „ v přesněji nezjištěné době v polovině měsíce srpna 2011 v P., B., v úmyslu se obohatit slíbil poškozenému F. Š., že opraví jeho poškozený motocykl zn. Kawasaki ZX 9R Ninja JKAZX900, v hodnotě 10.000 Kč, v autoservisu Servis Flora v P., V., když nepravdivě uvedl, že zde vykonává pracovní činnost na vedlejší pracovní poměr, společně s poškozeným do tohoto servisu motocykl odvezl, v následujících přesněji nezjištěných dnech za účelem zajištění náhradních dílů a doplňků vylákal od poškozeného finanční částky 30.000 Kč a 25.000 Kč, opravu motocyklu však nezajistil a motocykl z uvedeného servisu v přesněji nezjištěné době od konce roku 2011 do měsíce března 2012 odvezl a přisvojil si jej, čímž poškozenému F. Š. způsobil škodu v celkové výši 65.000 Kč,“
a dále přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku , kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) výroku o vině, spočívajícím v tom, že „dne 31. 7. 2014 kolem 15.30 hod. v P. – D. Ch., ul. S., v cukrárně N. P., kde vykonával pracovní činnost, slíbil zákaznicím cukrárny B. Š., a V. Ž., v úmyslu vylákat finanční prostředky, že jim obstará dvě ratanová houpací křesla shodná s křesly, které se nacházely v cukrárně, s tím, že jim vylíčil, že pro křesla jezdí do Německa a přiveze jim je do týdne, což fakticky neměl v úmyslu, od poškozených tímto vylákal finanční hotovost ve výši 14.000,- Kč, přičemž slíbená křesla jim do současné doby nedodal, čímž způsobil poškozené B. Š. škodu ve výši 7.000 Kč a poškozené V. Ž. rovněž škodu ve výši 7.000 Kč, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že dne 13. 5. 2014 byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu v Trutnově, sp. zn. 17 T 78/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 To 357/2013, přečinem podvodu dle §209 odst. 1 tr. zákoníku.“
Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 2 T 172/2014, v právní moci 19. 11. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí, obsahově na tento zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit náhradu škody poškozeným, a to:
- F. Š., bytem P. – P., P. P. částku ve výši 65.000 Kč,
- B. Š., bytem P., K. částku ve výši 7.000 Kč,
- V. Ž., bytem Z.-V., U. M., částku ve výši 7.000 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 3 T 33/2015, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 61 To 501/2015 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 61 To 501/2015 podal obviněný dovolání (č. l. 272-274), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř. , s tím, že napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky.
Obviněný ve vztahu k výrokům o vině namítá nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání neboli porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu, dále porušení procesních pravidel při vydání rozhodnutí a s tím souvisejícího porušení práva na spravedlivý proces a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Má za to, že soudy jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy. Soudní řízení byla vedena bez jeho přítomnosti. V řízení před soudem prvního stupně nebyly splněny podmínky pro tento postup a v řízení o odvolání byl řádně omluven, kdy tato omluva byla soudu doručena den před veřejným zasedáním, tedy dne 15. 2. 2016. Soud věděl, že chce předložit a navrhnout nové důkazy. Dále uvedl, že nebyl spolehlivě prokázán jeho úmysl způsobit škodu, nebyl tedy shledán a prokázán jeden z obligatorních znaků trestného činu podvodu. Soud prvního stupně taktéž nesprávně aplikoval §202 odst. 2 tr. ř., když provedl hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Za situace, kdy jeho vina byla prokazována pouze rozporuplnou výpovědí svědka Š., měla být zajištěna jeho osobní účast u hlavního líčení.
S odkazem na skutkovou větu pod bodem 1) výroku o vině uvedl, že z žádného důkazu nevyplývá, že motocykl z autoservisu odvezl. Je zde dána odpovědnost servisu, který motocykl někomu předal, aniž by věděl a zjišťoval komu. Svědek Z. v této souvislosti uvedl, že si nevzpomíná, kdo motocykl z autoservisu odvezl. Rovněž má za to, že jednání popsané ve skutkové větě je neurčité, kde je uvedeno v přesněji nezjištěné době od konce roku 2011 do měsíce března 2012 a nelze z takto neurčitě popsaného jednání usuzovat na jeho vinu. Stejně tak tvrzení, že vylákal od poškozeného finanční částky ve výši 30 000 Kč a 25 000 Kč se zakládají pouze na výpovědi svědka Š. a soudy tedy měly postupovat dle zásady in dubio pro reo, jelikož se jedná o ničím nedoložené tvrzení. Soud prvního stupně taktéž pochybil, pokud ve věci vyslechl pouze tři svědky poškozeného a u dalších svědků pouze četl záznamy o podaném vysvětlení z přípravného řízení, a to svědků V. Z., J. B., J. J. a J. N., přičemž se jedná o velmi důležité svědky z hlediska té skutečnosti, zda mohla být naplněna skutková podstata přečinu podvodu.
Dále uvedl, že soud prvního stupně prokázal zavinění ve formě přímého úmyslu, aniž by blíže vysvětlil, z čeho tuto skutečnost dovozuje. Žádného přímého úmyslu se nedopustil, dopustit nemohl a nebyl proveden jediný důkaz, ze kterého by bylo možné tuto okolnost dovodit.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby, případně věc vrátil k novému projednání a doplnění dokazování.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 18. 5. 2016, sp. zn. 1 NZO 484/2016.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že z dovolání obviněného není vždy zcela zřejmé, kterého dovolacího důvodu se uplatněná argumentace týká. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. považuje za nedůvodné. Obviněný má zřejmě na mysli hlavní líčení konané dne 4. 11. 2015, kdy k tomu lze uvést toliko, že obviněný byl vyslechnut v přípravném řízení a s ohledem na další důkazní materiál, zejména svědeckou výpověď poškozeného F. Š., jenž byl soudem vyslechnut osobně, má za to, že věc bylo možno rozhodnout i v nepřítomnosti obviněného. Obviněný byl k hlavnímu líčení řádně předvolán a neúčast u hlavního líčení byla projevem jeho vlastního svobodného rozhodnutí, kdy fakticky vytýká soudu, že nevynucoval jeho účast u hlavního líčení. Ve vztahu k veřejnému zasedání před odvolacím soudem uvedl, že obviněný nevytýká porušení žádného konkrétního ustanovení trestního řádu, které by vylučovalo provedení veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Pokud jsou splněny procesní podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, jeho omluva nebrání v konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.
Dále uvedl, že obviněný v rámci námitek uplatněných pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) nevznáší prakticky žádné konkrétní námitky, kterými by vytýkal nesoulad skutkových zjištění s právní kvalifikací projednávaných trestných činů. Ke skutku pod bodem 2) výroku o vině nevznáší fakticky žádné námitky. Vytýká-li nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání neboli porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu, jedná se o natolik nekonkrétní a nejasnou námitku, která není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitka stran širokého časového vymezení skutku pod bodem 1) výroku o vině nemá sama o sobě význam pro právní kvalifikaci skutku a ani s ohledem na konkrétní časové souvislosti skutku nemá význam ani z hlediska promlčení. Zbývající námitky obviněného jsou výlučně skutkového charakteru, kdy vytýká porušení procesní, nikoli hmotněprávní zásady in dubio pro reo. Taktéž námitky týkající se nepřípustného přečtení záznamů o podaných vysvětleních u hlavního líčení jsou výlučně procesní povahy. Námitky ve vztahu k úmyslnému zavinění jsou formulovány primárně skutkově, kdy obviněný namítá, že jeho úmysl nebyl prokázán, resp. že nevyplývá z žádného provedeného důkazu.
Dále uvedl, že obviněným uplatněná část dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v projednávané věci nepřichází v úvahu, jelikož odvolací soud zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné po meritorním přezkumu a tedy k tomuto dovolacímu důvodu nelze v rámci dovolacího řízení přihlížet.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 61 To 501/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. d), g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod odvolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (svědeckou výpověď svědka F. Š., kterou považuje za rozporuplnou, a dále svědeckou výpověď svědka V. Z., stejně tak svědecké výpovědi svědků J. B., J. N., J. J. a V. Z., kdy byly soudem pouze čteny úřední záznamy o podaném vysvětlení, maje za to, že se jedná o důležité svědky z hlediska prokázání jeho viny) vadná skutková zjištění [zejména námitka stran vylákání finanční hotovosti od poškozeného F. Š., a dále zjištění, kdo a na čí odpovědnost odvezl motocykl z autoservisu, a také námitka ve vztahu k časovému vymezení skutku pod bodem 1) výroku o vině] a vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi, a taktéž, že soudy hodnotily důkazy jednostranně a nesprávně) a nepřímo vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že se žádného přímého úmyslu nedopustil a dopustit nemohl).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutků vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 8, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Ve vztahu k uplatněným námitkám Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný sice vznesl námitky, že skutky uvedené ve výroku o vině nevykazují všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku popř. §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, resp. subjektivní stránku ve formě úmyslu přímého, kteréžto lze ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitky obviněným vznesené byly uplatněny neregulérním způsobem, neboť byly uplatněny s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a nepřímo vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Obviněný nijak blíže nespecifikuje, v čem konkrétně spatřuje nesprávné právní posouzení věci, resp. subjektivní stránky předmětných přečinů, kdy je třeba podotknout, že z námitek obviněného není vždy zcela jasné, kterého skutku se uvedená argumentace dotýká. Nevznáší žádné konkrétní hmotněprávní námitky. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Nadto je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotněprávní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval jiné hmotněprávní posouzení skutku.
Obviněný taktéž uplatnil námitku nesprávného hodnocení otázky protiprávního jednání neboli porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu, kdy lze souhlasit se závěrem státního zástupce, že se jedná o námitku natolik nekonkrétní a nejasnou, že není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného uplatněnými pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitky, jichž podstatou jsou tvrzení, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., pokud konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti a to z důvodu rozporuplné důkazní situace pod bodem 1) výroku o vině, resp. rozporuplné výpovědi poškozeného F. Š., a dále, že odvolací soud pochybil, pokud veřejné zasedání o odvolání dne 16. 2. 2016 konal v jeho nepřítomnosti, přestože se řádně omluvil dne 15. 2. 2016 z důvodu přetrvávající nemoci, kdy dále uvedl, že soud byl informován o skutečnosti, že chce předložit nové důkazy na svoji obhajobu a opět poukázal na rozporuplnou důkazní situaci. Uplatněné námitky zmíněný dovolací důvod ve své podstatě obsahově naplňují.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).
Podle §202 odst. 2 tr. ř. se může hlavní líčení bez přítomnosti obžalovaného provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Proto, aby konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného odpovídalo uvedeným zákonným požadavkům vymezeným v ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., musí být respektováno, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obžalovaného, což je zaručeno tehdy, když nepřítomnost obviněného nepoznamená průběh hlavního líčení a jeho výsledky, zejména s ohledem na potřebný rozsah dokazování a dostatečné zjištění skutkového stavu věci pro rozhodnutí nejen v otázce viny, ale i o trestu (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 57/1972-II. Sb. rozh. tr.). V tomto směru musí soud zvážit důkazní situaci, povahu, rozsah a právní kvalifikaci zažalovaného skutku, charakter, význam, obsah a rozsah důkazů, jejichž provedení přichází v úvahu u hlavního líčení, i důkazů dosud opatřených, jakož i dosavadní stanovisko obviněného k věci. Významné je rovněž i to, aby bylo možné účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného (k tomu viz rozhodnutí č. 70/1980 Sb. rozh. tr.), což např. znamená, aby bylo přihlédnuto i k dostatečnému výchovnému a preventivnímu vlivu hlavního líčení a rozhodnutí v něm učiněného. Zároveň jde o to, aby bylo řízení provedeno dostatečně rychle, a pokud možno hospodárně. Při splnění těchto podmínek se dále vyžaduje řádné doručení obžaloby obžalovanému a jeho včasné a řádné předvolání k hlavnímu líčení [§202 odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obžalobu i předvolání je nutno doručit do vlastních rukou podle §64 odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž jejich uložení podle §64 odst. 2, 3 tr. ř. je vyloučeno [§64 odst. 4 písm. a) tr. ř.]. Předvolání obžalovaného je včasné, jestliže mu za těchto podmínek bylo doručeno se zachováním pětidenní lhůty uvedené v §198 odst. 1 věta první tr. ř.
Dále je potřeba, aby ve smyslu §202 odst. 2 písm. b) tr. ř. byla dodržena ustanovení o zahájení trestního stíhání, což znamená, že orgány činné v trestním řízení vůči obviněnému postupovaly podle §160 odst. 1, 3, 5 tr. ř. a rozhodly usnesením o zahájení trestního stíhání, a výrok usnesení obsahoval dostatečně konkrétní popis skutku a jeho právní kvalifikaci a i v dalších směrech respektovaly citovaná ustanovení. Současně musel být obviněný upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování podle §166 odst. 1 tr. ř., což je podmínkou řádného ukončení přípravného řízení a poslední příležitostí obviněného ovlivnit způsob rozhodnutí v tomto stadiu řízení, zejména pak rozhodnutí státního zástupce, zda podá obžalobu a obviněného postaví před soud, či nikoli. Zároveň jde o příležitost, aby se obviněný mohl domoci odstranění případných neúplností v dosavadním průběhu přípravného řízení (srov. přiměřeně též rozhodnutí č. 50/1998 Sb. rozh. tr.).
Nejprve je třeba uvést, že s ohledem na shromážděné důkazy, zjištěný skutkový stav věci, jakož i rozsah projednávané věci, a rovněž se zřetelem na osobu obviněného, nic soudu nebránilo, aby mohl mít za to, že věc bylo možné spolehlivě rozhodnout a účelu trestního stíhání bylo možné dosáhnout i bez přítomnosti obviněného.
Z obsahu pojednávané věci se podává, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno pro skutek pod bodem 1) výroku o vině, v němž byl spatřován přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku podle §160 odst. 1 tr. ř. usnesením Policie České republiky dne 6. 2. 2015 (č. l. 7–9) a obviněný si jej převzal dne 24. 2. 2015 (č. l. 9). Pro skutek pod bodem 2) výroku o vině, v němž byl spatřován přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku bylo trestní stíhání obviněného zahájeno podle §160 odst. 1 tr. ř. usnesením Policie České republiky dne 8. 1. 2015 (č. l. 2) a obviněný si jej převzal osobně dne 9. 1. 2015 (č. l. 4). Přičemž výroky usnesení obsahovaly dostatečně konkrétní popisy skutků a jejich právní kvalifikaci. Současně byl obviněný i jeho advokát upozorněn na možnost prostudovat trestní spis a učinit návrhy na doplnění dokazování, čehož obviněný ani jeho obhájce nevyužili (č. l. 122). Obviněný byl v průběhu trestního řízení k věci opakovaně vyslýchán orgány činnými v trestním řízení (č. l. 13–16, 17–19).
Jak bylo ve věci dále zjištěno, obviněnému byla obžaloba společně s předvoláním k hlavnímu líčení opakovaně neúspěšně doručována. Dne 24. 9. 2015, poté co na něj byl z důvodu vyhýbání se trestnímu stíhání vydán Obvodním soudem pro Prahu 8 příkaz k zatčení, si obviněný osobně převzal doručované dokumenty (č. l. 157). Konání hlavního líčení bylo stanoveno na 4. 11. 2015. Obviněný byl tedy předvolán dostatečně včas, takže na hlavní líčení konané dne 4. 11. 2015 byla splněna lhůta pěti pracovních dnů podle §198 odst. 1 tr. ř. Obviněný, jak je výše uvedeno, řádně převzal usnesení o zahájení trestního stíhání, byl v průběhu trestního řízení k věci vyslechnut a byl i řádně seznámen s výsledky provedeného vyšetřování.
K hlavnímu líčení konanému dne 4. 11. 2015 se obviněný nedostavil a hlavní líčení bylo konáno v nepřítomnosti obviněného v souladu s §202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. a současně bylo soudem konstatováno, že byly splněny také podmínky ustanovení §202 odst. 4 tr. ř.
Za těchto okolností mohl soud prvního stupně konat hlavní líčení i přesto, že se obviněný k hlavnímu líčení nedostavil. Je totiž nutné zdůraznit, že obviněný sám nepovažoval za potřebné být u hlavního líčení přítomen. Byl řádně předvolán vzorem č. 6a tr. ř., který obsahuje poučení, že v případě, že se obviněný „bez řádné a důvodné omluvy k hlavnímu líčení nedostaví, může soud za splnění podmínek §202 odst. 2 tr. ř. provést hlavní líčení i v nepřítomnosti obviněného“, obviněný byl dále poučen i o tom, že budou čteny i další listinné důkazy (§202 odst. 3 tr. ř., §211 tr. ř.). Je tedy patrné, že obviněný byl informován o procesních podmínkách, za nichž bude hlavní líčení konáno, pokud se nedostaví.
Nejvyšší soud neshledal námitku obviněného ve vztahu ke konání hlavního líčení bez jeho přítomnosti za opodstatněnou.
Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).
Obecné ustanovení §234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., které stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
K posouzení, zda odvolací soud mohl veřejné zasedání o odvolání provést v nepřítomnosti obviněného, je nutno se v obecné rovině zabývat tím, zda obviněnému bylo předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o jeho konání řádně a včas doručeno. Doručováním se rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby písemnost, pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení, se dostala nebo alespoň mohla dostat do rukou adresáta. Jelikož trestní řád neobsahuje ustanovení, které by řešilo doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání, tak na zmíněný úkon dopadají předpisy občanského soudního řízení.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány, vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět .
Předvoláním osoby tedy dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§233 odst. 1 věta první tr. ř.). Vyrozuměním osoby pak dává předseda senátu (samosoudce) obviněnému možnost účastnit se veřejného zasedání, přestože dospěl k závěru, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání není nezbytná.
Ze záznamu na č. l . 221 spisu se podává, že obviněný byl o veřejném zasedání nařízeném na 21. 1. 2016 vyrozuměn (a to standardizovaným tiskopisem „vzor 7a“ dle vnitřního a kancelářského řádu). Vyrozumění o nařízení veřejného zasedání mu bylo řádně a včas doručeno (doručeno do datové schránky dne 4. 1. 2016 na č. l. 221). Obviněný následně zaslal Městskému soudu v Praze žádost o odročení termínu veřejného zasedání z důvodu nemoci s přiloženým Rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti vystaveném dne 20. 1. 2016 (č. l. 233-235). Následně bylo veřejné zasedání odročeno z důvodu nemoci obviněného na 16. 2. 2016. O nařízení veřejného zasedání na den 16. 2. 2016 byl obviněný vyrozuměn 25. 1. 2016 (Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky č. l. 237). K veřejnému zasedání konanému dne 16. 2. 2016 se obviněný bez řádné omluvy nedostavil, přestože byl o termínu veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn. Obviněný prostřednictvím datové zprávy zaslal omluvu z veřejného zasedání, kde toliko uvedl, že žádá o další odročení veřejného zasedání z důvodu přetrvávající nemoci. Tato datová zpráva však nebyla do konání veřejného zasedání dne 16. 2. 2016 v 11:00 doručena trestní kanceláři (č. l. 246). Na podkladě uvedeného odvolací soud v rámci veřejného zasedání vyhlásil usnesení o tom, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného.
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání zejména v případě, kdy na tom on sám trvá . V takovém případě obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit natolik konkrétním objektivním důkazem, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005 sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004 sp. zn. 6 Tdo 932/2004 a další, nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Obviněný se omluvil pouze z veřejného zasedání konaného dne 21. 1. 2016. Na následující veřejné zasedání se již bez řádné omluvy nedostavil a nikterak výslovně neprojevil svůj nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Postupu soudu nelze ničeho vytknout. Námitku obviněného tedy shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. S. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu