ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3594.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3594/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobců a) JUDr. E. T. , b) Ing. L. T. , zastoupených JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 87/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 65/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2015, č. j. 68 Co 27/2015-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se proti České republice domáhali zaplacení 377 000 Kč rovným dílem jednak jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu (v částce 138 500 Kč pro každého z nich), jednak jako náhrady škody (v částce 50 000 Kč pro každého z nich). Nároky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu jim měly vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 423/94 a na něj navazujících exekučních řízení. Nároky na náhradu škody zakládali žalobci na tom, že v důsledku dohody o narovnání uzavřené v posuzovaném nalézacím řízení s R. G. museli zaplatit částku 100 000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. září 2014, č. j. 41 C 65/2014-58, žalované uložil, aby zaplatila každému z žalobců částku 42 400 Kč (výrok I), co do částky 146 100 Kč pro každého z žalobců žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady řízení (výrok III).
Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že částečně důvodným (co do částky 42 400 Kč pro každého z žalobců) shledal pouze požadavek žalobců na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 423/94, přičemž zohlednil částku 117 500 Kč, která byla každému z žalobců na tento nárok vyplacena žalovanou před podáním žaloby. Nároky uplatněné žalobci z titulu náhrady škody měl soud prvního stupně za nedůvodné.
Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. dubna 2015, č. j. 68 Co 27/2015-86, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (I) změnil tak, že žalobu s návrhem na zaplacení 42 400 Kč každému z žalobců zamítl, a v zamítavém výroku o věci samé (II) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem II pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Z právního hodnocení věci odvolacím soudem vyplývá, že považoval nárok žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 423/94 za důvodný pouze co do částky 92 737,80 Kč pro každého z žalobců. Vzhledem k tomu, že žalovaná již před podáním žaloby plnila každému z žalobců z uvedeného titulu částku 117 500 Kč, byl podle odvolacího soudu uvedený nárok žalobců plně uspokojen. Ve zbylém rozsahu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti nároků žalobců na náhradu škody.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03 , a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (v částce 138 500 Kč pro každého z nich) a o nárocích žalobců na náhradu škody (v částce 50 000 Kč pro každého z nich). Přípustnost dovolání je přitom nutno zkoumat ve vztahu ke každému z žalobců zvlášť, neboť žalobci netvoří nerozlučné procesní společenství. Je proto nerozhodné, že součet nároků na náhradu škody obou žalobců hranici hodnotového omezení přípustnosti dovolání přesahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 2003/2010).
V rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nárocích žalobců na náhradu škody, dovolání není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.
Pokud jde o nároky žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přiznaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobců není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti věci, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení základní výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Shledal-li odvolací soud důvody pro použití výchozí částky ve výši 15 000 Kč za rok trvání rozhodné doby, nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř.
Otázka, odkdy žalobcům vznikala nemajetková újma způsobená nepřiměřeně dlouhým řízením, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že se žalobci o posuzovaném řízení, v němž byli žalováni o zaplacení 240 000 Kč, dozvěděli až dne 2. května 2005 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).
Ani otázka využívání procesních práv účastníkem daných mu vnitrostátním právním řádem nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že podávání opravných prostředků žalobci nemůže jít k jejich tíži (srov. část IV b) stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zpochybňují-li žalobci závěr odvolacího soudu, podle kterého nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení a zhoršeným zdravotním stavem žalobce b), uplatňují nezpůsobilý dovolací důvod. Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením práva žalobců na přiměřenou délku řízení a zhoršeným zdravotním stavem žalobce b) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Žalobci nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (zvýšený význam řízení pro poškozené z důvodu vedení exekuce na jejich nemovitý majetek a bankovní účty, jakož i z důvodu „poškození“ nezletilého dítěte). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz). Dovolání žalobců tak v části obsahující další námitky trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
K žalobci namítaným vadám řízení (neúplné odůvodnění napadeného rozsudku) by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což ovšem není.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu