ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4085.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 4085/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Italian Taste s. r. o. , se sídlem v Praze 5 – Košířích, Starokošířská 6/11, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27212475, zastoupené JUDr. Marií Vondráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Zborovská 814/19, PSČ 150 00, proti žalované Sycorex CR s. r. o. , se sídlem v Ostředku, Bělčice 23, PSČ 257 24, identifikační číslo osoby 27642526, zastoupené JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Dřevná 382/2, PSČ 128 00, o zaplacení 480 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 133/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č. j. 3 Cmo 113/2014-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://nsoud.cz ).
Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, jestliže vymezuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Splnění předpokladů přípustnosti totiž vymezuje promiskue na všechny (s výjimkou jednoho) zákonem aprobované důvody přípustnosti dovolání, a to ačkoliv se vzájemně vylučují. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Dovolatelka ostatně nevymezuje ani příslušnou právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu. Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 23/2003).
Dovolatelka rovněž neoznačuje rozhodovací praxi dovolacího soudu, která je dle jejího mínění rozporná, či jeho dosavadní judikaturu, od níž by se měl dovolací soud odklonit. Též z těchto důvodů dovolání neobsahuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. např. v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Nad rámec uvedeného lze dodat, že dovolatelka zakládá svou dovolací argumentaci na polemice s právním posouzením, na němž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Vychází totiž ze zpochybnění správnosti usnesení ze dne 29. 7. 2013, č. j. 45 Cm 133/2013-46, jímž Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně zrušil platební rozkaz ze dne 18. 7. 2013, č. j. 45 Cm 133/2013-43, pro nedoručitelnost, tedy rozhodnutí, které nebylo napadeno odvoláním, je pravomocné a jeho správnost nemůže být podrobena dovolacímu přezkumu.
V části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, pak dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci a nemá tedy žádnou z náležitostí vyžadovaných §241a odst. 2 o. s. ř.
Tyto nedostatky nelze již odstranit, neboť uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. února 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu