ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.329.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 329/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 o dovolání obviněného PaedDr. E. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 7 To 321/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 80/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 92 T 80/2015, byl obviněný PaedDr. E. S. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „dne 5. 5. 2014 v B. na základě smlouvy o převodu družstevního podílu v bytovém družstvu DRUŽBA, stavební bytové družstvo, se sídlem Brno, Kapucínské náměstí č. 100/6, IČ: 00047708, ze dne 5. 5. 2014, převedl bez vědomí a souhlasu své manželky PaedDr. T. S., členský podíl v tomto bytovém družstvu, když s družstevním podílem je spojen nájem družstevního bytu o velikosti 3+1 v budově na ulici S. v B.-B.h, který oba získali na základě Smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 15. 5. 1996 již za manželství v uvedeném roce 1996, na nabyvatelku V. K., a to za úplatu 1.890.000 Kč, jenž mu byla V. K. následně vyplacena, když Smlouvu o převodu družstevního podílu v bytovém družstvu poškozená PaedDr. T. S. nepodepsala, rovněž na předmětné Smlouvě nepodepsala ověřovací doložku pro legalizaci na České poště, s. p., když byl k ověření totožnosti osoby předložen jako doklad totožnosti její cestovní pas, jenž v té době ona neměla v držení, neboť jej ponechala v bydlišti jmenovaného PaedDr. E. S., které v březnu 2014 opustila, výše uvedeným jednáním se tak na úkor své manželky PaedDr. T. S. obohatil o částku ve výši minimálně 945.000 Kč (odpovídající podílu jeho manželky v předmětném bytovém družstvu)“ .
Za uvedené jednání byl obviněnému podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné sazby se stanoví na částku 1000 Kč, tedy celkem 200.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 92 T 80/2015, podal obviněný PaedDr. E. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 7 To 321/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný PaedDr. E. S. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „v souvislosti s očekávaným rozvodem manželství a vypořádáním společného jmění manželů, v úmyslu zkrátit společné jmění manželů dne 5. 5. 2014 v B. na základě smlouvy o převodu družstevního podílu v bytovém družstvu DRUŽBA, stavební bytové družstvo, se sídlem Brno, Kapucínské náměstí č. 100/6, IČ: 00047708, ze dne 5. 5. 2014, převedl bez vědomí a souhlasu své manželky PaedDr. T. S., členský podíl v tomto bytovém družstvu, když s družstevním podílem je spojen nájem družstevního bytu o velikosti 3+1 v budově na ulici S. v B.-B., který oba získali na základě Smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 15. 5. 1996 již za manželství v uvedeném roce 1996, na nabyvatelku V. K., a to za úplatu 1.890.000 Kč, jež mu byla V. K. vyplacena postupně dne 12. 5. a 3. 7. 2014 na účet vedený u Raiffeisenbank, a. s., k němuž poškozená PaedDr. T. S. neměla dispoziční právo, když Smlouvu o převodu družstevního podílu v bytovém družstvu poškozená PaedDr. T. S. nepodepsala, rovněž na předmětné Smlouvě nepodepsala ověřovací doložku pro legalizaci na České poště, s. p., kdy byl k ověření totožnosti osoby předložen jako doklad totožnosti její cestovní pas, jenž v té době ona neměla v držení, neboť jej ponechala v bydlišti jmenovaného PaedDr. E. S., které v březnu 2014 opustila, výše uvedeným jednáním se tak na úkor své manželky PaedDr. T. S. pokusil obohatit o částku ve výši minimálně 945.000 Kč (odpovídající podílu jeho manželky v předmětném bytovém družstvu), přičemž pouze díky bdělosti poškozené PaedDr. T. S., která již 31. 3. 2014 požádala SBD o informace o dispozici s bytem a poté, co 21. 7. 2014 byla družstvem o smlouvě o převodu družstevního podílu informována, namítla její neplatnost, v důsledku čehož SBD Družba převod neprovedla a obviněný následně již dříve vyinkasované peníze V. K. postupně v srpnu a v září 2014 vrátil.“
Za uvedené jednání byl obviněnému podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné sazby se stanoví na částku 1000 Kč, tedy celkem 200.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 7 To 321/2015, podal následně obviněný PaedDr. E. S. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by jednal v úmyslu zkrátit společné jmění manželů v souvislosti s očekávaným rozvodem manželství a vypořádáním společného jmění manželů. Úmysl obviněného ponechat si finanční prostředky a vyvést je ze společného jmění manželů nelze dle názoru dovolatele dovodit z toho, že veškeré finanční prostředky z převodu členského podílu byly na žádost obviněného zasílány na jeho účet u Raiffeisenbank, a. s., k němuž poškozená PaedDr. T. S. neměla dispoziční právo. To, že jak obviněný, tak poškozená mají své samostatné účty, ke kterým nemá druhý z manželů dispoziční právo, ještě neznamená, že finanční prostředky uložené na tomto účtu a získané za trvání manželství, nejsou předmětem společného jmění manželů. V řízení nebylo (a ani nemohlo být) prokázáno, že by obviněný vyvedl členský podíl nebo finanční prostředky získané prodejem členského podílu ze společného jmění manželů, čímž by došlo ke snížení rozsahu společného jmění. Dále obviněný rozebírá dispozici s majetkem ve společném jmění manželů a cituje ustanovení §714 občanského zákoníku. Obviněný v rámci svého dovolání vyjádřil názor, že jednání, které je mu soudy kladeno za vinu, nemůže být trestným činem, neboť nebyla naplněna objektivní stránka a nebyl prokázán úmysl obviněného. V daném případě chybí znak trestného činu podvodu „způsobení škody na cizím majetku“, který nemůže být obviněným ve vztahu ke společnému jmění manželů naplněn. Ohledně pojmu „cizí majetek“ pak odkazuje na odbornou literaturu a judikaturu Nejvyššího soudu. Právní závěr odvolacího soudu znamená dle názoru dovolatele nepřípustnou ingerenci norem trestního práva do vztahů mezi manžely, aniž byla respektována zásada „ultima ratio“. V daném případě nebylo účelné řešit vzniklou situaci trestním stíháním vůči obviněnému, neboť šlo tuto situaci jednoznačně řešit občanskoprávní cestou.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám rozhodl a obviněného zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 8. 2. 2016 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného PaedDr. E. S.
Nejvyšší soud rovněž zjistil, že obviněný PaedDr. E. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědi poškozené PaedDr. T. S., výpovědi svědkyně V. K. a listinných důkazů) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný tedy založil dovolání z velké části na námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy k těmto zjištěním došly. Tyto námitky ovšem pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu obsahově neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Námitka obviněného, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž dovolatel namítá absenci zákonného znaku „způsobení škody na cizím majetku“, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkou právně relevantní.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
Přestože je v odborné literatuře vykládající znaky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku nutno pod pojmem „cizí majetek“ rozumět majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jen jemu, tedy i majetek, který je ve spoluvlastnictví, nelze tak činit v případě, kdy jde o majetek ve společném jmění manželů. Je zřejmé, že uvedený právní závěr musí dopadat i na pojem „cizí majetek“ u trestného činu podvodu, neboť i v tomto případě je vzhledem k povaze institutu společného jmění manželů každý z manželů úplným vlastníkem celého takového majetku. Uvedený výklad znaků trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku však neznamená, že by žalovaný skutek obviněného nebyl trestným činem. Podstatné z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je, že podvodné jednání bylo provedeno v souvislosti s očekávaným rozvodovým řízením a s vypořádáním společného jmění manželů S. Podle skutkových zjištění soudů podrobně rozvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí (viz č. l. 8-9 rozsudku odvolacího soudu) podvodné jednání obviněného směřovalo ke způsobení následku, který měl nastat až rozvodem manželství a vypořádáním majetku ze společného jmění manželů. Odčerpání majetku ze společného jmění manželů bylo jen jakýmsi mezistupněm vyplývajícím z právního stavu v době podvodného jednání. Konečným cílem obviněného PaedDr. E. S. bylo zachovat majetek ve společném jmění manželů pouze pro sebe, aby manželka - poškozená PaedDr. T. S. nabyla menší podíl ze společného jmění, než by nabyla bez podvodného jednání obviněného. Zjištěné jednání obviněného PaedDr. E. S. pak naplňuje znaky trestného činu podvodu ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, byť vznik následku relevantního z hlediska trestního práva byl časově vzdálen. Pachatel totiž již vykonal jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku - zamlčel poškozené podstatné skutečnosti, a snížil tak hodnotu majetku ve společném jmění manželů.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahové zakotvení v listinných důkazech dokumentujících průběh uzavírání smlouvy o převodu družstevního podílu v bytovém družstvu a zejména pak ve výpovědích V. H. a V. K., které v procesním postavení svědků zcela jednoznačně, dostatečně konkrétně a bez jakýchkoli podstatnějších nesrovnalostí popsaly okolnosti, za nichž byla smlouva o převodu družstevního podílu uzavřena a za kterých byla manželkou obviněného podepsána předmětná smlouva. Soudy si pro odpovědné hodnocení výše uvedených výpovědí vytvořily náležitý podklad v poměrně širokém okruhu dalších důkazů, jimiž byly jednak výpověď poškozené PaedDr. T. S. a zejména pak listinné důkazy (záznamy a sdělení stavebního bytového družstva, smlouva o převodu členských práv a povinností ze dne 15. 5. 1996 atd.). Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, sám hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že námitka dovolatele, týkající se subsidiarity trestní represe a s ní spojeného principu ultima ratio (byť právně relevantně uplatněna pod deklarovaným dovolacím důvodem), je námitkou zjevně neopodstatněnou. Obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky jemu přisuzovaného zločinu a intenzita jeho jednání významně překročila rámec běžných občanskoprávních vztahů a bylo již zcela namístě uplatnit prostředky trestní represe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. 7 Tdo 988/2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010), když v tomto směru nevznikají žádné pochybnosti. Rovněž je třeba uvést, že se s touto námitkou již řádně vypořádaly soudy dosud v této trestní věci činné. Z výše uvedeného je zřejmé, že za daných okolností jednání obviněného zjevně zasáhlo do sféry zájmů chráněných trestním zákoníkem. Proto také svým jednáním nepochybně naplnil všechny znaky označeného trestného činu tak, jak je předpokládá trestní zákoník, přičemž jeho argumentace občanským zákoníkem postrádá právně relevantního významu.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného PaedDr. E. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu