ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.417.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 417/2015-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2016 o dovolání obviněné B. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2014, č. j. 8 To 155/2013-5445, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 91/2011, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. řádu se z podnětu dovolání obviněné B. H. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2014, sp. zn. 8 To 155/2013, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 90 T 91/2011, a to pouze ohledně obviněné B. H. v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 90 T 91/2011 (dále jen „rozsudek nalézacího soudu“), byli uznáni vinnými obvinění
J. H. 1) add : 41, 42, 44-46, 49-53, 55-57, 59, 61-70, 72-78, 80-84, 86-87, 89, 91-98, 100-102, 107-109, 111-117, 119-138, 140-151, 154-164, 166, 168-190, 192, 194-203, 205-216, 218 přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), 2) add : 1 až 40 přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, 3) add : 41-104, 107-216, 218-228 přečinem podplacení podle §332 odst. 1 tr. zákoníku, a 4) add : 41-228 přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, a
B. H. 1) add : 41-104, 107-216, 218-228 přečinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, a 2) add : 41-104, 107-216, 218-228 přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku jako spolupachatelka podle §23 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011,
kterých se měli (zkráceně) dopustit tím, že
[I] obviněný J. H.:
- v období od listopadu 2009 do října 2010 v B., na ul. K. …, na odboru dopravy Magistrátu města B. postupně, v případech podrobně rozvedených v bodech 1) – 40) výroku rozsudku nalézacího soudu zažádal buď o provedení první registrace nově přivezeného použitého motorového vozidla do registru vozidel České republiky, nebo o provedení přeregistrace vozidla v České republice již registrovaného, a to jménem a v údajném zastoupení svého známého M. M., coby nového nabyvatele těchto vozidel, který si však tyto vozidla nepořídil a o jejich přihlášení na svou osobu ani nevěděl, přičemž J. H. vždy předkládal falsum plné moci, u které napodobil pravý podpis M. M., který je jako držitel průkazu zdravotně a tělesně postižené osoby osvobozen od placení poplatku podle položky č. 26 zák. č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, v paušální výši 800,- Kč a od tzv. “eko” daně – poplatku podle ustanovení §37e zák. č. 297/2009 Sb., v paušální výši od 3.000,- Kč do 10.000,- Kč pro osoby bez tohoto specifika zdravotního postižení, povinně hrazených při registraci staršího motorového vozidla dovezeného do České republiky ze zahraničí, přičemž takto činil zištně, aby se neoprávněně dotčené poplatkové a daňové povinnosti vyhnul, byť i ve prospěch nových nabyvatelů, čímž porušil ustanovení §87 zák. č. 56/2001 Sb., v souvislosti se zák. č. 634/2004 Sb. (v případě správního poplatku), a §37a odst. 1 zák. č. 297/2009 Sb. (v případě tzv. “eko” daně), a tím neoprávněně snížil poplatkovou povinnost podle uvedeného ustanovení o 32.000,- Kč (celková částka poplatků dohromady), čímž způsobil České republice – Finančnímu úřadu Brno III, Šumavská 31, škodu ve stejné výši, a svou daňovou povinnost podle uvedeného ustanovení o 266.000,-Kč (celková částka na “eko” dani), čímž způsobil Státnímu fondu životního prostředí České republiky, pobočka Brno, Šumavská 31, škodu ve stejné výši, tedy způsobil celkovou škodu ve výši 298.000,- Kč,
[II] obvinění J. H. a B. H.:
- v období od května 2008 do srpna 2010 v B., na přesně nezjištěných místech pod smyšlenou záminkou, že jim zařídí řádnou technickou prohlídku, včetně emisní zkoušky na Stanici technické kontroly (dále jen „STK“), a to ve většině případů za úhradu, finálně odpovídající výši škody, kterou jim v jednotlivých případech způsobil, neboť ve skutečnosti, bez jejich vědomí, za užití razítek STK, které si za tímto účelem předem nezákonně opatřil, vyhotovoval falsa záznamů údajů o těchto technických prohlídkách v technických průkazech motorových vozidel a poškozeným majitelům vozidel v této souvislosti rovněž poskytoval kontrolní nálepky na r. z., které si za tímto účelem předem opatřil od nezjištěné osoby, potvrzující platnost technické prohlídky a provedení emisní zkoušky, přičemž tyto údaje o fiktivně provedených prohlídkách a zkouškách emisí rovněž nechával po jejich předchozí vzájemné domluvě prostřednictvím B. H., tehdejší referentky odboru dopravy Magistrátu města B., v B., K. …, pracovně zařazené na uvedeném místě, zaznamenávat do příslušné elektronické databáze centrálního registru vozidel, která tak z důvodu utajení činila v souvislosti se zápisy změn údajů na základě J. H. podaných fingovaných žádostí o přidělení nové registrační značky, nového technického průkazu či nového osvědčení o registraci vozidel z důvodů ztráty či poškození, přičemž B. H. záznamy prováděla i přesto, že si byla vědoma toho, že vozidla uvedené technické prohlídky neprodělala, a podle domluvy, za každé motorové vozidlo přebírala od J. H. finanční odměnu vždy ve výši 200 Kč, přičemž takto činili v případech 41) – 228) výroku rozsudku nalézacího soudu.
2. Za tyto přečiny byl obviněný J. H. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování vyřízení technické prohlídky včetně emisní zkoušky na stanicích technické kontroly na dobu 3 (tří) let. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks razítka „Stanice technické kontroly Brno-Královo Pole“, 1 ks razítka „Stanice technické kontroly ČR, Brno-Slatina“, 1 ks razítka „ měření emisí Agrotec, a. s., Hustopeče u Brna“, 1 ks razítka „příští STK do:“, které jsou přílohou spisu.
3. Obviněná B. H. byla odsouzena podle §331 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 400,-Kč, tedy celkem 40.000,-Kč (čtyřicet tisíc korun českých). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné stanoven pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) měsíců.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. H. uložena povinnost nahradit poškozeným T. C., škodu ve výši 1.200,- Kč, R. Č., škodu ve výši 1.200,- Kč, S. K., škodu ve výši 1.000,- Kč, K. Bau, s. r. o., škodu ve výši 6.000,- Kč, J. B., škodu ve výši 5.000,- Kč, P. B., škodu ve výši 1.200,- Kč, R. M., škodu ve výši 4.500,- Kč, T. B., škodu ve výši 2.500,- Kč, R. Z., škodu ve výši 1.000,- Kč, M. K., škodu ve výši 2.000,- Kč, M. H., škodu ve výši 2.000,- Kč, P. U., škodu ve výši 1.000,- Kč, J. N., škodu ve výši 1.000,- Kč, V. H., škodu ve výši 1.500,- Kč, Z. V., škodu ve výši 3.500,- Kč, R. Š., škodu ve výši 1.400,- Kč, Š. P., škodu ve výši 2.000,- Kč, B. S., škodu ve výši 1.000,- Kč, J. F., škodu ve výši 500,- Kč, H. S., škodu ve výši 16.600,- Kč, M. Č., škodu ve výši 1.000,- Kč, S. P., škodu ve výši 1.000,- Kč, K. V., škodu ve výši 1.000,- Kč, R. K., škodu ve výši 1.000,- Kč, L. M., škodu ve výši 1.800,- Kč, D. D., škodu ve výši 1.000,- Kč, J. Š., škodu ve výši 1.000,- Kč, Z. N., škodu ve výši 1.000,- Kč, Pumpa, a. s., škodu ve výši 3.000,- Kč, J. V., škodu ve výši 1.000,- Kč, M. B., škodu ve výši 2.000,- Kč, I. K., škodu ve výši 2.000,- Kč, M. V., škodu ve výši 2.000,- Kč, V. P., škodu ve výši 650,- Kč, A. K., škodu ve výši 2.000,- Kč, Ing. L. S., škodu ve výši 1.000,- Kč, P. Š., škodu ve výši 2.000,- Kč, D. K., škodu ve výši 1.000,- Kč, J. Š., škodu ve výši 1.000,- Kč, J. H., škodu ve výši 1.000,- Kč, N. A. H. T., škodu ve výši 1.500,- Kč, M. D., škodu ve výši 1.200,- Kč, L. K., škodu ve výši 1.500,- Kč, M. S., škodu ve výši 1.000,- Kč, J. M., škodu ve výši 1.000,- Kč, J. M., škodu ve výši 2.500,- Kč, M. L., škodu ve výši 1.000,- Kč, M. K., škodu ve výši 1.000,- Kč, M. F., škodu ve výši 2.000,- Kč, Z. L. škodu ve výši 1.000,- Kč, E. N., škodu ve výši 1.500,- Kč, M. B., škodu ve výši 2.000,- Kč, J. S., škodu ve výši 1.000,- Kč, Stavos-PM, s. r. o., škodu ve výši 2.400,- Kč, J. B., škodu ve výši 800,- Kč, M. M., škodu ve výši 1.200,- Kč, V. S., škodu ve výši 1.000,- Kč, J. C., škodu ve výši 2.000,- Kč, N. B., škodu ve výši 1.000,- Kč, S. G., škodu ve výši 1.200,- Kč, PhDr. L. F., škodu ve výši 1.500,- Kč, J. H., škodu ve výši 1.200,- Kč, Z. N., škodu ve výši 2.000,- Kč, M. Č., škodu ve výši 1.000,- Kč, B. N., škodu ve výši 600,- Kč, E. S., škodu ve výši 2.000,- Kč, P. N., škodu ve výši 1.200,- Kč, K. C., škodu ve výši 1.000,- Kč, S. H., škodu ve výši 1.500,- Kč, J. N., škodu ve výši 1.500,- Kč, F. B., škodu ve výši 1.000,- Kč, R. Š., škodu ve výši 1.200,- Kč, Sunbau, s. r. o., škodu ve výši 1.000,- Kč, E. S., škodu ve výši 2.000,- Kč, J. K. – V., škodu ve výši 2.000,- Kč, D. B., škodu ve výši 1.000,- Kč, K. R., škodu ve výši 1.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. K., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození S. K., J. B., P. B., R. Z., P. U., J. N., Z. V., R. Š., B. S., H. S., S. P., K. V., R. K., L. M., D. D., J. Š., P. Š., D. K., J. H., M. S., J. M., M. L., Z. L., J. S., M. M., V. S., S. G., M. Č., P. N., K. C., F. B., Sunbau, s. r. o., D. B., a K. R., odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Krajský soud v Brně, který projednal ve veřejném zasedání odvolání obviněného J. H., B. H. a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 16. 7. 2013, č. j. 8 To 155/2013-5305, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výroku o trestu u obviněné B. H. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. ohledně zrušené části napadeného rozsudku nově rozhodl tak, že obviněnou B. H. odsoudil podle §331 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 400,- Kč, tedy celkem 40.000,- Kč (čtyřicet tisíc korun českých). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné stanoven pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti ve státní správě na dobu 3 (tří) let. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných J. H. a B. H. zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
6. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 8 To 155/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 90 T 91/2011, podal obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Zábrže dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a obviněná B. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Lukáše Prudila, Ph. D., dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), c), g) a l) tr. ř. O těchto jejich dovoláních rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 700/2014, tak, že podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. z podnětu dovolání obviněné B. H. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 8 To 155/2013, a to ve zrušující a odsuzující části týkající se obviněné B. H. a v části týkající se zamítnutí jejího odvolání. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc obviněné B. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. H. odmítl.
7. V návaznosti na zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu Krajský soud v Brně po projednání odvolání obviněné B. H. a státního zástupce rozhodl ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 21. 11. 2014, č. j. 8 To 155/2013-5445 (dále jen „rozsudek odvolacího soudu“), tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce i obviněné napadený rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012, č. j. 90 T 91/2011-5180, zrušil ve výroku o trestu obviněné B. H., a podle §259 odst. 3 tr. ř. ohledně zrušené části napadeného rozsudku nově rozhodl tak, že obviněnou B. H. odsoudil podle §331 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 (dvou a půl) let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti ve státní správě na dobu 3 (tří) let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2014, č. j. 8 To 155/2013-5445, podala obviněná B. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Lukáše Prudila, Ph.D., dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. Dovolatelka uvedla, že setrvává na tom, že se nedopustila jednání popsaného ve výrokové části rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 90 T 91/2011. Obviněná B. H. úvodem svého mimořádného opravného prostředku nejprve odkázala na obsah své obhajoby přednesené jí samotnou či prostřednictvím obhájce. Zejména pak odkázala na svou výpověď, která je stručně shrnuta na str. 32 a 33 rozsudku nalézacího soudu.
9. Obviněná B. H. dále ve svém dovolání, pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vytýkala odvolacímu soudu, že neměl dostatečné podklady v podobě důkazních prostředků, aby mohl přijmout závěr o její vině, resp. tento svůj závěr přejal zcela mechanicky ze svého předchozího rozhodnutí (rozsudek ze dne 16. 7. 2013, č. j. 8 To 155/2013-5305 – pozn. Nejvyššího soudu). Skutková zjištění jsou tak v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a s následným právním posouzením věci. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že formálně konstatoval, že „prvotní výpověď obžalovaného“, tj. výpověď obviněného J. H. ze dne 20. 10. 2010, není vůči dovolatelce účinná. Přesto se z odůvodnění jeho rozhodnutí jeví, že ze skutečností v ní obsažených odvolací soud vycházel. Odvolací soud podle odůvodnění rozsudku opřel svůj závěr o vině obviněné o tyto důkazní prostředky:
a) výpověď obviněného J. H. z hlavního líčení ze dne 6. 9. 2011, kde měl uvést, že při vyřizování věcí chodil „jenom za obžalovanou H.“. K tomu dovolatelka uvádí, že tato skutečnost není nijak zásadní, ve skutečnosti je běžnou praxí, že zprostředkovatelé využívají konkrétních pracovníků.
b) výpověď svědkyně S., pokladní vyplácející mzdy, která uvedla, že dovolatelka patřila k těm zaměstnancům, kterým byla mzda vyplácena v hotovosti na pracovišti a že si dovolatelka nežádala výplatu v drobnějších bankovkách. Odvolací soud z její výpovědi dovodil, že si dovolatelka touto nejpřirozenější cestou drobné peníze na pracovišti neopatřovala. K tomu obviněná odvolacímu soudu vytýká, že tento závěr byl ze strany odvolacího soudu doplněn čirou spekulací, kdy bylo uzavřeno, že si je dovolatelka opatřovala za korupční jednání. Návrh obhajoby na doplnění dokazování výslechem dovolatelky k otázce, jaký byl původ hotovosti nalezené na jejím pracovišti, byl zamítnut.
c) výpověď svědkyně E. ohledně vybírání správních poplatků a její, podle této svědkyně správné, praxe při vyřizování pracovních záležitostí. Výpověď svědkyně však byla bez přímého vztahu k dovolatelce.
d) výpověď svědka Ing. K., přímého nadřízeného dovolatelky, který je odpovědný za své podřízené a za to, že jsou řádně proškoleni pro svou práci. Z tohoto důvodu má svědek podle dovolatelky sníženou věrohodnost, neboť v případě zjištění jeho pochybení by mu mohl hrozit např. pracovněprávní postih. Dovolatelka také namítá, že je svědek ovlivněn, neboť se účastnil projednávání předmětné věci. Dovolatelka konstatuje, že svědek věc uzavřel tak, že dovolatelka podle jeho názoru nepostupovala správně a činila nadbytečné úkony, když sama zapisovala provedení STK do evidence vozidel.
Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu, že v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „bylo třeba věnovat náležitou pozornost nálezu 65 ks dvousetkorunových bankovek u obviněné po jejím zadržení policií na jejím tehdejším pracovišti“ (viz str. 39 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), což podle dovolatelky není ani nepřímý důkaz. Zejména pak za situace, kdy svědkyně S. potvrdila, že dovolatelka patřila k zaměstnancům, kterým byla mzda vyplácena v hotovosti na pracovišti. Dovolatelka je toho názoru, že z takto provedeného dokazování a skutkových závěrů nemohl být učiněn závěr o její vině spočívající v tom, že měla přijmout úplatek ve výši 200 Kč za každý jednotlivý skutek uvedený ve výrokové části rozsudku, a že formou spolupachatelství měla vědomě padělat a pozměnit listinu, aby jí bylo užito jako pravé. Podle dovolatelky není zjevné, z jakého dokazování učinil odvolací soud tyto právní závěry. Dovolatelka vytýká soudu, že jeho závěry spočívající v tom, že došlo k převzetí částky v konkrétní výši, v každém případě stejné, určené jako úplatek, v tom počtu případů, jak jsou uvedeny ve výrokové části rozsudku, jsou nepřípustnou spekulací. Závěr soudu, že dovolatelka věděla, že záznamy o provedení STK jsou falešné, považuje dovolatelka za čirou spekulaci, neboť nevyplývá z provedeného dokazování. K tomu dovolatelka uvedla, že z listin založených ve spise se podává, že velké technické průkazy jsou opatřeny originálním razítkem stanice STK a zcela věrohodnou parafou podpisu. Dovolatelka v pozici správního úřadu tak musela ctít zásadu, že veřejná listina se považuje za pravdivou, neprokáže-li se opak.
10. Stran dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatelka uvedla, že tento důvod je dán, neboť rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 8 To 155/2013, bylo zamítnuto odvolání obviněné, přestože v trestním řízení došlo ke všemu výše uvedenému. Dovolatelka je toho názoru, že pokud došlo k tak výraznému zásahu do dokazování a konstatování existence tolika dovolacích důvodů, pak by bylo na místě, aby podle pokynů v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 700/2014, doplnil dokazování nalézací soud. Tím by bylo zachováno právo dovolatelky na podání řádného opravného prostředku. Odvolací soud pak dále vyhověl odvolání státního zástupce, když nově uložil trest zákazu činnosti. V tom obviněná spatřuje porušení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého platí, že bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
11. Závěrem svého dovolání obviněná B. H. navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2014, č. j. 8 To 155/2013-5445, zrušil, a to v celém jeho rozsahu, a aby kromě napadeného rozhodnutí zrušil i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 90 T 91/2011, v celém jeho rozsahu, případně aby sám rozhodl rozsudkem tak, že se obviněná zcela zprošťuje obžaloby.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněné B. H. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila následovně. V úvodu svého vyjádření státní zástupkyně shrnula dosavadní průběh trestního řízení. Státní zástupkyně uvedla, že námitky, které obviněná uplatnila v dovolání, již většinou uplatnila v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení, takže se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Ohledně ostatních dovolacích důvodů státní zástupkyně uvedla, že je třeba souhlasit s názorem soudů obou nižších stupňů, že z provedeného dokazování, které odvolací soud velmi precizně rozvedl, přičemž z důvodů procesní nepoužitelnosti pominul výpověď obviněného H. ze dne 20. 10. 2010, bylo prokázáno, že obviněný H. ve spolupráci s obviněnou H. zcela nezákonným způsobem prováděli záznamy ohledně technických prohlídek automobilů, kdy obviněný H. padělal velké technické průkazy, falšoval na nich údaje o technických prohlídkách a obviněná H. pak provedla dokončení tohoto procesu, když zfalšované údaje zavedla do elektronické databáze registru vozidel, a to na základě úplatku přijatého od obviněného H. Svým jednáním zcela jednoznačně naplnili zákonné znaky skutkových podstat deliktů, které jsou jim kladeny za vinu. Státní zástupkyně dále zdůraznila, že dovolatelka na podporu uplatněného důvodu dovolání uvedla opět argumentaci známou z její dosavadní obhajoby i z jejího odvolání.
13. Státní zástupkyně dále zdůraznila, že obviněná se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, když soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněná uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatelka však ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v její prospěch. Obviněná se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
14. S ohledem na výše uvedené má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným, než navrženým způsobem.
15. Nejvyšší soud zaslal s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soud ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15) obhájci obviněné k replice vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněná ve své replice ze dne 27. 10. 2015 sdělila, že se neztotožňuje s názorem státní zástupkyně, že dovolatelka uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť se domáhá odlišného hodnocení důkazů. Podle názoru obviněné státní zástupkyně zcela přehlíží řadu procesních pochybení, k nimž došlo v průběhu trestního řízení. Jedná se o takové vady v řízení, které může podle názoru obviněné napravit pouze Nejvyšší soud. Závěrem dovolatelka uvedla, že je jejím ústavně zaručeným právem být souzena spravedlivě a využívat všech dostupných opravných prostředků. Pokud tedy došlo v trestním řízení k pochybením, která mohla vést k nespravedlivému odsouzení obviněné, je připravena se bránit všemi dostupnými právními prostředky.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud se zabýval nejprve přípustností dovolání obviněné B. H. Přitom jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že její dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) a h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou B. H. vznesené námitky naplňují jí tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. byly uplatněny alespoň částečně v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněné podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
17. Nejvyšší soud již jednou rozhodoval v této trestní věci obviněných J. H. a B. H., a to usnesením ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 700/2014, kterým ve výroku pod bodem I. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. z podnětu dovolání obviněné B. H. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 8 To 155/2013, a to ve zrušující a odsuzující části týkající se obviněné B. H. a v části týkající se zamítnutí jejího odvolání, podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc obviněné B. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výrokem pod bodem II. tohoto usnesení pak Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného J. H. Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto svého usnesení zkonstatoval, že ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo vedle toho, že odvolací soud jednal v druhém veřejném zasedání dne 16. 7. 2013 v jiném složení senátu než v prvním veřejném zasedání dne 28. 5. 2013, ve kterém doplnil i dokazování, k dalšímu pochybení zejména v tom směru, že výslechu spoluobviněného J. H. konaného dne 20. 10. 2010 se neúčastnila ani obviněná B. H. a ani její obhájce, kterého v té době ještě ani neměla, ačkoliv soudy nižších stupňů o tento důkaz opřely rozhodování o vině nejen spoluobviněného J. H., ale i obviněné B. H. (srov. str. 17 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 700/2014). Podle §265s odst. 1 tr. ř. byl odvolací soud vázán uvedenými právními názory, které Nejvyšší soud vyslovil v předmětném usnesení, a byl povinen provést úkony, jejichž provedení mu dovolací soud nařídil. Nejvyšší soud odvolacímu soudu zejména uložil, že bude nově rozhodovat v odvolacím řízení ve stejném složení senátu podle rozvrhu práce, zvláště pokud bude provádět či opakovat provedené důkazy, přičemž musí zajistit, aby všechny důkazy prováděné ve veřejném zasedání odvolacího soudu (zejména výslechy svědků Ing. P. K. a I. E.) byly provedeny ve stejném složení senátu. Nejvyšší soud dále odvolacímu soudu uložil, aby se při posuzování viny obviněné B. H. vypořádal s použitelností zmíněné výpovědi spoluobviněného J. H. z přípravného řízení vůči obviněné B. H. a poté znovu rozhodl. Současně Nejvyšší soud nepředjímal, jak odvolací soud rozhodne, tedy zda bude postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř. nebo ve smyslu ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., příp. ve spojení s ustanovením §263 odst. 6, 7 tr. ř. (srov. str. 19 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 700/2014). Nejvyšší soud v závěru usnesení zdůraznil, že při odůvodňování rozhodnutí je třeba postupovat důsledně tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu za prokázané a o které důkazy provedené převážně nalézacím soudem své závěry ohledně skutkových zjištění opřel, a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se vypořádal s obhajobou, a to včetně všech odvolacích námitek, a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona zejména v otázce viny a trestu.
18. Odvolací soud rozhodoval o odvolání státního zástupce a obviněné ve veřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2014. Tohoto veřejného zasedání se účastnili JUDr. Vlastimír Čech jako předseda senátu a soudci Mgr. Dan Krátký a Mgr. Markéta Jirsová (srov. protokol o veřejném zasedání na č. l. 5437). Odvolací soud tedy v souladu se zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu rozhodoval ve stejném složení senátu jako dne 28. 5. 2013 (k tomu srov. protokol o veřejném zasedání na č. l. 5285 a násl.). Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 21. 11. 2014 se podává, že odvolací soud provedl dokazování výslechy svědků Ing. P. K. (srov. č. l. 5437 p. v. a násl.), I. E. (srov. č. l. 5439 p. v. a násl.) a Y. S. (srov. č. l. 5440 p. v. a násl.). Odvolací soud k námitkám obviněné stran svědeckých výpovědí svědků Ing. P. K. a I. E. uvedl, že neshledal žádné skutečnosti, které by snižovaly věrohodnost jejich výpovědí, které byly logické, bez rozporů. Ostatně ani obviněná neuvedla žádné relevantní námitky, neboť její tvrzení o snížení věrohodnosti opírající s o to, že svědek Ing. K. po skončení svého výslechu zůstal v jednací síni, je zcela irelevantní, zvláště když po skončení výslechu tohoto svědka již žádné další důkazy nebyly prováděny ani u hlavního líčení dne 6. 9. 2011 ani u veřejného zasedání dne 28. 5. 2013, a po skončení výslechu svědka byla tato jednání odročována. Při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka Ing. P. K. neopomněl soud přihlédnout i k tomu, že šlo o bývalého nadřízeného ve vztahu k obviněné, ovšem v tomto směru ani obviněná nezmiňovala žádné poznatky, které by měly mít vliv na objektivitu výpovědi svědka (srov. str. 42 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud nemá výhrad k tomuto postupu odvolacího soudu, neboť odvolací soud plně respektoval, co mu bylo Nejvyšším soudem uloženo, a v tomto směru provedl dokazování výslechy svědků Ing. P. K., I. E. a Y. S. v souladu s ust. §234 odst. 1 tr. ř. ve stejném složení senátu podle rozvrhu práce (což Nejvyšší soud ověřil z rozvrhů práce Krajského soudu v Brně ve zněních platných v době konání veřejných zasedání v této věci, tzn. ve znění platném ke dni 16. 7. 2013 a ke dni 21. 11. 2014 zveřejněných na webových stránkách http://www.justice.cz ).
19. Obviněná B. H. ve svém mimořádném opravném prostředku opětovně uplatnila především dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), jako tomu bylo i v posuzovaném případě (srov. bod II. odůvodnění dovolání). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné B. H.
IV.
Důvodnost dovolání
20. V rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná B. H. především namítla, že odvolací soud neměl dostatečné podklady v podobě důkazních prostředků, aby mohl přijmout svůj závěr o vině obviněné, resp. tento svůj závěr přejal zcela mechanicky ze svého předchozího rozhodnutí. Skutková zjištění jsou tak v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a s následným právním posouzením. Odvolací soud podle názoru obviněné pouze formálně konstatoval, že „prvotní výpověď obžalovaného“, tj. výpověď obviněného J. H. ze dne 20. 10. 2010, není vůči dovolatelce účinná. Přesto se z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jeví, že ze skutečností v ní obsažených odvolací soud vycházel (srov. str. 43 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, k tomu rovněž srov. str. 45 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Dovolatelka namítla, že odvolací soud opřel závěr o vině dovolatelky o výpovědi obviněného J. H. z hlavního líčení ze dne 6. 9. 2011 a svědků S., E. a Ing. K. Podle názoru obviněné však není zjevné, z jakého dokazování odvolací soud učinil právní závěr o vině obviněné spočívající v tom, že měla přijmout úplatek ve výši 200,- Kč za každý jednotlivý skutek uvedený ve výrokové části rozsudku a formou spolupachatelství vědomě padělat a pozměnit veřejnou listinu, aby jí bylo užito jako pravé.
21. Odvolací soud u veřejného zasedání konaného dne 21. 11. 2014 vyslechl svědka Ing. P. K. (srov. č. l. 5437 p. v. – 5439 p. v. spisu), dále svědkyni I. E. (srov. č. l. 5439 p. v. – 5440 p. v. spisu) a svědkyni Y. S. (srov. č. l. 5440 p. v. – 5441 spisu). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku potom uvedl pouze stručné přepisy výpovědí výše uvedených svědků (srov. str. 40 – 41 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a to aniž by je hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
22. Nejvyšší k tomu především uvádí, že trestní řád v §2 odst. 6 při vyjádření zásady volného hodnocení důkazů, ale ani v žádných jiných ustanoveních, nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů (tedy míru jejich věrohodnosti). Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy, aniž by byly vázány zákonnými pravidly, tedy podle svého volného (tj. zákonem nevymezeného) uvážení. Zásada volného hodnocení důkazů jako protiklad tzv. zákonné teorie průvodní je základním předpokladem pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tato zásada nutí orgán činný v trestním řízení přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam (srov. rozhodnutie Nejvyššieho súdu ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72, uveřejněné pod č. 60/1972 Sb. rozh. tr.), a to ani doznání obviněného. Soudce však nesmí brát v úvahu důkaz získaný nezákonným způsobem (srov. §89 odst. 3 tr. ř.; dále srov. §79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů – zákon o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Stejně tak nesmí takový důkaz brát v úvahu ani jiné orgány činné v trestním řízení, a to ať jde o důkazy získané v přípravném řízení, nebo o důkazy získané stranami. Orgán činný v trestním řízení však hodnotí důkazy v průběhu celého dokazování, přičemž zvažuje i jejich závažnost a zákonnost. Při hodnocení z hlediska závažnosti vyloučí důkazy nepodstatné, tedy takové, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování. Ostatní důkazy musí posoudit především z hlediska jejich zákonnosti. Důkaz, který byl opatřen nebo proveden v rozporu s procesními předpisy, se pokládá za neplatný, neúčinný, pokud porušení procesního předpisu mělo povahu podstatné vady řízení (např. svědek nebyl poučen o právu odepřít výpověď, a proto vypovídal, při výslechu bylo použito fyzického násilí nebo hrozby donucení apod.). Některé procesní vady, mající za následek pouze relativní neplatnost (neúčinnost) důkazu (např. nepodepsaná jedna strana protokolu o výslechu), je možné v dalším řízení ještě napravit. Zásada volného hodnocení důkazů je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale vytváří se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o právní vědomí, o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Při hodnocení důkazů se v praxi používají především analytické a syntetické metody, často v určitém spojení s dedukcí a indukcí. Orgány činné v trestním řízení musí ve svém rozhodnutí své vnitřní přesvědčení řádně odůvodnit. Proto soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§125 odst. 1 tr. ř.). Je proto možno přezkoumat, jak soud ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl důvodně (k tomu viz blíže Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 40 a 41).
23. Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, v usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 700/2014, uložil odvolacímu soudu, aby se při posuzování viny obviněné B. H. vypořádal s použitelností výpovědi spoluobviněného J. H. z přípravného řízení (tj. ze dne 20. 10. 2010) vůči obviněné, a poté znovu rozhodl (srov. str. 19 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 700/2014). Nejvyšší soud tak učinil s ohledem na to, že flagrantním porušením práva na obhajobu dovolatelky byla skutečnost, že ona sama se neúčastnila výslechu obviněného J. H. konaného dne 20. 10. 2010, o který obecné soudy opřely dokazování v této trestní věci a samotný závěr o vině dovolatelky, zvláště když se ho neúčastnil ani její obhájce, kterého tehdy ještě neměla (viz str. 17 odůvodnění usnesení Nejvyšší soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 700/2014).
24. Odvolací soud uvedl, že u hlavního líčení dne 6. 9. 2011, tedy ve zcela procesně použitelné výpovědi obviněný J. H. připustil, že chodil při vyřizování věcí jenom za obviněnou H. (srov. tomu č. l. 4676 spisu – str. 8 protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 9. 2011), což koresponduje s výpovědí svědka P. B., jak celá věc začala (viz str. 46 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Je tedy zřejmé, že obviněný H. při svém trestném jednání korupčního charakteru, kterým byl již pravomocně uznán vinným, jednal toliko s obviněnou H., a ve světle tohoto zjištění bylo třeba věnovat náležitou pozornost nálezu 65 ks dvousetkorunových bankovek u obviněné po jejím zadržení policií na jejím tehdejším pracovišti. Dále odvolací soud uvedl, že v souladu s doznáním obviněného byla svědecká výpověď Ing. K., ze které vyplynulo, že úkony, které prováděla obviněná H., tím, že zapisovala STK do registru vozidel, byly zcela nadbytečné. Z výpovědi Ing. K. vyplynulo, ve kterých případech je nutno kontrolovat STK, kdy však, pokud se týká projednávané trestné činnosti, nešlo ani o jeden z těchto případů. Obviněná H. tedy neměla jediný legální důvod, proč by v tak obrovském množství týkajícím se 188 vozidel za období necelého dva a půl roku, prováděla nějakou práci, která by byla pro ni nadbytečná. V neposlední řadě je pak jeden významný důkaz, který vyvrací obhajobu obviněné. Je to skutečnost, že při zadržení obviněné v místě jejího zaměstnání u ní bylo nalezeno 65 bankovek nominální hodnoty 200 Kč. Jak vypověděl obviněný H., právě částka 200 Kč byla tím obnosem, který obviněné H. dával jako úplatek za každé vozidlo (viz str. 38 – 39 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
25. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že pokud se týká bodu II., při respektování názoru Nejvyššího soudu, schválil postup nalézacího soudu, pokud vyšel z výpovědi obviněného J. H. toliko k jeho osobě, který při svém prvotním výslechu trestnou činnost bez výhrady doznal, když uvedl, že skutečně zajišťoval pro celou řadu lidí falešné technické prohlídky (srov. str. 38 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) . Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dále shrnul, že nalézací soud nepochybil, když po provedeném dokazování přihlédl zejména k prvotní výpovědi obviněného J. H. ve vztahu k výroku o vině ve vztahu k němu samému, ale i k výpovědi Ing. K., k protokolu o zadržení obviněné a nalezenému množství peněz, s přihlédnutím k listinám, z nichž vyplývá aktivita obviněné H. Na základě toho pak byl učiněn závěr, že obviněný H. v celkem 185 případech poskytl obviněné H. úplatek, a to v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu, a obviněná H. sama v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe v těchto 185 případech přijala úplatek, kdy se pokaždé jednalo o úplatek ve výši 200 Kč. Obviněný H. tak spáchal přečin podplácení podle §332 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná H. pak spáchala přečin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, tj. ve znění účinném v době, kdy obviněná trestný čin spáchala. Odvolací soud dále shrnul, že nalézací soud dále dospěl k závěru, že obvinění svým jednáním spáchali přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, obviněná H. jako spolupachatelka podle §23 tr. zákoníku. Obviněný H. padělal velké technické průkazy, kdy na nich falšoval údaje o technických prohlídkách a obviněná H. pak provedla dokončení tohoto procesu, když zfalšované údaje zavedla do elektronické databáze v registru vozidel. Obviněná H. věděla, že veškeré technické prohlídky jsou falešné, a že veškeré technické průkazy, které obviněný H. předkládal, jsou opatřeny falešným razítkem. V této souvislosti soud opět vychází z výpovědi obviněného H., a to z jeho prvotní výpovědi (srov. str. 43 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
26. S výše uvedeným závěrem odvolacího soudu nepochybně souvisí závěry nalézacího soudu, neboť sám nalézací soud uvedl, že po provedeném dokazování, kdy přihlédl zejména k prvotní výpovědi obviněného, ale i k výpovědi Ing. K., k protokolu o zadržení obviněné a nalezenému množství peněz, s přihlédnutím k listinám, z nichž vyplývá aktivita obviněné H., dospěl k jednoznačnému závěru, že obviněný H. v celkem 185 případech poskytl obviněné H. úplatek, a to v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu a obviněná H. sama v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe v těchto 185 případech úplatek přijala, kdy se pokaždé jednalo o úplatek ve výši 200 Kč. Obviněný H. tak spáchal přečin podplácení podle §332 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná H. spáchala přečin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, tj. ve znění účinném v době, kdy obviněná trestný čin spáchala (k tomu srov. str. 46 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Dále pak nalézací soud dospěl k závěru, že obvinění svým shora popsaným jednáním spáchali přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odstavec 1 tr. zákoníku, obviněná H. jako spolupachatelka podle §23 tr. zákoníku. Obviněný H. padělal velké technické průkazy, kdy na nich falšoval údaje o technických prohlídkách a obviněná H. pak provedla dokončení tohoto procesu, když zfalšované údaje zavedla do elektronické databáze registru vozidel. Obviněná H. věděla, že veškeré technické prohlídky jsou falešné, a že veškeré technické průkazy, které obviněný H. předkládal, jsou opatřeny falešným razítkem. V této souvislosti soud opět vychází z výpovědi obviněného H., a to z jeho prvotní výpovědi (k tomu srov. str. 47 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Z nyní uvedeného je tedy zřejmé, že nalézací soud při posuzování viny obviněné B. H. vycházel především z výpovědi obviněného J. H. z přípravného řízení ze dne 20. 10. 2010.
27. Na tomto místě považuje za nutné Nejvyšší soud upozornit na skutečnost, že rozhodne-li se odvolací soud provést ve veřejném zasedání důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání (§263 odst. 6 tr. ř.), nic mu nebrání, aby i po jejich provedení napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 tr. ř. a věc vrátil podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně, pokud dojde k závěru, že bude zapotřebí provádět další rozsáhlé a pro odvolací soud obtížně proveditelné dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 4 To 928/2001, uveřejněné pod č. 2/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud tak ovšem neučinil, ač Nejvyšší soud s ohledem na možné další závěry odvolacího soudu po zrušení jeho původního rozsudku takový postup jako jeden z možných předpokládal. Nejvyšší soud svým předchozím rozhodnutím věc vrátil odvolacímu soudu proto, že shora uvedených pochybení se dopustil zejména odvolací soud, byť v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu, aniž by po odstranění vytknutých procesních pochybení a vad dokazování předjímal, jak odvolací soud rozhodne, tedy zda bude postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř. nebo ve smyslu ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., příp. ve spojení s ustanovením §263 odst. 6,7 tr. ř. (srov. str. 19 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 700/2014).
28. Z hlediska hodnocení důkazů odvolacím soudem je tedy na základě shora uvedených citací třeba shrnout, že odvolací soud sice doplnil dokazování výslechem svědků Ing. J. K., I. E. a Y. S., ale závěr o vině obviněné v podstatě převzal od nalézacího soudu, a to včetně jeho odůvodnění, kdy nalézací soud vycházel ve vztahu k závěru o vině obviněné B. H. i z prvotní výpovědi obviněného J. H. z přípravného řízení ze dne 20. 10. 2010 (č. l. 115 – 119 spisu). Odvolací soud sice formálně uvedl, že při hodnocení viny dovolatelky z výpovědi obviněného J. H. z přípravného řízení ze dne 20. 10. 2010 nevychází, ale z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že z něj i nadále de facto vycházel. K tomu je možno konkrétně odcitovat tyto následující části jeho odůvodnění rozsudku: „V souladu s doznáním obviněného byla svědecká výpověď Ing. K., …“ (k tomu srov. str. 39 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), dále: „Jak vypověděl obviněný H., právě 200 Kč byla tím obnosem, který obviněné H. dával jako úplatek za každé vozidlo.“ (k tomu srov. str. 39 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); „V této souvislosti soud opět vychází z výpovědi obviněného H., a to z jeho prvotní výpovědi.“ (k tomu srov. str. 43 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
29. Odvolací soud přitom z hlediska hodnocení jednotlivých výpovědí spoluobviněného J. H. musel respektovat ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., podle kterého z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení, přitom je odvolací soud vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Odvolací soud znovu dřívějšího spoluobviněného J. H. ve veřejném zasedání nevyslechl, tedy se ve smyslu ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. ani nemohl od hodnocení jeho výpovědí nalézacím soudem odchýlit. Jestliže přitom uzavřel, že „… při hodnocení viny dovolatelky z výpovědi obviněného J. H. z přípravného řízení ze dne 20. 10. 2010 nevychází …“, vytvořil si velmi obtížnou situaci při hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. ve spojení s ustanovením §263 odst. 7 tr. ř. (srov. dikci „… tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení, přitom je odvolací soud vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně …“). Za této situace, byť po shora uvedeném doplnění dokazování, měl postupovat ve smyslu §258 odst. 1 písm. a), b), c) a §259 odst. 1 tr. ř. zrušit odvoláním napadený rozsudek nalézacího soudu a věc vrátit Městskému soudu v Brně, aby v dalším řízení nalézací soud doplnil dokazování v potřebném rozsahu, poté znovu zhodnotil s přihlédnutím k zmíněné podstatné procesní vadě ve vztahu k obviněné B. H. všechny provedené důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. i §89 odst. 1 tr. ř.), dále učinil jednoznačný závěr o její vině či nevině a své závěry vyjádřil i náležitým způsobem v odůvodnění svého rozsudku (viz §125 odst. 1 tr. ř.).
30. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za potřebné poukázat na ustálenou judikaturu k posuzování procesu dokazování a k hodnocení důkazů. Podle této judikatury k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek vtělil zákonodárce do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.). Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z provedených důkazů obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, uveřejněný pod č. 210 ve sv. 39 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Důkazy provedené před soudem musí jím být – právě pro účely jejich hodnocení – správně, tj. skutečnosti (přesněji obsahu spisu) odpovídajícím způsobem reprodukovány, pokud se týká ve vlastním vyhodnocení interpretovány; řečeno jen poněkud jinými slovy, předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následného vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, uveřejněný pod č. 64, ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Těmto požadavkům ze shora podrobně rozvedených důvodů odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku nedostál, když rozhodnutí nalézacího soudu přesto zrušil jen ve výroku o trestu a výrok o vině včetně jeho skutkové části ponechal beze změny. Tím se dostal do rozporu se svými vlastními výše uvedenými závěry, pokud v zásadě shledal uvedené pochybení v odůvodnění viny obviněné B. H. (přihlížení k prvotní výpovědi obviněného J. H. ze dne 20. 10. 2010 na č. l. 115 – 119 spisu), ale toto pochybení fakticky nenapravil, ač tak v rámci své přezkumné povinnosti učinit měl. Tato absence jednoznačného a transparentního odůvodnění výroku o vině uvedené obviněné v rozsudku odvolacího soudu, které se shora uvedených důvodů v podstatě vycházelo z výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním, je nepochybně podstatnou vadou, kterou odvolací soud přes její konstatování nenapravil. Tím je založena nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, což odporuje principům řádného a spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. března 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000, který byl uveřejněn pod č. 39 ve sv. 21 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. února 1999, sp. zn. IV. ÚS 427/98, uveřejněn pod č. 20 ve sv. 13 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a nález Ústavního soudu ze dne 6. října 2005 sp. zn. II. ÚS 83/04, uveřejněn pod č. 195 ve sv. 39 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
31. K otázce dokazování dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu, že zamítl její návrh na doplnění dokazování jejím výslechem k otázce, jaký byl původ hotovosti nalezené na jejím pracovišti, a to zejména v souvislosti s výpovědí svědkyně Y. S. Odvolací soud vyslechl svědkyni S. u veřejného zasedání dne 21. 11. 2014 v nepřítomnosti obviněné. Svědkyně Y. S., která prováděla výplaty mezd zaměstnanců Magistrátu města B., uvedla, že bylo pravidlem u všech zaměstnanců, že dostávají výplatu v nejvyšších bankovkách. Po výplatě pak mohli zaměstnanci přijít za svědkyní a bankovky si rozměnit na menší. Toto se však netýkalo obviněné (k tomu srov. č. l. 5540 p. v. – 5541 spisu a str. 40 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud odmítl doplnit dokazování výslechem obviněné s odůvodněním, že obviněná souhlasila s jednáním v její nepřítomnosti a veřejného zasedání se zúčastnila obhájkyně obviněné, která svědkyni S. kladla dotazy a k její výpovědi se vyjadřovala (k tomu srov. str. 42 – 43 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále uvedl, že považoval skutkový stav za řádně zjištěný a objasněný (srov. str. 42 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
32. Vzhledem k výše uvedenému je tedy podle Nejvyššího soudu zřejmé, že odvolací soud považoval doplnění dokazování navržené obhajobou na nadbytečné, když při hodnocení viny obviněné B. H. vycházel z dvousetkorunových bankovek nalezených na jejím pracovišti jako z podstatné skutečnosti svědčící v její neprospěch. Sama obviněná ke skutečnosti, že při jejím zadržení dne 20. 10. 2010 bylo na jejím pracovišti nalezeno 65 ks bankovek v nominální hodnotě 200 Kč, při výslechu konaném v rámci hlavního líčení dne 6. 9. 2011 uvedla, že se jednalo o její peníze, že nerada platí velkými bankovkami a že tento počet bankovek u sebe běžně nosí (k tomu srov. č. l. 4679 spisu – str. 11 protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 9. 2011). K otázce původu nalezených peněz doplnil odvolací soud dokazování výslechem svědkyně Y. S., a to u veřejného zasedání dne 21. 11. 2014, kterého se obviněná nezúčastnila. Odvolací soud sice odůvodnil, proč nedoplnil dokazování výslechem obviněné k této problematice (viz výše), nicméně tím v rozporu s §33 odst. 1 tr. ř. v souvislosti s §214 tr. ř. a §235 odst. 2 tr. ř. porušil právo obviněné vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou jí kladeny za vinu, a k důkazům o nich. Pokud pak odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že obhájkyně byla výslechu svědkyně Y. S. přítomna a kladla ji otázky, je to skutečnost nepochybně relevantní, neboť zpravidla postačuje, aby uvedená práva obviněné vůči vyslýchanému svědkovi realizovala v řízení obhájkyně obviněné. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné na tomto místě odkázat i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ustanovení odst. 1 a odst. 3 písm. d) článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručují obviněnému přiměřenou a dostatečnou možnost rozporovat dotčené svědectví a vyslechnout jeho autora, a to nejpozději v momentě výpovědi (srov. rozsudek ze dne 23. dubna 1997 ve věci Van Mechelen a ostatní, č. stížnosti 21363/93, 21364/93, 21427/93 a 2056/93, §51 a rozsudek ze dne 15. června 1992 ve věci Lüdi proti Švýcarsku, č. 12433/86, §49). Práva obhajoby jsou omezena způsobem neslučitelným s článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zejména tehdy, když se odsouzení zakládá výhradně nebo z klíčové části na výpovědi svědka, kterého obviněný neměl možnost vyslechnout, a to ani ve stádiu vyšetřování, ani v průběhu jednání (k tomu srov. rozsudek ze dne 14. prosince 1999 ve věci A. M. proti Itálii, č. 37019/97, §25). Nicméně tyto rozsudky zcela nevyjadřují situaci, jaká nastala v projednávaném případě, neboť obviněná nepožadovala opětovný výslech svědkyně Y. S., aby mohla realizovat své právo na výslech této svědkyně, ale žádala svůj výslech, aby se mohla vyjádřit k otázce, jaký byl původ hotovosti nalezené na jejím pracovišti, a to zejména v souvislosti s výpovědí svědkyně Y. S. V tomto směru jde o realizaci jejího práva obhajovat se osobně ve smyslu §33 odst. 1 tr. ř., a to konkrétně práva vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich. Realizaci tohoto práva jsou povinny orgány činné v trestním řízení, a to i soudy obviněné umožnit, byť se k tomu již zčásti vyjadřovala ve své shora citované výpovědi v rámci hlavního líčení dne 6. 9. 2011, zvláště když není vyloučeno, že by v rámci nové výpovědi uvedla nové skutečnosti (srov. k tomu i §249 odst. 3 tr. ř.). Právo uvádět nové skutečnosti a důkazy k jejich prokázání není omezeno na určité stadium řízení a uplatnění nových skutečností a důkazů až v odvolání (nebo dokonce až v řízení o odvolání před odvolacím soudem podle §263) nemůže být důvodem pro jejich odmítnutí, jestliže jsou jinak ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. pro rozhodnutí soudu potřebné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 11 Tz 54/2001, publikovaný pod č. T 131 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve svazku 5/2001, Praha: C. H. Beck, 2001, str. 183).
33. Nejvyšší soud tak má za to, že postupem soudů nižších stupňů byl naplněn dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jejich rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a to proto, že soudy při posuzování viny obviněné B. H. vycházely i z prvotní výpovědi spoluobviněného J. H., kterou učinil v rámci přípravného řízení dne 20. 10. 2010 (k tomu srov. č. l. 115 – 119 spisu), aniž by se současně dostatečně zabývaly její použitelností ve smyslu uvedených nálezů Ústavního soudu vůči jmenované obviněné. V důsledku uvedených pochybení obou soudů Nejvyšší soud shledal obviněnou namítnutý extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními (srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05), a v návaznosti na to i extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/1994, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03 – Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 31, nález č. 130, svazek 33 nález č. 91 – a další).
34. Obviněná B. H. opětovně uplatnila také dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť podle názoru dovolatelky bylo rozsudkem odvolacího soudu porušeno ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., když odvolací soud odmítl odvolání obviněné a současně vyhověl odvolání státního zástupce a nově uložil trest zákazu činnosti.
35. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
36. Odvolací soud k uloženému trestu uvedl, že v době rozhodování odvolacího soudu stále existovaly skutečnosti, které u obviněné odůvodňovaly uložení trestu úhrnného. Odvolací soud dále sdílel výhradu státního zástupce, že důvody pro zrušení rozhodnutí nalézacího soudu zavdává skutečnost, že bez jakéhokoli odůvodnění nebyl napadeným rozsudkem obviněné B. H. uložen trest zákazu činnosti, ačkoli se jeho uložení státní zástupce u nalézacího soudu v řízení před soudem prvního stupně domáhal (viz č. l. 5136 spisu – str. 19 protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 12. 2012). Délku trestu pak odvolací soud obviněné uložil v trvání 3 let, tedy v prvé čtvrtině zákonné trestní sazby, která činí 1 – 10 let. Odvolací soud dále uložil obviněné trest odnětí svobody v poněkud mírnější podobě, což odůvodnil zejména značnou délkou trestního řízení, na které obviněná nenese žádný podíl. Odvolací soud obviněné vzhledem k její nemajetnosti neuložil peněžitý trest (srov. str. 44 a 445 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
37. Nejvyšší soud k dovolací námitce obviněné konstatuje, že uložením trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu činnosti ve státní správě na dobu 3 let nedošlo ke zpřísnění trestu v rozporu s principem zákazu refornationis in peius, jak dovolatelka namítala. Zákaz reformationis in peius nespočívá jen v zákazu zpřísnění trestu, ale týká se všech výroků rozsudku, které se obviněného přímo dotýkají, přičemž nemůže dojít k takové změně, která by zhoršovala postavení obviněného. Postavení obviněného je třeba hodnotit v celém rozsahu rozsudku a jeho následků (k tomu srov. Šámal, P., Musil, J. Kuchta, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 821). V §259 odst. 4 tr. ř. omezuje zákon možnosti, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek v neprospěch obviněného. Odvolací soud tak může učinit jen tehdy, jestliže rozhoduje na podkladě odvolání, které bylo podáno v neprospěch obviněného; takové odvolání může podat jen státní zástupce a stran výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení i poškozený (§247 odst. 1 tr. ř.). Zároveň je tím vyjádřen zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání podaného v neprospěch obžalovaného; není-li zde důvodné odvolání podané v neprospěch obžalovaného (nebo bylo-li takové odvolání zamítnuto či odmítnuto), tento zákaz platí, třebaže je zřejmé, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je vadný, ale náprava vady by znamenala rozhodnutí v neprospěch obžalovaného. V neprospěch obžalovaného je rozsudek měněn tehdy, dojde-li k jakékoli změně a v kterémkoli výroku rozsudku, jenž se přímo dotýká obžalovaného [§246 odst. 1 písm. b) tr. ř.], a to v tom směru, že zhoršuje postavení obžalovaného. Zákaz reformationis in peius platí pro odvolací soud za předpokladu, že došlo ke zrušení rozsudku jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného. Neuplatní se v případě, když byl rozsudek zrušen pouze nebo i v důsledku odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch obžalovaného, popřípadě jen ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení též v případě odvolání podaného poškozeným (k tomu viz blíže Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3085 a 3086). Postupem odvolacího soudu nedošlo k zpřísnění trestu a tím ke zhoršení postavení obviněné již proto, že po zrušení rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem k předchozímu dovolání obviněné rovněž ve výroku o trestu, kterým byl obviněné B. H. mimo jiné již uložen trest zákazu činnosti ve státní správě v trvání 3 let, se odvolací soud dostal do situace, kdy znovu rozhodoval i o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněné, který se právě uložení trestu zákazu činnosti v tomto odvolání domáhal. Uvedený trest jí byl v přechozím řízení již ve stejné výměře (tedy 3 let) uložen, a to jak již bylo shora uvedeno rozsudkem odvolacího soudu ze dne 16. 7. 2013, č. j. 8 To 155/2013-5305. Z těchto důvodů nedošlo k zpřísnění trestu v rozporu se zákazem reformationis in peius. Pokud jde o výrok o trestu, je takový výrok podle soudní praxe posuzován jako celek. Vzhledem k tomu je třeba navíc přihlédnout i ke skutečnosti, že uložený úhrnný trest odnětí svobody byl zmírněn, když původně byl obviněné uložen ve výměře 14 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trest na zkušební dobu v délce 3 let a nově pak ve výměře 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 2,5 let. Odvolací soud rovněž oproti nalézacímu soudu obviněné neuložil peněžitý trest, což zdůvodnil nemajetností obviněné (srov. str. 44 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud výrok o trestu zákazu činnosti i přiléhavě odůvodnil. S přihlédnutím ke všem těmto důvodům dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplněn nebyl.
38. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozsudku i řízení mu předcházejícího ve smyslu §265i odst. 3, 4 tr. ř. shledal, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto k podanému dovolání obviněné B. H. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2014 sp. zn. 8 To 155/2013, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 90 T 91/2011, a to pouze ohledně obviněné B. H. v celém rozsahu. Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc obviněné B. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
39. V novém řízení se Městský soud v Brně vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal, a zejména bude nově rozhodovat o vině obviněné B. H. Nalézací soud se bude muset zejména vypořádat s použitelností předmětné výpovědi spoluobviněného J. H. z přípravného řízení ze dne 20. 10. 2010 vůči obviněné B. H. a poté znovu doplnit dokazování o výslechy svědků, kteří byli vyslechnuti jen odvolacím soudem. Konkrétně se tedy jedná o svědkyně I. E. a Y. S., které byly v rámci celého trestního řízení v této věci vyslechnuty pouze odvolacím soudem v rámci veřejného zasedání dne 21. 11. 2014 (k tomu srov. č. l. 5439 p. v. – 5441 spisu, tedy str. 6 – 9 protokolu o veřejném zasedání ze dne 21. 11. 2014). Nalézací soud dále doplní dokazování výslechem svědka Ing. P. K., a to zejména za účelem vyjádření svědka k článku z tisku Brněnský Metropolitan na č. l. 4808 spisu. Především pak bude nutné podrobně doplnit výslech obviněné B. H., a to mimo jiné k otázce, jaký byl původ hotovosti nalezené na jejím pracovišti. Teprve po doplnění dokazování v souladu se zásadou bezprostřednosti podle §2 odst. 12 a §220 odst. 2 tr. ř. a zhodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. nalézací soud ve věci znovu rozhodne.
40. V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Odůvodnění výroku o vině musí být výrazem naprosto jednoznačného, žádné důvodné pochybnosti nevzbuzujícího závěru, zda se právě obviněná dopustila skutku uvedeného ve výroku rozsudku, a zda tento skutek vykazuje znaky některého trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákona ve spojení se znaky části obecné (k tomu viz blíže Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1692). Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné též upozornit na pravidlo in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 2 tr. ř., k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. září 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05, uveřejněn pod č. 167 ve sv. 42 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. I. ÚS 910/07, uveřejněn pod č. 156 ve sv. 50 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, uveřejněn pod č. 103 ve sv. 53 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, uveřejněn pod č. 247 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a nález Ústavního soudu ze dne 16. června 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11, uveřejněn pod č. 116 ve sv. 61 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), a dále také na další pravidlo z ní vyplývající, že dokázána musí být vina a že k odsouzení nepostačí pouhé podezření, jakkoli by bylo vysoké a důvodné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. června 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, uveřejněn pod č. 64 ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a nález Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, uveřejněn pod č. 103 ve sv. 53 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
41. Nejvyšší soud již jen zvlášť důrazně připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně a současně rozhodnutí Městského soudu v Brně, byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněné, podaného samozřejmě v její prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (zákaz reformationis in peius).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu