ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.137.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 137/2016-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. února 2016 o dovolání, které podal obviněný M. V. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2015, č. j. 6 To 282/2015-131, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 173/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
1) Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2015, č. j. 6 To 282/2015-131, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 4. 2015, č. j. 9 T 173/2014-96, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 220 hodin, dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na čtyři roky.
2) Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2015, č. j. 6 To 282/2015-131, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v jehož závěru odkázal na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Argumentace obviněného ke zmíněnému dovolacímu důvodu spočívá v tom, že nejprve rekapituluje průběh řízení před soudem prvního stupně a následně řízení před soudem odvolacím. V souvislosti s řízením před odvolacím soudem zmiňuje, aniž by právně relevantním odůvodněním uplatňoval některý z dovolacích důvodů, skutečnost, že obhájce „v době čerpání dovolené přehlídl místo konání veřejného zasedání a neprodleně kontaktoval Krajský soud v Ostravě, že je na cestě a do 15 minut bude schopen se veřejného zasedání účastnit. Bylo mu však sděleno, že senát čekat nebude“. Obviněný pak dovozuje, že odvolací soud nepřijal jeho námitky, zpochybňující průběh osobní prohlídky obviněného a nesprávně se „shodl se skutkovými i právními závěry okresního soudu“. Vzhledem k tomu, že nebylo reagováno na námitky obhajoby a soud druhého stupně pouze paušálně odkazuje na situaci posouzenou soudem prvního stupně, „jeví se vhodným“, podle názoru obviněného (obhajoby), „podrobit rozboru argumentaci soudu prvostupňového“. Následně obviněný na třech stranách odůvodnění dovolání znovu popisuje (jako v řízení o odvolání) situaci, při které došlo k zadržení obviněného, jeho umístění do cely předběžného zadržení apod., aby opětovně uváděl okolnosti, pro které nelze uvěřit výpovědím policistů. Veškerou obsáhlou argumentaci, kterou obviněný zpochybňuje hodnotící úvahy soudu prvního stupně a odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně pečlivě s jeho námitkami nevypořádal, lze shrnout v konstatování, že sice řídil motorové vozidlo, s tímto ujížděl před pronásledujícím autem rychlostí kolem 180 km, neboť byl přesvědčen, že ho někdo chce přepadnout, rozhodně před jízdou nebyl pod vlivem návykové látky, tuto užil až po určité době na policejní stanici, neboť pervitin u něj nebyl nalezen apod. Postup policie považuje za nezákonný, výpovědi svědků za nepravdivé, a učiněná skutková zjištění jsou podle něj v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby „rozsudky soudů obou stupňů jako nezákonné byly zrušeny a věc vrácena soudu k novému projednání a rozhodnutí“.
3) Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že s ohledem na charakter námitek se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) V souvislosti s úvahami soudu prvního a druhého stupně je pak nutno konstatovat, a to ve vztahu k argumentaci obviněného, že „učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy“, že je tomu právě naopak než dovozuje obviněný, úvahy soudů jsou zcela logické a nevykazují žádné známky libovůle při hodnocení důkazů. Ústavní soud shodně jako Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují vadu (extrémní nesoulad). Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Oproti zcela jasným a logickým závěrům, které vyznívají z odůvodnění rozhodnutí soudů, se naopak z pohledu soudů jevilo neobjektivní a účelové tvrzení obviněného např. k otázce požití návykové látky (nejprve uvedl požití látky dva dny před jízdou, po určité době zvolil verzi – psaníčka, které neodhalili policisté a návykovou látku užil až po jízdě apod., přitom jsou obhajobou přehlížena fakta chování obviněného, která jsou z pohledu obhajoby ev. bagatelizována).
9) Ve vztahu k uplatněným námitkám považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které pamatuje na případ, kdy obviněný v rámci dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, uváděné již před soudy nižších stupňů. Jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10) Nejvyšší soud v tomto směru nesdílí názor obviněného, že by soud druhého stupně přistoupil k jeho odvolání formalisticky a paušálně jen odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. Již jen pouhým náhledem lze zjistit, v jakém rozsahu se soud odvolací věnoval námitkám obviněného (průběh osobní prohlídky, použití důkazů ve zkráceném řízení, počínání obviněného v průběhu páchání trestné činnosti a další). Nejvyšší soud pak musí konstatovat, že v dovolacím řízení jsou uplatněny tytéž skutkové námitky. Rovněž tak lze souhlasit i se závěry, které vyslovil soud druhého stupně na str. 5 odůvodnění svého usnesení s odkazem na bohatou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (stejně jako např. Ústavního soudu např. ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12). V tomto usnesení Ústavní soud mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Pokud uvedený postup lze uplatnit v řádném opravném řízení, tím spíše dopadá na případ dovolání jako mimořádného opravného prostředku se striktně vymezenými dovolacími důvody. Podstatu tohoto závěru nemůže změnit ani odkaz obviněného na tzv. extrémní rozpor – nesoulad, za situace, kdy rozhodnutí soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle (k otázce extrémního rozporu – nesouladu viz shora).
11) V předmětné trestní věci není obviněným zpochybňována právní kvalifikace jednání, pro které byl uznán vinným, jako primární předpoklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněným je primárně zpochybňováno hodnocení důkazů soudy a vytváření vlastní verze skutkového děje (motorové vozidlo neřídil pod vlivem návykové látky ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti, a pokud soudy tento závěr učinily, nesprávně hodnotily provedené důkazy, příp. neprovedly důkazy obhajobou navržené). Na uvedený případ pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
12) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu