ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1599.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1599/2016-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. listopadu 2016 o dovolání, které podala obviněná I. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2016, sp. zn. 67 To 114/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 79/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 52 T 79/2015, byla obviněná I. N. uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2, 5 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a za tento trestný čin jí byl podle §211 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby v průběhu stanovené zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla odkázána poškozená Raiffeisenbank, a. s. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podala obviněná, spoluobviněný M. H. a spoluobviněná D. M. odvolání, o kterých Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 23. 5. 2016, sp. zn. 67 To 114/2016 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podaném dovolání nejdříve stručně shrnula jeho obsah a průběh odvolacího řízení. Dovolání dále odůvodnila tak, že odvolací soud postupoval v rozporu s trestním řádem, neboť z jeho usnesení nelze zjistit, jak tento soud reagoval na odvoláním vytýkané vady. Podle jejího názoru se odvolací soud s odvoláním nevypořádal, když z předchozího řízení nevyplývá bez důvodných pochybností, zda dovolatelka jednala v součinnosti s ostatními obviněnými. Soudy obou stupňů nerozlišily jednání každého z obviněných a dovolatelce přisoudily veškeré podvodné jednání. Dovolatelka namítá vadné posouzení úmyslu, formy účastenství i vadnou aplikaci ustanovení trestního zákoníku o úvěrovém podvodu. V souvislosti s uloženým trestem uvedla, že jí byl uložen trest vyšší než spoluobviněnému M. H., což považuje za nepřiměřené. Dle jejího názoru je zřejmé, že podvodné jednání organizoval někdo jiný, sama dovolatelka uvedla v dané souvislosti jméno svědka T. Vzhledem k uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na obsah námitek se k dovolání nebude věcně vyjadřovat a vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněné jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněné nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále je nutno uvést rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
10. Nejvyšší soud konstatuje, že v popisu skutku jsou vyjádřeny znaky trestného činu, jimž byla obviněná uznána vinnou, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů vyjádřené v odůvodnění jejich rozhodnutí, odpovídají plně §125 tr. ř. (resp. §134 tr. ř.).
11. K trestnému činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2, 5 písm. c) tr. zákoníku je třeba uvést, že tohoto se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, kdo bez souhlasu věřitele, v nikoli malém rozsahu, použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel, a způsobí takovým činem značnou škodu.
12. Ve stručnosti lze připomenout, že sjednáváním úvěrové smlouvy se rozumí postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. rozh. č. 6/2004-I. Sb. rozh. tr.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy totiž nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází, v jehož rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité údaje a na základě nich vyjadřují svá stanoviska (srov. rozh. č. 36/2009 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost podle §211 tr. zákoníku přitom může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a nikoli v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může být poskytnutí peněžních prostředků. Za nepravdivé se považují údaje, kdy obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy. Za hrubě zkreslené údaje se považují takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl zde nemusí směřovat k způsobení škody, a proto je pachatel trestný i v případě, že např. poskytnutý úvěr řádně splácí a žádná škoda věřiteli nevznikne.
13. P a c h a t e l e m t o h o t o t r e s t n é h o č i n u může být především kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy. V praxi jím zpravidla bude dlužník - fyzická osoba, resp. fyzická osoba, která za něj nebo za dlužníka právnickou osobu s budoucím věřitelem sjednává (uzavírá) úvěrovou smlouvu nebo čerpá úvěr. M ů ž e t o v š a k b ý t i j i n á o s o b a , k t e r á se b e z p r o s t ř e d n ě , a l e i z p r o s t ř e d k o v a n ě p o d í l í n a s j e d n á v á n í u v ě r o v é s m l o u v y a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Přitom je třeba rozlišovat jednak uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, popř. zamlčení podstatných údajů a jednak opatření nepravdivých podkladů při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru, což bude základní kritérium pro rozlišení pachatelství nebo spolupachatelství (§22 a 23 tr. zákoníku) od účastenství (§24 tr. zákoníku), (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 1904).
14. V daném případě nalézací soud vycházel z výpovědi spoluobviněného M. H., která byla v kontextu s ostatními provedenými důkazy těmito logicky doplněna. Např. výpovědí spoluobviněného M. H. bylo prokázáno, že byl právě obviněnou I. N. osloven, zasvěcen do plánovaného průběhu trestného jednání, která ve věci figurovala jako zprostředkovatelka. Na tomto místě je pro stručnost vhodné odkázat na str. 8 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. O trestné činnosti obviněné vypovídá rovněž skutečnost, že část čerpaného hypotečního úvěru byla přes advokátní úschovu Mgr. H. M. poukázána na bankovní účet partnera obviněné, P. L., kdy tato částka byla následně rozdělena mezi obviněnou a spoluobviněnou D. M. Celou situaci dokresluje fakt, že obě spoluobviněné se po určitou dobu podílely na splácení úvěru spoluobviněného M. H. (viz str. 9 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Nutno podotknout, že již soudy nižších stupňů připustily, že na trestném jednání se podílely i další osoby. Tato skutečnost však nemůže ani nemá vliv na vinu obviněné (jakož spoluobviněných M. a H.), která v součinnosti s ostatními spoluobviněnými postupovala vědomě a cíleně k získání účelově vázaných finančních prostředků, k čemuž předkládala nepravdivé dokumenty. Provedené důkazy jasně svědčí o společném postupu všech tří spoluobviněných, z čehož nalézací soud dovodil a jejich jednání kvalifikoval podle §211 odst. 1, 2, 5 písm. c) tr. zákoníku, a to ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (odvolací soud se však vyjádřil i k otázce trestné součinnosti, viz str. 12).
15. K námitce dovolatelky stran nepřiměřeného trestu Nejvyšší soud uvádí následující. Odvolacím soudem byl shledán správným výrok o uloženém trestu nejen u dovolatelky, ale i u ostatních spoluobviněných (str. 15 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Uložený trest byl vyměřen na dolní hranici zákonné sazby, přičemž stanovení rozdílné zkušební doby podmíněného odsouzení u jednotlivých spoluobviněných odráží jejich různý podíl na trestné činnosti. Pod uplatněný dovolací důvod (ani žádný jiný) však takovou námitku podřadit nelze. V dané souvislosti lze poznamenat, že výrok o trestu lze napadat z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak dovolacím důvodem nemůže být pouhá nepřiměřenost trestu. V této souvislosti je potřebné uvést, že obviněné bylo možno uložit trest odnětí svobody v trestní sazbě trvání od dvou do osmi let (viz §211 odst. 5 tr. zákoníku). Byl-li obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let (tj. na samé spodní hranici) jde o takový druh trestu, který bylo možno obviněné uložit, a tento trest byl uložen v rámci trestní sazby trestného činu, kterým byla uznána vinnou. Ani za situace, pokud by obviněná uplatnila dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemohla by obviněnou uplatněná argumentace být akceptována [pro důvody použití §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. – v souvislosti s uloženým trestem, srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.]
16. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). V souvislosti s otázkou extrémního rozporu je nutno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09, ze kterých mj. vyplývá, že extrémní rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných rozporů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. O takový případ se však v předmětné trestní věci nejedná.
17. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněné I. N. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu