ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.665.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 665/2016-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2016 o dovolání obviněného V. N. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 To 34/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 16/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. N. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 10 T 16/2014, byl obviněný V. N. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
v období od 11. 7. 2011 do 1. 11. 2011 jako jediný jednatel a jediný společník společnosti ALBA TRANS, s. r. o., IČ 26716330, se sídlem Holečkova 799/99, 150 00 Praha 5 (dále „společnost ALBA TRANS“), na základě předchozích dohod o odběru a následné další distribuci odebraného zboží uzavřených se společnostmi FERALPI-PRAHA, s. r. o., IČ 497 13 264 (dále „společnost FERALPI“), Valsabbia Praha, s. r. o., IČ 250 74 466 (dále „společnost Valsabbia“) a RAVEN CZ, a. s., IČ 258 84 58 (dále „společnost RAVEN“) v úmyslu získat finanční prostředky z prodeje, objednal a postupně odebral zboží specifikované na níže uvedených fakturách, za které ve lhůtách splatnosti jednotlivých faktur až do dne 5. 12. 2011, kdy podal návrh na zahájení insolvenčního řízení, nezaplatil:
A. společnosti FERALPI, která na základě dílčích kupních smluv v období od 11. 7. 2011 do 1. 11. 2011 vydala zboží specifikované na 59 fakturách (na kterých je uvedeno číslo faktury, den vystavení, a částky včetně DPH, na níž byla vystavena), obviněný zboží odebral za účelem další distribuce, toto následně prodal konečným zákazníkům, avšak finanční prostředky získané prodejem svěřeného zboží si ponechal a společnosti FERALPI za předmětné zboží zaplatil pouze zčásti, a to dne 25. 11. 2011 částku ve výši 28.289 Kč za zboží fakturované fakturou a výše uvedené přijaté faktury neuhradil, přičemž věděl, že zboží zůstává majetkem prodávajícího až do úplného zaplacení kupní (fakturované) ceny, a tímto jednáním způsobil společnosti FERALPI škodu ve výši 5.189.478 Kč,
B. společnosti Valsabbia, která na základě dílčích kupních smluv v období od 15. 7. 2011 do 7. 9. 2011 vydala zboží uvedené na hromadných objednávkách, na které vystavila celkem 6 faktur (konkretizovaných číslem hromadné objednávky, datem vystavení, s uvedením částky včetně DPH) k ní odpovídajícího čísla faktury s datem vystavení, a částky včetně DPH, obviněný toto zboží odebral za účelem další distribuce a následně prodal konečným zákazníkům, avšak finanční prostředky získané prodejem svěřeného zboží si ponechal, aniž by za toto zboží společnosti Valsabbia zaplatil, a výše uvedené přijaté faktury neuhradil, přičemž věděl, že zboží zůstává majetkem prodávajícího až do úplného zaplacení kupní (fakturované) ceny, a tímto jednáním způsobil společnosti Valsabbia škodu ve výši 455.439 Kč,
C. společnosti RAVEN na základě Rámcové kupní smlouvy ze dne 6. 4. 2009 a jejího Dodatku č. 1 ze dne 5. 8. 2009, která v období od 7. 9. 2011 do 31. 10. 2011 vydala zboží uvedené na 8 fakturách ( konkretizovaných číslem faktury, dnem vystavení, a částky včetně DPH), obviněný zboží odebral za účelem další distribuce, toto následně prodal konečným zákazníkům, avšak finanční prostředky získané prodejem svěřeného zboží si ponechal, a společnosti RAVEN výše uvedené přijaté faktury neuhradil, přičemž věděl, že zboží zůstává majetkem prodávajícího až do úplného zaplacení kupní (fakturované) ceny, a tímto jednáním způsobil společnosti RAVEN škodu ve výši 2.422.636 Kč, a s takto získanými finančními prostředky naložil nezjištěným způsobem.
Uvedeným činem obviněný způsobil celkovou škodu ve výši 8.067.553 Kč.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem nákupu zboží za účelem dalšího prodeje a prodej jako fyzické osobě, jakož i v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby, zabývající se uvedenou podnikatelskou činností, včetně výkonu této činnosti na podkladě plné moci, na dobu pěti let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 To 34/2015, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného a odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody společnosti RAVEN a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem činnosti nákup zboží za účelem dalšího prodeje a prodej jako fyzické osoby a zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, včetně výkonu této činnosti na podkladě plné moci, na dobu pěti let.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení, neboť skutkový stav zjištěný soudy prvního i druhého stupně nenaplňuje všechny zákonné znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, zejména proto, že nevykazuje znaky jednání jako složky objektivní stránky daného zločinu.
5. Obviněný konstatoval, že již v rámci přípravného řízení byly orgány činnými v trestním řízení opatřeny bankovní výpisy, ze kterých zcela jednoznačně plyne, že neprovedl ani jednu platbu nebo výběr finančních prostředků, který by se dal hodnotit jako nestandardní. Ani z žádných jiných provedených důkazů nelze hodnověrně dovodit, že by nakládal s předmětnými finančními prostředky ve svůj prospěch, či si je nějakým způsobem neoprávněně přivlastnil, a proto nelze usuzovat, že by spáchal trestný čin zpronevěry. Nepovažoval za prokázaný závěr soudů, že prodal cizí zboží a finanční prostředky za prodej tohoto zboží si ponechal a použil nezjištěným způsobem. Zpochybnil i to, že by bylo prokázáno, že společnost ALBA TRANS za předmětné zboží dostala zaplaceno, a jak obviněný s takto případně utrženými finančními prostředky naložil.
6. Za příčinu negativního zlomu v podnikatelské činnosti společnosti ALBA TRANS obviněný označil jednak úmrtí manželky, a jednak i celosvětovou hospodářskou krizi, a rovněž i to, že docházelo k dlouhodobé kumulaci závazků společnosti ALBA TRANS, a celý tento proces vyvrcholil v okamžiku, kdy obviněný podal u Městského soudu v Praze dne 5. 12. 2011 insolvenční návrh. Učinil tak v době, kdy tato společnost nedisponovala účetnictvím za období do 1. 7. 2011, a je proto zřejmé, že v insolvenčním návrhu mohla společnost ALBA TRANS uvést všechny své dlužníky jen s velkými obtížemi. Soudy však této skutečnosti nevěnovaly dostatečnou pozornost a stroze konstatovaly, že z výpovědi Mgr. Moniky Cihelkové, insolvenční správkyně společnosti ALBA TRANS, mají za prokázané, že výše zmíněná společnost nebyla v druhotné platební neschopnosti, a to i přesto, že tato insolvenční správkyně nebyla schopna hodnověrně zodpovědět dotazy obhajoby ohledně výše neuhrazených pohledávek, jejichž věřitelem byla společnost ALBA TRANS. Obviněný v této okolnosti spatřoval rozhodné pochybnosti o své vině, neboť podle něj nebyla otázka druhotné platební neschopnosti řádně objasněna, ač jde o podstatnou skutečnost, která měla být hodnověrně prokázána.
7. Podle obviněného nebyl proveden takový důkaz, o který by bylo možno opřít závěr, že zpronevěřil předmětné finanční prostředky, když poukázal na to, že jeho manželka měla úplný přístup nejen k účetnictví společnosti ALBA TRANS, a není tak vyloučeno, že finanční prostředky použila např. v souvislosti se svou léčbou. Protože jde o značné pochybnosti o tom, zda skutky uvedené v obžalobě jsou trestným činem, měly soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a obžaloby jej zprostit.
8. Učiněná skutková zjištění ve výrocích rozsudků obou soudů nenacházejí oporu v základní zásadě trestního řízení uvedené v §2 odst. 5 tr. ř., což mělo vliv i na hodnocení důkazů provedených při hlavním líčení, při němž především soud prvního stupně nepostupoval v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Soud druhého stupně též tuto nesprávnost nenapravil a bez jakékoli opory v dokazování v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný před podáním insolvenčního návrhu z majetku společnosti ALBA TRANS prodal nezjištěné společnosti dva osobní automobily zn. BMW a Porsche, za zjevně nepřiměřenou cenu, čímž měl znemožnit vyšší uspokojení věřitelů v rozvrhovém řízení. Obviněnému však není známo, z jakých zdrojů soud druhého stupně čerpal takové informace a proč v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl okolnost přitěžující obviněnému, ačkoli pro to neměl oporu v provedeném dokazování či v obsahu soudního spisu. Soud druhého stupně rovněž vycházel z toho, že obviněný v řízení ve věci Krajského soudu v Praze, sp. zn. 47 Cm 273/2012, využil procesních možností, aby se bránil uložení povinnosti k zaplacení dlužné částky ve směnečném řízení, což vzal v úvahu při hodnocení povahy a závažnosti jednání obviněného. Takový závěr je však nepřípustný a je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak čl. 36 odst. 1 a dále čl. 39.
9. Z uvedených důvodů obviněný odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně při ukládání trestu neaplikoval §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, jestliže současně neshledal pochybení soudu prvního stupně ve výroku o vině, neboť vzhledem k poměrům obviněného lze mít za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné a že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.
10. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 To 34/2015, zrušil, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož se v rámci obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze domáhat změny skutkových zjištění, ani přezkoumání správnosti provedeného dokazování, neboť tento dovolací důvod slouží k nápravě nesprávné aplikace hmotného práva. V dané věci soud prvního stupně nepochybil, pokud zjištěný skutkový stav kvalifikoval jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť v popisu skutku jsou vyjádřeny veškeré znaky, zejména ohledně svěření cizí věci, neboť zboží zůstávalo na základě smluvních ujednání až do uhrazení ceny ve vlastnictví prodávajících společností. Obviněný však sjednané smluvní podmínky nesplnil, protože přestože zboží prodal, finanční prostředky získané tímto prodejem nepředal poškozeným, ale ponechal si je. Státní zástupce se proto neztotožnil s námitkou obviněného, že skutkový stav zjištěný soudy nevykazuje veškeré znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to i po subjektivní stránce, neboť obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
12. Ve vztahu k dalším obviněným vzneseným námitkám (nedostatečné zohlednění bankovních výpisů prokazujících standardnost všech finančních operací, neexistenci důkazů dokládajících, že s předmětnými prostředky nakládal ve svůj prospěch, nebo že s dotčenými peněžními prostředky nakládala jeho manželka, a že jeho vina tak nebyla prokázána) státní zástupce zdůraznil, že je nelze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit, neboť se jedná o námitky směřující proti správnosti či úplnosti provedeného dokazování podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. K nim i přesto uvedl, že o takové vady nedošlo, protože skutkové závěry obou soudů jsou logické, provázané a jasně a dostatečně zdůvodněné, přičemž mají plnou oporu v provedených důkazech.
13. Státní zástupce nepovažoval za uplatněné v souladu s označeným odvolacím důvodem ani výhrady obviněného, jimiž brojil proti druhu a výši uloženého trestu, rovněž s tím, že úvahy odvolacího soudu byly zcela v souladu se zákonem a nedošlo k žádnému pochybení, neboť výrok o trestu je věcně správný. Za nedůvodnou ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 422/2012 a sp. zn. 3 Tdo 362/2014, označil námitku o nepoužití §58 odst. 1 tr. zákoníku. Protože státní zástupce nezjistil žádné vady, jež obviněný v dovolání vytýkal, navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
14. Uvedené vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného, jenž se k němu do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
III. K podmínkám dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda dovolání bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitých dovolacích důvodů, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
16. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu převážně nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, nebo prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
17. Uvedený dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Tato zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
18. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Takové vady, které nemají právní povahu, ale spočívají v nedostatcích skutkových zjištění, nelze zásadně v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
19. Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
IV. Výhrady mimo označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Na základě shora vymezených principů Nejvyšší soud zkoumal i dovolání obviněného a z jeho obsahu shledal, že jen část námitek s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje, a to v té části, v níž obviněný tvrdil, že skutek, jak je popsán ve výroku o vině, nenaplňuje všechny znaky trestného činu zpronevěry, neboť svěřené prostředky nezpronevěřil. Pokud však jde o další námitky, jimiž vytýkal nedostatečně provedené dokazování a nesprávné hodnocení provedených důkazů, tvrdil, že odběratelé mu zboží nezaplatili, že společnost ALBA TRANS byla v druhotné platební neschopnosti, že peníze za zboží mohla pro své léčení využít jeho nemocná manželka, anebo že soudy nesprávně neaplikovaly zásadu in dubio pro reo, v té části uplatnil výhrady, které s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují. Poukazoval zde totiž na skutečnosti, které nemají právní povahu, jak předmětný dovolací důvod předpokládá, ale zdůrazňoval v rámci své vlastní obhajoby okolnosti, které nebyly provedeným dokazováním prokázány, když se jimi snažil zásadně změnit soudy učiněná skutková zjištění, což jsou výhrady nedopadající nejen na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani na žádný jiný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. K těmto výhradám Nejvyšší soud se zřetelem na vyloučení možnosti extrémního nesouladu, zdůrazňuje, že soudy své závěry, ke kterým dospěly na základě skutkových okolností, jež soud prvního stupně vyjádřil ve výroku o vině svého rozsudku, vysvětlily v odůvodnění napadených rozhodnutí. Z nich zejména plynou všechny úvahy, na jejichž základě soudy hodnotily provedené důkazy a mimo jiné i to, proč obhajobě obviněného obdobná té, jíž uvedl v obsahu podaného dovolání, neuvěřily.
22. Nejvyšší soud jen pro úplnost v této souvislosti poukazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž na straně 6 až 9 rozvedl, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a z jakých důkazů vycházel pro závěr o tom, že obviněný jednal v rozporu s tím, jak byly smluvní prodejní podmínky zboží s poškozenými jako prodávajícími dojednány. Soud prvního stupně rovněž na stranách 10 až 12 vysvětlil úvahy plynoucí ze všech ve věci provedených důkazů, jež konfrontoval s tvrzeními obviněného, posuzoval je jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, když nepřehlédl žádnou rozhodnou skutečnost plynoucí z obhajoby obviněného, a to ani té, která se týkala otázky druhotné platební neschopnosti, pro niž si opatřil dostupné podklady, a to nejen výpověď insolvenční správkyně Mgr. Moniky Cihleková, ale též i doklady jednotlivých odběratelů v období od 11. 7. 2011 do 1. 11. 2011, z nichž vyplynulo, že odběratelé obviněnému za odebrané zboží zaplatili.
23. Ve vztahu k dalším námitkám obviněného je potřebné poukázat i na rozhodnutí soudu druhého stupně, jenž v jeho odůvodnění věnoval právě obhajobě obviněného pečlivou pozornost (je tak třeba oponovat názoru obviněného, že se odvolací soud v potřebné míře nevypořádal s odvolacími námitkami) a na straně 4 až 9 podrobně s ohledem na důkazy provedené soudem prvního stupně reagoval na námitky obviněného vznesené v odvolání. Zejména zde odvolací soud podle provedených důkazů konstatoval podmínky, z nichž vyplynulo, že došlo k nákupu a dodání zboží specifikovaného ve výroku napadeného rozsudku, a že ve všech případech byla smluvními stranami písemně sjednána výhrada vlastnictví. U smluv mezi společností ALBA TRANS zastoupenou obviněným a společností FERALPI byla výhrada vlastnictví zakotvena odkazem na článek 6. Všeobecných obchodních podmínek, který tvořil součást každé konkrétně sjednané kupní smlouvy. U smluv mezi společností ALBA TRANS a společností Valsabbia byla vždy písemně zakotvena na „potvrzení objednávky“, která je svým obsahem smlouvou kupní. Obviněný zaslal společnosti Valsabbia objednávku faxem, po potvrzení druhou smluvní stranou jím byla odsouhlasena a podepsána oběma smluvními stranami. U smluvních vztahů mezi společností ALBA TRANS, a společností RAVEN byla výhrada vlastnictví zakotvena v článku 11. Rámcové kupní smlouvy z 6. 4. 2009, a na tuto rámcovou smlouvou odkazovaly jednotlivé smlouvy kupní.
24. Odvolací soud považoval za dostatečné i dokazování soudem prvního stupně provedené ohledně prodeje zboží konečným odběratelům, a na základě tohoto dokazování též zdůraznil, že odběratelské firmy vzniklé závazky převážně plnily řádně, byť někdy se zpožděním, a to s poukazem na konkrétní důkazy, které uvedené závěry podporují (viz strany 5, 6 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku). Na základě takto konkrétně rozvedených skutečností odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně důvodně odmítl obhajobu obviněného spočívající v tvrzení, že neobdržel výtěžek z prodeje zboží konečným odběratelům, ale naopak proti této obhajobě zdůraznil, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že společnost ALBA TRANS výtěžek dalšího z prodeje získala buď přímo od kupujícího, nebo od postupníka na základě smluv o postoupení pohledávky. Odvolací soud se rovněž vypořádal i s námitkou obviněného vztahující se k insolvenčnímu řízení, z jehož obsahu shledal, že obviněný čin, jenž mu je kladen za vinu, spáchal před tím, než bylo insolvenční správkyní jednáno, neboť ze zprávy této insolvenční správkyně ze dne 26. 4. 2013 shledal, že platby vyplývající ze závazků odběratelů, jimž obviněný zboží plynoucí z trestného jednání dodal, již v té době byly splaceny. Stejně tak odvolací soud považoval za vyvrácenou námitku obviněného, že by některé prostředky mohla neoprávněně užít jeho zemřelá manželka, což dovodil z data její smrti, jemuž předcházely bezhotovostní platby za zboží specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (viz strany 6 a 7 citovaného rozsudku).
25. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014). Soudy podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Skutkové závěry nevzbuzují žádné vady ani pochybnosti a bylo možné na jejich podkladě posuzovat správnost právních závěrů a úvah ohledně naplnění znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
V. K výhradám proti nesprávnosti použité právní kvalifikace
26. Soud prvního stupně pro právní kvalifikaci vyšel ze skutkového závěru vyplývajícího z výsledků provedeného dokazování, že obviněný jako zástupce společnosti ALBA TRANS zboží, které na základě smluvních ujednání převzal od poškozených společností, nenabyl do svého vlastnictví, protože toto zboží zůstávalo až do zaplacení majetkem dodavatelů. Přestože zboží prodal, peníze za prodej utržené si ponechal a použil je nezjištěným způsobem (viz strana 11 rozsudku soudu prvního stupně), čímž poškozeným společnostem způsobil uvedenou škodu.
27. Odvolací soud se s rozhodnutím soudu prvního stupně ve výroku o vině ztotožnil, a v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že ve všech případech uskutečněných obchodních transakcí byla smluvními stranami sjednána k obchodovanému zboží písemně výhrada vlastnictví, přičemž poukázal nejen na listinné důkazy založené v trestním spise a na výpovědi svědků Ing. J. D., Ing. R. M. a V. V., ale konkrétně i doložil, v jakých podkladech byla výhrada vlastnictví sjednána (se společností FERALPI bylo toto smluvní ujednání zakotveno v článku 6 Všeobecných obchodních podmínek, se společností RAVEN v článku 11 Rámcové kupní smlouvy ze dne 6. 4. 2009, u společnosti Valsabbia byla zakotvena na „potvrzení objednávky“, které je svým obsahem smlouvou kupní, viz strana 4 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud poukázal na to, že výhrada vlastnického práva byla v předmětné době upravena v §445 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a že další podmínky plynou z §433 obch. zák.
28. Podle soudu druhého stupně ze smluv mezi společností ALBA TRANS a poškozenými společnostmi nevyplývalo v souladu s §433 obch. zák., že by tato společnost nebyla oprávněna prodat zboží, tedy prodej zboží dalšímu odběrateli nebyl v rozporu s účelem, za kterým bylo zboží na základě kupní smlouvy dodáno, a takový způsob byl dlouhodobě praktikován. Pokud však obviněný takto dodané zboží následně svému prodejci neuhradil, vlastnictví k danému zboží na společnost ALBA TRANS nepřešlo, ale zboží zůstalo dále ve vlastnictví těchto poškozených společností, tedy nepřešlo do vlastnictví společnosti ALBA TRANS. Pokud tak obviněný v přezkoumávaných případech po prodeji zboží peníze druhé ze smluvních stran nepředal, naplnil znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, protože si přisvojil cizí věc, jež mu byla svěřena (strana 9 rozsudku odvolacího soudu).
29. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů obou stupňů ztotožnil, a k námitkám obviněného, že nenaplnil činem, jenž mu je kladen za vinu, znaky uvedeného zločinu, jen v obecné rovině připomíná, že zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, přičemž podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč.
30. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit věřitele z dispozice s věcí. Byla-li mu věc svěřena za účelem opatření určitého prospěchu, považuje se také za její přisvojení, obstará-li si pachatel další prospěch v rozporu s tímto svěřením. Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, když pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, odhodí ji nebo zničí apod. Obdobně se to pak týká i cizí svěřené jiné majetkové hodnoty (srov. ŠÁMAL, P. Trestní zákoník II. Zvláštní část (§140 – 421), Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2010).
31. S ohledem na učiněná skutková zjištění, která našla odraz i v popisu skutkového děje ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, je třeba zdůraznit, že závěr soudů obou stupňů o tom, že jde o trestný čin zpronevěry, se odvíjí od důkazně prokázané skutečnosti, že obviněný své obchodní vztahy realizoval na základě kupní smlouvy spojené s výhradou vlastnictví, o níž se podle §445 obch. zák. (obdobně je vymezena právní úprava i v §2132 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) jedná za podmínek, že si strany mohou smluvit, že kupující nabude vlastnického práva ke zboží později, než je stanoveno v §443 obch. zák. Nevyplývá-li z obsahu této výhrady vlastnického práva nic jiného, má se za to, že kupující má nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny. Dohoda o tom, že vlastnictví nabude kupující až v určité době po předání zboží, musí být opět k tomu, aby byla platná, učiněna v písemné formě (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 1101). Tato podmínka vyplývá z ustanovení §601 obč. zák., podle něhož má-li vlastnictví k prodané movité věci přejít na kupujícího až po zaplacení ceny, musí být tato výhrada dohodnuta písemně (srov. §2132 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který sice obligatorně písemnou formu výhrady vlastnictví již nevyžaduje, avšak současně v §2134 stanoví podmínku pořízení ve formě veřejné listiny, pokud má tato výhrada působit i vůči věřitelům kupujícího).
32. V této souvislosti soudy obou stupňů uvedenou podmínku vztahující se k výhradě vlastnictví dostatečně objasnily, neboť především odvolací soud se jejímu splnění v potřebné míře věnoval a zkoumal všechny skutečnosti, které se k ní váží. Jestliže soudy dovozovaly, na základě všech ve věci zjištěných skutečností, že právě v důsledku výhrady vlastnictví, jak byla smluvně ujednána, obviněný vlastnictví k předmětnému zboží nemohl nabýt před jeho zaplacením, když podmínka, že vlastnictví k věcem na něj přechází až zaplacením ceny, byla součástí smluvních ujednání se všemi poškozenými společnostmi, bylo dostatečně zjištěno, že šlo v předmětné věci o splnění podmínek stanovených v ustanovení §445 a násl. obch. zák. (viz nyní §2132 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Z popsaných skutečností je zřejmé, že obviněný byl spolu s poškozenými účastníkem závazkového právního vztahu, který vznikl na základě sjednaných kupních smluv. Obsahem takového vztahu jsou v obecném smyslu práva a povinnosti zúčastněných osob. V posuzovaném konkrétním případě měl obviněný jako dlužník povinnost poté, co převzal předmět koupě, zaplatit podle stanovených podmínek poškozenému jako svému věřiteli kupní cenu, což však neučinil, čímž nejenže nesplnil své smluvní povinnosti, ale navíc naplnil po všech stránkách i znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 , odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
33. V rámci těchto závěrů pak oba soudy dostatečně respektovaly stávající judikaturu, podle níž za nakládání s cizí věci ve smyslu trestného činu zpronevěry se považuje za určitých okolností i dispozice s věcí v rozporu s výhradou vlastnictví, a proto o trestný čin zpronevěry může jít i tehdy, jestliže pachatel např. svévolně prodal věc, která sice byla převedena do jeho dispozice, ale k jejímu převodu došlo s výhradou vlastnického práva (§601 obč. zák, §445 obch. zák.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 43/2001 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2001, seš. 25, č. T 130) a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2001. seš. 6, č. T 175)].
34. Je třeba uvést, že zejména odvolací soud se zabýval i tím, že stanovený požadavek na výhradu vlastnictví byl konkrétně vysloven u každého prodeje a vztahoval se vždy na konkrétní zboží, a tedy že výhrada vlastnictví nebyla sjednána jen v její obecné formě např. vyjádřené slovy zákona podle ustanovení §445 obch. zák., ale bylo výslovně ujednáno, v jakém rozsahu a za jakých okolností bylo v rámci výhrady vlastnictví dispoziční právo obviněného s věcí fakticky omezeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 Tdo 665/2007).
35. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů v této věci řádně posoudily všechny rozhodné okolnosti a po právní stránce dostatečně shledaly, že se v předmětném skutku jednalo o věci, které byly předány jakožto předměty kupní smlouvy podle obchodního zákoníku, v jejímž rámci byla sjednána výhrada vlastnictví ve smyslu §445 obch. zák. nebo §601 obč. zák., byly do úplného zaplacení kupní ceny (případně do jiného okamžiku, na který je podle citovaného ustanovení obchodního zákoníku vázáno nabytí vlastnického práva) pro kupujícího věcí svěřenou ve smyslu ustanovení §206 tr. zákoníku. Protože obviněný jako kupující před nabytím vlastnického práva takové věci (ať již úplatným či bezúplatným převodem), fakticky s nimi nakládal jakožto s věcmi vlastními, tedy si je přivlastnil (resp. ekvivalent, který za takovou věc v rámci dalšího prodeje získal), a to ke škodě prodávajícího (přiměř. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 11 Tdo 962/2004).
36. Nejvyšší soud proto závěrem konstatuje, že obviněný skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně spáchal zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jak správně konstatoval soud prvního stupně i soud odvolací, tudíž podané dovolání obviněného je v rozsahu shora citované části jeho dovolacích námitek zjevně neopodstatněné.
VI. K námitkám proti výroku o trestu
37. Obviněný soustředil své dovolání podané podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i proti výroku o trestu a brojil jednak proti nepřiměřenosti jím uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, a rovněž i proti tomu, že odvolací soud neshledal podmínky pro zmírnění trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. K těmto výhradám je třeba uvést, že z podnětu uvedeného dovolacího důvodu vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za „jiné hmotněprávní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu podle jiného důvodu, výrok o trestu dovoláním napadat, protože námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je možné v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což však lze jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
38. K námitce týkající se toho, že odvolací soud neaplikoval §58 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba zmínit, že výhrada, že obviněnému měl být trest odnětí svobody uložen podle §58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. neobsahují a nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, seš. 17, č. T 416)]. Dovolání lze podat se zřetelem na §58 odst. 1 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku, a přesto byl uložen trest pod dolní hranici příslušné zákonné sazby s poukazem na citované ustanovení, protože jde o trest uložený pod trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, čímž je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [srov. 5Tdo 411/2003 ze dne 21. 5. 2003 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, seš. 26, č. T 617)], obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014). Podle této soudní praxe platí, že nejsou-li splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, která je ve zvláštní části trestního zákona stanovena pro příslušný trestný čin, pak v řízení o dovolání nelze s úspěchem namítat ani existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedené Nejvyšší soud zmiňuje i přesto, že obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil, bylo však nutné zdůraznit, že uvedené skutečnosti přezkoumat v rámci dovolání v zásadě nelze.
39. Z obsahu podaného dovolání, jímž obviněný výslovně brojil proti výroku o trestu, který mu byl uložen rozsudkem odvolacího soudu, je zřejmé, že se domáhal zmírnění uloženého trestu s tím, aby mu nebyl ukládán trest spojený s odnětím svobody, protože považoval za dostačující uložení trestu nespojeného s jeho přímým výkonem. Za nepřiměřený tedy považoval trest nepodmíněný, který označil jako nepřiměřeně tvrdý.
40. Takto uplatněné námitky jsou však v rozporu s obviněným označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný jimi nevytýkal žádné nedostatky, jež by bylo možné podřadit pod „jiné hmotněprávní posouzení“, protože nenamítal vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, ale brojil výhradně proti druhu a výměře trestu. Obviněný tak sice formálně označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitkami, že mu měl být ukládán trest mírnější, čímž uvedené dovolací důvody obsahově relevantními výhradami nenaplnil (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
41. Pouze pro úplnost a nad rámec označeného dovolacího důvodu, a zcela mimo obviněným uplatněný dovolací důvod Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci neshledal žádný exces při ukládání trestu, neboť především odvolací soud zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedl veškeré okolnosti, které posuzoval. Vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení nejen trestu zákazu činnosti, ale i nepodmíněného trestu odnětí svobody (viz strany 9 až 11 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Jestliže obviněný v dovolání soudu druhého stupně vytkl, že nesprávně v dané věci nepoužil §58 odst. 1 tr. zákoníku upravující mimořádné snížení trestu odnětí svobody, pak je nutné zmínit, že odvolací soud důvody, proč podmínky pro uvedené zmírnění neshledal, dostatečně odůvodnil na straně 10 svého rozhodnutí. Nejvyšší soud v odvolacím soudem rozvedených argumentech nezjistil porušení podmínek vymezených v ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, k jehož aplikaci lze přistoupit jen ve výjimečných případech odpovídajících zákonem stanoveným podmínkám. Zcela správně se zřetelem na okolnosti, za nichž byl předmětný čin spáchán i k poměrům obviněného, nespatřoval takové okolnosti, které by postup podle tohoto ustanovení umožňovaly [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014 (uveřejněné pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. V projednávané trestní věci odvolací soud dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů takové výjimečné okolnosti, jež jsou předpokladem pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, nezjistil, když naopak zdůraznil skutečnosti, kterými poukázal na to, že obviněný se svým chováním nesnažil zmírnit následky spáchaného trestného činu, a tedy i vzniklé škody, když poškozeným škodu ani zčásti dobrovolně neuhradil, naopak si počínal tak, že uspokojení svých věřitelů minimalizoval, např. již prodejem movitých věcí před podáním insolventního návrhu. Odvolací soud tak poukázal na to, že osoba obviněného na rozdíl od hledisek §58 odst. 1 tr. zákoníku nevykazuje takové morální předpoklady, jež bylo možné považovat za mimořádně svědčící v jeho prospěch, ale naopak poukázal na to, že jeho chování po činu svědčí o opaku. Těmito okolnostmi odvolací soud zdůraznil neexistenci výjimečných okolností, které by svědčily o možnosti využití §58 odst. 1 tr. zákoníku, což i v potřebné míře v přezkoumávaném rozhodnutí odůvodnil.
42. Nejvyšší soud též pro úplnost podotýká, že pokud odvolací soud nenalezl v osobě obviněného ani v okolnostech činu, za nichž byl spáchán, a to mimo jiné i pro jeho výraznou společenskou škodlivost, se zřetelem na způsobenou škodu, mimořádné podmínky pro to, že by trestem kratšího trvání, než je trest odnětí svobody stanovený u trestného činu podle §206 odst. 5 tr. zákoníku, bylo dosaženo nápravy obviněného. Přičemž však posoudil pro takový závěr všechny rozhodné okolnosti a vypořádal se s nimi způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti a plně se zákonnými podmínkami koresponduje. Tento způsob posouzení všech skutečností podstatných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti lze považovat za dostatečné zhodnocení i všech rozhodných hledisek ve smyslu §39 tr. zákoníku [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53)], ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
43. Když Nejvyšší soud část relevantně uplatněných námitek obviněným uvedených v dovolání shledal zjevně neopodstatněnými, byť v části ohledně výhrad skutkové povahy a proti výroku o trestu je posoudil jako podané mimo označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání obviněného jako celek odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože soudy obou stupňů otázku viny řádně po všech stránkách objasnily a správnost jejich úvah je z napadených rozhodnutí zřejmá.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 6. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu