ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.751.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 751/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2016 o dovolání obviněného J. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 4 Tmo 5/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 38/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 3 Tm 38/2013, byl obviněný J. S. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil činem popsaným tak, že
se spoluobviněnými J. B., B. M., mladistvým „PETRKLÍČEM“ *), a P. V., dne 28. 9. 2012 kolem 16.40 hodin v R., okres K., na ulici P., se záměrem vypátrat vozidlo zn. VW Corrado, které bylo dříve odcizené obviněnému J. B., nejprve zablokovali osobním motorovým vozidlem zn. Fiat Marea combi, které řídil obviněný B. M. a v němž obvinění seděli, osobní motorové vozidlo zn. VW Golf, řízené M. H., neboť na tomto vozidle se nacházela kola z odcizeného vozidla J. B. zn. VW Corrado, a když z vozidla vystupovali, poškozený M. H. začal s vozidlem couvat, proto znovu nastoupili do vozidla zn. Fiat Marea Combi a pronásledovali M. H., do jehož vozidla dvakrát narazili, narazilo do dalšího vozidla zn. Škoda Octavia, poté v prostoru před vjezdem k rodinnému domu na ulici P. obvinění J. B., B. M., mladistvý „PETRKLÍČ“, J. S. a P. V. vystoupili z vozidla zn. Fiat Marea combi, kterým zablokovali vozidlo zn. VW Golf řízené M. H. a obstoupili toto vozidlo, a se záměrem fyzicky M. H. napadnout, obviněný B. M. držel v ruce železnou trubku délky 83,5 cm, skočil na přední kapotu tohoto vozidla a vykopl čelní sklo, následně obviněný P. V. rozbil baseballovou pálkou pravé přední a pravé zadní okno vozidla, další z nich rozbil levé přední okno vozidla, a když se M. H. pokoušel rozbitým okénkem z vozidla vylézt, to se mu nepodařilo, ale následně ho obviněný P. V. vytáhl z vozidla před rozbité okno ven, kde ho srazil na zem a držel mu pravou rukou za zády a klečel na něm, poté se mladistvý „PETRKLÍČ“ opakovaně dotazoval, kde je vozidlo zn. VW Corrado a přitom ho fyzicky napadl tak, že ho udeřil vícekrát pěstí do hlavy a do obličeje, posléze obvinění P. V., mladistvý „PETRKLÍČ“, J. B. a obviněný J. S. ho každý nejméně 1x udeřili pěstí nebo kopem do těla a rovněž se ho dotazovali, kde je vozidlo zn. VW Corrado, následně obviněný B. M. v přítomnosti obviněných J. B., mladistvého „PETRKLÍČE“, J. S. a obviněného P. V. se M. H. opětovně dotazoval, kde se v současné době nachází odcizené vozidlo zn. VW Corrado, ze kterého pochází kola nasazená na vozidle zn. VW Golf, které poškozený řídil, a když byl nespokojen s jeho odpověďmi, uchopil mu ukazováček levé ruky, začal mu s ním kroutit s tím, že mu ho zlomí, když mu to neřekne, a následně, co mu prst vykloubil, uchopil mu ukazováček pravé ruky, se kterým mu rovněž kroutil, z jeho sevření se však po chvíli podařilo M. H. vyprostit, poté ho však obviněný B. M. znovu fyzicky napadl a to tak, že mu šlápl na pravou stranu obličeje a nejméně 2x ho kopl do hlavy, přičemž svým jednáním obvinění J. B., B. M., mladistvý „PETRKLÍČ“, J. S. a P. V. způsobili M. H. četné krevní podlitiny na kořeni nosu, na čele vpravo velikosti 4 cm, v pravé spánkové části hlavy velikosti 3 cm, natržení sliznice dutiny ústní, zhmoždění v oblasti pravého předloktí a zápěstí s pohmatovou bolestivostí a kožní oděrky pravé ruky s průměrnou dobou léčení do 7 dnů, a obviněný B. M. i vykloubení ukazováku levé ruky s průměrnou dobou léčení v délce 2 týdnů, rozbitím skleněné výplně oken a dveří vozidla zn. VW Golf, způsobili B. M. a P. V. P. K., majiteli vozidla, škodu ve výši 13.120 Kč.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný J. S. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Rovněž bylo rozhodnuto o vině (provinění) a trestech (trestním opatření) ostatních spoluobviněných a také o náhradě škody tak, že poškozeného M. H. podle §229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, jako soud odvolací rozhodl o dovoláních mladistvého obviněného B. M. a obviněných B. M., J. S. a P. V. a odvolání poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky tak, že v bodě I. z podnětu odvolání Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. z opaku, doplnil rozsudek soudu prvního stupně tím, že mladistvému „ PETRKLÍČOVI“ a obviněným B. M., J. S., J. B. a P. V. uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 8.250 Kč. V bodě II. odvolání mladistvého „PETRKLÍČE“ a obviněných B. M., J. S. a P. V. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný J. S. prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti všem jeho výrokům z důvodu nesprávnosti právního posouzení věci, protože jednání, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Výhradami proti použité právní kvalifikaci brojil především proti kvalifikačním znakům, že trestný čin spáchal „minimálně se dvěma osobami“ a „se zbraní“, protože skutková věta neobsahuje zejména u užití zbraně úmysl obviněného k jejímu užití směřující.
5. Podle obviněného z činu, jak je popsán, neplyne, že by poškozeného nutil, aby něco konkrétního trpěl, nadto se zbraní. Obviněný zdůraznil, že je nutné, aby formulace skutkové věty byla jasná, jednoznačná, aby nedocházelo k jejímu výkladu ad hoc nebo dokonce k tíži obviněného, avšak z formulace skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně plyne pouze to, „…že obvinění měli poškozeného fyzicky napadnout, přičemž jej všichni měli nejméně 1 krát udeřit a dotazovat se jej na odcizené vozidlo…“. Tento popis neodpovídá zločinu vydírání se zbraní, neboť v něm není vyjádřen a popsán úmysl obviněného J. S. nutit jiného k něčemu násilím a za použití zbraně. Zdůraznil též, že on sám neměl žádnou zbraň, žádnou zbraní nevyhrožoval ani nikoho nevydíral, ani žádný jeho úmysl k tomuto nesměřoval, ostatně nic takového není ani zahrnuto do skutkové věty.
6. V dovolání obviněný rovněž vytýkal, že tak, jak soud prvního stupně shrnul zjištěný skutkový stav, jeho závěry neodpovídají skutečným výsledkům dokazování, protože soud poukázal na to, že „objektem trestného činu je u vydírání svobodné rozhodování člověka a objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného k něčemu nutí… a že cíl pachatele musí být adresovaný poškozenému a ten jej musí vnímat…. Že užití zbraně znamená její užití k útoku, překonání odporu nebo má-li ji alespoň u sebe…“. Podle obviněného však z popisu skutku nic takového ve vztahu k jeho osobě neplyne, protože naprosto bez povšimnutí a vyhodnocení zůstala skutečnost, že po nehodě nesetrval v místě budoucího incidentu, ale šel stavět výstražný trojúhelník. I když dovolatel na tuto skutečnost poukazoval před soudem prvního stupně i ve svém odvolání, soudy ji nevzaly v potaz, a naopak spolupachatelství vyložily velmi extenzivně. Obviněný poukázal na to, že výsledky dokazování je tato jeho obhajoba potvrzena, protože to, že v době incidentu u havarovaného vozidla nebyl, potvrzují též výpovědi svědka P. P. i spoluobviněného J. B., ze kterých vyplynulo, že jedna osoba šla z místa nehody pryč, a to k dále stojícímu vozidlu, přičemž se jednalo právě o obviněného J. S. Samotný poškozený M. H. přitom uvedl, že neví, zda byli na místě přítomni všichni obvinění, když měl hlavu k zemi a dění kolem neviděl. Neví ani, kdo vše jej měl uhodit, a rovněž uvedl, že kromě obviněného B. M. (staršího) si sám pro sebe jednání ostatních obviněných nevyhodnotil jako vydírání, když tito obvinění se jej pouze dotazovali.
7. S ohledem na shora uvedené vyjádření poškozeného podle obviněného nelze dovodit v jeho jednání naplnění objektivní stránky trestného činu vydírání. K tomu zdůraznil, že se z výpovědi poškozeného nemohou vybírat pouze ty části, které podporují obžalobu, a ostatní vyjádření poškozeného zcela opomíjet, když případné pochybnosti a rozpory ve vyjádřeních poškozeného mají být vyhodnoceny ve prospěch obviněného, a nikoli k jeho tíži.
8. Obviněný rovněž poukázal na nevěrohodnost výpovědi poškozeného, čímž připomenul, že tyto námitky uplatnil již v podaném odvolání, kde zdůraznil, že poškozený si nejen ve svých výpovědích protiřečí (zejména ohledně tvrzení, že každý z obviněných jej jedenkrát udeřil oproti tvrzení, že při incidentu byl hlavou dolů a nic neviděl, atd.), ale i na to, že poškozený byl obviněnými usvědčen z krádeže. Poškozený připustil, že byl v době incidentu pod vlivem marihuany a pervitinu, a že jeho rozporuplná výpověď zůstává při srovnání s výpověďmi ostatních svědků či obviněných osamocena.
9. Ze všech těchto v dovolání uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 4 Tmo 5/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karviné, soudu pro mládež, ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 3 Tm 38/2013, zrušil.
10. K dovolání obviněného státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření nejprve zdůraznil podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a poukázal na to, že pod něj nelze podřadit námitky obviněného, kterými poukazuje na trestní minulost poškozeného a s tím související nevěrohodnost jeho osoby a skutečnost, že výpověď poškozeného zůstávala oproti zbylým výpovědím v podstatě osamocena. Pokud obviněný zpochybňoval spolupachatelství a naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu vydírání, zejména pak jeho objektivní a subjektivní stránky, tyto námitky již s uvedeným dovolacím důvodem korespondují, avšak státní zástupce je nepovažoval za důvodné, protože se s nimi oba soudy ve svých rozsudcích náležitě vypořádaly. Odkázal na úvahy soudu odvolacího uvedené na stranách 8 až 13 jeho rozsudku a strany 11 až 13 rozsudku nalézacího soudu, se kterými se ztotožnil, protože ze skutkových zjištění vyplývají potřebné skutkové okolnosti pro závěr, že dovolatel s ostatními čin spáchal ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013, podle kterého citace ustanovení o spolupachatelství není nezbytnou součástí výroku o vině předmětným trestným činem, který byl spáchán ve spolupachatelství, neboť spolupachatelství není žádnou zvláštní formou trestné činnosti. Poukázal i na obecné podmínky, za kterých o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku i rozhodovací soudní praxe jde, s důrazem na to, že dohoda pachatelů na společném jednání nemusí být ani výslovná, postačí její uzavření konkludentní formou, tedy jinak než formou slovní, kdy jeden z pachatelů bez dalšího přistupuje k jednání druhého. V daném případě skutková zjištění dávají dostatečný podklad pro závěr, že všichni obvinění se předmětného jednání dopustili společně, a to po předchozí dohodě.
11. Státní zástupce nepřisvědčil námitce obviněného o nedostatku subjektivní stránky, neboť v souladu se závěry odvolacího soudu konstatoval, že když se pachatel k trestnému jednání nedozná, subjektivní stránku lze dovozovat z dalších indicií, zejména pak z vlastního chování a jednání toho kterého pachatele. V posuzovaném případě obvinění cestovali na místo činu jedním vozem, a s ohledem na průběh protiprávního jednání museli být všichni velmi dobře obeznámeni s tím, co je skutečným záměrem „akce“. Po zablokování automobilu užívaného poškozeným tohoto začali pronásledovat, po nějakou dobu za ním i běželi, přičemž v automobilu, v němž cestovali, měli dokonce předem připravenou železnou trubku, kterou následně užili ke spáchání trestného činu. Obvinění s různou intenzitou a mírou napadali poškozeného, vozidlo, ve kterém cestoval, bezohledně devastovali a dotazovali se poškozeného na v minulosti odcizený automobil. Z takto popsaných skutkových zjištění je zcela vysledovatelný názor soudů, že obvinění jednali v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na důvodnosti tohoto závěru nic nemění ani skutečnost, že např. obviněný J. S. na poškozeného útočil méně intenzivně, a že on sám zbraň fyzicky neměl, neboť v případě jednání spáchaného ve spolupachatelství každý z pachatelů odpovídá, jakoby skutek spáchal sám, podstatné je, že svou přítomností „napomáhal“ úspěšnému dokonání činu. Poškozený M. H. navíc za situace, kdy na něj s různou intenzitou útočilo pět osob, které jej současně nutily prozradit místo, kde se nachází odcizené vozidlo, musel pociťovat oprávněnou obavu o své zdraví či život, jeho svobodné rozhodování tak bylo podstatným způsobem ovlivněno. Protože shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
12. Vyjádření nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného dne 27. 5. 2016, přičemž obviněný na toto vyjádření reagoval tím, že zopakoval základní argumenty, které uvedl v podaném dovolání, když zdůraznil, že skutkový stav věci neodpovídá skutečným výsledkům dokazování. Neztotožnil se ani s názorem státního zástupce ohledně pojímání spolupachatelství, který považoval za příliš extenzivní, a naopak za důležité považoval zhodnocení intenzity, s níž se obviněný do trestné činnosti zapojil. Obviněný v podrobnostech odkázal na své dovolání, přičemž navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda dovolání bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
14. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení.
15. Uvedený dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Tato zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
16. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Takové vady, které nemají právní povahu, ale spočívají v nedostatcích skutkových zjištění, nelze zásadně v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
17. Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
IV. Výhrady mimo označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Nejvyšší soud dovolání obviněného posuzoval se zřetelem na takto vymezené podmínky, na základě kterých lze věcně přezkoumat správnost právních závěrů učiněných soudy nižších stupňů, a z jeho obsahu shledal, že obviněný část námitek uplatnil mimo tento, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod, neboť brojil proti učiněným skutkovým zjištěním tím, že vytýkal nejasnost formulace skutkové věty, a tvrdil, že se činu, jak byl soudy popsán, nedopustil, protože nebyl na místě činu, neboť v době, kdy k útoku na poškozeného došlo, stavěl výstražný trojúhelník. V té souvislosti rovněž brojil proti vyhodnocení věrohodnosti poškozeného M. H. nebo poukazoval na nedostatky ve skutkových zjištěních, v rámci kterých nebylo jeho konkrétní jednání vůbec prokázáno. K těmto výhradám je třeba z hlediska shora vymezených kritérií uvést, že s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují, neboť obviněný vytýkal skutečnosti, které nemají právní povahu, jak předmětný dovolací důvod předpokládá, ale zdůrazňoval v rámci své vlastní obhajoby okolnosti, které skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily, neodpovídají. Protože nejde o námitky, které by korespondovaly s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud se jimi nemohl po obsahové stránce zabývat a z jejich podnětu správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat.
19. Jen pro úplnost Nejvyšší soud nad rámec obviněným uplatněného dovolacího důvodu považuje za vhodné poukázat na to, že soudy obou stupňů věnovaly roli a konkrétní činnosti obviněného J. S., jíž se do společného jednání ostatních spoluobviněných zapojil, potřebnou pozornost, a je třeba poukázat na strany 12 a 13 rozsudku soudu prvního stupně, kde tento soud shledal, že obvinění jednali ve společném úmyslu zjistit od poškozeného informace ohledně odcizeného vozidla, přičemž do skutkového děje se obvinění zapojovali postupně, s větší či menší intenzitou, kdy jednotícím úmyslem všech obviněných bylo přijet do R. a zjistit, kde se nachází odcizené vozidlo J. B. Daného jednání se dopustili se zbraní, tj. za použití vozidla a zejména kovové tyče a baseballové pálky.
20. Rovněž je třeba zmínit, že soudy se věnovaly v potřebném rozsahu i všem dalším rozhodným skutkovým okolnostem i tomu, na základě kterých poznatků či skutečností došly k závěru, že čin obviněných proběhl způsobem, jak je ve výroku přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně popsán. Lze jen zmínit, že soud prvního stupně ve výroku o vině svého rozsudku popsal a v jeho odůvodnění vysvětlil k obdobným námitkám, které jsou uvedeny i v dovolání, z jakých důvodů obhajobě obviněného neuvěřil.
21. Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná zejména závěry, které tento soud učinil ve vztahu k věrohodnosti poškozeného M. H., proti níž především námitky obviněného směřovaly. Soud v odůvodnění svého rozsudku na straně 13 až 14 dostatečně rozvedl své úvahy, které zvažoval a jimiž se řídil při posuzování věrohodnosti této výpovědi, uvedl, k čemu zejména přihlížel a které skutečnosti bral v potaz. Kromě toho soud prvního stupně dále dostatečně popsal jednotlivé důkazy, ze kterých vycházel a které hodnotil, jakož i to, na základě jakých myšlenkových postupů tak činil.
22. S postupy soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, který k obdobným výhradám obviněného posuzoval, zda byly splněny podmínky §2 odst. 5, 6 tr. ř., a s respektem k těmto zásadám neshledal ve způsobu, jakým soud prvního stupně věrohodnost poškozeného posuzoval, žádné vady. Navíc se vypořádal i s tím, že poškozený měl být v době činu pod vlivem marihuany, tak, že s odkazem na závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie dospěl k závěru, že uvedená okolnost se na vnímání poškozeného žádným zásadním způsobem neprojevila, a že v době, kdy se stal objektem trestného činu, měl zcela zachován kontakt s realitou (viz strany 9 až 10 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se rovněž dostatečně věnoval také výpovědi svědka R. M., protokolu o ohledání místa činu s přiloženou fotodokumentací, závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Margity Smatanové, Ph.D., i závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud shledal, že tyto důkazy podporují verzi poškozeného, která tak rozhodně nestojí osamoceně. Zdůraznil také, že svědci s výjimkou poškozeného nesledovali celý průběh incidentu, nýbrž se na místo dopravili až s několikaminutovým zpožděním (viz strana 11 rozsudku odvolacího soudu) a konstatoval své závěry i k obhajobě obviněných (viz strana 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
23. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014). Soudy podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Skutkové závěry nevzbuzují žádné vady ani pochybnosti a bylo možné na jejich podkladě posuzovat správnost právních závěrů a úvah ohledně naplnění znaků skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku.
V. K výhradám proti nesprávnosti použité právní kvalifikace
24. Přestože obviněný v části dovolání uplatnil výhrady, které s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují, své další námitky zaměřil v souladu s ním i proti použité právní kvalifikaci, jíž vytýkal, že skutek, jak je popsán, nenaplňuje všechny znaky trestného činu vydírání v jeho základní skutkové podstatě, protože poškozeného nenutil, aby něco konal, ale nenaplnil ani kvalifikované znaky, že čin spáchal se zbraní a s nejméně dvěma osobami. Výhrady vznesl i proti spolupachatelství.
25. Takto formulovanými výhradami obviněný v souladu s označeným dovolacím důvodem své dovolání zaměřil proti nesprávnosti právního posouzení jeho činu jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, neboť z uvedené části jeho obsahu je patrné, že tímto mimořádným opravným prostředkem nebrojil proti přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a proto se Nejvyšší soud zabýval v souladu s podaným dovoláním jen obviněným uplatněnými výhradami ohledně trestného činu vydírání (srov. §265i odst 3 tr. ř.).
26. Zločinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, podle odstavce 2 písm. b) se jej dopustí nejméně se dvěma osobami a podle odstavce 2 písm. c) se jej dopustí se zbraní.
27. Objektem trestného činu vydírání je svoboda rozhodování vůbec. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele však musí být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat.
28. Znak násilí není v zákoně definován, ale musí se vždy vzít v úvahu souvislost, v níž je používán nebo v jejíž spojitosti je vykládán. Rozumí se jím ve vztahu k osobě v zásadě fyzický útok spočívající v použití fyzické síly proti člověku (za určitých souvislostí nelze vyloučit ani útok psychický), a takové použití síly nemusí mít ani za následek ublížení na zdraví. V případě zločinu vydírání jde o takové násilí, kterým pachatel působí na vůli oběti s cílem, aby se podrobila jeho požadavkům ve snaze přinutit ji, aby konala nikoli z vlastní vůle, ale podle vůle pachatele. Jde tedy o násilný akt, tj. takové jednání, při němž je využívána síla jako prostředek k ovládnutí druhého. Takto chápané násilí má různé podoby, a to jak fyzické tak i psychické. Násilí u trestného činu vydírání musí být prostředkem nátlaku na vůli napadaného.
29. V případě pohrůžky násilí není vlastní násilí přímo konáno a okamžitě použito, ale je jím jen do budoucna hroženo, tzn., že je pachatelem dávána jednoznačně najevo možnost, že určitá forma násilí může být v budoucnu použita. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilím, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti.
30. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, že obviněný spáchal čin nejméně se dvěma osobami [§175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], je po objektivní stránce naplněna, pokud se na posuzovaném činu podílejí vedle pachatele ještě alespoň dvě další osoby, tedy čin je spáchán součinností nejméně tří osob. Může přitom jít o jejich spolupachatelství nebo o jednání pachatele. Z hlediska zavinění ve vztahu k této okolnosti je pro trestní odpovědnost nezbytné, aby obviněný o součinnosti s dalšími dvěma osobami věděl [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1235/2004 (uveřejněné pod č. 43/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1965, sp. zn. 8 Tz 1/65 (uveřejněné pod č. 37/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
31. Ve smyslu §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je trestný čin vydírání spáchán se zbraní podle §118 tr. zákoníku, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Zbraní se tu rozumí nejen zbraň v technickém slova smyslu (např. střelná zbraň, sečná zbraň jako šavle, bodná zbraň jako kord), ale jakýkoli předmět způsobilý přivodit zranění. V konkrétním případě to může být kámen, železná tyč, vidle, silný klacek, tzv. kasr (aerosolový rozprašovač se slzným plynem). Zbraní může být i motorové vozidlo. Jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaný se zbraní ve smyslu §118 tr. zákoníku lze posoudit i útok pachatele provedený tak, že pachatel jako řidič jednoho motorového vozidla za jízdy najížděl na jiné motorové vozidlo, které řídil poškozený, pachatel způsobem své jízdy nutil poškozeného k prudkému brzdění a vytlačoval motorové vozidlo řízené poškozeným z jízdního pruhu, přičemž tak pachatel činil se záměrem působit na vůli poškozeného, aby zastavil jím řízené motorové vozidlo a aby jednal s pachatelem. Obdobně i tehdy, když pachatel svým automobilem najížděl na automobil řízený poškozeným ve snaze donutit jej k zastavení [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. z n. 3 Tdo 648/2009 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2009, seš. 57, č. T 1206)].
32. Pro prosouzení správnosti použité právní kvalifikace, vůči níž obviněný brojil, je třeba též připomenout, že podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
33. Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982 č. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.
34. K odpovědnosti spolupachatele (§23 tr. zákoníku) k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je též vhodné uvést, že je třeba tuto odpovědnost posoudit u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění ve smyslu §17 tr. zákoníku, protože sama okolnost, že úmyslný útok na zájem chráněný trestním zákonem byl spáchán ve spolupachatelství, neodůvodňuje ještě závěr, že všichni spolupachatelé odpovídají i za těžší následek, popř. za jinou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1969, sp. zn. 5 Tz 90/69 (uveřejněné pod č. 20/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Při posuzování této odpovědnosti je však třeba vycházet z toho, že spolupachateli se těžší následek způsobený úmyslně druhým spolupachatelem (§23 tr. zákoníku) přičítá i tehdy, jestliže jej sám zavinil jen z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku], ledaže by zákon vyžadoval zavinění úmyslné [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1971, sp. zn. 1 To 7/71 (uveřejněné pod č. 49/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 16. 7. 1971, sp. zn. 1 To 78/71 (uveřejněné pod č.71/1971-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze dne 20. 8. 1981, sp. zn. 1 To 78/81 (uveřejněném pod č. 5/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
35. Jak Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zjistil, soudy obou stupňů se zabývaly naplněním všech znaků uvedené právní kvalifikace, a to na základě skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně ve výroku o vině, jak je výše (v bodě 1. tohoto usnesení) popsán, ve vztahu ke každému ze spolupachatelů, kteří se na tomto společném jednání podíleli. Soud prvního stupně, jenž se zabýval rolí každého z obviněných (viz strany 12 a 13 rozsudku soudu prvního stupně).
36. Odvolací soud učinil závěr ohledně společného jednání obviněných, jejž založil na konstatování společné předchozí domluvy, o níž svědčí to, že lešeňovou trubku užitou při spáchání trestné činnosti bez dalšího z kufru vytáhl obviněný P. V., ačkoli vozidlo patřilo obviněnému B. M., tedy musel si ji již ve vozidle přivézt. Pro závěr o tom, v jakém směru který z obviněných jednal, se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jenž se opíral o výpověď poškozeného M. H., že v době, kdy mu obvinění kladli dotazy, kde je předmětné vozidlo (když se jej „ptali“), tak jej „všichni nějakým způsobem napadali“ (viz strany 8 až 11 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále konstatoval, že zjištěné skutečnosti svědčí pro jednoznačný závěr o spolupachatelství všech obviněných, ve kterém se dopustili jak zločinu vydírání, tak i přečinu výtržnictví, kdy v dané věci byly splněny obě podmínky jednání ve spolupachatelství, tedy jak společné jednání, tak i úmysl k tomu směřující. Zdůraznil, že podmínkou spolupachatelství není, aby se jednající osoby podílely na spáchání trestného činu stejnou měrou, nemusí být navíc dána ani výslovná dohoda pachatelů, když postačuje toliko dohoda konkludentní (viz strana 11 rozsudku).
37. Kromě těchto úvah vedoucích k závěru, že obvinění jednali za podmínek spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, odvolací soud se zabýval i tím, že v činu i ohledně dovolatele jsou naplněny nejen znaky základní skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, ale i jeho kvalifikované podoby podle odstavce 2 písm. b), c) tr. zákoníku. S ohledem na učiněná skutková zjištění a roli jednotlivých obviněných, v níž se podíleli na společném jednání, odvolací soud dovodil i naplnění znaku spáchání uvedeného trestného činu se dvěma osobami, jakož i to, že u všech obviněných jde o spáchání činu se zbraní ve smyslu §118 tr. zákoníku. Své úvahy v tomto smyslu rozvedl na straně 12 a 13 v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Ve vztahu k těmto kvalifikačním znakům dovodil též u všech obviněných úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
38. Nejvyšší soud na základě takto učiněných závěrů soudů nižších stupňů, jež jsou v rámci dovolání obviněného napadány v zásadě proto, že se dovolatel neúčastnil veškerého dění a jednání, které je připisováno různým pachatelům, kteří se na předmětné události tvořící skutek, jenž je kladen všem obviněným za vinu, zúčastnili, a nepodílel se na všech jednotlivých jednáních, považuje za nutné zmínit, že tyto výhrady nemají žádné opodstatnění. Naopak je třeba zdůraznit dostatečné objasnění role obviněného J. S., které svědčí o tom, že se dopustil jím vytýkaného zločinu, jehož zákonné znaky naplnil jak v základní, tak i v kvalifikační podobě. Tato právní úvaha soudů obou stupňů se odvíjí od jejich správného závěru o tom, že obviněný čin spáchal jako spolupachatel za podmínek vymezených v §23 tr. zákoníku v rámci vzájemné součinnosti všech aktérů tohoto činu, když se zapojil do realizace společného záměru, jejž všichni realizovali ve vzájemné souhře a spolupráci. Proto i Nejvyšší soud v této souvislosti na podporu správnosti úvah soudů nižších stupňů jen připomíná, že všichni obvinění postupovali jednotně, s cílem získat od poškozeného potřebné informace o odcizeném vozidle. K tomuto účelu využívali nejen své početní převahy, ale předem byli připraveni rovněž na variantu, že proti poškozenému použijí násilí či výhružku násilí, neboť k tomuto účelu měli ve vozidle přichystánu železnou trubku. Ve svém jednání přitom postupovali zcela jednotně, směřovali k dostižení a následnému zastrašení poškozeného. Za tím účelem spolupracovali v počtu pěti pachatelů a za účelem dosažení svého cíle použili zbraně. Za tu je při zjištěných okolnostech třeba považovat nejen trubku či baseballovou pálku, s níž vůči tělu poškozeného zasahovali obvinění B. M. a P. V., ale i motorové vozidlo Fiat Marea (viz výklad shora – bod 30.), kterým nejprve zablokovali vozidlo poškozeného, a poté jím do vozidla poškozeného i dvakrát narazili. V dané souhře a vzájemné součinnosti není pro spolupachatelství a z něj plynoucí právní důsledky rozhodné, že obviněný J. S. nebyl osobně tím, kdo tyto zbraně použil, rozhodné je, že o jejich užití věděl a byl s tím, že je jiní použijí, srozuměn. Podstatné je i to, že poté, co poškozený s vozidlem havaroval, byl obviněný J. S. tím, kdo poškozeného sedícího v jeho vozidle s ostatními spolupachateli obstoupil. Byl přitom srozuměn i s tím, že obviněný B. M. v té době držel v ruce železnou trubku a tuto použil vůči vozidlu poškozeného, tudíž plně vnímal a účastnil se toho, že na toto vozidlo jeho spolupachatelé i se zbraní útočili, a to až do doby, než jej poškozený začal opouštět přes okno. Jeho aktivní jednání pokračovalo i poté, co obviněný P. V. vytáhl poškozeného z vozidla a srazil jej na zem, protože se sám účastnil fyzického napadání poškozeného, a to ve spojitosti s požadavkem na získání informace o odcizeném vozidle.
39. Ze všech těchto skutečností plyne, že obviněný J. S. byl do celého činu v rámci společného záměru zapojen od samého počátku až do jeho konce, a pokud jde o jeho úlohu, ta byla jen jedním článkem celého řetězce rolí, jež měli další spolupachatelé mezi sebou rozděleny, když žádný z nich během dané události nepochyboval o tom, co má dělat, nedotazoval se v tomto směru ostatních, kteří v době napadání poškozeného fyzicky disponovali se zbraní, tj. tyčí a pálkou. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů tak činili sice pouze dva z obviněných, ostatní obvinění se však proti tomuto postupu nijak nevymezili, ale naopak pokračovali v další činnosti, tj. rozbíjení vozidla poškozeného a následně fyzického napadání poškozeného, a to společně, kdy někteří tak činili prostřednictvím zbraní, jiní pak poškozeného napadali pěstmi či kopy, všichni však již svou přítomností vzbuzovali v poškozeném pocit početní převahy, čímž zvyšovali efektivitu jednání ostatních spolupachatelů.
40. Při správnosti tohoto závěru pak nebylo možno akceptovat námitku obviněného, že svým jednání nenaplnil znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku.
41. Nejvyšší soud ze všech těchto okolností shledal, že soudy obou stupňů jednání obviněného J. S. správně posoudily jako čin spolupachatele podle §23 tr. zákoníku a nepochybily, pokud jej uznaly vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Nezjistil proto vady, které ve svém dovolání obviněný vytýkal, a protože tyto závěry mohl učinit toliko na podkladě předložených napadených rozhodnutí, v nichž soudy nižších stupňů se již v potřebném rozsahu námitkami obviněného zabývaly, a obsahu spisu, dovolání obviněného J. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 6. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.