ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.84.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 84/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2016 o dovolání obviněného J. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 9 To 216/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 T 219/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 5 T 219/2013, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem pohrdání soudem podle §336 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §336 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců za současného vyslovení dohledu, přičemž soud zároveň vymezil povinnosti obviněného a podle §85 odst. 2 tr. zákoníku mu byla dále uložena přiměřená povinnost podrobovat se vhodným programům psychologického poradenství vybraným ve spolupráci s probačním úředníkem.
2. Proti označenému rozsudku, jeho výrokům o vině a trestu, podal obviněný odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 9 To 216/2015, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil toliko ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil podle §336 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu pohrdání soudem podle §336 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 6. 11. 2012 od 13:00 hod. v P., S., v jednací síni, při jednání u Městského soudu v Praze, ve věci úpadce J. K., přes opakované výzvy k uklidnění se a pod pohrůžkou vyvedení z jednací síně, svým nevhodným chováním a hrubým jednáním, které spočívalo v nerespektování pokynů soudce – neustálém vstávání bez vyzvání, narušování protokolace, pocházení po jednací síni v průběhu jednání, kdy byl krátce vyveden z jednací síně, a dále po návratu do jednací síně hovořil zvýšeným hlasem, aniž by mu bylo uděleno slovo, a skákal tímto soudci do řeči, choval se impulsivně, pohyboval se po soudní síni a následně vstoupil bez povolení do prostor určených pouze osobám soudu, v čemž mu zabránila přítomná justiční stráž, které kladl odpor, při kterém se zachytil o dřevěnou zábranu, kterou ulomil, a poté byl za pomoci hmatů a chvatů vyveden z jednací síně, kdy stále něco vykřikoval.
4. Pro úplnost je zapotřebí dodat, že se nejednalo o první rozhodnutí shora označených soudů v posuzované trestní věci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 T 219/2013, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem pohrdání soudem podle §336 písm. a) tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců za současného vyslovení dohledu, přičemž soud vymezil povinnosti obviněného uvedené v §50 tr. zákoníku a podle §85 odst. 2 tr. zákoníku mu byly dále uloženy přiměřené povinnosti podrobovat se vhodným programům psychologického poradenství vybraným ve spolupráci s probačním úředníkem a zdržet se zasílání urážlivých a znevažujících podání soudům a jiným orgánům veřejné moci. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 9 To 338/2014, byl k odvolání obviněného podle §257 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu a věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o návrhu obviněného podle §25 tr. ř. ze dne 10. 6. 2014. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 1 Ntd 20/2014, bylo rozhodnuto, že podle §25 tr. ř. se věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2 neodnímá (č. listu 518-521).
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 9 To 216/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. a namítl, že jednak ve věci rozhodl vyloučený orgán, jednak napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. K dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že podle jeho názoru v prvním stupni rozhodoval vyloučený orgán, když od počátku svého trestního stíhání namítal podjatost samosoudkyně Ing. Mgr. Hany Chaloupkové, rozhodující věc v prvém stupni, a následně i podjatost celého odvolacího senátu ve složení JUDr. Jaroslava Lišková, JUDr. Eva Burianová a JUDr. Vladana Woratschová. Důvodem pro jím uplatněné námitky podjatosti byla věcná podřízenost prvostupňového soudu Městskému soudu v Praze. Z tohoto důvodu lze mít důvodné pochybnosti o nestranném rozhodnutí samosoudkyně soudu prvního stupně, která je podřízena soudu odvolacímu, jímž je právě Městský soud v Praze a vůči kterému mělo směřovat údajné trestní jednání a vůči kterému se měl údajně dopustit přečinu pohrdání soudem. Pokud pak o odvolání rozhoduje přímo Městský soud v Praze, je podle obviněného tato podjatost ještě o to markantnější. Vzhledem k tomu, že proti obviněnému je dlouhodobě vedeno konkursní řízení u Městského soudu v Praze, s kterým je spojena celá řada dalších soudních sporů a všechny tyto spory jsou souzeny v Praze buď na úrovni Městského soudu, Vrchního soudu, případně jednotlivých obvodních soudů, obviněný se zde „proslavil“ a je vnímán jako „problematická osoba“. V důsledku obviněným použitých legitimních prostředků právní obrany se celé konkursní řízení stávalo složitějším, což posléze vedlo k tomu, že místopředseda Městského soudu v Praze ustanovil opatření, na základě kterého obviněného po jistou dobu po soudní budově Městského soudu v Praze doprovázela justiční stráž. Z důvodu namítnutí podjatosti soudců prvního i druhého stupně obviněný současně podal návrh na delegaci věci jinému soudu ve smyslu §25 tr. ř. Tomuto návrhu však Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 1 Ntd 20/2014, nevyhověl a rozhodl, že se věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2 neodnímá.
7. K dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy celou věc špatně právně posoudily, neboť ani z dikce skutkové věty nevyplývá, že by se dopustil trestného jednání, resp. že by byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu pohrdání soudem. Obviněný k vytýkanému chování uvedl, že pokud je popsáno tak, že neustále v soudní síni vstával bez vyzvání, bylo tomu tak proto, že účastníci jsou k soudu povinni mluvit ve stoje, aniž by soud účastníky vyzýval; pokud narušoval protokolaci, činil tak proto, že soud do protokolu neuváděl přesně to, co bylo v jednací síni řečeno a co považoval obviněný za důležité; pokud mu je vytýkáno pocházení po jednací síni, hovoření zvýšeným hlasem a impulzivní chování, toto vše bylo způsobeno v důsledku zvýšeného stresu a nemůže za to být účastník řízení kriminalizován. Měl-li vstoupit do prostor určených pouze osobám soudu, tvrdil, že takového jednání se vůbec nedopustil, pouze se tímto směrem ke katedře soudu naklonil, přičemž byl okamžitě justiční stráží ze soudní síně odklizen. V souhrnu toto jednání však nenaplňuje opakované závažné rušení jednání soudu, neboť prakticky všechny shora popisované skutky jsou právem účastníka trestního řízení, a z tohoto důvodu nemůže být takovéto jednání považováno za protiprávní, tím spíše za trestné.
8. Dále měl za to, že se soudy v souvislosti s popsaným jednáním dostatečně nevypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe, neboť v daném případě se jedná o méně závažné jednání, které soudy nemělo být vůbec posuzováno jako trestný čin. Pouze závažnější případy protispolečenského jednání mají být posuzovány jako trestné činy. Pokud však obviněný svým jednáním toliko uplatňoval svá práva, nemohlo se jednat o společensky škodlivé jednání a nebyla zde překročena spodní hranice trestnosti odpovídající a běžně se vyskytující u trestných činů dané skutkové podstaty. I pokud by však připustil, že jeho jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty, soudy měly celou situaci řešit jinými způsoby – uložením pokuty či mělo být zahájeno přestupkové řízení v rámci správního trestání.
9. Obviněný současně nalézacímu soudu vytkl, že nezohlednil tu skutečnost, že konkursní soud, u něhož se měl dopustit trestného činu, nejednal v souladu s právem, když bylo pokračováno v soudním jednání i za situace, kdy po zamítavém usnesení o neustavení advokáta obviněnému se tento na místě odvolal. Do doby rozhodnutí o odvolání proti tomuto usnesení mělo být jednání konkursního soudu přerušeno. Obviněný je přesvědčený, že kdyby se mu podařilo si pro sebe zajistit kvalifikovanou právní pomoc, protiprávního jednání, jež je mu kladeno za vinu, by se nedopustil.
10. Na závěr obviněný namítl porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to jednak tím, že mu nebylo umožněno si v dostatečném předstihu prohlédnout videozáznam z jednací síně, ve které se dopustil trestného jednání, a tedy se řádně připravit na následný výslech svědků, a jednak tím, že soud jej vyzval k pronesení závěrečné řeči a současně jej poučil o právu posledního slova. Právo posledního slova je přitom úkonem od závěrečné řeči odlišným a není možné obviněného k pronesení závěrečné řeči a posledního slova vyzývat současně, což dokládá i nález (správně usnesení) Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 1641/08.
11. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 9 To 216/2015, zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, nebo aby tento rozsudek, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 5 T 219/2013, zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně spadajícímu pod Krajský soud v Praze jako soud odvolací k novému projednání a rozhodnutí.
12. Nejvyšší státní zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřilo.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné a že je podala včas oprávněná osoba. V této souvislosti je třeba pro úplnost k výtkám obviněného, jež se týkaly způsobu doručování rozsudku odvolacího soudu a právní moci rozsudku odvolacího soudu, poznamenat, že rozsudek odvolacího soudu, jelikož zákon proti němu odvolání nepřipouští, je pravomocný okamžikem jeho vyhlášení (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a jeho opis je doručován oprávněným procesním stranám prostřednictvím soudu prvního stupně. Pravidla pro doručení rozsudku upravuje ustanovení §130 tr. ř. V daných souvislostech je významné, že podle §130 odst. 1 tr. ř. se rozsudek v opise doručí obviněnému, státnímu zástupci (jakož i zúčastněné osobě a poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody), a to i když byli při vyhlášení rozsudku přítomni, což platí pro rozsudky soudů všech stupňů. Podle §12 odst. 2, část věty za středníkem, Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, platí, že rozhodnutí, jímž se řízení u nadřízeného soudu o opravném prostředku končí, doručuje zpravidla procesní soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno. Právě k takovému postupu odpovídajícímu běžné praxi soudů došlo i v projednávané věci. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Uzavřel však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
K důvodu dovolání uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
14. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy možnost podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, tj. že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen, a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
15. Ve vztahu k druhé podmínce z obsahu spisu vyplývá, že obviněný námitku podjatosti samosoudkyně nalézacího soudu Ing. Mgr. Hany Chaloupkové a soudců senátu odvolacího soudu ve složení JUDr. Jaroslava Lišková, JUDr. Eva Burianová a JUDr. Vladana Woratschová již uplatnil v řízení před oběma soudy. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 T 219/2013, rozhodl, že podle §30 odst. 1 tr. ř. za použití §31 odst. 1 tr. ř. samosoudkyně Ing. Mgr. Hana Chaloupková není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného J. K. vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 T 219/2013 (č. listu 261). Stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 9 To 180/2014, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná (č. listu 285-288). Obdobně bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 9 To 216/2015, rozhodnuto, že podle §31 odst. 1, §30 odst. 1 tr. ř. nejsou členky senátu Městského soudu v Praze 9 To ve složení JUDr. Jaroslava Lišková, JUDr. Eva Burianová a JUDr. Vladana Woratschová vyloučeny z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze proti obviněnému J. K. pod sp. zn. 9 To 216/2015 (č. listu 618, 619). Stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 5 To 60/2015, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta (č. listu 631 až 633). V tomto směru formální předpoklady pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byly splněny.
16. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
17. Poměr k projednávané věci se může projevit různým způsobem, a to i mimo vedené trestní řízení; poměr vyloučené osoby k věci ale musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu.
18. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán zmíněný v §30 odst. 1 tr. ř., který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 374-376).
19. Ustanovením §30 tr. ř. se realizuje ústavní zásada vyjádřená v čl. 81 Ústavy České republiky, že soudní moc vykonávají nezávislé soudy, která je garantována mimo jiné nestranností soudního rozhodování. Nestrannost vyjadřuje postavení subjektu, kterému je svěřeno rozhodování, a to bez zájmu na výsledku, a je jí zajišťován i zájem na spravedlivém rozhodování. Pro její dodržení nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům nebo věci, ale objektivně musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti (srov. př. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04).
20. Ve vztahu k námitkám obviněného je aktuální rovněž ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“), podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod (nadále jen „Listina“) pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Současně je třeba dodat, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.
21. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a ve shodě s ní i judikatury Ústavního soudu se podává, že nestrannost soudce se posuzuje ve dvou krocích prostřednictvím subjektivního a objektivního testu nestrannosti. Při subjektivním testu se zjišťuje, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem příslušného soudce. Přitom platí, že soudce je považován za nestranného, dokud není prokázán opak (věc H. proti Dánsku, č. 10486/83, rozsudek pléna ze dne 24. 5. 1989, §47). V rámci objektivního testu se zkoumá, zda osoba soudce poskytuje dostatečné záruky vylučující jakoukoliv oprávněnou pochybnost o jeho nestrannosti (rozsudek ESLP ve věc Ch. proti České republice, č. 64935/01, rozsudek ze dne 7. 6. 2005, §55). K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.
22. V projednávaném případě stěžovatel nepoukázal na nic, co by bylo způsobilé vyvrátit domněnku subjektivní nestrannosti příslušných soudců. Mířil-li na objektivní stránku nestrannosti, nedoložil ji žádnou konkrétní skutečností, jež by mohla doložit jakoukoliv oprávněnou pochybnost o nestrannosti soudkyň. Obviněný zdůvodnění námitky podjatosti spatřoval obecně ve vztazích podřízenosti a nadřízenosti, kdy de facto všechny soudy spadající do soudního obvodu Městského soudu v Praze jsou podjaté, neboť právě vůči Městskému soudu v Praze se obviněný dopustil své trestné činnosti. Obdobně pokud v této trestní věci jako odvolací soud rozhodoval přímo Městský soud v Praze, tak je tato podjatost ještě markantnější a patrnější.
23. Námitkami podjatosti, byť poněkud odlišně prezentovanými, se opakovaně zabývaly už Obvodní soud pro Prahu 2, Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze. Obvodní soud pro Prahu 2 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze uzavřely, že samosoudkyně Ing. Mgr. Hana Chaloupková není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v projednávané trestní věci. Věc jí byla přidělena v souladu s rozvrhem práce a ze způsobu vedení trestního řízení a dokazování nelze dovozovat její podjatost. Obdobně v rozhodnutích Městského soudu v Praze ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze soudy konstatovaly, že soudkyně JUDr. Jaroslava Lišková, JUDr. Eva Burianová a JUDr. Vladana Woratschová, členky senátu 9 To, jimž byla věc přidělena v souladu s pravidly rozvrhu práce, nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů v této trestní věci, přičemž obviněným jen obecně formulované termíny (o nepřátelském nebo zjevně nepřátelském poměru apod.) nevyvolávají pochybnost o způsobilosti jmenovaných soudkyň nestranně rozhodnout.
24. Obviněný nyní položil důraz na údajný vztah podřízenosti a nadřízenosti mezi Obvodním soudem pro Prahu 2 a Městským soudem v Praze a blíže nespecifikovaný vztah propojenosti mezi soudci těchto soudů. K tomuto problému se soustředilo již zmiňované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 1 Ntd 20/2014, jímž bylo rozhodnuto, že podle §25 tr. ř. se věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2 neodnímá. Ten mimo jiné uvedl, že obviněný námitky o vztahu soudců daného obvodního a jemu nadřízeného soudu založil na zcela hypotetických, ničím nepodložených úvahách a stejně tak je tomu i co do tvrzení o zájmu některých soudců Městského soudu v Praze na výsledku řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2. Naopak akcentoval, že ze samotného trestního spisu a ani podání obviněného nevyplývá, že by mezi obviněným a dalšími osobami, které se z titulu své funkce účastní řízení v dané trestní věci, existoval vztah, pro který by některá z těchto osob měla osobní zájem na výsledku řízení, a rovněž nebyl zjištěn žádný vztah těchto osob k předmětu řízení.
25. Nejvyšší soud je taktéž toho názoru, že dovolatelem uváděné skutečnosti bez dalšího nejsou způsobilé vyvolat pochybnost o nestrannosti příslušných soudců a že v uvedené věci nejde o žádný z případů podřaditelných pod dikci §30 tr. ř. Pouhá skutečnost, že v trestní věci rozhodovaly soudci soudů nacházející se v působnosti Městského soudu v Praze, kde se rozhodují i další již netrestní věci, v nichž obviněný vystupuje údajně jako „negativně vnímaný účastník“, bez dalšího neznamená, že soud nebyl nestranný. Poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat objektivně k věci a k úkonům jí se týkajícím. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, toliko zdánlivě se zjevující ve vztazích vzájemné nadřízenosti a podřízenosti plynoucí z organizace soudnictví obecně. V konkrétních souvislostech však mezi obchodněprávním soudnictvím Městského soudu v Praze (Pracoviště Slezská, obchodní úsek) na straně jedné a trestními soudci Obvodního soudu pro Prahu 2 či Městského soudu v Praze není žádná osobní a ani věcná provázanost, soudci obchodního úseku byť Městského soudu v Praze nejsou v žádném instančně nadřízeném vztahu k soudcům Obvodního soudu pro Prahu 2 a nelze hovořit ani o propojenosti mezi soudcem tohoto úseku a soudkyněmi odvolacího senátu Městského soudu v Praze. Netřeba zvláště připomínat, že profesní vztahy soudců ať už stejného soudu, nebo i mezi soudem „podřízeným“ a „nadřízeným“ samy o sobě důvodem k vyloučení soudce nejsou. Ostatně v projednávané věci podstata jednání obviněného nebyla spatřována v osobních útocích na konkrétního soudce, ale spočívala v nerespektování autority a důstojnosti soudu a jeho jednání, což by mohlo ve svých důsledcích a poměřováno logikou dovolatele znamenat, že žádný soud (a to nejen v Praze) by nebyl s to o jeho vině a trestu objektivně, nezaujatě rozhodnout.
26. Poněvadž ve věci nerozhodoval vyloučený orgán, Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného v části, v níž odkázal na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., zjevně neopodstatněným.
K důvodu dovolání uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
28. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
29. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
30. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Obviněný je ze stíhaného jednání usvědčován výpověďmi svědků JUDr. J. H. (č. listu 253-255), Mgr. R. M. (č. listu 255 a 256), Ing. K. Č. (č. listu 256), pprap. D. L. (č. listu 257), nstržm. L. U. (č. listu 257 a 258), nstržm. P. N. (č. listu 258), JUDr. V. S. (č. listu 258 a 259), JUDr. J. Š. (č. listu 354-359) ve spojení s videozáznamem z jednací síně a listinami založenými ve spise, jejichž podstatný obsah byl stručně rekapitulován v rozsudku nalézacího soudu.
31. K námitce obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu nebylo řádně a zákonem předvídaným způsobem umožněno vyslechnout všechny svědky, protože nebyl dopředu seznámen s obsahem celého spisu, a to zejména s videozáznamem z jednání, na němž se dopustil trestného jednání, Nejvyšší soud poznamenává, že takto neurčitě formulovaná výhrada by za určitých předpokladů mohla být vnímána jako námitka spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Pokud jde o opomenuté důkazy, nutno nejprve připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
32. Obviněný však žádnou konkrétní výhradu proti rozsahu dokazování nespecifikoval, neoznačil jmenovitě svědky, ve vztahu k nimž mu bylo znemožněno dát je vyslechnout (zde měl na mysli patrně vyslechnout je až po zhlédnutí videozáznamu z jednání). Jde-li o výtku, že nebyl dopředu seznámen s obsahem spisu, nic obviněnému nebránilo, aby tak včas učinil, a vytýká-li, že nebyl obeznámen zejména s obsahem videozáznamu (kamerového záznamu), z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 6. 2014 je zjevné, že obviněnému byla dána možnost se s videozáznamem seznámit a vyjádřit se k němu, což také činil (č. listu 361-366). V této souvislosti lze poznamenat, že nelze opodstatněně očekávat, že vyznění výpovědi již dříve slyšených svědků (za respektování zásad kontradiktorního procesu) by bylo zásadně odlišné od toho, co svědci vypovídali před provedením důkazu přehráním videozáznamu.
33. Pro úplnost lze poznamenat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejm. str. 14 a 15 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 až 10 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
34. Pokud jde dále o námitku obviněného, že jednání před soudem prvního stupně vykazovalo procesní pochybení, neboť mu bylo upřeno právo posledního slova, je třeba jednak uvést, že se s ní náležitě vypořádal již odvolací soud (srov. strana 7 odůvodnění jeho rozsudku), jednak je třeba zdůraznit, že bezezbytku neodpovídá skutečnosti, neboť z protokolu o hlavním líčení konaném před Obvodním soudem pro Prahu 2 dne 8. 4. 2015 je evidentní, že obviněný byl vyzván k pronesení závěrečné řeči a zároveň byl poučen i o právu posledního slova (č. listu 549, č. listu 371 až 374). Na tom nic nemění skutečnost, že před jeho závěrečným vystoupením (závěrečnou řečí, případně po ní) není v tomto protokolu explicitně uvedeno, že předseda senátu udělil obviněnému poslední slovo ve smyslu §217 tr. ř. Význam tohoto ustanovení (stejně jako jeho účel) totiž rozhodně byl naplněn, neboť obviněnému bylo umožněno uplatnit vlastní obhajobu v těch směrech, které považoval za důležité, a naposled tak ovlivnit ve svůj prospěch úvahy soudu bezprostředně před jeho rozhodováním. Během tohoto svého projevu nebyl nikterak přerušován a nebyly mu kladeny žádné otázky. Lze tak usuzovat, že svou závěrečnou řeč spojil s využitím práva posledního slova. Jestliže obviněný v souvislosti s touto uplatněnou námitkou odkazuje na usnesení (nesprávně uvádí nález) Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 1641/08, tak v tomto rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že pokud byl obviněný současně vyzván k pronesení závěrečné řeči a současně byl poučen o právu posledního slova, jedná se sice o formální pochybení, přesto se však Ústavní soud nedomnívá, že by postupem soudu bylo současně zkráceno ústavní právo stěžovatele na obhajobu. Vyšel přitom z materiálního pojetí ústavnosti. Ne každý zásah do zákonného rámce práva na obhajobu je totiž současně porušením ústavního práva na obhajobu (obdobně viz také usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 479/03, ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1926/14, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 671/15, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 1486/15). Argumentace obviněného předmětným usnesením Ústavního soudu je tak ryze účelová, když si obviněný z rozhodnutí vybírá jen určité, jemu se hodící pasáže.
35. S ohledem na napadený rozsudek odvolacího soudu, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou významnými otázky, zda správně zjištěné jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudku soudu prvního a druhého stupně naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu pohrdání soudem podle §336 písm. a) tr. zákoníku a zda byla správně aplikována zásada subsidiarity trestní represe vyjádřená v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
36. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
37. Přečinu pohrdání soudem podle §336 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo opakovaně závažným způsobem ruší jednání soudu. Objektem tohoto trestného činu je především ochrana nezávislosti, autority a vážnosti soudu, jakož i důstojnosti soudního jednání. Po subjektivní stránce se jedná o úmyslný trestný čin, přičemž postačuje i úmysl eventuální (k tomu srov. §15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku).
38. Jednání soudu může být veřejné (v občanském soudním řízení jednání podle §115 až 119 občanského soudního řádu), nebo neveřejné (např. v občanském soudním řízení případy, kdy věc rozhoduje senát a není třeba nařídit jednání). Závažným způsobem rušení jednání mohou být např. výkřiky, hlučné projevy nevole, různá provokativní gesta, násilnické projevy apod. Tyto projevy rušení musí být intenzivnější, poutat pozornost, aby ztěžovaly pokračování v normálním průběhu jednání. K závažnému rušení jednání musí dojít, i při jediném jednání soudu, opakovaně, což znamená, že k takovému nepřístojnému chování vůči jednání soudu došlo alespoň podruhé, proto je trestní postih možný až při druhém takovém chování (k tomu srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 9 To 21/2003, uveřejněné pod č. 60/2003 Sb. rozh. tr.). Je třeba dodat, že zákon sice explicitně nevyžaduje předchozí použití mírnějšího opatření (napomenutí, pořádková pokuta, vykázání z jednací síně), ze smyslu tohoto ustanovení lze ale dovodit, že pachatel by měl být upozorněn na závadnost jeho předchozího jednání (k tomu srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. 2012, s. 3182). Tím ovšem může být nejen předchozí napomenutí, uložení pořádkové pokuty nebo vykázání z jednací síně, ale též výstraha před uložením pořádkové pokuty nebo vykázáním, příp. upozornění na možnost trestního stíhání.
39. Jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudků nalézacího i odvolacího soudu vykazuje všechny zákonem požadované znaky přečinu pohrdání soudem podle §336 písm. a) tr. zákoníku. Jednání obviněného zjištěné a popsané soudy tak, že přes opakované výzvy k uklidnění se a pod pohrůžkou vyvedení z jednací síně, se choval nevhodně a hrubě, což spočívalo v nerespektování pokynů soudce – neustálém vstávání bez vyzvání, narušování protokolace, pocházení po jednací síni v průběhu jednání, kdy byl krátce vyveden z jednací síně, a dále po návratu do jednací síně hovořil zvýšeným hlasem, aniž by mu bylo uděleno slovo, a skákal tímto soudci do řeči, choval se impulsivně, pohyboval se po soudní síni a následně vstoupil bez povolení do prostor určených pouze osobám soudu, v čemž mu zabránila přítomná justiční stráž, které kladl odpor, při kterém se zachytil o dřevěnou zábranu, kterou ulomil a poté byl za pomoci hmatů a chvatů vyveden z jednací síně, kdy stále něco vykřikoval, je třeba hodnotit jako chování, kterým opakovaně závažným způsobem rušil jednání soudu. Vzhledem k jeho povaze je evidentní, že tak činil v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Mezi jeho jednáním a způsobeným následkem je nepochybně příčinná souvislost.
40. Správnost závěru, že šlo o jednání, kterým obviněný opakovaně závažným způsobem rušil jednání soudu, nemůže nikterak zpochybnit námitka obviněného, že prakticky veškerá jednání, jichž se měl dopustit, jsou právem účastníka soudního jednání. Prosazoval-li tedy své právo, nemůže to být považováno za protiprávní, tím spíše za trestné. Výklad jednotlivých práv a povinností účastníka řízení předložený dovolatelem je svévolný, tendenční a i kdyby obstál v jednotlivostech, jeho jednání posuzováno jako celek představovalo intenzitou svého zásahu rušení jednání soudu, a to závažným způsobem. V tomto ohledu není podstatné, zda bylo jednání soudu zcela zmařeno, či zda v něm bylo po vyvedení obviněného (účastníka řízení) pokračováno. Nepřípadný je pak argument, že dílčích jednání, za něž byl sankcionován, se dopustily i ostatní osoby zúčastněné na jednání po jeho vyvedení.
41. Přisvědčit však nelze ani námitkám dovolatele vztahujícím se k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principům vyjádřeným v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný měl za to, že pokud by se soudy zde uvedenými principy důsledně řídily, mohlo jeho jednání naplňovat maximálně skutkovou podstatu odpovídajícího přestupku.
42. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
43. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
44. Na druhé straně je třeba uvést, že princip „ultima ratio“ nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, aj.).
45. Jakkoliv lze jistě souhlasit s názorem, že čin obviněného patří mezi činy méně závažné, o čemž ostatně vypovídá i sankce, jež mu byla uložena, rozhodně nejde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost. Z hlediska spodní hranice trestnosti není pochyb o tom, že odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Bylo již vyloženo, že vystupování obviněného jako účastníka řízení bylo zjevně za hranicí výkonu jeho práv, jakkoliv lze jistě uvážit i psychickou zátěž, jíž byl vystaven, přihlédnout k tomu, že jednání nezmařil, neboť v něm bylo po jeho vyvedení justiční stráží pokračováno. Obviněný též uvedl, že kdyby měl v řízení před konkursním soudem advokáta, nedopustil by se trestného jednání, neboť by celou svoji situaci nepociťoval tak zoufale. Nadto poznamenal, že konkursní soud nejednal v souladu s právem, když pokračoval v soudním jednání přesto, že při jednání podal proti zamítavému usnesení o neustanovení advokáta odvolání, a tedy že mělo být jednání odročeno. Nejvyšší soud souhlasí s námitkou obviněného, že takovýto postup konkursního soudu nebyl zcela v souladu s právem, což potvrdil i Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 3 Ko 10/2013 (č. listu 347-349), přesto nelze tímto nedostatkem ve prospěch absence trestní odpovědnosti obviněného argumentovat a omlouvat jím jeho hrubé, arogantní chování a vystupování vůči soudu i dalším účastníkům řízení. Obviněný se jednání relevantního z hlediska trestního práva dopustil navzdory několika napomenutím konkursního soudu (č. listu 91 až 102) a musel si tedy být velice dobře vědom toho, že jeho jednání zásadním způsobem narušuje průběh jednání.
46. Žádný právní řád ani soudní soustava není imunní vůči chybám, přesto se jejich výskyt snaží cestou řádných a mimořádných opravných prostředků minimalizovat. Jedinec, který považuje soudní rozhodnutí za nezákonné, nebo dokonce protiústavní, se tak proti němu musí bránit pomocí těchto právních prostředků, a nikoliv rušením či mařením jednání soudu, popř. slovním napadáním soudu. Vzhledem k úloze, kterou soudy plní, totiž nelze přijmout, aby to byli účastníci řízení, kdo vnutí autoritě soudu svoji představu o vedení procesu, postup soudu znevažují, jednání narušují a maří jen z toho důvodu, že jeho procesní postup či rozhodování pokládají za nezákonné, tak jako to učinil obviněný (k tomu přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 1486/15).
47. Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 2. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu