ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.881.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 881/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2017 o dovolání, které podal obviněný S. S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 12 To 62/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 77/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 4 T 77/2016, byl obviněný S. S. uznán vinným ad 1), 2) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, z toho dílem (pod bodem 1) dokonaným podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, dílem (pod bodem 2) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věcí, blíže specifikovaných v citovaném rozsudku.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že
„ 1) od přesně nezjištěné doby, nejméně od 30. 3. 2016, kdy byl propuštěn z vazby v jiné trestní věci, do konce měsíce května 2016, prodal v přesně nezjištěném počtu případů V. T. dávky drogy pervitin, která obsahovala látku metamfetamin, uvedenou v seznamu psychotropních látek v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kterou získal blíže nezjištěným způsobem,
2) dne 4. 6. 2016 v garáži domu v ulici N. P. ve V., okres K., vyráběl bez povolení drogu pervitin, která obsahovala látku metamfetamin, uvedenou v seznamu psychotropních látek v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, přičemž z chemikálií a roztoků, které byly u něho nalezeny při zadržení téhož dne, bylo možno vyrobit 292,61 g čisté látky metamfetaminu.“
3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný S. S. odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 12 To 62/2017, podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání
4. Citované usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
5. Obviněný předně zdůraznil, že Nejvyšší soud by měl kromě posouzení dovolacího důvodu zohlednit též ústavnost rozhodnutí soudů nižších stupňů, jelikož dovolání by nemělo být odmítnuto pouze proto, že formálně nebyl dovolací důvod naplněn. Ke skutku uvedenému pod bodem 1) obviněný namítal, že jediným usvědčujícím důkazem byla výpověď svědka V. T., který však u hlavního líčení vypovídal protichůdně oproti výpovědi z přípravného řízení. V přípravném řízení podal svědek výpověď vůči obviněnému usvědčující, při hlavním líčení však již výpověď změnil a konstatoval, že obviněný mu nikdy drogy nenabízel, když tuto změnu vysvětlil tak, že byl v přípravném řízení indisponován a byl na něj ze strany policejního orgánu vyvíjen nátlak. Soud však dle názoru obviněného nedisponoval jediným důkazem, který by vyvracel nebo potvrzoval jednu z protichůdných výpovědí, a proto měl rozhodnout v souladu se zásadou in dubio pro reo, tedy že nebylo prokázáno, že došlo k jednání uvedenému pod bodem 1). Stran skutku uvedeného pod bodem 2) obviněný namítal nezákonnost domovní prohlídky, která dle jeho názoru nebyla provedena v souladu s §84 tr. ř. Uvedl, že policejním orgánem nebyl proveden výslech osoby, u které má být prohlídka vykonána, tedy výslech rodičů svědka V. T., kteří byli vlastníky předmětné nemovitosti, případně samotného obviněného jako údajného nájemce této nemovitosti. Obviněný dále namítal, že nebyl naplněn ani požadavek neodkladnosti a neopakovatelnosti tohoto úkonu. Jednak nebyla splněna podmínka, že nelze provést výslech osoby, u které má být prohlídka vykonána, jelikož obviněný byl v této době již zadržen a vlastníci nemovitosti bydlí nedaleko od místa prováděného úkonu, jednak podmínka směřující k neodkladnosti domovní prohlídky, neboť neexistovala urgentní a jedinečná potřeba k provedení tohoto úkonu tak, aby to bylo v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13. Obviněný konstatoval, že trestní stíhání mohlo být zahájeno i bez důkazů opatřených na základě domovní prohlídky a neexistovala „důvodná obava ze zmaření nebo zničení důkazů podezřelými osobami“, jak policejní orgán uvedl v protokolu ze dne 5. 6. 2016, neboť byl v této době obviněný již zadržen, další podezřelé osoby dle obsahu spisu nebyly známy a nemovitost byla uzamčena a střežena policejní hlídkou. Závěrem obviněný dodal, že i když si je vědom skutečnosti, že povaha jeho námitek je na hraně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dle jeho názoru dán ústavněprávní důvod k projednání jeho dovolání z důvodu opakovaného porušování práva na spravedlivý proces. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a rozhodl o zproštění obžaloby, případně vrátil věc Okresnímu soudu v Kladně k novému projednání.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval.
IV.
Důvodnost dovolání
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírají, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Nejvyšší soud upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem). V této souvislosti lze rovněž připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž Ústavní soud konstatoval, že „…se …ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“ K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
10. Nejvyšší soud aplikací výše uvedených teoretických východisek na námitky obviněného, že nebylo prokázáno mu přisuzované jednání pod bodem 1) a že domovní prohlídka ve vztahu ke skutku pod bodem 2) byla provedena v rozporu se zákonem, musí konstatovat, že takové námitky neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obviněný tak uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho trestné jednání, neboť z důkazů nevyplývá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace obsažené v dovolání, vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jsou zaměřeny výlučně do oblasti procesu dokazování. Je zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž dovolatel se domáhá převzetí jím nabízené verze skutkových zjištění.
11. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
12 . Průlom do uvedených principů je tak možný v případě zjištění faktického extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je založen zejména tím, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).“ Takový rozpor představuje též situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000, a další). Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování však zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z výše naznačených případů extrémního nesouladu nejedná.
13. Nejvyšší soud tak pouze konstatuje, že se nemůže ztotožnit s námitkou obviněného, že soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu in dubio pro reo ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 1). Je skutečností, že závěry soudu prvního stupně vycházely především z výpovědi svědka T. z přípravného řízení, neboť při hlavním líčení svědek svou dřívější výpověď změnil a uvedl, že od obviněného žádné drogy neobdržel. Jak ale správně soudy v odůvodněních rozhodnutí uvedly, v přípravném řízení byl svědek nejen řádně poučen o důsledcích křivé výpovědi či křivého obvinění, ale jeho výpověď proběhla za přítomnosti obhájce obviněného, aniž by byla vznesena jakákoli námitka vůči postupu policejního orgánu či průběhu výslechu. Absentuje též motiv svědka uvádět nepravdivé informace k újmě obviněného. Soudy obou stupňů dospěly k logickému závěru, že výpověď svědka T. v přípravném řízení byla věrohodná a souladná i s ostatními důkazy, a naopak neuvěřily jeho tvrzení o tom, že byl k této výpovědi donucen, když se tato zásadní změna v jeho výpovědi jeví jako zcela účelová. V dalších podrobnostech lze odkázat na pečlivé a vyčerpávající odůvodnění napadených rozhodnutí (str. 7-8 usnesení odvolacího soudu, str. 6-10 rozsudku soudu prvního stupně).
14. Nejvyšší soud nemůže přisvědčit ani námitce obviněného týkající se údajné nezákonnosti provedené domovní prohlídky v případě jednání uvedeného v bodu 2) rozsudku. V souvislosti s touto námitkou je vhodné poukázat na to, že se jí již podrobně zabýval jak odvolací soud (č. l. 591 p.v. - 594), tak soud prvního stupně (č. l. 536, 539), a na tyto správné závěry je možno zcela odkázat. Lze tak jen opakovat, že pro splnění podmínky neodkladnosti provedené domovní prohlídky svědčí skutečnost, že v době zadržení obviněného, a to v předmětné nemovitosti s gumovými rukavicemi na rukou, existovalo důvodné podezření, že v dotčených prostorách nadále probíhá výroba drog a bez provedení domovní prohlídky by nebylo možné tuto skutečnost prověřit, zabránit případným škodlivým následkům, ani zjistit povahu varny tak, aby proti dovolateli mohlo být zahájeno trestní stíhání pro spáchání konkrétně určeného skutku a mohly být tak naplněny náležitosti usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 in fine tr. ř. Pro postup v trestním řízení také bylo nezbytné zamezit případným dalším chemickým procesům a reakcím v prostorách varny, když navíc mohlo dojít ke znehodnocení zde nacházejících se důkazů. Co se týče námitky obviněného týkající se neprovedení výslechu osoby, u které se má takový úkon konat, tedy svědka T., který dle informací získaných ze svědeckých výpovědí jako jediný bydlel v předmětné nemovitosti (ostatně i sám dovolatel uvádí, že rodiče svědka T. bydleli jinde), policejní orgán se svědka jen dotázal na povahu věcí uložených v prostorách varny, a to s negativním výsledkem. Je nutné poznamenat, že svědek byl v době zahájení domovní prohlídky přítomen, byl však natolik opilý, že musel být zadržen (str. 7 usnesení odvolacího soudu). Jeho výslech podle §84 in fine tr. ř. by tedy ani nebyl proveditelný. Dle názoru Nejvyššího soudu nedošlo k tvrzenému procesnímu pochybení na straně orgánů činných v trestním řízení, jelikož byly naplněny podmínky pro provedení domovní prohlídky jako neodkladného úkonu podle §84 in fine tr. ř.
15. Lze uzavřít, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a v souladu se zákonem. V návaznosti na to dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v řízení vedeném proti obviněnému byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není žádný nesoulad. Za této situace námitky uplatněné obviněným proto zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný S. S. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 8. 2017
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu