ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2390.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2390/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Jiřím Švejnohou, DiS., advokátem se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Korunní 2569/108a, proti žalované O. S. , zastoupené JUDr. Lenkou Královou, advokátkou se sídlem v Pískové Lhotě, Poděbradská 4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 C 61/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 2016, č. j. 21 Co 228/2016-371, takto:
I. Dovolání směřující do výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 2016, č. j. 21 Co 228/2016-371, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 2016, č. j. 21 Co 228/2016-371, se vyjma výroku I. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 14 C 61/2012-331, z věcí, jež měli účastníci ve společném jmění manželů (dále též „SJM“), přikázal do výlučného vlastnictví žalobce práva a povinnosti vážící se k bankovnímu účtu č. 479128793/0300, č. 2370090462/0300, č. 513430001/5500, č. 5134300028/5500, tedy zůstatek na těchto účtech v celkové výši 9 653,60 Kč, práva a povinnosti plynoucí ze smlouvy o penzijním pojištění vedené na jméno žalobce u Penzijního fondu Komerční banky, a. s., č. 7707020442, s naspořenou částkou 61 000 Kč, práva a povinnosti ze smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. 1961957652, uzavřené se Stavební spořitelnou Modrá pyramida, a. s., ve výši 142 295 Kč, osobní automobil zn. Škoda Octavia, RZ: 1SM9824, v hodnotě 200 000 Kč, movité věci blíže specifikované v celkové hodnotě 65 000 Kč, podnik patřící k podnikatelské činnosti žalobce – IČO: 76403149, práva a povinnosti plynoucí ze smlouvy o půjčce ze dne 5. 12. 2008 s M. S. ve výši 340 000 Kč. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal pohledávku SJM za paní S. s platbami ze SJM na výlučný majetek žalované ve výši 800 000 Kč, práva a povinnosti vážící se k bankovnímu účtu č. 13158864/0300, č. 234294216/0300, tedy zůstatek na těchto účtech v celkové výši 185 Kč, práva a povinnosti plynoucí ze smlouvy o penzijním pojištění č. 7452076478 na jméno žalované, s naspořenou částkou 33 537 Kč, práva a povinnosti plynoucí ze smlouvy o úvěru č. 94-20244440/8060, uzavřené se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s., ve výši 127 000 Kč, podnik patřící k podnikatelské činnosti žalované – IČO: 69554544 (výrok I). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 1 191 693 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o vrácení zálohy na znalečné (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že manželství účastníků bylo rozvedeno ke dni 22. 2. 2012. Notářským zápisem ze dne 17. 12. 2003 účastníci zúžili své SJM stran nabytí pozemku parc. č. 337/11 a parc. č. st. 205 v k. ú. R., jakož i budovy postavené na pozemku parc. č. st. 205 v k. ú. R. (dále jen „předmětné nemovitosti“) s tím, že je žalovaná nabude do svého výlučného vlastnictví na základě v budoucnu uzavřené kupní smlouvy; tomu odpovídá i zápis v katastru nemovitostí. Rovněž SJM zúžili o závazek zaplatit kupní cenu nemovitosti, jakož i další závazky, které s jejím nabytím souvisejí, přičemž jejich nositeli měla být žalovaná. Žalovaná k zaplacení kupní ceny použila peněžní prostředky, které nabyla na základě smlouvy o úvěru uzavřené s Českomoravskou hypoteční bankou, a. s., dne 22. 12. 2003, dalším dlužníkem podle této smlouvy byla E. T., přičemž na základě dodatku č. 1 k této smlouvě o úvěru se žalobce stal namísto E. T. za souhlasu věřitele a žalované dalším dlužníkem. Dne 17. 11. 2006 uzavřel žalobce se svým bratrem smlouvu o půjčce, na jejímž základě žalobce obdržel částku 1 695 000 Kč, z níž částka 1 530 000 byla na základě žádosti obou účastníků za souhlasu věřitele použita na zaplacení pohledávky z úvěrové smlouvy. Již předtím účastníci vynaložili ze společných prostředků na zaplacení tohoto dluhu částku 306 000 Kč. Za účelem oprav předmětných nemovitostí byly dále užity peněžní prostředky celkem ve výši 800 000 Kč, které účastníci nabyli za trvání manželství na základě poskytnutých úvěrů Českou spořitelnou, a. s., Modrou pyramidou stavební spořitelnou, a. s., a Československou obchodní bankou, a. s. Předmětem SJM byly ke dni jeho zániku též vozidlo Škoda Octavia v ceně 200 000 Kč včetně dluhu ze smlouvy o půjčky, kterou za účelem jeho koupě uzavřel žalobce se svým bratrem a další movité věci v hodnotě 65 000 Kč, pohledávky a závazky ze smluv o vedení účtů, pohledávky a závazky ze smluv o penzijním připojištění, závazky založené smlouvami o překlenovacích úvěrech a závody obou účastníků řízení jako podnikatelů.
Soud prvního stupně určil podíly obou účastníků na vypořádaném SJM stejné. Stran vypořádání movitých věcí vyšel ze shodných tvrzení účastníků, tedy že byly součástí SJM ke dni zániku manželství a že jejich obvyklá cena činí 265 000 Kč. Ohledně práv a povinností založených smlouvami o účtech akceptoval shodná tvrzení, že byly uzavřeny za trvání manželství, přičemž každému z účastníků přikázal pohledávku z toho účtu, na něhož byl účet veden. Obdobně postupoval při vypořádání pohledávek a dluhů z penzijního připojištění a při vypořádání závodů každého z účastníků, když u závodů vycházel z toho, že jejich hodnota je stejná. Stran závazků byly předmětem vypořádání dluhy založené smlouvami o překlenovacím úvěru uzavřenými se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s., a Modrou pyramidou stavební spořitelnou, a. s., a dále dluh založený smlouvou o půjčce, kterou žalobce uzavřel dne 5. 2. 2008 se svým bratrem; jednalo se o závazek převzatý žalobcem se souhlasem žalované a jeho účelem byl nákup vozidla zn. Škoda Octavia. Bratr žalobce vypověděl, že o něm žalovaná věděla, nevzpomněl si však, zda s ním souhlasila, sama žalovaná se však v průběhu řízení přihlásila k tomu, že žádala shodně s žalobcem jeho vypořádání, tudíž jde o dluh společný. Soud přikázal do výlučného vlastnictví žalobce pohledávky a dluhy založené smlouvou o překlenovacím úvěru, kterou účastníci uzavřeli s Modrou pyramidou stavební spořitelnou, a. s., neboť to oba účastníci shodně navrhli. Taktéž mu byl přikázán dluh ze smlouvy o půjčce s jeho bratrem. Naopak žalované přikázal do jejího výlučného vlastnictví pohledávky a dluhy založené smlouvou o překlenovacím úvěru se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s., protože to shodně navrhli oba účastníci. Celková hodnota majetku v zaniklém SJM činila 369 376 Kč. Tato hodnota se zvyšuje o vnosy ze SJM účastníků do výlučného majetku žalované, jejichž celková výše činila 2 330 000 Kč. Součástí SJM byl též závazek žalobce, který přistoupil ke smlouvě o poskytnutí hypotečního úvěru uzavřené dne 22. 12. 2013 s Českomoravskou hypoteční bankou, a. s., k závazku žalované založenému touto smlouvou. Jakkoliv tento závazek byl s ohledem na zúžení SJM původně mimo režim SJM, dluh žalobce vzniklý přistoupením vyloučen ze SJM nebyl, když s přistoupením souhlasila žalovaná. Jestliže byl splněn dluh ve výši 1 530 000 Kč náležející do SJM účastníků, šlo o vnos ze SJM účastníků do výlučného majetku žalované, neboť účelem peněžních prostředků bylo nabytí předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované. Ostatně závazek zaplatit za předmětné nemovitosti příslušel výlučně žalované a nebyl součástí SJM účastníků. Totéž pak platí pro částku 306 000 Kč, kterou účastníci řízení vynaložili ze SJM ke splnění dluhu žalované. Při zohlednění vnosu činila hodnota majetku v zaniklém SJM 2 699 376 Kč, pročež by každému z účastníků měla na vypořádání připadnout hodnota 1 349 688 Kč. S ohledem na rozdělení hodnot a vnosu do výlučného vlastnictví žalované, jakož i závazky účastníků, činí vypořádací podíl žalobce 1 191 693 Kč.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, č. j. 21 Co 228/2016-371, odmítl odvolání žalobce proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že ze zaniklého SJM účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobce zůstatek na účtu č. 479128793/0300 na jméno žalobce ve výši 5 724,35 Kč, na účtu č. 2370090462/0300 na jméno žalobce ve výši 2 293,01 Kč, na účtu č. 513430001/5500 na jméno žalobce ve výši 646,13 Kč, na účtu č. 5134300028/5500 na jméno žalobce ve výši 990,10 Kč, movité věci blíže ve výroku specifikované v celkové hodnotě 65 000 Kč, podnik žalobce IČ: 76403149 s nulovou hodnotou, osobní automobil zn. Škoda Octavia, RZ: 1SM9824, v hodnotě 200 000 Kč, dluh ve výši 340 000 Kč ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 5. 12. 2008 s bratrem žalobce, dluh ve výši 142 295,17 Kč z úvěru poskytnutého Stavební spořitelnou Modrá pyramida, a. s., smlouvou o úvěru č. 94-20244440/8060, a do výlučného vlastnictví žalované přikázal zůstatek na účtu č. 131588641/0300 na jméno žalované ve výši 7 120 Kč, na účtu č. 234294216/0300 na jméno žalované ve výši 54,01 Kč, dluh ve výši 127 000 Kč z úvěru poskytnutého Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s., smlouvou o úvěru č. 94-20244440/8060 (první výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku 443 908 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (druhý výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
V odůvodnění se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že předmětem vypořádání SJM účastníků jsou zůstatky na účtech ve zjištěné výši, dále movité věci v celkové hodnotě 65 000 Kč, podnik žalobce s nulovou hodnotou, osobní automobil v hodnotě 200 000 Kč, dále závazek ze smlouvy o půjčce s bratrem žalobce ve výši 340 000 Kč a závazky z úvěrů ve výši 127 000 Kč a ve výši 142 295,17 Kč a nakonec vnosy ze SJM do výlučného majetku žalované z překlenovacích úvěrů ve výši 126 032,50 Kč, 144 000 Kč a 224 000 Kč. Rovněž předmětem vypořádání SJM jsou splátky na úhradu hypotečního úvěru ve výši 306 000 Kč. Soud prvního stupně správně nepřihlédl k dalším movitým věcem, když řízení bylo zkoncentrováno, ani k tvrzenému vnosu z výlučného majetku žalované do SJM za účelem koupě vozidla zn. Opel Astra, které již ke dni zániku SJM neexistovalo. Oproti soudu prvního stupně však uzavřel, že předmětem vypořádání SJM nebyl podnik žalované a prostředky z penzijního pojištění obou účastníků, neboť žalobce při jednání výslovně uvedl, že na vypořádání podniku žalované netrvá, a neboť oba účastníci navrhli, aby si každá ze stran své penzijní připojištění ponechala. Spornou byla především otázka, zda byl hypoteční úvěr, jehož prostřednictvím byla zaplacena kupní cena nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalované, doplacen z prostředků náležejících do SJM účastníků či z výlučných prostředků žalobce, tedy zda se jednalo o vnos ze SJM účastníků do výlučného majetku žalované. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že částka 1 530 000 Kč, kterou žalobce použil na doplacení předmětného hypotečního úvěru a kterou získal na základě smlouvy o půjčce uzavřené se svým bratrem, byla vynaložena z výlučných prostředků žalobce, nikoliv z prostředků náležejících do SJM účastníků; tuto smlouvu totiž uzavřel sám žalobce bez souhlasu žalované, což vyplynulo z výpovědi uvedeného svědka, přičemž se nepochybně jedná o závazek, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům účastníků. Odvolací soud souhlasí s argumentací žalované, že hypoteční úvěr byl jejím výlučným závazkem a přistoupením žalobce k hypotečnímu úvěru, byť za trvání manželství, se tento závazek nestal součástí SJM, neboť jím nedošlo ke změně dohody obsažené v notářském zápisu, ale k založení nového právního vztahu, konkrétně dohody mezi účastníky, že dluh budou hradit společně, přičemž nelze přehlédnout tvrzení žalobce, že hypoteční úvěr byl doplacen z finančních prostředků v jeho výlučném vlastnictví. Vzhledem k tomu, že splacení hypotečního úvěru částkou 1 530 000 Kč bylo investicí z výlučného majetku žalobce do výlučného majetku žalované, nemůže se žalobce domáhat vypořádání této částky v rámci vypořádání SJM účastníků. Jelikož se každému z účastníků má na vypořádání dostat 236 266,215 Kč, činí výše vypořádacího podílu ve prospěch žalobce 443 908 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nesprávně posoudil dluh žalobce z půjčky od jeho bratra jako jeho výlučný závazek s tím, že jej uzavřel bez souhlasu žalované. Odvolací soud nezdůvodnil, na základě čeho dospěl k takovému závěru, nadto dospěl k opačným skutkovým zjištěním v rozporu s §213 odst. 2 občanského soudního řádu. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že žalovaná s půjčkou souhlasila, čemuž logicky odpovídá její žádost o předčasné splacení hypotečního úvěru. Měl-li odvolací soud jiný názor na charakter závazku, měl žalobce ve smyslu §118a odst. 2 ve spojení s §213b odst. 1 občanského soudního řádu poučit a dát mu prostor k doplnění skutkových tvrzení; opačný postup je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu (sp. zn. 33 Cdo 4513/2015, 23 Cdo 2497/2013, 30 Cdo 1225/2011, 22 Cdo 2125/2006, II. ÚS 1769/13, III. ÚS 1561/13, III. ÚS 729/00, IV. ÚS 321/07, I. ÚS 777/07, I. ÚS 3271/12). Odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu i ohledně řešení otázky hmotného práva, když dovodil, že (i) do SJM nespadá ani zčásti závazek z hypotečního úvěru, který svým přistoupením žalobce převzal rovněž za trvání manželství a po pořízení notářského zápisu, a že (ii) do SJM účastníků nespadá ani závazek žalobce z půjčky od jeho bratra převzatý za trvání manželství za účelem splacení společného hypotečního úvěru. Zdůrazňuje, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4408/2008 a 32 Odo 1082/2003 věci pořízené z půjčky, byť sjednané jen jedním z manželů a určené jen pro něj, v zásadě patří do SJM půjčitele a jeho manžela. Jestliže pak o půjčce a zapůjčených prostředcích žalovaná věděla a nic proti nim nenamítala, přinejmenším s nimi byla srozuměna, pak musela půjčka ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1387/2008) náležet do SJM účastníků. A i kdyby půjčka byla jeho výlučným závazkem, a nejednalo se tedy o vnos ze SJM na výlučný dluh žalované, měl odvolací soud ve shodě s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2437/2008 tento nárok přiznat z titulu bezdůvodného obohacení, případně jako regresní nárok podle §511 odst. 2 občanského zákoníku. S ohledem na zásadu iura novit curia není možné, aby soud nárok nepřiznal s tím, že účastník nárok nesprávně právně kvalifikoval (II. ÚS 1617/10). Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření plně ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu, který na základě řádně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně dospěl ke správným právním závěrům. Odvolací soud správně posoudil závazek žalobce ze smlouvy o půjčce jako výlučný závazek žalobce; tento závěr má oporu v provedeném dokazování. Že se jednalo o výlučné prostředky žalobce, uvádí v žalobě, tak i ve vyjádření ze dne 23. 8. 2012. Odpovídá to i skutečnosti, že žalobce nezahrnul půjčku od svého bratra do výčtu závazků v žalobě náležejících do SJM. Stejně tak do SJM nespadá ani zčásti závazek z hypotečního úvěru, ke kterému žalobce přistoupil, když se jednalo o dobrovolný akt žalobce. Žalovaná nesouhlasí s tím, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné a že měl odvolací soud žalobce poučit. Žalobce byl obeznámen s tímto možným právním názorem od počátku řízení, když obdobným způsobem žalovaná argumentovala; nadto řízení bylo zkoncentrováno, takže případné poučení odvolacího soudu by nemohlo vést k jinému výsledku. Žalovaná se neztotožňuje ani s tím, že by měl odvolací soud případně nárok žalobce přiznat z titulu bezdůvodného obohacení, neboť takový nárok nelze v řízení o vypořádání SJM vypořádat. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání je zčásti přípustné a zároveň i důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Z důvodů procesní ekonomie se dovolací soud nejprve zabýval otázkami přípustnosti dovolání, jimiž dovolatel rozporoval nesprávné právní posouzení otázky procesního práva.
Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné, tuto námitku však nespojuje s tím, že by bylo rozhodnuto překvapivě, tedy odvolací soud rozhodl o nároku způsobem, který nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (dostupný na www.nsoud.cz )], nýbrž tuto výhradu spojuje s pochybeními odvolacího soudu v rámci zjišťování skutkového stavu podle §213 a násl. o. s. ř.; poukazuje přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i judikaturu Ústavního soudu.
Ačkoliv pochybení při zjišťování skutkového stavu jsou ve své podstatě vadou řízení, dovolatel obsahově dovoláním vystihuje obsah otázky procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]; dovolací soud shledal v této otázce dovolání přípustným a zároveň důvodným, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud předesílá, že v rámci své přezkumné činnosti (§241a odst. 1 o. s. ř.) není oprávněn přezkoumávat zjištěný skutkový stav, a proto přezkumnou činnost zaměřil toliko na otázku, zdali odvolací soud dospěl nepřípustně k jinému skutkovému stavu než soud prvního stupně, či nikoliv [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 921/2017, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Podle §213 odst. 1 až 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), uvedl, že „skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle §122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura (viz zejména Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 64/66, R 92/68, Soudní judikatura 11/2001), tak i doktrína (viz kupř. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: 2003, s. 967) pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti (§115, §214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§122 odst. 1, §211, §213 o. s. ř.) v občanském soudním řízení interpretují ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval“ [rovněž např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, či ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Obdobně se i z judikatury Nejvyššího soudu podává, že zásada nevázanosti odvolacího soudu skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. To znamená, že odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat dokazování jako celek [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007 (dostupný na www.nsoud.cz )]. V případě, že soud prvního stupně sice důkaz provedl, avšak při hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) jej pominul, žádná skutková zjištění z něho neučinil a ohledně zjišťované skutečnosti v rozporu s §132 o. s. ř. vyšel z ostatních provedených důkazů, je odvolacímu soudu zakázáno, aby takový důkaz považoval bez dalšího za zdroj pro svá skutková zjištění. Odvolací soud je podle §213 odst. 3 o. s. ř. povinen zopakovat soudem prvního stupně pominutý důkaz; způsobilým podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu může být jen takový důkaz, který odvolací soud provedl znovu stejným způsobem, jako by před soudem prvního stupně nebyl vůbec proveden [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2236/2008 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Aktuálně pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5421/2016 (dostupném na www.nsoud.cz ), uvedl: „Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav může doznat v odvolacím řízení změn v důsledku odchylného hodnocení již provedených důkazů. Odvolací soud je, stejně jako soud prvního stupně, instancí i skutkovou, což odpovídá tomu, že odvolací řízení upravené občanským soudním řádem je založeno na apelačním systému (ve sporném řízení na systému neúplné apelace). Odvolací soud, aniž by byl vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, může dospět k jinému skutkovému závěru, a tedy i k odlišnému právnímu posouzení věci. K tomu, aby tak mohl učinit, musí ovšem buď opakovat důkazy provedené již soudem prvního stupně, vyjma důkazů listinných, anebo doplnit dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu (§213 odst. 2, 3 a 4 část věty před středníkem o. s. ř.). Konstantní judikatura dovolacího soudu reflektuje postavení odvolacího soudu v procesu dokazování v řadě rozhodnutí, v nichž akcentuje povinnost odvolacího soudu provést dokazování tehdy, pokud se odvolací soud hodlá odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně, popřípadě, chce-li jinak než soud prvního stupně hodnotit již provedené důkazy (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 11/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3021/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3242/2011). Obdobně se k této problematice vyjadřuje i Ústavní soud (srovnej nálezy ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14; nálezy jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz).“
V dané věci soud prvního stupně učinil na základě provedeného dokazování skutkové zjištění o tom, že žalovaná souhlasila s půjčkou žalobce ve výši 1 530 000 Kč, kterou si měl vzít od svého bratra. Vyšel z výslechu bratra žalobce, který vypověděl, že o půjčce žalovaná věděla, nevzpomněl si však, zda s ním souhlasila, soud rovněž zdůraznil, že sama žalovaná se však v průběhu řízení přihlásila k tomu, že jde o společný dluh a žádala shodně s žalobcem jeho vypořádání; pročež závazek z půjčky náleží do SJM účastníků. Oproti tomu odvolací soud, aniž by v rámci odvolacího řízení provedl jakékoliv dokazování, uzavřel, že se nejedná o společný závazek, nýbrž o výlučný závazek žalobce. Smlouvu o půjčce totiž neuzavřeli oba účastníci společně, ale uzavřel ji sám žalobce bez souhlasu žalované, což vyplynulo z výpovědi uvedeného svědka, přičemž se nepochybně jedná o závazek, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům účastníků.
Existence souhlasu manžela se závazkem druhého manžela je otázkou skutkovou, a nikoliv právní, tudíž se zjišťuje zásadně v procesu dokazování. Odvolací soud sice shledal absenci souhlasu žalované s dluhem žalobce vůči jeho bratrovi, k tomuto skutkovému závěru však nedospěl způsobem předpokládaným v §213 o. s. ř., nýbrž bez provedení jakéhokoliv dokazování. Jeho postup byl rovněž rozporný s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu, přičemž tato vada mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, pročež dovolací důvod nesprávného právního posouzení otázky procesního práva byl uplatněn právem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Závěr odvolacího soudu, že finanční prostředky získané z půjčky od bratra žalobce a použité na splacení hypotečního úvěru nemohly být vnosem na výlučný závazek žalobkyně (hypoteční úvěr), by ostatně nemohl obstát ani v případě, že by byl správným závěr odvolacího soudu, že závazek z půjčky žalobce vůči jeho bratru je vskutku výlučným závazkem žalobce.
Podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že společné jmění manželů k věcem vzniká jejich pořízením za trvání manželství (není-li omezeno smlouvou o zúžení rozsahu SJM podle §143a obč. zák.) ze zdrojů společného jmění manželů. Takovými zdroji jsou – vedle jiných příjmů – i prostředky získané výlučně některým z manželů, ledaže by šlo o zdroje taxativně uvedené v §143 odst. 1 písm. a) obč. zák., tj. o dědictví, dary, majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství, anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Proto věci pořízené z půjčky, byť sjednané jen jedním z manželů a určené jen pro něj, v zásadě patří do společného jmění manželů – půjčitele a jeho manžela [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2345/2003 (uveřejněný pod č. C 2 296 v Souboru), či ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1387/2008 (uveřejněný pod č. C 8 309 v Souboru)].
V usnesení ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2044/2010 (dostupném na www.nsoud.cz ), pak dovolací soud uzavřel, že součástí SJM jsou prostředky získané některým z manželů půjčkou nebo úvěrem, a stejně tak i majetkové hodnoty za tyto prostředky získané [srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1326/2012 (dostupný na www.nsoud.cz ), či ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1480/2013 (uveřejněný pod č. C 14 438 v Souboru)].
Pro poměry souzené věci z toho vyplývá, že i kdyby půjčka žalobci poskytnutá jeho bratrem byla jeho výhradním závazkem, prostředky z této půjčky nabyté by byly součástí společného jmění manželů. Nemůže proto obstát závěr odvolacího soudu, že by tyto prostředky nemohly tvořit tzv. vnos ze společného jmění manželů na výhradní majetek jen jednoho z manželů.
Ohledně námitky žalobce ohledně právního režimu hypotečního úvěru podle smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 22. 12. 2003, ve znění dodatku č. 1 ze dne 4. 11. 2004, není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se měla příznivě projevit do poměrů žalobce, neboť předmětem vypořádání SJM účastníků tento dluh není a tato otázka není ani rozhodná pro existenci tvrzeného vnosu ze SJM na výlučný závazek žalované, který žalobce v tomto řízení uplatnil a jehož přiznání se domáhá i v rámci tohoto dovolání.
Obdobně se dovolací soud nezabýval námitkou žalobce, že odvolací soud měl případně překvalifikovat nárok žalobce na vypořádání vnosu na nárok z bezdůvodného obohacení, když s ohledem na předchozí argumentaci je již tato otázka irelevantní.
Dovolání žalobce do výroku I. rozsudku odvolacího soudu není objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť proti výroku odvolacího soudu o odmítnutí odvolání je přípustný jiný opravný prostředek, a sice podle §229 odst. 4 o. s. ř. žaloba pro zmatečnost. Tento výrok rozhodnutí přitom není propojen s ostatními částmi rozhodnutí odvolacího soudu o vypořádání SJM, pročež se na něj derogační účinky tohoto rozhodnutí dovolacího soudu nevztahují.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl.
Protože rozsudek odvolacího soudu vyjma výroku I. spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu vyjma výroku I. zrušil a podle §243e odst. 2 o. s. ř. věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5768 v Souboru)].
V další fázi řízení bude na odvolacím soudu, aby při zjišťování skutkového stavu postupoval zákonem předvídaným způsobem, přičemž bez ohledu na závěr ohledně právní povahy závazku z půjčky od bratra žalobce nepomine tu skutečnost, že finanční prostředky získané jak ze společného závazku, tak i z výlučného závazku žalobce tvoří součást společného jmění manželů, tudíž tyto společné prostředky následně použité na výhradní majetek jednoho z manželů mohou být investicí, jejíž náhrady se lze po zániku SJM v rámci jeho vypořádání domáhat.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že žalované byla pro řízení ustanovena zástupkyně JUDr. Lenka Králová, advokátka se sídlem v Pískové Lhotě, Poděbradská 4. V dalším řízení se bude odvolací soud s ohledem na §28 odst. 6 a §31 odst. 2 o. s. ř. zabývat i otázkou, zdali je žalovaná nadále uvedenou zástupkyní zastupována, popřípadě bude na tuto procesní situaci adekvátně reagovat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu