ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4122.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4122/2017-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Domov pro seniory Chlumec, příspěvková organizace , se sídlem v Chlumci, Pod Horkou 85, PSČ 403 39, IČO 44555296, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem, se sídlem v Praze 9, Poříčská 2082/41, PSČ 190 16, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, IČO 41197518, o zaplacení částky 261 167,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 339/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2017, č. j. 29 Co 447/2016-261, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 13. července 2016, č. j. 12 C 339/2015-226, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 261 167,50 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. března 2017, č. j. 29 Co 447/2016-261, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku, zda lze analogicky aplikovat úhradovou vyhlášku č. 475/2012 Sb. za poskytnutou zdravotní péči v pobytových zařízeních sociálních služeb. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která sice byla dovolacím soudem vyřešena, ale měla by být posouzena jinak. Dovolatelka nesouhlasí s právními závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, a ve své navazující judikatuře, z nichž vycházel odvolací soud. Podle názoru dovolatelky nebyla problematika tzv. „úhradových dodatků“ s konečnou platností vyřešena, a to s ohledem na tři ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu.
V dalším dovolatelka vznesla argumenty, kterými se snaží zpochybnit právní závěry dovolacího soudu přijaté v citovaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1988/2014 a navazující judikatuře. Dovolatelka má za to, že zákonodárce stanoví odlišný právní režim pro zdravotnická zařízení a zařízení sociálních služeb. Dovozuje tak z ustanovení §17 a §17a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v nichž je samostatně upraven postup při poskytování zdravotní péče pojištěncům a postup při poskytování ošetřovatelské a rehabilitační péče pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb s pobytovými službami. Dovolatelka dále odkázala na ustanovení §11 odst. 8 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), z něhož dovozuje, že na poskytovatele sociálních služeb se vztahují „pouze“ povinnosti stanovené poskytovateli v §45 odst. 1, odst. 2 písm. n), §51 odst. 1 a §53 odst. 1 tohoto zákona.
Dovolatelka nesouhlasí s použitím analogie v dané věci, což mj. dovozuje z úhradové vyhlášky č. 475/2012 Sb. stanovící hodnotu bodu pro rok 2013, jejíž ustanovení §1 obsahuje výčet subjektů, jimž je hrazena zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění, a tento výčet je taxativní. Analogii tak nelze podle názoru dovolatelky použít.
Další námitka dovolatelky směřuje k zařazení poskytnutých služeb do odbornosti 913, s čímž nesouhlasí, když podle jejího názoru by se mělo jednat spíše o odbornost 925, což měl v řízení posoudit znalec z oboru sociálních či zdravotních služeb.
Analogii nelze podle dovolatelky použít ani s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. Pl.ÚS 19/16, kterým bylo zrušeno ustanovení §4 odst. 2 a příloha č. 1, část B) bod 2. písm. b) vyhlášky č. 273/2015 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2016, ve slovech „a e)“, když v tomto nálezu Ústavní soud shledal zrušenou část úhradové vyhlášky pro rok 2016 jako protizákonnou a protiústavní.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 18. července 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, kterým zamítl návrh na zrušení shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, a ztotožnila se se závěry tohoto nálezu, které vyvracejí názor dovolatelky, že by sporná otázky úhrady zdravotní péče poskytované v pobytových zařízeních sociálních služeb měla být posouzena jinak. Žalovaná navrhla odmítnutí, event. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas osobou k tomu oprávněnou, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodování rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud neshledává dovolání přípustným, neboť neshledává žádný důvod, aby dovolatelkou předestřenou právní otázku posoudil jinak než v rozsudku ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014. Nejvyšší soud v tomto rozsudku přijal a odůvodnil závěr, že není věcného důvodu, aby v případě chybějícího smluvního ujednání nebyly u zařízení sociálních služeb poskytujících zdravotnickou péči aplikovány podmínky úhrad, kterou jsou stanoveny závazným právním předpisem pro poskytování srovnatelné zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních [srov. ustanovení §22 písm. c), e) zákona o veřejném zdravotním pojištění]. Pro období roku 2013 v nyní posuzované věci se jedná o vyhlášku č. 425/2012 Sb. stanovící hodnotu bodu pro rok 2013.
Nejvyšší soud ze svých shora uvedených závěrů vycházel i v další navazující judikatuře – např. v usnesení ze dne 28. června 2016, sp. zn. 23 Cdo 3520/2015, usnesení ze dne 28. června 2016, sp. zn. 23 Cdo 207/2016, rozsudku ze dne 29. června 2016, sp. zn. 32 Cdo 305/2016, rozsudku ze dne 29. června 2016, sp. zn. 32 Cdo 3522/2015, usnesení ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2930/2016, rozsudku ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. 32 Cdo 2931/2016, usnesení ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2500/2016, rozsudku ze dne 12. září 2016, sp. zn. 32 Cdo 2856/2016, usnesení ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 23 Cdo 4151/2016, rozsudku ze dne 20. června 2017, sp. zn. 23 Cdo 3709/2016, a dalších.
Správnost jeho právních závěrů potvrdil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. července 2017. sp. zn. IV. ÚS 2545/16, kterým rozhodl o ústavní stížnosti poskytovatele sociálních služeb, jenž se domáhal zrušení shora citované rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, tak, že ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval, že zákonodárce zjevně rozhodl určitou část právních vztahů regulovat a zajistit financování určitého druhu péče z prostředků zdravotního pojištění [doplněním §17a, resp. §22 písm. e) do zákona o veřejném zdravotním pojištění], ale neučinil tak důsledně a komplexně. Obsah zvláštních smluv uzavíraných podle §17a zákona o veřejném zdravotním pojištění není přesně upraven, stejně tak postup, jak určit cenu plnění v situaci, kdy se strany smlouvy na ceně nedohodnou. Vzhledem k výše uvedené specifické povaze smluv i povaze plnění, jakož i s ohledem na to, že zákonodárce obdobné vztahy týkající se poskytování zdravotní péče reguluje nepoměrně podrobněji, včetně zmocnění pro vydání prováděcího předpisu (úhradové vyhlášky), lze dovodit, že právní úprava není s ohledem na předmět regulace a postup normotvůrce v obdobných případech komplexní a obsahuje mezery. Ústavní soud v tomto nálezu dospívá k jednoznačnému závěru, že nelze při snaze o hledání spravedlivého určení ceny poskytnutého plnění ústavně vyloučit též analogické použití předpisu, který se na daný vztah nevztahuje přímo, ale upravuje oblast účelem a cílem regulace obdobnou.
Dovolání žalobkyně proto není přípustné a Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. září 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu