ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1013.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1013/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně PharmDr. O. Ř. , P., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, jako právní nástupkyně po RNDr. B. K., zemřelé dne 7. 6. 2016, naposledy P., proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 117/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 20 Co 223/2015-336, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2015, č. j. 20 Co 223/2015-336, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, č. j. 3 C 117/2013-298, udělil za žalovanou souhlas s uzavřením dohody o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 407/8, č. 407/27, č. 654/2, č. 654/3, č. 462, č. 3687/6, č. 459, č. 414/1 a č. 414/5 v kat. území H. B. k uspokojení restitučního nároku žalobkyně (částečně jako oprávněné osoby a částečně jako dědičky po oprávněné osobě) na převod náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), v hodnotě 482.273,55 Kč za pozemky, které jí nelze vydat, plynoucího z rozhodnutí pozemkového úřadu a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované částku 3.196,45 Kč; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná (resp. její právní předchůdce Pozemkový fond ČR - dále jen „Fond“) postupovala při uspokojování restitučního nároku právní předchůdkyně žalobkyně liknavě a svévolně, jak dovodily soudy obou stupňů v předcházejícím řízení vedeném mezi týmiž účastníky u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 12/2011, v němž byl její nárok na převod náhradních pozemků trvající více než 20 let uspokojen pouze částečně, a že právní předchůdkyni žalobkyně proto svědčí právo na převedení náhradních pozemků podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006. Ohledně pozemků požadovaných žalobkyní soud zjistil, že jsou ve vlastnictví České republiky a že žalovaná k nim má právo hospodaření, přičemž pozemky parc. č. 407/8, č. 407/27, č. 414/1 a č. 414/5 jsou evidovány jako orná půda, pozemky parc. č. 459 a č. 462 jako trvalý travní porost, pozemky parc. č. 654/2 a č. 654/3 jako ostatní plocha, jiná plocha, a pozemek parc. č. 3687/6 jako ostatní plocha, manipulační plocha, a že v platném územním plánu, jenž nabyl účinnosti dne 23. 10. 2014, jsou pozemky parc. č. 407/8 a č. 407/27 vymezeny jako „návrhová plocha, bydlení v rodinných domech městské a příměstské“, pozemky parc. č. 654/2, č. 654/3 a č. 3687/6 jako „přestavbová plocha, bydlení v rodinných domech městské a příměstské“, pozemky parc. č. 414/1, č. 414/5, č. 459 a č. 462 jako „stabilizovaná plocha, plocha zemědělská, přičemž současně s uvedeným využitím jsou části těchto pozemků součástí lokálního biokoridoru jako součásti územního systému ekologické stability, jenž je zařazen mezi veřejně prospěšná opatření (pro která lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit). Při stanovení ceny náhradních pozemků soud prvního stupně odkázal na ustanovení §28a zákona o půdě, podle nějž se náhrady poskytují v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Vyšel ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. V. Bártla a z jeho výpovědi před soudem, který je všechny ocenil částkou 485.470,- Kč jako pozemky zemědělské (neboť nebyla zpracována vyšší forma plánování než územní plán), a nikoliv ze závěrů právní předchůdkyní žalobkyně předloženého znaleckého posudku znalce Jana Jelínka, jenž je ocenil částkou 467.490,- Kč, ani ze závěrů žalovanou předloženého znaleckého posudku znalkyně Ing. Jany Jurákové a její výpovědi před soudem, která pozemky, jež byly vymezeny pro bytovou výstavbu, ocenila jako stavební podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a celkovou cenu všech pozemků určila částkou 1.891.702,- Kč. Soud prvního stupně na základě výpovědi znalce Ing. V. Bártla dovodil, že územní plán ještě neznamená, že na předmětných pozemcích dojde k realizaci bytové výstavby, a uzavřel, že vydání právní předchůdkyní žalobkyně požadovaných pozemků nebrání ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“), a ustanovení §2 odst. 1 písm. l) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) - dále jen „zákon č. 183/2006 Sb.“, jež citoval. Současně právní předchůdkyni žalobkyně uložil povinnost zaplatit žalované částku 3.196,45 Kč tak, aby na její straně nedošlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalované.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 11. 2015, č. j. 20 Co 223/2015-336, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se s jeho právním názorem, že žalovaná postupovala při uspokojování restitučního nároku právní předchůdkyně žalobkyně trvajícího 20 let liknavě a svévolně, nepřisvědčil mu však v závěru, že ohledně některých pozemků neexistuje překážka k jejich převodu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., a nesouhlasil ani s oceněním pozemků. Podle odvolacího soudu vyplývá z územního plánu záměr vybudovat na pozemcích bydlení městského a příměstského typu, takže „půjde patrně o určitý druh obytné zóny, která bude mít předem daný architektonický řád, v jehož rámci je třeba počítat s příslušnou komunikační sítí (ve smyslu příjezdových a propojovacích cest)“. Pokud by tomu tak skutečně mělo být, pak by se ve vztahu k některým z pozemků jednalo o pozemky určené územním plánem k zastavění stavbami dopravní infrastruktury, což by je vylučovalo z použití jako pozemků náhradních podle zákona o půdě. Odvolací soud proto nebyl – jak výslovně uvedl - za daného stavu „schopen posoudit správnost závěru okresního soudu o tom, že neexistuje překážka, pro kterou by nebylo možné pozemky převést“, takže touto otázkou se bude muset soud prvního stupně „zaobírat důkladněji“, a svůj závěr řádně zdůvodnit; jeho rozhodnutí je tak v této části prozatím nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stran ocenění právní předchůdkyní žalobkyně vybraných pozemků odvolací soud především poukázal na to, že na danou věc nedopadá ustanovení §28a zákona o půdě, z něhož vycházel soud prvního stupně, nýbrž ustanovení §11a odst. 13 tohoto zákona, podle kterého mimo jiné platí, že pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Územní plán je totiž součástí územně plánovací dokumentace, jak plyne z ustanovení §2 odst. 1 písm. n) zákona č. 183/2006 Sb. Pokud tedy byly některé pozemky územním plánem, tj. územně plánovací dokumentací, určeny ke stavbě rodinných domů (případně ke stavbě silničního obchvatu, jak plyne ze znaleckého posudku znalce Ing. Bártla), bylo nutné je ocenit jako stavební. K tvrzení právní předchůdkyně žalobkyně, že náhradní pozemky nemohou být oceněny jako stavební, protože by se jednalo o nerovnováhu ve vztahu k pozemkům odňatým, odvolací soud uvedl, že rozhodující pro ocenění odňatých pozemků je jejich charakter, jaký měly v době jejich přechodu na stát. V té době šlo o pozemky patřící do zemědělského půdního fondu a jen proto se také mohla právní předchůdkyně žalobkyně úspěšně domáhat svého restitučního nároku podle zákona o půdě. Je proto správné, že tyto pozemky byly pro účely výše restitučního nároku oceněny jako zemědělské, a není naopak významné, že se později, již jako vlastnictví státu, staly případně pozemky stavebními. Námitce žalované, že právní předchůdkyni žalobkyně nelze uložit povinnost zaplatit na vyrovnání rozdílu mezi hodnotou restitučního nároku a hodnotou „vydaných pozemků“, nepřisvědčil s odůvodněním, že „jde o rozumné řešení naplňující smysl zákona o půdě“ za situace, kdy rozdíl v hodnotách je půl procenta.
Proti usnesení odvolacího soudu podala právní předchůdkyně žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. a za důvodné podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž podle jejího názoru napadené usnesení závisí na vyřešení následujících otázek (hmotného a procesního práva), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:
1) „Zda byly splněny podmínky, aby odvolací soud mohl ve věci rozhodnout bez nařízení jednání?“
2) „Má skutečnost, že soud I. stupně se v odůvodnění nevypořádal s otázkou, která nebyla stranami k posouzení vznášena, a která by neměla na způsob rozhodnutí vliv, za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí?“
3) „ Představuje závěr odvolacího soudu o tom, že z územního plánu vyplývá záměr vybudovat na předmětných pozemcích bydlení městského a příměstského typu, a že patrně tedy půjde o určitý druh obytné zóny, která bude mít předem daný architektonický řád, v jehož rámci je třeba logicky počítat s příslušnou komunikační sítí ve smyslu příjezdových a propojovacích cest, a že tedy pravděpodobně půjde o pozemky určené územním plánem k zastavění stavbami dopravní infrastruktury, vlastní skutková zjištění odvolacího soudu ?“
4) „Pokud původní pozemky žalobkyně, které státem byly odebrány jako pozemky zemědělské, ale u kterých bylo z důvodu jejich lokality jisté jejich budoucí zastavění městskou zástavbou, byly oceněny jako pozemky zemědělské, mají být náhradní pozemky, které jsou v katastru nemovitostí evidované jako pozemky zemědělské, a u kterých z důvodu územního plánu přichází v úvahu jejich budoucí zastavění stavbami pro bydlení, oceněny jako pozemky zemědělské?“
Žalobkyně nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že pokud má na některých pozemcích dojít k výstavbě obytné zóny, jsou tyto pozemky určeny územním plánem k zastavění stavbami dopravní infrastruktury, a že je tedy dána překážka jejich převodu na oprávněnou osobou podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. Takový výklad tohoto ustanovení je podle ní nesprávný, na zjištěný skutkový stav věci nedopadá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1373/2000) a je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle které mají obecné soudy interpretovat restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, a ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2281/2012). Mimo to odvolací soud „tímto tvrzením provádí a doplňuje dokazování“, neboť z dokazování provedeného soudem prvního stupně nevyplývá závěr, že předmětné pozemky jsou územním plánem určené k zastavění stavbami dopravní infrastruktury, a to ani ohledně plánování (existence) příjezdových nebo propojovacích cest nebo komunikačních sítí ani ohledně předem daného architektonického řádu těchto pozemků nebo existencí obytných zón; jeho rozhodnutí je tak v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 366/2009, a ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009. Dále dovolatelka namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně je přezkoumatelné, neboť se otázkou převoditelnosti jí vybraných pozemků zabýval, přičemž ze strany žalované nebyla v řízení vznesena námitka, že převodu pozemků brání překážka uvedená v ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., která by měla spočívat v plánované výstavbě staveb pro bydlení. Odvolací soud tak podle dovolatelky dospěl k absurdnímu závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný proto, že se v něm soud nevypořádal s námitkami, které „v řízení nezazněly“, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1490/2009, a ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 987/2011), případně může jít o otázku, která v ní dosud nebyla vyřešena. Nesprávný a „extrémně protirestituční“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, v němž bylo vysloveno, že hodnota náhradních pozemků, vyplývajících z jejich velikosti, lokalizace a kvality, se co má nejvíce přiblížit součastné hodnotě původních pozemků) je podle dovolatelky právní názor odvolacího soudu ohledně ocenění požadovaných pozemků, neboť mechanicky a formalisticky aplikuje ustanovení §11a odst. 13 zákona o půdě, přičemž však přehlíží, že její situace odpovídá skutkovým okolnostem, z nichž Nejvyšší soud vycházel v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2281/2012, neboť o uspokojení svého restitučního nároku usiluje po dobu více než 20 let, přičemž však náhradní pozemky byly určeny k zastavění pro bydlení až územním plánem, jenž účinnosti nabyl dne 23. 10. 2014. Skutečnost plynutí času tak působí v její neprospěch a žalovaná získává prospěch ze svého protiprávního chování spočívajícího v liknavosti a otálení s uspokojováním jejího restitučního nároku. Dále dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013, z nějž vyplývá, že pokud právnímu předchůdci oprávněné osoby byly státem zabaveny lukrativní pozemky, jejichž budoucí zastavění a tedy i nárůst ceny bylo s ohledem na jejich polohu jisté, a oprávněná osoba usiluje o získání pozemků svým charakterem podobných, tj. zemědělských pozemků, které se v budoucnu mají stát pozemky stavebními, je třeba ocenit nevydané původní pozemky a náhradní pozemky vždy stejně, tj. buď jako stavební nebo jako zemědělské, z čehož dovozuje, že byly-li původní pozemky oceněny jako zemědělské, měly by být takto oceněny i pozemky náhradní [v tomto ohledu dále poukázala na judikaturu Ústavního soudu, která opakovaně vyslovila názor, že restituční zákony mají být ve vztahu k oprávněným osobám interpretovány co nejvstřícněji (viz nález ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12)]. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu rovněž to, že rozhodl bez nařízení jednání, čímž porušil zásadu přímosti a ústnosti při dokazování, a odňal jí tak právo na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu (nesprávně uvedeno soudu prvního stupně) změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrzuje, případně, aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že po podání dovolání bylo zjištěno, že původní žalobkyně RNDr. B. K. dne 7. 6. 2016 zemřela a že její právní nástupkyní, která dědictví po ní neodmítla, je její dcera PharmDr. O. Ř., rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2016, č. j. 28 Cdo 1013/2016-379, podle ustanovení §107 odst. 1 a 2 a §243b o. s. ř. tak, že v řízení bude na místě dosavadní žalobkyně RNDr. B. K. pokračováno s PharmDr. O. Ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (původní žalobkyní), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, a to ocenění náhradních pozemků v případě, kdy restituční nároky oprávněné osoby na vydání odňatých pozemků nebyly uspokojeny pro překážky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a kdy o těchto nárocích bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto před novelou zákona o půdě provedenou zákonem č. 131/2006 Sb., a na vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek může odvolací soud zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Protože při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, v případě uvedeném v odstavci 1 (tedy, že původní pozemky nelze vydat) pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona České národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Na žádost oprávněné osoby může být oprávněné osobě převeden i pozemek lesního půdního fondu s trvalými porosty, a to v ceně přiměřené ceně výměry a kvality původního pozemku. To vše v cenách ke dni 24. června 1991.
Podle ustanovení §28a zákona o půdě v témže znění, pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.
Podle ustanovení §11a zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006 do 31. 12. 2012, oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby (odstavec 1). Cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Ustanovení §6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se nepoužijí. Stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odstavce 11 (odstavec 13).
Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě, přičemž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením ceny pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka. Jinými slovy pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008), tedy má být zachována identita v charakteru pozemků tak, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, a dalších, Nejvyšší soud dále poukázal na to, že „zásada ekvivalence pozemku odňatého a pozemku náhradního byla pregnantně vyjádřena v zákoně o půdě v době jeho přijetí až do 14. 4. 2006, kdy byla zákonem č. 131/2006 Sb. přijata nová koncepce pro převody náhradních pozemků, jež je dnes obsažena v ustanovení §11a zákona o půdě. Podle ustanovení §11 odst. 2 platného v době přijetí zákona o půdě platilo, že oprávněné osobě náleželo právo bezúplatného převodu pozemků ve vlastnictví státu v přiměřené výměře a kvalitě, jako byly její původní pozemky. Původním pozemkem oprávněné osoby pak nesporně je míněn pozemek v době, kdy přešel na stát nebo právnickou osobu. Pokud dnes, ve znění platném od 14. 4. 2006, není toto hledisko výslovně zdůrazněno v ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě, jde zřejmě o zažitou praxi, podle níž na tomto základě se běžně a dlouhodobě postupuje při oceňování původních pozemků oprávněných osob pro účely převodů náhradních pozemků“.
Dovolací soud však ve své rozhodovací praxi také konstatoval, že v situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby), je třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016). Ohledně tohoto závěru se Nejvyšší soud přidržuje výkladových pravidel obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03.
V judikatuře soudů byl dále vysloven závěr, že oprávněná osoba (její dědic), jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního náhradního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení §11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., účinným od 14. 4. 2006 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
Není pochyb o tom, že v řízení o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření dohody (smlouvy) o bezúplatném převodu náhradních pozemků - v případě, kdy pozemkový úřad rozhodl v době po 14. 4. 2006 o uplatněném restitučním nároku oprávněné osoby (jejího dědice) tak, že pozemky nelze vydat pro překážky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě (z čehož podle §11a zákona o půdě vyplývá nárok této osoby na převod náhradních pozemků), a kdy bylo najisto postaveno, že žalovaná, resp. její právní předchůdce - Fond postupoval při uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby (dědice) liknavě či svévolně, přičemž oprávněná osoba požádala o převod náhradního pozemku až po účinnosti zákona č. 131/2006 Sb. - vychází soud při určení ceny náhradních pozemků z ustanovení §11a odst. 13 zákona o půdě, a že cena pozemků se v takovém případě stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014 - ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/2016).
V dané věci soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „tento spor má původ“ ve věci již pravomocně skončené a vedené u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 12/2011, v níž řízení bylo vedeno mezi stejnými účastníky, přičemž jeho předmětem bylo také uspokojení restitučních nároků žalobkyně, tehdy v celkové výši 519.291,85 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. 11. 2013, č. j. 5 C 12/2011-448, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2014, č. j. 26 Co 47/2014-509, bylo žalobě žalobkyně vyhověno a rozhodnuto o udělení souhlasu za žalovanou s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 930/20 (orná půda) v kat. území Havlíčkův Brod v ceně stanovené ke dni 24. 6. 1991 ve výši 37.018,30 Kč. Soudy obou stupňů dovodily, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, že její restituční nároky byly uspokojeny jen částečně, že žalobkyně sice byla aktivní a zúčastňovala se veřejných nabídek, že opakovaně požadovala poskytnutí náhrad, přesto však její nárok zůstal neuspokojený po dobu více než 20 let; proto uzavřely, že žalovaný Fond (žalovaná) postupoval vůči žalobkyni liknavě a svévolně.
Soud prvního stupně dále v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že skutkový závěr, že žalovaný vůči právní předchůdkyni žalobkyni postupoval liknavě a svévolně, je pro účastníky řízení a pro soud závazný, a je proto třeba z něho vycházet i při posuzování a rozhodování věci týkající se obdobného předmětu řízení a stejných účastníků, jak dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že nárok na vydání náhradních pozemků vznikl právní předchůdkyni žalobkyně na základě čtrnácti rozhodnutí pozemkového úřadu vydaných v letech 1993 - 2003, jež předložila již soudu prvního stupně. Z těchto rozhodnutí pozemkového úřadu se podává, že jejich předmětem byly nemovitosti, které přešly na stát podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), přičemž však v rozhodnutí ze dne 17. 8. 1998, č. j. PÚ 1325/91-Ra-AC, se uvádí, že nemovitosti přešly (zčásti) na stát výměrem ONV v Havlíčkově Brodě ze dne 7. 9. 1951, sp. zn. XI/1-198-11/7-1951, o vyvlastnění nemovitostí podle zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí. Ustanovení §20 odst. 1 tohoto zákona stanovilo, že nemovitosti a práva, kterých je třeba k uskutečnění jednotného hospodářského plánu anebo podrobného nebo zastavovacího plánu, jakož i provedení asanace, lze vyvlastnit, nedojde-li k dohodě, odstavec 4 tohoto ustanovení stanovil, že vyvlastnit lze ve prospěch státu, svazků lidové správy, státních, národních a komunálních podniků, podniků určených nebo zřízených k provozování zahraničního obchodu a mezinárodního zasilatelství nebo lidových družstev; ve prospěch jiných osob lze vyvlastnit, jde-li o stavbu zařazenou do jednotného hospodářského plánu nebo jde-li o asanační úpravu podle §17, odst. 4, přičemž o vyvlastnění i náhradě rozhodoval podle odstavce 6 tohoto ustanovení okresní národní výbor na návrh oprávněné osoby (odstavec 4).
Právní názor odvolacího soudu, že pro ocenění odňatých pozemků je rozhodující jejich charakter, jaký měly v době jejich přechodu na stát, je správný, nelze se však pro předčasnost ztotožnit s jeho závěrem, že všechny odňaté pozemky měly být pro účely výše restitučního nároku žalobkyně oceněny jako zemědělské. Byla-li totiž část pozemků vyvlastněna výměrem ONV v Havlíčkově Brodě ze dne 7. 9. 1951, sp. zn. XI/1-198-11/7-1951, podle zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, bylo zapotřebí z tohoto výměru zjistit, o které pozemky se jednalo, k jakým účelům byly vyvlastněny a kdy byly zastavěny stavbami. Okolnost, že v té době šlo o pozemky patřící do zemědělského půdního fondu, není sama o sobě - vzhledem ke shora uvedeným judikaturním závěrům - rozhodující, neboť byly-li by tyto pozemky určeny k zastavění, bylo by je nutno ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Významnou není ani skutečnost, že žalovaná (Fond) i tyto pozemky ocenila jako zemědělské, nýbrž rozhodující je skutečný stav (charakter) těchto pozemků ke dni odnětí státem původním vlastníkům. Přecenění nevydaných pozemků a doplnění dokazování vyžádáním znaleckého posudku přitom právní předchůdkyně žalobkyně navrhla již ve svém podání adresovaném soudu prvního stupně ze dne 12. 5. 2014 (viz čl. 216 spisu).
Teprve v závislosti na těchto zjištěních bude moci být najisto postaveno, zda žalovanou provedené ocenění odňatých pozemků je v souladu s ustanovením §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a pokud by tomu tak nebylo, bylo by nezbytné dokazování v tomto ohledu doplnit vyžádáním znaleckého posudku z oboru ekonomiky - ceny a odhady nemovitostí ohledně ceny pozemků určených k výstavbě (zástavbě). Jen za tyto pozemky by pak žalobkyně měla nárok na bezúplatné převedení zemědělských pozemků určených k zastavění, a to ve výměře odpovídající výměře odňatých zemědělských pozemků určených k zastavění, za ostatní odňaté zemědělské pozemky však žalobkyni mohou být bezúplatně jako náhradní převedeny jen pozemky zemědělské tak, aby byla zachována ekvivalence pozemků odňatých a pozemků náhradních.
Pokud pak jde o ocenění náhradních pozemků, lze souhlasit s postupem soudu prvního stupně, který usnesením ze dne 19. 5. 2014, č. j. 3 C 117/2013-225, ustanovenému znalci z oboru ekonomika - ceny a odhady nemovitostí Ing. V. Bártlovi uložil, aby cenu právní předchůdkyní žalobkyně požadovaných pozemků určil podle jejich současného stavu, avšak v cenách platných ke dni 24. června 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a že při určení jejich ceny ze závěrů tohoto znaleckého posudku vycházel. Je totiž třeba zohlednit jednak okolnost, že nárok na vydání náhradních pozemků vznikl právní předchůdkyni žalobkyně na základě zmíněných čtrnácti rozhodnutí pozemkového úřadu vydaných v letech 1993 - 2003, jimiž byl současně deklarován její nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků ve vlastnictví státu podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, a dále okolnost, že o převedení náhradních pozemků požádala poprvé již v roce 1993 a následně pak v letech 1994, 1996, 1997, 1998, 2000 a 2005 (jak to vyplývá z citovaných rozsudků Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. 11. 2013, č. j. 5 C 12/2011-448, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2014, č. j. 26 Co 47/2014-509), tedy před účinností zákona č. 131/2006 Sb. V tomto ohledu je možno poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2989/09, v němž se vyjádřil k aplikaci ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě před novelou provedenou zákonem č. 131/2006 Sb. a po této novele, jíž do tohoto zákona bylo vtěleno ustanovení §11a, se zřetelem k zákazu pravé zpětné účinnosti, a v němž připomněl závěr uvedený již v jeho předchozím nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 505/05, kde se uvádí: „Za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí právní úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační přístup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu“.
Shora uvedené okolnosti dané věci však odvolací soud nezohlednil a bez dalšího přisvědčil odvolací námitce žalované, že cena žalobkyní požadovaných pozemků má být určena podle ustanovení §11a odst. 13 zákona o půdě, a nikoliv podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006 (§28a zákona o půdě, tj. v cenách platných ke dni 24. června 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.).
Jen pro úplnost je možno uvést, že v daném případě nelze zcela aplikovat závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2281/2012, na nějž dovolatelka poukázala, neboť z obsahu spisu vyplývá, že všechny jí vybrané pozemky byly vymezeny k zastavění již územním plánem z roku 1995 a následně platným územním plánem účinným od 23. 10. 2014.
Pokud pak jde o pozemky parc. č. 654/2, č. 654/3, č. 414/1, č. 414/5 a č. 459 právní předchůdkyní žalobkyně vybrané, namítala žalovaná v odvolání, že je nelze vůbec převést, neboť tomu brání ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb.
Toto ustanovení stanoví, že podle tohoto zákona nebo zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné, s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle §3 odst. 4, §7 nebo §10 odst. 1, zemědělských pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury; v případě pochybností vydá na základě žádosti Státního pozemkového úřadu vyjádření příslušný úřad územního plánování. Touto zatím otevřenou otázkou se ovšem odvolací soud nezabýval, když v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil jen své vlastní úvahy a dedukce (s nimiž však právní předchůdkyně žalobkyně nesouhlasila), a výslovně uvedl, že není „schopen posoudit správnost závěru okresního soudu o tom, že neexistuje překážka, pro kterou by nebylo možné pozemky převést“, a že „jeho rozhodnutí je v této části prozatím nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů“ [§219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Namítala-li tedy žalovaná v odvolání, že tyto specifikované pozemky nelze vůbec převést, pak k tomuto svému tvrzení měla předložit vyjádření příslušného úřadu územního plánování, jak stanoví ustanovení §6 odst. 1 písm. b) část věty za středníkem zákona č. 503/2012 Sb.; samotné úvahy a dedukce odvolacího soudu na dané téma jsou bezcenné a nepředstavují „závěr“ a ani „vlastní skutková zjištění odvolacího soudu“, jak dovolatelka namítá.
Dovolací soud dále nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o nepřezkoumatelnosti této části rozhodnutí soudu prvního stupně. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – i přes jeho nedostatky vytýkané odvolacím soudem - vytvářelo dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná mohla v odvolání proti němu uplatnit odvolací důvody uvedené v ustanovení §205 odst. 2 o. s. ř., a proto nelze pokládat tento rozsudek za nepřezkoumatelný.
Není-li rozhodnutí soudu prvního stupně ani částečně nepřezkoumatelné a nebyl-li proto ani dán důvod k jeho zrušení podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., a současně nelze ze shora uvedených důvodů akceptovat právní názor odvolacího soudu, že na danou věc nedopadá ustanovení §28a tohoto zákona, ve znění účinném do 13. 4. 2006, z něhož vycházel soud prvního stupně, nýbrž ustanovení §11a odst. 13 zákona o půdě, přičemž otevřenou je i otázka ocenění části odňatých pozemků, je odvolacímu soudu třeba vytknout i to, že k projednání odvolání podaného žalovanou nenařídil jednání, neboť zásada ústnosti a přímosti ovládá i odvolací řízení, a proto se odvolání zásadně projednává při jednání (§214 odst. 1 o. s. ř.). Pakliže odvolací soud rozhodl bez nařízení odvolacího jednání, zatížil řízení zmatečnostní vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., která představuje porušení základních principů ovládajících řízení před soudem (srov. Občanský soudní řád, komentář, L. Drápal, J. Bureš a kol. C. H. BECK, r. 2009, str. 1937).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Vzhledem k tomu, že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami dovolatelky.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu