ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3249.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3249/2017-280
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně TIMAL, s.r.o. , IČO: 269 35 112, se sídlem v Jakubově u Moravských Budějovic 48, zastoupené Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, proti žalovaným 1) V. H. , Z., a 2) R. N. , Z., oběma zastoupeným JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 881/7, o zaplacení částky 650 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 14 EC 676/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2017, č. j. 21 Co 295/2016-256, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 21 465,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Juračky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. září 2016, č. j. 14 EC 676/2012-228, ve výroku pod bodem I ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 650 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl [dle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017; k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“], neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, tu jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Při řešení relevantní otázky hmotného práva [zda se právní poměr mezi účastníky vzniklý, jenž je kvalifikován jako závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, řídí výlučně občanskoprávními předpisy – zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), nebo zda jde o obchodní závazkový vztah (§261 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obch. zák.“], se odvolací soud – po opětovném prověření relevantních okolností o tom, zda žalovaní vstupovali do právního vztahu s žalobkyní jako podnikatelé – neodchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jíž Nejvyšší soud v dané věci shrnul již ve svém předchozím kasačním rozsudku ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2869/2015 (a z níž znovu srovnej zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, či rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, jež byly uveřejněny ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čísly 26/2004 a 40/2012).
Závěr odvolacího soudu o povaze vztahu účastníků respektuje, že ke kvalifikaci závazkového vztahu jako relativního obchodu (§261 odst. 1 obch. zák.) musí být splněny obě podmínky, tedy že jde o vztah mezi podnikateli a že při jeho vzniku – s přihlédnutím ke všem okolnostem – je zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti (k tomu opětovně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 1196/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Cdo 1138/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1323/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 843/2005, a ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2153/2010).
Argumentace dovolatelky, jež zde usuzuje na obchodní povahu závazku účastníků, není relevantní již proto, že v dané věci – po opětovném prověření všech okolností provázejících vznik posuzovaného závazku – bylo najisto postaveno, že žalovaní (fyzické osoby nezapsané do obchodního rejstříku, které v rozhodné době nepodnikaly na základě živnostenského oprávnění, ani na základě jiného oprávnění podle zvláštních předpisů; srov. §2 odst. 2 obch. zák.) do závazkového vztahu nevstupovali jako podnikatelé, ale toliko jako vlastníci disponující s věcí ve svém vlastnictví, již přenechali k dočasnému užívání jiné osobě (smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 7. 1. 2009, od níž později odstoupili). Tedy i pokud by žalovaní – navzdory dále uvedenému – podnikateli vskutku byli, nemohlo jít o obchodní závazkový vztah (relativní obchod ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák.) již proto, že pro jeho vznik nebyla splněna druhá ze shora uvedených podmínek (nebylo zřejmé, že se závazek týká podnikatelské činnosti žalovaných; z okolností provázejících uzavření smlouvy (a v ní následně projevené vůle) vyplývá spíše závěr opačný.
K tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 849/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 658/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, 33 Odo 118/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3193/2007, či usnesení Nejvyššího sudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2463/2008.
Namítá-li dovolatelka „rozpor s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, jež se vyslovuje k povaze závazku vyplývajícího ze smlouvy o nájmu nebytových prostor“ (majíc zde patrně na mysli již shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 660/2010), nelze jí ani v tomto přisvědčit, jestliže označené rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází ze situace, kdy na obou stranách tehdy posuzovaného závazkového vztahu vystupovali podnikatelé (ve smyslu §2 odst. 2 písm. a/ obch. zák.), zatímco v nyní projednávané věci – navzdory jinému mínění dovolatelky – tomu tak není (žalovaní nepatří do žádné ze čtyř skupin podnikatelů, jejichž taxativní výčet je uveden v §2 odst. 2 obch. zák.). Na žalované, jež přenecháním nebytového prostoru do užívání jiné osobě toliko realizovali své vlastnické právo k věci, nelze pak vztáhnout ani dovolatelkou současně odkazované ustanovení §2 odst. 2 písm. c) obch. zák. (v němž jde o podnikání osob, jež je vyloučeno z působnosti zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, a jehož výkon je zpravidla regulován samostatnými právními předpisy; k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn 29 Odo 926/2002, nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. Ncp 1865/2007, uveřejněné pod č. 34/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toliko výkon vlastnického práva, k němuž patří i právo s věcí disponovat (srov. §123 obč. zák., či dovolatekou odkazované ustanovení §11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) z vlastníků věci podnikatele bezesporu nečiní (a Listina základních práv a svobod – coby součást ústavního pořádku České republiky – není ani oním „zvláštním předpisem“, který má na mysli ustanovení §2 odst. 2 písm. c/ obch. zák.).
Vzhledem k přijatému závěru o povaze závazkového vztahu účastníků (jako závazku, jenž řídí se výlučně občanskoprávními předpisy), je pak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99) rovněž závěr o promlčení žalobkyní uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení (§107 obč. zák.), přičemž vůči tomuto závěru dovolatelka žádnou další argumentaci ani nevznáší.
Proti dalším výrokům rozhodnutí (body II a III rozsudku, jimiž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení), jež napadá patrně toliko jako výroky akcesorické, pak dovolatelka již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší a tedy ani neotevírá právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům napadeného rozsudku.
O náhradě nákladů dovolacího řízení pak Nejvyšší soudu rozhodl v souladu s ustanovením §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněných) žalovaných, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve výši 8 720,- Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 3 725,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu