ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5727.2016.2
sp. zn. 28 Cdo 5727/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Kraus a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) R. M. , B., zastoupené Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídelm v Brně, Divadelní 4, b) M. D. , O., c) A. Z. , B., a d) P. Z., W. (žalobců c/ a d/ jako procesních nástupců původní žalobkyně c/ J. Z., zemř. 31. 3. 2014), proti žalovanému MÍR, stavební bytové družstvo , IČO: 00046906, se sídlem v Brně, Bedřichovická 1199/21, zastoupenému JUDr. Zuzanou Kristiánovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kozí 10, o zaplacení 3 880 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 259/96, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 37 Co 321/2008, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2008, č. j. 16 C 259/96-261, v odvoláním napadených výrocích II a IV, tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 1 605 169,78 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení z této částky (výrok I), současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a odmítl odvolání žalovaného v části jdoucí proti výroku V rozsudku (jímž bylo rozhodnuto o odměně a náhradě nákladů ustanoveného zástupce žalobkyně a/).
Odvolací soud – poté co zopakoval dokazování k tvrzeným okolnostem o vyvlastnění označených pozemků v katastrálním území H. H. ve spoluvlastnictví žalobců (jejich právních předchůdců) – dospěl k závěru, že byť se rozhodnutí správního orgánu v prvním stupni o vyvlastnění nejspíše nedochovalo (v řízení nebylo předloženo), lze mít za prokázané, že pozemky byly reálně vyvlastněny za účelem pozdější bytové výstavby, na základě rozhodnutí odboru výstavby Městského národního výboru v Brně ze dne 22. 1. 1968, č. j. VÝST.-7750/1967 (a to i s přihlédnutím k obsahu k důkazu provedenému rozhodnutí Jihomoravského krajského národního výboru ze dne 10. 8. 1968, č. j. ÚPA-1676/68, jímž bylo rozhodováno o odvolání spoluvlastníků proti rozhodnutí o vyvlastnění). K otázce důkazního břemene k prokázání skutečností zpochybňujících dosažený závěr o vyvlastnění, k němuž mělo dojít v době dávno minulé, pak odvolací soud poukázal i na závěry plynoucí z rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, s tím, že ke svému tvrzení popírajícímu dosažený závěr o vyvlastnění žalobci žádné důkazy nenavrhli. V situaci, kdy žalobci (přes neodstraněný zápis v evidenci nemovitostí) s pozemky nenakládali (pozemky nedrželi a neužívali), nemohli vlastnické právo znovu nabýt ani vydržením.
Jelikož žalobci nejsou vlastníky (podílovými spoluvlastníky) pozemků, nejsou aktivně legitimováni ani k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), jehož vznik odůvodňovali tvrzením, že pozemky v jejich vlastnictví, ať již zastavěné stavbami ve vlastnictví žalovaného či tvořících se stavbami funkční celek, užíval žalovaný v letech 1993 až 2007 bez právního důvodu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně a). Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Za vadný považuje postup odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazů a z něj dovozovaný závěr o vydání (existenci) rozhodnutí o vyvlastnění pozemků, jež nebylo soudu předloženo. Současně má za to, že tvrzení o vyvlastnění a k jeho prokázání označené (a odvolacím soudem provedené) listiny byly nepřípustně uplatněny až v odvolacím řízení. Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu o důkazním břemenu procesních stran, kdy žalobcům svědčí zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, zatímco žalovaný – dle názoru dovolatelky – svá tvrzení o vyvlastnění neprokázal a kdy v řízení nebylo doloženo ani to, že odvolacím soudem zmiňované rozhodnutí o vyvlastnění bylo kdy účastníkům správního řízení doručeno a nabylo tak právní moci. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1400/2004 dovolatelka nepovažuje za případný v situaci, kdy má důvody pochybovat o zákonnosti postupu tehdejších orgánů při případném vyvlastnění pozemků. Nebylo-li prokázáno nabytí vlastnictví státem, pak – dle názoru dovolatelky – nemohli žalobci uplatňovat nároky ani podle restitučních předpisů. Dovolatelka navrhla, aby byl proto rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
V souladu s bodem 7., čl. II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, uplatní se v dovolacím řízení (v němž je projednáváno dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. 1. 2013) zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (neboť je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto zabýval i tím, zda je naplněn žalobkyní v prvé řadě uplatňovaný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (zda je řízení postiženo vadou s možným dopadem na správnost rozhodnutí ve věci), případně spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Vadou řízení může být vskutku i to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Neúplnost nebo nesprávnost zjištění stavu věci však není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí. Dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemohou být vady při hodnocení důkazů (k tomu přiměřeně srov. např. již rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci míří dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Na nesprávnost hodnocení důkazů v tomto směru lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení provedl (např. tehdy, vzal-li soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak v řízení nevyšly najevo, nebo pominul-li rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo je-li v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyšly za řízení najevo, z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, anebo jestliže výsledek hodnocení důkaz neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o. s. ř.). Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 22, pod č. 161, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002, jenž je spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu vydanými po 1. lednu 2001 dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na jednoznačném skutkovém závěru (o převzetí pozemků státem za účelem realizované bytové výstavby, na základě identifikovaného rozhodnutí o vyvlastnění), kdy závěr o vydání (existenci) takového rozhodnutí (jež nebylo v řízení předloženo) činí odvolací soud na pokladě hodnocení dalších v řízení provedených důkazů, především pak rozhodnutí Jihomoravského krajského národního výboru ze dne 10. 8. 1968, č. j. ÚPA-1676/68, jímž bylo rozhodováno o odvolání spoluvlastníků proti označenému rozhodnutí o vyvlastnění pozemků. Odvolací soud tudíž vycházel toliko ze skutečností, jež jsou obsahem spisu a kdy na základě dílčích skutkových zjištění učinil logický úsudek o existenci rozhodnutí o vyvlastnění (měl-li k dispozici přinejmenším rozhodnutí nadřízeného správního orgánu, jímž bylo v roce 1968 přezkoumáváno rozhodnutí o vyvlastnění vydané správním orgánem v prvním stupni).
Ačkoliv tedy na nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní (neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního) rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci primárně založeno není, nepokládá dovolací soud v dané souvislosti za nepřípadný ani argument odvolacího soudu (uplatnitelný právě v reakci na obranu žalobců založenou na zpochybňování procesu vyvlastnění pozemků, jež se udál již koncem šedesátých let minulého století) vycházející z té rozhodovací praxe dovolacího soudu, jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že „není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, právě na tom, kdo to tvrdí“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 3255; nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015). Podpůrně lze pak i zde zmínit i judikaturu, podle níž existenci listiny (např. písemné smlouvy), která se nedochovala, lze prokázat i nepřímými důkazy; přitom je třeba přihlížet také k chování účastníků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, a ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004, nebo ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014). Na zachování vlastnictví žalobců (či jejich právních předchůdců) k pozemkům nelze naproti tomu usuzovat toliko z jediné, žalobci od ostatních zjištěných okolností izolovaně vyzdvihované skutečnosti, že vyvlastnění pozemků nebylo promítnuto do tehdejší evidence nemovitostí (jež měla funkci toliko evidenční, bez vlivu na právní vztahy k nemovitostem).
V rovině obecných úvah lze dovolatelce přisvědčit v tom, že vadou řízení při zjišťování skutkového stavu mohlo by být, pokud odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně dokazování doplnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003).
Jinou vadou řízení je i to, jestliže odvolací soud přihlédl k novým skutečnostem a důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a o. s. ř., nebo pokud by přihlédl k novým skutečnostem a důkazům, ačkoliv nebyly účastníky způsobem vyplývajícím z těchto ustanovení uplatněny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004). Ani těmito vadami ovšem odvolací řízení v dané věci netrpí, jestliže obrana žalované založená na tvrzení o vyvlastnění pozemků, spolu s důkazy k jejich prokázání byla uplatněna již v řízení před soudem prvního stupně a odvolací soud (jenž není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně; §213 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k jiným skutkovým závěrům až poté, kdy v odvolacím řízení relevantní důkazy zopakoval a v potřebném směru dokazování doplnil.
Jako nesprávný je pak třeba odmítnout i argument dovolatelky pohybující se v rovině hmotněprávních úvah, že prosazení svých vlastnických práv se nemohla domáhat podle restitučních předpisů, tvrdí-li, že ji pozemky za účelem realizované bytové výstavby nebyly vyvlastněny, resp. že rozhodnutí o vyvlastnění nebylo účastníkům doručeno a nenabylo tak právních účinků. K této argumentaci sluší se uvést, že převzetí věci státem na základě správního rozhodnutí, které nebylo řádně doručeno a nenabylo tak právní moci, je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické taktéž podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. n. 31 Cdo 1529/2004, uveřejněný pod č. 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 64/2005). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. (popř. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), rozumí se převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na případy vyvlastnění bez vyplacení náhrady (či vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna) pamatují pak ustanovení §6 odst. 1 písm. m) a n) zákona č. 229/1991 Sb.
Uvedené závěry o uplatnitelnosti nároku podle restitučních předpisů jistě nelze aplikovat mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci (jak ostatně ve své pozdější judikatuře připomněl i Ústavní soud – srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 709/09, IV. ÚS 42/09, I. ÚS 3206/10, nebo I. ÚS 442/13). Stejně tak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nejde o případ obcházení restitučních předpisů například tam, kde dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 238/2013). Zejména fakticita užívání nemovitostí je ve spojení s neodstraněným evidenčním zápisem o vlastnictví pak tou okolností, která vede soudy k případnému výjimečnému postupu, jak je v předchozím odstavci naznačen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009). Uvedený předpoklad ovšem v posuzované věci naplněn není (jestliže původní spoluvlastníci pozemků pozbyli jejich držbu již na konci šedesátých let minulého století a s pozemky byli spjati toliko neodstraněným evidenčním zápisem o vlastnictví, přičemž vlastnické právo k pozemkům v dosavadním (tehdejším) obsahu či podobě ani vykonávat nemohli, byly-li pozemky zastavěny stavbou bytového domu, případně se stavbou tvořily funkční celek. [Uznání vlastnického práva podle obecných předpisů, v situaci, kdy pozemky byly po jejich přechodu na stát následně zastavěny, bylo by též obcházením ustanovení §11 písm. c) zákona o půdě, dle něhož zastavěný pozemek nelze oprávněné osobě vydat a kdy jí za něj přísluší jiný (náhradní) pozemek; srov. §11a zákona o půdě.]
Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn není (jestliže se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím uplatněné argumentace zpochybnit závěry odvolacího soudu co do právního posouzení věci – výkladu a aplikace příslušných hmotněprávních předpisů).
Protože je rozsudek odvolacího soudu (poměřováno dovolatelkou vymezenými důvody) správný a dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, o níž bylo rozhodováno podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť dovolatelka v tomto řízení neuspěla ani zčásti a žalovanému v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu