ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.375.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 375/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 o dovolání, které podal obviněný V. Š. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 To 235/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 273/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 To 235/2016, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 5 T 273/2015, zrušují.
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 1 odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 5 T 273/2015 , byl obviněný V. Š. uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ se záměrem zastrašit pracovníky Magistrátu města Olomouce, Odboru sociálních věcí, oddělení péče o rodinu a děti a tyto zároveň ovlivnit v rozhodování ve věci péče o nezletilou „X. X.“*) tak, aby mu nebyla z péče odebrána, odeslal dne 3. 3. 2015 v 02:55 hod. ze své e-mailové adresy na úřední emailovou adresu sociální pracovnice uvedeného úřadu Mgr. B. S., která se jej dotazovala na výchovu jemu svěřené nezl. „X. X.“*), e-mailovou odpověď, ve které vyhrožuje jí i celému Magistrátu města Olomouce mimo jiné výrazy: „A já Vám doporučuji nezačínat se mnou válku nebo ten zasranej Olomouc i s Vámi smetu před celým světem do sraček, kam patříte.“, „Neprovokujte, protože pokud se vám podaří přesměrovat mou pozornost od „X. X.“*), tak jedině, že zaměříte mou pozornost jen na Vás a na tu Olomouc.“, „... za to jsem měl tu zkurvenou Olomouc srovnat se zemí.“, „Mám vás přijít proplesknout, aby jste si uvědomila co děláte ...?“, „Raději dám život v boji, ale vaše by to stálo taky.“
Za to byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 (patnácti) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 5 T 273/2015, podal obviněný odvolání, a to jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 To 235/2016, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 To 235/2016, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 253–255), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d), e), g) a l ) tr. ř., neboť má za to, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí.
Obviněný namítl extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi, kdy skutek byl nesprávně právně posouzen. V řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že by měl záměr zastrašit pracovníky Magistrátu města Olomouce, Odboru sociálních věcí, oddělení péče o rodinu a děti. V této souvislosti poukazuje na výpověď poškozené B. S., dále výpovědi Z. V., Mgr. K. T., L. H. a Mgr. J. S. s tím, že z těchto nevyplynulo, že by se jeho osobou, chováním či výroky cítili být nějak ohroženi či zastrašováni. Obviněný soudům vytýká, že neprovedly řádné dokazování opatrovnickým spisem a nevyžádaly si kompletní emailovou korespondenci od odboru sociálních věcí, provedené důkazy hodnotily jednostranně a nesprávně a bezdůvodně odmítly jím navrhované doplnění dokazování (návrhy na provedení slyšení svědků a předložení listinných důkazů), což vedlo k tomu, že nebyly splněny pojmové znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Dále namítá, že byla porušena jeho procesní práva, a v důsledku tak i jeho právo na spravedlivý proces. K veřejnému zasedání nebyl řádně a včas obeslán a nemohl se tak veřejného zasedání zúčastnit, když nebyl o doručované zásilce vůbec vyrozuměn. Rovněž soud nevzal při posuzování jeho jednání v úvahu, že je postižen ztrátou sluchu a tato skutečnost sama o sobě modifikuje způsob chování a jednání takto poškozené osoby, kdy může dojít ke zcela mylné interpretaci chování takto postiženého jeho okolím, což se zřejmě stalo i v případě jednání na OSPOD. V řízení před soudem pak jeho postižení nebylo při jednání nikterak zohledněno a bylo mu tak znemožněno se k provedeným důkazům relevantně vyjádřit. Zpochybňuje tvrzení paní V. o jejích obavách z jeho osoby, přičemž odkazuje na obsah inkriminované emailové korespondence, kdy uvádí, že se tato jeví jako kompilát textů zcela vytržených z kontextu, přičemž email ze dne 21. 4. 2015, kterýžto měl obsahovat výhrůžky vzbuzující obavu, byl napsán dodatečně třetí osobou. Soudy tedy nijak nezkoumaly autentičnost těchto zpráv a nezabývaly se ani jejich časovou posloupností.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej současně obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jen obdrželo dne 1. 3. 2017 (č. l. 257). Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se vyjádřil v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 4. 2017, sp. zn. 1 NZO 269/2017.
Státní zástupce uvedl, že se ztotožňuje toliko s námitkou podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci níž obviněný namítl, že z obsahu předmětného emailu nelze dovodit takové výhrůžky, kterými by mohl naplnit skutkovou podstatu přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 939/2002) se vyslovil v tom smyslu, že argumentace nalézacího soudu, v rámci níž respektoval právní názor odvolacího soudu, že významné je, že předmětné výhrůžky „mohly a také vzbudily obavu svědkyně“, odpovídá skutkové podstatě přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, která je konstruována poněkud odlišně. V případě vyhrůžek podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není zapotřebí, aby tyto vzbudily nějakou obavu (viz rozhodnutí č. 37/1995 Sb. rozh. tr.), přičemž není zřejmé, proč odvolací soud na naplnění tohoto znaku (důvodné obavy) trval, když naopak netrval na znacích podstatných – jakou újmou vlastně dovolatel poškozené hrozil. Smysluplná je naopak věta „ mám vás přijít proplesknout “. Pouze tato věta má oproti smetení Olomouce či položení života konkrétní smysl – pisatel uvádí jako reálnou možnost, že poškozenou napadne políčky, tedy že ji uhodí přes tvář – zfackuje. Ani u „proplesknutí“ nelze s jistotou učinit závěr, že by nutným následkem muselo být omezení poškozené v obvyklém způsobu života v trvání nejméně sedmi dnů, jak definuje ublížení na zdraví §122 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení se zcela ustálenou judikaturou. Rovněž z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu pak není patrno, jaké újmy na jakých statcích lze z výroků dovolatele v emailu dovodit a zda se vůbec jedná o újmy uvedené v užité právní kvalifikaci. Je přitom nutné, aby vyhrůžky ve smyslu přečinu podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku prokazatelně směřovaly ke konkrétní újmě na životě, zdraví nebo značné škodě.
Státní zástupce se vyjádřil i k dalším uplatněným dovolacím důvodům s tím, že tyto nebyly dovolatelem jasně specifikovány. U důvodů podle písm. c), d) lze dovodit, že se jedná o neobeslání dovolatele k veřejnému zasedání a o jeho sluchové postižení, přičemž ani dovolatel nezpochybňuje, že neexistovaly takové tělesné a duševní vady, které by mohly zpochybnit jeho způsobilost řádně se hájit. Ohledně nepřípustnosti trestního stíhání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání žádnou argumentaci neobsahuje. Otázka hodnocení důkazů je pak otázkou procesní, která v zásadě neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu.
Státní zástupce shledal dovolání důvodným, neboť právní posouzení skutku bylo nesprávné a tím došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, a v návaznosti na to i k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který dovolatel rovněž užil. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu nalézacího zrušil, současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. l tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 To 235/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d), e), g) a l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný podle obsahu dovolání poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. c), d), e), g).
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Jedná se tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. §36 tr. ř. a §42 zákona č. 218/2003 Sb. zákona o soudnictví ve věcech mládeže), neboť právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně tento dovolací důvod nedopadá toliko na případy nutné obhajoby, jak by se na první pohled mohlo zdát z restriktivního výkladu tohoto dovolacího důvodu, ale Nejvyšší soud má za to, že pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, sp. zn. 11 Tdo 1286/2003).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.
Podle obsahu dovolání obviněného lze usoudit, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. obviněný uplatňuje ve vztahu k námitkám, v rámci nichž namítl, že nebyl řádně a včas obeslán k veřejnému zasedání, čímž mu bylo znemožněno se veřejného zasedání účastnit, a nebylo zohledněno jeho sluchové postižení.
Těmto námitkám nelze přisvědčit. Ve věci obviněného se nejedná o případ nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 tr. ř. a obviněný si současně sám obhájce nezvolil. V rámci výslechu, v němž obviněný figuroval v postavení obviněného, byl o možnosti zvolit si obhájce řádně poučen, přičemž uvedl, že si obhájce nevolí, nicméně žádá, aby mu byl s ohledem na ustanovení §36 odst. 1 písm. b) tr. ř. přidělen, tedy z důvodu zbavení způsobilosti k právním úkonům nebo jejího omezení (č. l. 59). Na č. l. 62 je založeno vyrozumění obviněného o tom, že této žádosti nemůže být vyhověno, neboť obviněný nebyl zbaven způsobilosti k právním úkonům, a ani nebyla jeho způsobilost k právním úkonům omezena, přičemž odkaz na nedostatek právnického vzdělání pod uvedené ustanovení nespadá, nicméně nadále má obviněný právo si kdykoli během řízení sám obhájce zvolit. Případná žádost o ustanovení advokáta nebyla ze strany obviněného vznesena až do doby, kdy obviněný prostřednictvím zvoleného advokáta podal dovolání (č. l. 256). Obecně lze konstatovat, že na podání případné žádosti o ustanovení obhájce měl obviněný během řízení prokazatelně dostatek času. Nad rámec uvedeného je možno uvést, že není povinností soudu zkoumat osobní a majetkové poměry obviněných, u kterých nejsou splněny podmínky nutné obhajoby. Nelze opomenout ani to, že obviněný žádost o ustanovení obhájce ve smyslu §33 odst. 2, 3 tr. ř. nepodal ani následovně, tedy pro odvolací řízení.
Stran námitky, že nebyl řádně a včas obeslán k veřejnému zasedání, čímž mu bylo znemožněno se veřejného zasedání účastnit, lze uvést, že trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002). Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).
Obecné ustanovení §234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., které stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
K posouzení, zda odvolací soud mohl veřejné zasedání o odvolání provést v nepřítomnosti obviněné, je nutno se v obecné rovině zabývat tím, zda obviněnému bylo předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o jeho konání řádně a včas doručeno. Doručováním se rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby písemnost, pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení, se dostala nebo alespoň mohla dostat do rukou adresáta. Jelikož trestní řád neobsahuje ustanovení, které by řešilo doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání, tak na zmíněný úkon dopadají předpisy občanského soudního řízení.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány, vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět .
Předvoláním osoby tedy dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§233 odst. 1 věta první tr. ř.). Vyrozuměním osoby pak dává předseda senátu (samosoudce) obviněnému možnost účastnit se veřejného zasedání, přestože dospěl k závěru, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání není nezbytná.
Z doručenky založené na č. l. 224 se podává, že obviněný byl o veřejném zasedání nařízeném na 21. 10. 2016 vyrozuměn prostřednictvím standardizovaného tiskopisu „vzor 7a“ podle vnitřního a kancelářského řádu. Uvedená skutečnost je obsažena i v předkládací zprávě (č. l. 223). Z daného tedy lze spolehlivě usuzovat, že přítomnost obviněného ve veřejném zasedání nebyla soudem shledána nezbytnou. Obviněnému bylo doručováno na adresu, na níž mu bylo zasíláno během řízení a na níž si poštu bez problémů přebíral. Předmětnou zásilku si však obviněný nepřevzal a z důvodu nedodržení pětidenní lhůty k přípravě u jeho osoby bylo veřejné zasedání odročeno na 23. 11. 2016. Ani druhou zásilku obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání však obviněný nepřevzal, a proto byla dne 25. 10. 2016 uložena u poštovního doručovatele a obviněnému byla zanechána výzva k jejímu vyzvednutí. Zásilka vyzvednuta nebyla, a proto byla dne 7. 11. 2016 vrácena zpět soudu s tím, že desátým dnem od uložení zásilky nastala fikce doručení.
Uvedeným námitkám tedy Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené nevyhověl.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné . Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v §11 tr. ř., nicméně obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu žádné konkrétní námitky nevznesl, ani žádným jiným způsobem nerozvedl, v čem naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. Nejvyšší soud může v dovolacím řízení ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených. Meze přezkumu tedy stanovuje Nejvyššímu soudu dovolatel a v tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především se jedná o výpovědi svědků B. S., Z. V., L. H., Mgr. K. T., Mgr. J. S.; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů, zejména opatrovnického spisu nezletilé dcery obviněného) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, kdo napsal email ze dne 21. 4. 2015), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že provedené důkazy byly hodnoceny jednostranně a nesprávně) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že poškozenou nikdy fyzicky, ani vulgárně nenapadl, neměl k tomu žádný důvod, a veškerá neslušná invektiva, která jím byla použita, vždy směřoval pouze ke psovi poškozené).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný V. Š. uplatnil, tedy znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to z toho důvodu, že z obsahu emailu ze dne 3. 3. 2015 nelze dovodit takové výhrůžky, kterými by byla předmětná skutková podstata naplněna.
Obviněný byl shledán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody, v úmyslu působit na výkon pravomoci orgánu státní správy , územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci.
Objektem skutkové podstaty trestného činu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 tr. zákoníku je zájem na řádném výkonu pravomoci orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu a jiných orgánů veřejné moci, tedy objekt totožný s objektem skutkové postaty násilí proti orgánu veřejné moci. K naplnění skutkové podstaty se vyžaduje, aby pachatel vyhrožoval některou újmou v tomto ustanovení výslovně uvedenou . Jde vlastně o vyhrožování spácháním některého úmyslného trestného činu, zejména vraždy (vyhrožování usmrcením), ublížení na zdraví, těžkého ublížení na zdraví (vyhrožování ublížením na zdraví) nebo poškození cizí věci, popř. jiného majetkového trestného činu (vyhrožování způsobením značné škody). Újma, kterou pachatel hrozí, nemusí hrozit bezprostředně, postačuje výhrůžka jednáním a následky vzdálenými. Výhrůžka musí být míněna vážně a pronesena takovým způsobem, aby byla způsobilá vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím vyhrožoval. Je nerozhodné, zda pachatel měl skutečně úmysl výhrůžku splnit a zda výhrůžka v konkrétním případě u poškozeného byla způsobilá vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3123).
V projednávané věci se jednalo o druhé rozhodnutí ve věci. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2016, č. j. 5 T 373/2015-167, byla věc podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupena Statutárnímu městu Olomouc, komisi pro projednávání přestupků, neboť soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejde o trestný čin, ale zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. K odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci byl rozsudek nalézacího soudu usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 2 To 106/2016, zrušen a vrácen soudu nalézacímu k novému projednání.
Nalézací soud v rámci nového projednání věci veden názorem odvolacího soudu uvedl, že „ výhrůžky ať již obecné nebo směřující vůči pošk. S., mohly sami o sobě a také konkrétně vzbudily obavu poškozené o její zdraví a život “ (str. 7 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud pak uvedl, že obviněný „ v zaslané zprávě podrobně a sugestivně popsal, jaké kroky hodlá vůči Magistrátu města Olomouce a osobě poškozené učinit. Tyto výhrůžky jsou dle názoru odvolacího soudu tak vysoce škodlivé, že naplňují znaky skutkové podstaty žalovaného přečinu .“ (str. 3 napadeného usnesení).
Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem státního zástupce, že tato argumentace odpovídá skutkové podstatě přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterážto však proti obviněnému nebyla uplatněna. Výhrůžky, tak jak jsou chápany v rámci přečinu podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nemusí nutně v poškozeném vzbudit obavu. Výhrůžka taktéž musí být míněna vážně a pronesena takovým způsobem, který by byl sto oprávněnou obavu z jejího uskutečnění vyvolat. Proto je stěžejní zejména samotný obsah zprávy, kterou obviněný poškozené sděloval. V tomto rozsahu jsou však úvahy nalézacího, a potažmo odvolacího soudu poněkud nedostatečné, když soudy naplnění znaků „usmrcení“ a „ublížení na zdraví“ ve vztahu ke skutkové větě blíže nezkoumaly, ale svou pozornost zaměřily výhradně k samotné důvodnosti obav, které z výhrůžek mohly vzejít.
V rámci skutkové věty jsou uvedeny některé proklamace obviněného. Věty jako „ nebo ten zasranej Olomouc i s Vámi smetu před celým světem do sraček, kam patříte “, a „ za to jsem měl tu zkurvenou Olomouc srovnat se zemí “ jsou zcela jistě zcela nepřijatelným způsobem vedení konverzace stran péče o nezletilé dítě, nicméně nemají podstatnější význam a dopad takovéto výhrůžky, směřující k likvidaci celého krajského města, je přinejmenším diskutabilní. Nejvyšší soud má za to, že tyto proklamace nebyly sto vyvolat objektivní obavu z jejich uskutečnění, přičemž nebyly prvotně směřovány k osobě poškozené. Věta „ raději dám život v boji, ale vaše by to stálo taky “ má podobně nejednoznačný charakter. Obviněný touto větou měl nejspíš na mysli, že v „případném boji by zemřeli i pracovníci magistrátu“, což je však poněkud nadsazené, navíc uvedená věta je z hlediska větné stylistiky poněkud kostrbatá, tudíž o jejím významu lze jen spekulovat, neboť do věty by bylo možno doplnit jiná chybějící slova a měnit tak zcela její význam. Navíc ani tato věta není směřována výlučně vůči osobě poškozené. V tomto směru Nejvyšší soud souhlasí se státním zástupcem, že s mírou nesrozumitelnosti a významové nejednoznačnosti klesá i závažnost každé vyhrůžky. Stejně tak v tom, že každé vyslovení „ohrožujících“ slov (o zabití, zastřelení, smetení z povrchu zemského, apod.) nelze chápat automaticky jako vyhrožování jiné osobě či orgánu. Je třeba na takové proklamace nahlížet v jejich vzájemné souvislosti a v kontextu celé situace.
S ohledem na to pak poněkud jinak vyznívá věta „ Mám Vás přijít proplesknout, aby ste si uvědomila co děláte? “, neboť zde je již obsažena konkrétní a uskutečnitelná výhrůžka, že obviněný poškozenou vyhledá a napadne tím, že ji uhodí do tváře. Nicméně ani u „facky“ nelze s jistotou učinit závěr, že by takové jednání nutně vedlo k ublížení na zdraví v rozsahu vyžadovaném ustanovením §122 odst. 1 tr. zákoníku, tedy omezení poškozené v obvyklém způsobu života. Jednání obviněného zcela jistě nelze bagatelizovat, neboť se jednoznačně dostává mimo obvyklý rámec vztahů mezi pracovníky odboru sociálních věcí a jejich klienty, resp. osobami, které služeb úřadu využívají. Je zde ale na posouzení, zda takováto výhrůžka je sto naplnit skutkovou podstatu přečinu, jehož objektem je zájem na řádném výkonu pravomoci orgánu státní správy, a který poskytuje ochranu před jednáním, které zákonodárce považoval za tak škodlivé, že společnost před ním musí být chráněna hrozbou trestní sankce .
Je třeba, aby povaha vznesených výhrůžek ve smyslu přečinu podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku prokazatelně směřovala ke konkrétní újmě na životě, zdraví či značné škodě (např. usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1059/2014, kde pachatel konkrétně vyhrožoval zaměstnancům okresní správy sociálního zabezpečení, že je postřílí, přičemž se jednalo o přímou konfrontaci s poškozenou).
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší soud právní závěry stran posouzení jednání obviněného s ohledem na znění skutkové věty jako přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za nesprávné, a v tomto rozsahu vyhověl dovolacím námitkám obviněného.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného V. Š. je důvodné. Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 To 235/2016, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 5 T 273/2015, zrušil. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Olomouci nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení, aniž by dovolací soud předvídal výsledek řízení, bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jedná se zejména o pečlivé posouzení obsahu výhrůžek a hrozeb z nich vzešlých, naplnění §122 odst. 1 tr. zákoníku a případné modifikace skutkové věty. Stejně tak zvážení, zda se nejedná za stávajícího stavu o jiný trestný čin, případně zda není na místě aplikace ustanovení §222 odst. 2 tr. ř.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.