ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.595.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 595/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 8. 2017 o dovolání obviněného D. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 8 To 502/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 50/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. V. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 1 T 50/2016, byl obviněný D. V. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod 2 rozsudku), zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (body 3 – 7 rozsudku), zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (bod 8 rozsudku) a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod 10 – 15 rozsudku), kterých se dle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
2) ve dnech 12. 8. 2011, 19. 8. 2011 a 23. 8. 2011 v B. vylákal formou půjčky, na základě úmyslně uvedených nepravdivých skutečností spočívajících v údajném zaslání finančních prostředků osobě, kterou údajně fyzicky napadl, od poškozené M. L., a to finanční hotovost postupně ve výši 60.000,- Kč, 50.000,- Kč
a 270.000,-Kč, jakožto půjčku splatnou do 31. 10. 2011, přičemž půjčku si bral s vědomím, že ji nesplatí, neboť mu to jeho finanční situace nedovolí z důvodu jeho předchozích nesplacených dluhů, což poškozené zamlčel, a pokud by to poškozená věděla, tak by mu žádné finanční částky nepůjčila, kdy termín splatnosti nedodržel, a tím poškozené způsobil škodu ve výši 380.000 Kč, když následně v rámci náhrady škody poškozené uhradil pouze částku ve výši 107.200,- Kč,
3) v průběhu letních měsíců 2012 v P., vylákal formou půjčky, na základě úmyslně uvedených nepravdivých skutečností spočívajících v nutnosti úhrady léčby vážně nemocné matky, od poškozené J. B., finanční hotovost ve výši
100.000,- Kč, jakožto půjčku splatnou do 3. 1. 2014, přičemž půjčku si bral s vědomím, že ji nesplatí, neboť mu to jeho finanční situace nedovolí z důvodu jeho předchozích nesplacených dluhů, což poškozené zamlčel, kdy termín splatnosti nedodržel, dluh do současné doby neuhradil, a svým jednáním tak poškozené J. B. způsobil škodu ve výši 100.000,- Kč,
4) dne 8. 8. 2012 v O. vylákal formou půjčky, pod smyšlenou záminkou potřeby finančních prostředků pro podnikání, od poškozeného Z. M., finanční částku ve výši 150.000,- Kč, přičemž půjčku si bral s vědomím, že ji nesplatí, neboť mu to jeho finanční situace nedovolí z důvodu jeho předchozích nesplacených dluhů, což poškozenému zamlčel, dluh do současné doby neuhradil, a svým jednáním tak poškozenému Z. M. způsobil škodu ve výši 150.000,- Kč,
5) 15. 11. 2012 v O. vylákal formou půjčky, pod smyšlenou záminkou potřeby finančních prostředků pro podnikání, od poškozeného Z. M., finanční hotovost ve výši 180.000,- Kč s tím, že půjčku splatí do 30. 11. 2012, kdy termín splatnosti nedodržel, dluh do současné doby neuhradil, a svým jednáním tak poškozenému Z. M. způsobil škodu ve výši 180.000,- Kč, přičemž půjčku si bral s vědomím, že ji nesplatí, neboť mu to jeho finanční situace nedovolí z důvodu jeho předchozích nesplacených dluhů, což poškozenému zamlčel,
6) koncem roku 2012 v P. vylákal formou půjčky, na základě úmyslně uvedených nepravdivých skutečností spočívajících v nutnosti úhrady léčby vážně nemocné matky, od poškozené J. B., finanční hotovost ve výši 300.000,- Kč, jakožto půjčku splatnou do 3. 1. 2014, přičemž půjčku si bral s vědomím, že ji nesplatí, neboť mu to jeho finanční situace nedovolí z důvodu jeho předchozích nesplacených dluhů, což poškozené zamlčel, kdy termín splatnosti nedodržel, dluh do současné doby neuhradil, a svým jednáním tak poškozené J. B. způsobil škodu ve výši 300.000,- Kč,
7) počátkem roku 2013 v P. vylákal formou půjčky, na základě úmyslně uvedených nepravdivých skutečností spočívajících v nutnosti úhrady léčby vážně nemocné matky, od poškozené J. B., finanční hotovost ve výši 100.000,- Kč, jakožto půjčku splatnou do 3. 1. 2014, přičemž půjčku si bral s vědomím, že ji nesplatí, neboť mu to jeho finanční situace nedovolí z důvodu jeho předchozích nesplacených dluhů, což poškozené zamlčel, kdy termín splatnosti nedodržel, dluh do současné doby neuhradil, a svým jednáním tak poškozené J. B. způsobil škodu ve výši 100.000,- Kč,
8) dne 7. 2. 2013 v P. převzal za účelem ověření pravosti certifikátu, od poškozené J. B., zlatý prsten s diamantem s tím, že ho předá zpět poškozené do šesti měsíců od převzetí, což neučinil, prsten bez vědomí a souhlasu poškozené zastavil do zastavárny ve městě B., a svým jednáním tak způsobil poškozené J. B. škodu ve výši 527.000,- Kč,
10) dne 24. 7. 2013 v B. převzal pod záminkou vymožení pohledávky od postupitele poškozené M. P., dříve P., na základě smlouvy o postoupení pohledávky, finanční hotovost ve výši 15.900,- Kč, jakožto zálohu s tím, že pokud postupník nedodrží 60ti denní lhůtu stanovenou k vymožení pohledávky, tak složená záloha je postupiteli vratná v plné výši, pohledávku nevymohl a ani neučinil žádné kroky k vymožení pohledávky, peníze použil pro svoji potřebu, na upomínání na vrácení peněz nereagoval, dluh do současné doby neuhradil, a svým jednáním tak poškozené M. P. způsobil škodu ve výši 15.900,- Kč,
11) dne 22. 8. 2013 a dne 26. 8. 2013 v B. na ulici V. č. ... vylákal formou půjčky, na základě úmyslně uvedených nepravdivých skutečností týkajících se nákupu posilovacích strojů do fitcentra, od poškozené A. S., na základě smlouvy o půjčce finanční hotovost ve výši 60.000,- Kč a ve výši 40.000,- Kč, první půjčku splatnou do 23. 9. 2013 a druhou do 26. 9. 2013, přičemž půjčku si bral s vědomím, že ji nesplatí, neboť mu to jeho finanční situace nedovolí z důvodu jeho předchozích nesplacených dluhů, což poškozené zamlčel, kdy termín splatnosti nedodržel, dluh do současné doby neuhradil, a svým jednáním tak poškozené A. S. způsobil škodu ve výši 100.000,- Kč,
12) dne 30. 8. 2013 v B. převzal od poškozené M. P., dříve P., finanční hotovost ve výši 6.400,- Kč pod záminkou, že se jedná o finanční prostředky, které použije na právní služby spojené s vymáháním pohledávky (viz. bod 10), přičemž žádné právní služby nehradil, a ani neměl v úmyslu hradit a takto získané finanční prostředky použil pro svoji potřebu, a svým jednáním tak poškozené, M. P. způsobil škodu ve výši 6.400,- Kč,
13) v přesně nezjištěný den v letních měsících roku 2013 v B. na ulici R. č. ... vylákal formou půjčky, na základě úmyslně uvedených nepravdivých skutečností týkajících se potřeby finančních prostředků pro rozjezd fitcentra, od poškozeného M. Z., finanční hotovost ve výši 20.000,- Kč, jakožto půjčku splatnou do dvou měsíců, přičemž půjčku si bral s vědomím, že ji nesplatí, neboť mu to jeho finanční situace nedovolí z důvodu jeho předchozích nesplacených dluhů, což poškozenému zamlčel, dluh do současné doby neuhradil, a svým jednáním tak poškozenému M. Z. způsobil škodu ve výši 20.000,- Kč,
14) dne 17. 9. 2013 v B. na ulici V. č. ... přemluvil na základě úmyslně uvedených nepravdivých skutečností týkajících se slibu zaměstnaneckého poměru jako obsluha posilovny u společnosti TOPMART Business Group, a.s., ve které byla jeho přítelkyně M. B. vedena jako jednatelka, a pod záminkou potřeby finančních prostředků pro nákup posilovacích strojů, poškozeného M. M., k uzavření rámcové smlouvy číslo 1196635 u společnosti Air Bank, a.s. na neúčelový úvěr ve výši 120.000,- Kč, přičemž poškozenému slíbil, že celý úvěr předčasně splatí do dvou měsíců a následně ihned vyčerpal dne 18. 9. 2013 celkem 116.938,- Kč a dne 24. 9. 2013 částku 3.000,- Kč na platby pro soukromé účely, přičemž zaměstnanecký poměr s poškozeným uzavřen nebyl a úvěr vyčerpal s vědomím, že ho nesplatí, neboť mu to jeho finanční situace nedovolovala z důvodu jeho předchozích nesplacených dluhů, což poškozenému zamlčel, a svým jednáním tak poškozenému M. M. způsobil škodu ve výši 119.938,- Kč,
15) dne 6. 11. 2013 v P. vylákal formou půjčky, pod smyšlenou záminkou potřeby finančních prostředků pro rozjezd svého podnikání a taktéž pod smyšlenou záminkou potřeb peněz na léky pro nemocnou matku, od poškozené J. B., finanční hotovost ve výši 30.000,- Kč, přičemž půjčku si bral s vědomím, že ji nesplatí, neboť mu to jeho finanční situace nedovolí z důvodu jeho předchozích nesplacených dluhů, což poškozené zamlčel, dluh do současné doby neuhradil, a svým jednáním tak poškozené J. B. způsobil škodu ve výši 30.000,- Kč.
Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 74 T 67/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 5 To 125/2014, byl obviněnému Městským soudem v Brně uložen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 74 T 67/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 5 To 125/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozeným škodu, a to Z. M. ve výši 330.000 Kč, J. B. ve výši 530.000 Kč, M. Z. ve výši 20.000 Kč, M. M. ve výši 119.938 Kč, A. S. ve výši 100.000 Kč spolu s příslušenstvím odpovídajícím zákonnému úroku z prodlení ve výši 8,05 % p.a. od 24. 9. 2013 do zaplacení a škodu ve výši 40.000 Kč s příslušenstvím odpovídajících zákonnému úroku z prodlení ve výši 8,05 % p.a. od 27. 9. 2013 do zaplacení.
Dále rozsudek Městského soudu v Brně obsahoval zprošťující část, kdy obviněný byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky popsané pod body 1, 17 obžaloby a podle §226 písm. a) tr. ř. pro skutek popsaný pod bodem 9 obžaloby. Spoluobviněná M. B. byla obžaloby ve vztahu ke své osobě zproštěna v celém rozsahu. Zprošťující část nebyla napadena odvoláním, takže nabyla právní moci v celém rozsahu.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 1 T 50/2016, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl usnesením Krajský soud v Brně ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 8 To 502/2016, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 8 To 502/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Obviněný nejprve rekapituluje obsah rozsudku soudu prvního stupně a obsah rozhodnutí soudu druhého stupně (body II, III dovolání). Následně konstatuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a v čem spočívá naplnění znaku uvedení jiného v omyl či zamlčení podstatných okolností. Zdůrazňuje, že mezi omylem podváděné osoby a majetkovou dispozicí musí být dána příčinná souvislost. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Vyjadřuje přesvědčení, že k naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu nemůže dojít za situace, kdy poškozený přistupuje k majetkové dispozici bez přiměřené opatrnosti, kterou by v dané situaci vynaložila každá jiná osoba v postavení poškozeného. Současně zdůrazňuje, že z hlediska subjektivní stránky musí být prokázáno, že pachatel alespoň v době uzavírání půjčky, jednal v úmyslu vypůjčenou věc nevrátit či ji nevrátit ve sjednané lhůtě, anebo alespoň jednal s vědomím, že tak nebude moci učinit. Poukazuje na předpoklady naplnění nepřímého úmyslu, když musí být alespoň srozuměn s tím, že může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 107/2015. Dovolatel dále rozvádí naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku (v dovolání nesprávně uvedeno §209 tr. zákoníku), přičemž namítá, že pro naplnění škodlivého následku odůvodňující použití vyšší trestní sazby se vyžaduje zavinění minimálně ve formě nevědomé nedbalosti.
Ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty podvodu podle §209 tr. zákoníku vyjadřuje obviněný přesvědčení, že poškozené neuvedl v omyl, ani jim nesdělil podstatnou nepravdivou informaci (bod V. dovolání). K jednotlivým skutkům pak uvádí následující. V případě poškozené M. L. (skutek 2) z provedených důkazů nevyplývá, že by poškozené zamlčel, že nebude schopen půjčky hradit. Soudy nezkoumaly jeho majetkovou situaci v předmětném období a nevzaly v úvahu, že část půjček uhradil. Nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že půjčky použil na náhradu škody. Zdůrazňuje, že poškozená připustila, že mu poskytnutí půjčky nabídla, takže nemohl naplnit objektivní stránku daného trestného činu. Ohledně poškozené J. B. (skutky 3, 6, 7 a 15) namítá, že poškozená mu finanční hotovost v případě skutků pod body 6, 7 a 15 půjčila v době, kdy ji ještě nevrátil částku 100.000 Kč (skutek č. 3). Ze strany poškozené se tedy jednalo o značně riskantní dispozice s majetkem a nevrácení finanční hotovosti za takové situace nelze v trestněprávní rovině přičítat dlužníkovi. Proto nemohl poškozenou podvést. V případě poškozeného Z. M. (skutky 4 a 5) zdůrazňuje, že poškozený mu předmětné finanční částky půjčil za situace, kdy byl zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 1 spočívající v půjčce 100.000 Kč od tohoto poškozeného, když soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyl prokázán jeho podvodný úmysl. Za takové situace ovšem poškozený prokázal flagrantní nedostatek obezřetnosti a proto nelze jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin podvodu. Poukazuje i na skutečnost, že předmětné finanční částky poškozený nikdy nevymáhal.
Pokud se týká skutků pod bodem 10 a 12, namítá, že nebylo prokázáno, že by poškozené v době převzetí plateb uvedl nějaké nepravdivé údaje či tyto zamlčel. Nebylo ani zkoumáno, zda jí byl povinen vrátit tyto částky. V případě bodu 11 uvádí, že peníze byly určeny na podnikatelskou činnost společnosti TOPmart Business Group s.r.o., což vyplývá z předložené smlouvy o půjčce a na tuto je i použil. Proto nemohl poškozenou S. uvést v omyl. Ohledně skutků pod body 13 (poškozený Z.) a 14 (poškozený M.) odkázal na svoji argumentaci uvedenou v bodě 11.
Ve vztahu ke skutku 8 rozsudku soudu prvního stupně namítá, že poškozené byl prsten vrácen, takže s prstenem nebylo naloženo v rozporu s účelem, pro který mu byl svěřen. Navíc se domnívá, že nemohl ve vztahu ke škodlivému následku způsobit škodu značného rozsahu, když nemohl totiž vědět, že prsten má takovou hodnotu. Nejednal tedy ani ve vztahu nevědomé nedbalosti. Proto bylo možno jeho jednání kvalifikovat pouze jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
V závěru tedy shrnuje, že neuváděl poškozeným nepravdivé údaje, ani jim je nezamlčoval a že nejednal od počátku v úmyslu peníze nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě či, že by jednal s vědomím, že tak nebude moci učit. Nebylo tedy prokázáno, že by se skutky pod body 3), 4), 6), 7), 10), 12) a 15) staly a že by tudíž měl povinnost poškozeným finanční prostředky vrátit. Co se týká skutku pod bodem 8), nebylo prokázáno, že jednal v rozporu s účelem svěření věci. Poškození nedbali nezbytné míry opatrnosti. Odůvodnění rozhodnutí soudů je nepřezkoumatelné a nevyplývá z nich, k jakým konkrétním skutkovým závěrům soudy dospěly. Zároveň obviněný poukazuje na právo na spravedlivý proces, když podle konstantní judikatury je soud povinen se vypořádat i s námitkami proti skutkovým zjištěním v případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Zároveň odkázal na rozhodnutí vztahující se k existenci extrémního rozporu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2804/10, usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 54/2013). Podle obviněného je v dané věci dán extrémní rozpor, když skutkové závěry nemají podklad ve skutkových zjištěních.
Následně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2016, č. j. 8 To 502/2016-684, a na něj navazující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 1 T 50/2016, ve vztahu k výrokům týkajícím se tohoto obviněného.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 1 NZO 401/2017, nejprve zrekapitulovala obsah podaného dovolání, přičemž uvedla, že dovolatel sice namítá nesprávné právní posouzení skutku, avšak fakticky soudům vytýká, že svůj závěr o vině neopřely o dostatek skutkových zjištění, ze kterých by bylo zřejmé, že se jeho jednání odehrálo právě za přisouzených skutkových okolností. Dovolání tedy obviněný založil na skutkových námitkách, takže tyto nemohou naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V případě namítaného extrémního rozporu se obviněný omezil na vlastní způsob hodnocení provedených důkazů s vytržením části provedených důkazů z kontextu. Podle státní zástupkyně z předloženého spisového materiálu nelze dovodit, že by se skutkové a právní závěry nacházely v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když provedené důkazy byly vyhodnoceny podle §125 odst. 1 tr. ř.
Podle státní zástupkyně lze na některé námitky (s jistou dávkou tolerance) nahlížet jako na kvalifikované námitky, přičemž se jedná o argumenty vztahující se ke skutku 2 spočívající v tom, že schopnost obviněného uhradit vypůjčené peníze nemohla být ovlivněna zprošťujícím výrokem ve vztahu ke skutku 1 týkajícího se poškozeného M. Lze ovšem mít za to, že rozhodující je skutečnost, že tímto závazkem ve výši 100.000 Kč byl obviněný v době jednání s poškozenou zatížen, když vrácení části půjčených finančních prostředků představuje náhradu škody. V případě namítaného nedostatku potřebné míry opatrnosti ze strany poškozených lze podle státní zástupkyně mít za to, že touto argumentací mohl mít obviněný na mysli, byť nepřímým způsobem subsidiaritu trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a to právě s odkazem obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010. I tato námitka, přestože má hmotněprávní charakter, nebyla uplatněna při důsledném respektování zjištěného skutkového stavu, když v tomto směru odkazuje na skutková zjištění ohledně oklamání poškozených, zejména poškozených žen tím, že s nimi navázal intimní vztah, a důvody, pro které došlo k půjčkám. Na jednání obviněného lze zcela vztáhnout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015 s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003. Ohledně možnosti použití zásady subsidiarity trestní represe pak odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010.
Ke skutku pod bodem 8 a naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, uvedla, že obviněný zcela přehlédl, že prsten mu byl dán do dispozice z toho důvodu, aby ověřil pravost certifikátu, nikoliv proto, aby ho zastavil. Jedná se tedy opětovně o skutkovou námitku. Pod zvolený dovolací důvod lze pak podřadit námitky týkající se způsobeného následku z pohledu zavinění, když ovšem vzhledem k okolnostem, za kterých mu byl prsten svěřen, včetně existence certifikovaného osvědčení kvality kamene, je nepochybné, že obviněný jednal za podmínek §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a k vyvození jeho odpovědnosti za těžší následek došlo v souladu s ustanovením §17 písm. a) tr. zákoníku.
V závěru vyjádření proto navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska vyjádřila souhlas s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z podaného dovolání obviněného se podává, že naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze skutečnosti, že neuvedl poškozené v omyl, nezamlčel jim podstatné skutečnosti, nejednal v úmyslu vypůjčené finanční částky nevrátit, a že poškození nedbali patřičné míry opatrnosti při provádění majetkových dispozic. Dále namítá, že nemařil účel svěření v případě skutku pod bodem 8) a že u něj chybí zavinění ve vztahu ke způsobení těžšího následku a v existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy.
Uplatněné námitky lze částečně pod zvolený dovolací důvod podřadit. Jedná se s jistou dávkou tolerance o námitky týkající se uvedení poškozené M. L. v omyl a zachování nezbytné míry opatrnosti ze strany poškozených. Dále se jedná o námitky vztahující se k naplnění všech znaků skutkové podstaty zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku včetně zavinění ke způsobení těžšího následku.
Ohledně zbývající argumentace lze uvést, že tuto nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit, neboť byť obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutků, je z obsahu konkrétních námitek nepochybné, že jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, když předestírá vlastní verzi skutkového děje (poškozené neuváděl v době půjček nepravdivé informace), přičemž na podkladě vlastní verze událostí dospívá ke skutkovému závěru, že nemohl naplnit znaky zvolených skutkových podstat. Obviněný tedy v podstatě vyjadřuje přesvědčení, že nebyl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a že proto nemohou rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice zvoleného dovolacího důvodu, takže tyto nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v předmětné věci nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně a dostatečně odůvodnil. Uvedený soud přesvědčivým způsobem rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 10 - 25 rozhodnutí). Soud druhého stupně se s odůvodněním soudu prvního stupně zcela ztotožnil (blíže viz č. l. 5 rozhodnutí). Je však nezbytné konstatovat, že obviněný v rámci podaného odvolání uplatnil v podstatě totožnou argumentaci jako v podaném dovolání. Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů pak odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v případě, ve kterém obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408]). Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Obviněný ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku namítá, že neuváděl poškozené v omyl a že nejednal v úmyslu poškozeným předmětné finanční částky nevrátit buď vůbec, nebo ve sjednané lhůtě. Z uplatněné argumentace by se mohlo navenek jevit, že tuto lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, když obviněný zdánlivě namítá, že nebyla naplněna objektivní stránka uvedeného trestného činu, neboť neuváděl poškozené v omyl, a že u něj není dáno zavinění, tedy úmysl poškozené podvést, a to ani ve formě nepřímého úmyslu. Přesto vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných námitek je třeba mít za to, že obviněný jen opětovně vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru, že poškozené uváděl v omyl, když jim sděloval nepravdivé důvody půjček a že jednal v době půjček s vědomím, že peníze nesplatí vzhledem ke své finanční situaci.
Obecně je třeba uvést, že uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, kdy se tak může stát konáním, opomenutím či konkludentním jednáním. Může se jednat např. o situaci, kdy pachatel předstírá jiný důvod půjčky, nebo podá poškozenému nepravdivou informaci, pokud je tato nepravdivá informace podávána poškozenému s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku a zároveň sebe nebo jiného obohatit apod. Jak je patrno ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i soud druhého stupně, tyto dospěly k závěru, že obviněný uváděl poškozené v omyl, neboť jim uváděl nepravdivé důvody půjček. Proti těmto skutkovým závěrům staví obviněný svoji verzi události a na podkladě této dospívá k závěru, že poškozené v omyl neuváděl. Ze strany obviněného se tedy jedná o procesní námitky, které nezakládají přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Ohledně jednotlivých námitek je třeba zdůraznit, že v případě poškozené M. L. (skutek č. 2) uváděl obviněný poškozené nepravdivě, že peníze potřebuje na náhradu škody vůči osobě, kterou měl fyzicky napadnout, což se prokazatelně nezakládalo na pravdě. V případě poškozené M. P. (skutky 10 a 12), nebylo prokázáno, že by činil nějaké kroky k vymožení předmětné pohledávky, když navíc měl podle uzavřené smlouvy povinnost vrátit zálohu, pokud do 60 dní dlužnou částku nevymůže (viz č.l. 205) a rovněž nezajistil pro poškozenou žádné právní služby a ani v tomto směru neučinil žádné kroky (viz výpověď samotného obviněného). Pokud se týká poškozených A. S. (skutek č. 11) a poškozeného M. Z. (skutek č. 13) a poškozeného M. M. (skutek č. 14), tyto uváděl obviněný v omyl tím, že finanční prostředky potřebuje na nákup posilovacích strojů, což se nezakládalo na pravdě, když v případě poškozeného M. M. dokonce poškozenému tvrdil, že ho zaměstná ve firmě TOPMARKT Business Group, a.s., která měla údajně posilovnu provozovat.
Obdobná je situace i v případě obecně formulovaných námitek obviněného spočívajících v tom, že v případě trestného činu podvodu nejednal v úmyslu poškozené podvést, když namítá, že u něj není dán ani úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. I tato argumentace navenek může vyvolávat dojem, že ji lze pod zvolený dovolací důvod podřadit, neboť se jedná o argumentaci vztahující se k subjektivní stránce, konkrétně k otázce zavinění. Přesto lze mít zato, že vzhledem k obsahu uplatněné argumentace obviněný jen opětovně vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz str. 25 rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 5 rozhodnutí soudu druhého stupně). Obviněný totiž polemizuje s hodnocením důkazů soudem druhého stupně, konkrétně se závěrem soudů, že jednal v době půjček s vědomím, že půjčky nesplatí z důvodu jeho předchozích dluhů. Obviněný touto dovolací argumentací opětovně fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi totiž brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný tedy jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem druhého stupně (nedostatek finančních prostředků na straně obviněného a jeho předchozí nesplacené dluhy). Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto lze zdůraznit následující. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol, Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zavinění jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Lze konstatovat, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně otázce zavinění věnovaly ve svých rozhodnutích náležitou pozornost. V dané souvislosti je třeba uvést, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech.
Obviněný byl soudem prvního stupně uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. U trestného činu podvodu se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jak již bylo naznačeno, soudy nižších stupňů se s otázkou zavinění obviněného řádně a náležitým způsobem vypořádaly, když dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém. Soudy v tomto směru odkazují na finanční situaci obviněného v době půjček a na skutečnost, že obviněný uváděl záměrně zcela nepravdivé údaje ohledně důvodů půjček. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že také nelze pominout, že obviněný neměl v dané době žádný oficiální zdroj příjmu, půjčky použil nezjištěným způsobem, kdy lze důvodně předpokládat, že z půjček financoval svůj poměrně nákladný způsob života (pronájem bytu, kde žil se spoluobviněnou M. B., úhrady škody způsobenou předchozí trestnou činností), ale i úhradu svých předchozích dluhů např. vůči dědečkovi spoluobviněné M. B. V dané souvislosti také nelze přehlédnout, že není ani pravdivé tvrzení obviněného, že neměl žádné exekuce, když je třeba odkázat na nařízené exekuce řízení v době, kdy začal páchat trestnou činnost (usnesení OS v Ostravě sp. zn. 92 Nc 11371/2009 na částku 46.056 Kč včetně úroku z prodlení od 15. 2. 2003 a nákladů řízení v částce 15.596 Kč, usnesení OS Ostrava sp. zn. 52 EXE 11080/2010 na částku 21.905 Kč včetně nákladů ve výši 600 Kč), když obviněný také prokazatelně od 23. 6. 2011 dlužil částku 210.000 Kč včetně úroků z prodlení a nákladů řízení ve výši 58.974 Kč J. B. (viz č. l. 436), kdy rozhodnutí o exekuci na tuto částku nabylo právní moci dne 1. 12. 2012. Za této situace lze mít za to, že obviněný vzhledem ke své finanční situaci v době, kdy si předmětné finanční částky půjčoval, jednal s vědomím, že tyto ve stanoveném termínu nebude moci vrátit, což se také fakticky stalo. Obviněný tedy nepochybně jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud obviněný v dané souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 107/2015, jedná se o odkaz nepřípadný, neboť v citovaném rozhodnutí byla řešena situace, kdy pachatel sice měl nedostatečné příjmy, ovšem při uzavírání smlouvy o půjčce důvodně spoléhal nejen na své příjmy, ale i příjmy dalších osob, a další svůj majetek, když v minulosti uzavřené půjčky právě za pomocí dalších osob řádně hradil. O takový případ se v dané věci nejednalo.
Jak již bylo naznačeno, s jistou dávkou tolerance, lze pod zvolený dovolací důvod podřadit část argumentace obviněného, že poškozenou M. L. nemohl uvést v omyl, protože mu sama nabídla, že mu peníze půjčí a protože ji část půjček splatil, tak nemohl jednat v úmyslu ji půjčku nevrátit. Obviněný totiž vyjadřuje přesvědčení, že nemohl naplnit objektivní stránku trestného činu podvodu spočívající v uvedení poškozené v omyl, když ji o půjčku přímo nepožádal, tuto mu nabídla samotná poškozená. Jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný uváděl poškozenou v omyl tím, že nepravdivě tvrdil, že se nachází v těžké životní situaci, neboť někoho napadl a musí se s ním finančně vyrovnat, když zároveň předstíral, že je psychicky vyčerpaný (brečel a klepal se), čímž v poškozené vyvolal dojem, že se skutečně nachází v těžké životní situaci, kdy reálnost celé situace posilovala i skutečnost, že předstíral, že jedná s nějakou advokátkou po telefonu. Obviněný tedy záměrně poškozenou uvedl v omyl, neboť si zároveň byl vědom citového vztahu poškozené k jeho osobě (měli intimní vztah), přičemž právě existenci tohoto určitého citového vztahu využil k tomu, aby od poškozené získal půjčku, kterou mu nabídla právě pod vlivem záměrně vyvolaného omylu a svého citového vztahu k obviněnému. Za takové situace je pak nerozhodné, zda o půjčku požádal přímo obviněný či zda mu půjčku nabídla sama poškozená jednající pod vlivem omylu, který poškozený záměrně vyvolal s cílem získat půjčku. Navíc je třeba zdůraznit, že v případě částky 270.000 Kč půjčku po poškozené chtěl již přímo obviněný, když uvedl, že předchozí částky jsou málo a že údajný poškozený požaduje částku vyšší.
Rovněž námitka obviněného, že neměl v úmyslu poškozenou M. L. podvést, s jistou mírou tolerance naplňuje zvolený dovolací důvod, ve kterém obviněný v podstatě namítá, že u něj chybí zavinění, když v tomto směru uplatňuje konkrétní argumentaci spočívající v tom, že část dluhu poškozené uhradil. V dané souvislosti lze odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu týkající se otázky zavinění. Nad rámec shora uvedeného je nutno uvést, že obviněný měl celou půjčku ve výši 400.000 Kč uhradit do 31. 10. 2011, co prokazatelně nebyl schopen a ani nemohl být schopen vzhledem ke své špatné finanční situaci (předchozí dluhy, nedostatek trvalého zdroje příjmu). Skutečnost, že část půjčky přesto uhradil, představuje z jeho strany jen náhradu škody, když částku 107.200 Kč uhradil až po lhůtě splatnosti (1. 11. 2011 do 6. 5. 2013) a na základě urgencí poškozené. Další námitka obviněného, kterou uplatnil v souvislosti se zpochybněním existence zavinění, jež spočívá v tom, že nedlužil v uvedeném období částku 100.000 Kč svědkovi M., představuje skutkovou námitku. Přesto lze uvést, že ve vztahu k částce 100.000 Kč, kterou si půjčil od poškozeného M. dospěl soud prvního stupně k závěru, že skutek se sice stal, ale že není trestným činem, když obviněného zprostil obžaloby pro tento skutek z důvodů uvedených §226 písm. b) tr. ř. (skutek pod bodem 1). Jinak řečeno, soud prvního stupně dospěl k závěru, že si obviněný uvedenou částku půjčil, ale že nebylo prokázáno, že by v době půjčky měl v úmyslu poškozeného podvést (viz str. 10 - 11 rozsudku soudu prvního stupně). Dluh tedy nepochybně existoval. Navíc obviněný měl v předmětné době ještě další dluhy, o kterých již bylo hovořeno v předchozích odstavcích.
Ohledně další argumentace obviněného vztahující se k námitce, že poškození nedodrželi nezbytnou míru opatrnosti (skutky pod body 3, 4, 5, 6, 7 a 15) lze uvést následující. Vzhledem k obsahu uplatněné argumentace a odkaz na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu lze mít za to, že obviněný namítá, že poškození nedbali nezbytné míry opatrnosti, a proto tak není na místě uplatňovat trestní represi. Byť to obviněný explicitně neuvádí, domáhá se zásady subsidiarity trestní represe, přičemž i v tomto případě lze s velkou mírou tolerance mít za to, že se jedná o námitku naplňující zvolený dovolací důvod. Ohledně argumentace obviněného týkající se zjevné neopatrnosti poškozených při půjčování peněz lze uvést, že závěry prezentované v jím zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, nelze v posuzované věci pro její skutkovou odlišnost aplikovat. V citovaném rozhodnutí byla řešena situace, kdy poškození se nijak nezajímali o existující právní vztahy týkající se nemovitosti, které měly být předmětem následné smlouvy o prodeji (ačkoliv si sami mohli zažádat či požádat obviněného o předložení výpisu z katastru nemovitostí), v podstatě cizímu člověku zaplatili milionovou zálohu na kupní cenu nemovitosti. Ve vztahu k těmto skutkovým zjištěním byl učiněn závěr, že poškození jednali zjevně neopatrně z pohledu ustanovení §43 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013). Ani odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, není případný, protože v dané věci byla řešena otázka nezbytné míry opatrnosti u poškozeného, který byl význačnou finanční institucí poskytující úvěry a měl tedy dostatek kvalifikovaného personálu, aby si mohl získat patřičné informace o klientovi.
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že za zjevnou neopatrnost je třeba považovat takové nakládání s majetkem, při kterém neprojeví vlastník žádnou, resp. alespoň minimální obezřetnost, které umožňuje zabránit jejímu majetkovému poškození. Jde zejména o situaci, kdy neučiní sebemenší zjištění týkající se osoby, jíž peníze půjčuje a o níž doposud nemá žádné informace. Na straně druhé je třeba vyjít z toho, že po poškozených nelze žádat absolutní obezřetnost, neboť tento požadavek by znamenal, že by se účastníci smluvních vztahů podle občanského zákoníku nemohli nikdy stát obětí trestného činu podvodu, popř. zpronevěry. Pokud se jedná o nesplnění minimální obezřetnosti, může se jednat např. o situaci, kdy osoba půjčuje větší finanční hotovost úplně cizí osobě, o které nic bližšího neví, nezjistí si o ní alespoň základní informace týkající se jejího stavu, postavení a finanční situace, nezajímá se o důvod půjčky, a možnosti její úhrady, kdy lze připustit, že řešení otázky větší finanční hotovosti je závislé i na majetkové situaci osoby poskytující půjčku. Důležitý je také vztah mezi osobou, jenž peníze půjčuje a osobou, které jsou peníze poskytovány, když existence blízkého vztahu mezi těmito osobami bude mít nepochybně vliv na požadovanou míru opatrnosti. Obecně ovšem platí, že čím větší částka bude předmětem půjčky, tím vyšší míru obezřetnosti by měl půjčující projevit.
V dané souvislosti je třeba říci, že poškozená J. B. nepochybně zachovala patřičnou míru opatrnosti, neboť z provedených důkazů je zřejmé, že obviněný a poškozená se znali, poškozená měla k obviněnému blízký vztah, který byl i intimní, přičemž i důvod půjčky byl takový, že i z lidského hlediska bylo pochopitelné, že poškozená půjčky obviněnému poskytla (tvrzení o vážně nemocné matce obviněného). Pokud obviněný namítá, že poškozená mu poskytovala další půjčky i za situace, kdy předchozí půjčka ve výši 100.000 Kč nebyla uhrazena, z čehož dovozuje nedodržení nezbytné míry opatrnosti, tak je třeba zdůraznit, že mezi obviněným a poškozenou existoval blízký vztah, který byl nejprve intimní a následně přátelský. Obviněný poškozené tvrdil, že hledá přítelkyni, přičemž důvodem půjček měla být léčba těžce nemocné matky obviněného v zahraničí, což nepochybně při existenci blízkého vztahu poškozené k obviněnému přispělo k tomu, že obviněnému věřila a půjčky mu poskytla. O tom, že obviněný záměrně manipuloval s citovým vztahem poškozené k jeho osobě, nakonec svědčí i skutečnost, že jí tvrdil, že pojedou za jeho matkou, aby tato poškozené poděkovala, přičemž následně schůzku zrušil z důvodu zdravotních problémů své matky, čímž nepochybně v poškozené vyvolával dojem, že půjčky jsou určeny skutečně na léčbu jeho matky. Obdobná je situace i v případě poškozeného Z. M., který sice půjčky poškozenému poskytl za situace, kdy mu obviněný nevrátil předchozí dluh ve výši 100.000 Kč (půjčka ze dne 22. 10. 2010), ovšem poškozený tyto půjčky poskytl poté, co mu obviněný sdělil, že peníze potřebuje na rozjezd svého podnikání, aby mu mohl vrátit i předchozí dluh, takže jednal pod vlivem návratnosti první půjčky. Navíc poškozenému bylo známo, že přítelkyně obviněného vlastní firmu, takže se mu mohlo jevit tvrzení obviněného o rozjezdu podnikání reálné, když peníze zasílal jednak na účet firmy přítelkyně obviněného, což nepochybně posílilo jeho důvěru, že obviněný skutečně vyvíjí určité podnikatelské aktivity a pokud je obviněnému předával v hotovosti, tak uzavřeli smlouvu o půjčce. V dané souvislosti je také třeba zdůraznit, že o podvodné jednání jde i tehdy, pokud podvedený je schopen zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, je však ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, obdobně viz rozhodnutí ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015). Navíc je třeba zdůraznit, že trestní odpovědnost pachatele za trestný čin podvodu není vyloučena ani za situace, že si poškozený byl vědom nepříznivého ekonomického stavu obviněného, avšak přesto s tímto vědomím s ním vstupoval do závazkových vztahů (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1536/2011). Z těchto důvodů lze považovat uplatněnou argumentaci obviněného o nedodržení patřičné míry opatrnosti ze strany obviněných za zjevně neopodstatněnou a tudíž neodůvodňující použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe.
Za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci lze považovat námitky obviněného týkající se naplnění všech znaků zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný totiž namítá, že nenaplnil objektivní stránku uvedeného zločinu, když nenaložil s předmětným prstenem v rozporu s účelem, pro který mu byl svěřen. Ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty pak namítá, že u něj chybí zavinění ve vztahu ke škodlivému následku.
Trestného činu podle §206 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem značnou škodu, tj. škodu dosahující nejméně částky 500.000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Základní skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena, tzn., že nad věcí vykonává práva quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým předepsaným, smluveným nebo jinak vymezeným způsobem. Pachatel proto s takto svěřenou cizí věcí nebo jinou majetkovou hodnotou nemůže nakládat podle vlastního užívání, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný či určený rámcem a rozsahem svěření. Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s věcí oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.).
Po subjektivní stránce se u základní skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle §15 odst. 1 písm. a), nebo nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], z hlediska kvalifikované skutkové podstaty postačí zavinění z nedbalosti [§16 ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku]. Závěr o subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
V dané věci obviněný zpochybňuje, že by s předmětným prstenem nakládat v rozporu s účelem jeho svěření. K tomuto je třeba uvést, že předmětný prsten byl svěřen obviněnému, aby s ním nakládal určitým způsobem, konkrétně měl zajistit ověření pravosti certifikátu, když následně měl prsten vrátit poškozené. Účel svěření byl tedy přesně specifikován. Obviněný nepochybně jednal v rozporu s účelem svěření, když prsten zastavil. Tímto došlo k vyloučení faktické dispozice poškozené s prstenem a to trvale, když poškozená o zastavení prstenu nevěděla a nemohla dispozici s prstenem nijak ovlivnit a obviněný sám neučinil žádné kroky k tomu, aby se prsten dostal zpět do jeho dispozice, a ani neměl reálně zajištěno, aby se tak stalo, čímž projevil lhostejnost, co se s prstenem stane. Okamžikem dání prstenu do zástavy byl trestný čin dokonán a poškozené byla způsobená škoda odpovídající hodnotě prstenu. Skutečnost, že následně byl prsten poškozené vrácen neznamená, že nemohlo dojít k naplnění uvedeného trestného činu, neboť prsten vykoupila poškozená, která chtěla po obviněném prsten vrátit, takže ho musela vyplatit. Bylo to tedy aktivní jednání poškozené, které vedlo k tomu, že se prsten dostal zpět do její dispozice.
Ohledně námitky obviněného vztahující se k nedostatku subjektivní stránky k způsobení následku, tedy škody na majetku poškozené, je třeba uvést, že v případě naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry postačí nedbalost ve formě nevědomé nedbalosti (blíže viz §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, §17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku). Obviněný v podstatě namítá, že nemohl vědět v době zastavení prstenu jaká je jeho hodnota. Uplatněné argumentaci nelze přisvědčit. Je totiž třeba zdůraznit, že samotná poškozená obviněnému sdělila, že se jedná o diamantový prsten, tento měl certifikát. I z existence certifikátu mu muselo být zřejmé, že prsten je cenný a má vyšší hodnotu. Navíc i skutečnost, že v zastavárně dostal za prsten obviněný částku 100.000 Kč, nepochybně musela svědčit o tom, že prsten musí mít výrazně vyšší hodnotu, když je všeobecně známou skutečností, že při zastavení věci se dostane jen zlomek skutečné ceny. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem přinejmenším musel obviněný vědět, že prsten může mít výrazně vyšší hodnotu a že tedy může naplnit kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry a bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane. Obviněný tedy jednal ve vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Proto lze považovat uplatněnou argumentaci za zjevně neopodstatněnou.
Ohledně existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je potřeba konstatovat následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 291/2016). Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 8. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová