ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4349.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 4349/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně PIGMALIONS OK s.r.o. , se sídlem v Odrách, Nové město 297/2a, PSČ 742 35, identifikační číslo osoby 25912551, zastoupené JUDr. Stanislavem Brtníkem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 2663/150, proti žalovanému Ing. R. F. , podnikateli se sídlem v Bílově 151, PSČ 743 01, identifikační číslo osoby 60303361, zastoupenému Mgr. Adamem Liberdou, advokátem se sídlem v Ostravě, Stodolní 1293/3, o zaplacení 383 533 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 58/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2015, č. j. 5 Cmo 28/2013-194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem pro uznání ze dne 27. 1. 2012, č. j. 4 Cm 58/2010-41, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 383 533 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně uvedl, že žalovaný na usnesení s výzvou k vyjádření podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) reagoval podáním obsahujícím pouze jeho nesouhlas s žalobním nárokem, aniž sdělil jakékoli rozhodující skutkové okolnosti, na nichž staví svou obranu proti žalobě. Zdravotní stav žalovaného, pro který se – jak uvedl ve vyjádření – nebyl schopen k žalobě blíže vyjádřit, nebyl soudu doložen. Žalovaný rovněž neoznámil soudu lhůtu, v níž podá bližší vyjádření, přičemž tak neučinil ani na výzvu soudu ze dne 13. 12. 2011. Za této situace proto podle soudu prvního stupně nastala fikce uznání nároku, který byl žalobou uplatněn.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že soud prvního stupně žalovanému žalobu doručil, dal mu možnost se k ní vyjádřit a stanovil mu pro vyjádření lhůtu. Vzal v úvahu i vyjádření žalovaného, že pro nemoc se nemůže k žalobě blíže vyjádřit a stanovil mu další přiměřenou lhůtu k doplnění jeho vyjádření. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu postupoval v souladu s §114b o. s. ř. a správně uzavřel, že žalovaný se k žalobě řádně nevyjádřil ani poté, co mu bylo doručeno její doplnění, a proto nastala fikce uznání žalovaného nároku, na což byl žalovaný soudem upozorněn.
Proti v záhlaví uvedenému rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil a dále se jedná o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.“
Odvolací soud podle dovolatele dospěl k nesprávnému závěru, že žaloba obsahuje veškeré náležitosti podle §79 o. s. ř. V žalobě však podle dovolatele nejsou uvedena ani základní tvrzení o právním důvodu vzniku žalobního nároku a nelze tedy učinit závěr o tom, že předmět řízení je žalobou vymezen tak, že o žalobě lze bez dalšího rozhodnout, či že skutek, jak je v žalobě popsán, nelze zaměnit s jiným skutkem. V této souvislosti dovolatel citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4194/2008.
Dovolatel, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4426/2011, odvolacímu soudu dále vytýká, že pochybil při posouzení jeho vyjádření k žalobě, v němž dovolatel uvedl, že nárok žalobce neuznává ani zčásti a zpochybnil pravost a správnost dohod o vzájemném započtení pohledávek, k nimž se nebyl schopen blíže vyjádřit, neboť nebyly přiloženy k žalobě ani do uplynutí lhůty, jež byla dovolateli k vyjádření soudem prvního stupně stanovena. Vzhledem ke stavu věci a spisu dovolatel nebyl objektivně schopen výzvě soudu prvního stupně vyhovět.
Podle dovolatele rovněž nelze učinit závěr, že na něj bylo přeneseno důkazní břemeno, neboť v žalobě není uvedeno, z jakých skutečností žalobce dovozuje uznání žalobou uplatněného nároku, a listiny, na něž v žalobě odkazuje, nebyly k žalobě připojeny. Stran této otázky dovolatel citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3180/2013.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují), jak tomu bylo i v této věci. I v takovém případě tedy dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015, či 32 Cdo 2429/2016, ze dne 20. 9. 2016). Z obsahu dovolání je však patrné, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Otázka náležitostí žaloby jako předpokladu pro vydání rozsudku pro uznání nebyla způsobilá otevřít přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Založil-li žalobce svůj žalobní nárok na uznání závazku žalovaným, je vylíčení skutečností zahrnujících hmotněprávní předpoklady vzniku žalobou uplatněného nároku nadbytečné. V takovém případě není třeba, aby žalobce činil skutková tvrzení o právních důvodech vzniku svého nároku, jak se mylně domnívá dovolatel (srov. např. závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3180/2013, či v rozsudku téhož soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4465/2007). Předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání totiž není, aby žalobce svá žalobní tvrzení prokázal. O nároku, který je předmětem sporu, soud v případě vydání rozsudku pro uznání rozhoduje bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se požadavky žalobce jeví jako nedůvodné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3180/2013, či usnesení ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 194/2011).
Ani otázka kvalit vyjádření k žalobě nemohla založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť i ji odvolací soud řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jak Nejvyšší soud vysvětlil např. v usnesení ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008, či ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010, žalovaný výzvě podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyhoví (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá nejen to, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, ale jestliže zároveň alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Fikci uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. nemůže žalovaný zabránit vyjádřením, které je natolik obecné a vágní, že se z něj nepodává jaká tvrzení o rozhodujících skutečnostech žalovaný staví proti tvrzením žalobce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007). Námitka dovolatele, že se k žalobě vyjádřil způsobem, který předpokládá §114b odst. 1 o. s. ř., proto nemůže obstát. Dovolatel ve svém vyjádření neuvedl žádné skutečnosti, na nichž staví svou obranu – pouhý nesouhlas se žalobními tvrzeními či se žalobním nárokem za vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. považovat nelze.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho výrok o nákladech řízení.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně, a v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu