ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4733.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 4733/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Růženou Turkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Šumavská 46/22, proti žalovaným 1) V. T. , a 2) Ing. P. N. , zastoupeným Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, o 986.000 Kč s příslušenstvím, resp. 1.914.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 249/2011, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č.j. 12 Co 442/2015-261, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.198 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Růženy Turkové, advokátky.
III. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.670 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Růženy Turkové, advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č.j. 16 C 249/2011-133, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci 986.000 Kč s 7,75% úroky z prodlení od 15. 9. 2011 do zaplacení, druhému žalovanému zaplatit žalobci 1.914.000 Kč s 7,75% úroky z prodlení od 15. 9. 2011 do zaplacení a oba žalované zavázal společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech řízení 328.496,50 Kč.
Rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, č.j. 12 Co 442/2015-261, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, v nákladovém výroku změnil jen tak, že prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobci 111.688,81 Kč, druhému žalovanému uložil zaplatit žalobci 216.807,99 Kč a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu dohoda o narovnání a úpravě vzájemných vztahů ze 14. 10. 2010 je platným právním úkonem, který odstranil dřívější pochybnosti a nesrovnalosti v subjektivních právech a povinnostech účastníků (§585 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Ujednání dohody jsou určitá a srozumitelná (§37 odst. 1 obč. zák.), svým obsahem či účelem neodporují zákonu a neobcházejí zákon, nepříčí se dobrým mravům (§39 obč. zák.) a žalovaní nejednali v omylu ohledně toho, co bylo mezi stranami dohody sporné nebo pochybné, natož aby žalobce takový omyl vyvolal lstí (§586 odst. 1, §49a obč. zák.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláními, jejichž přípustnost spatřují v odklonu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázek spojených s posouzením platnosti narovnání. Oproti odvolacímu soudu prosazují názor, že dohoda o narovnání je právním úkonem neurčitým a nesrozumitelným, odporuje zákonu, příčí se dobrým mravům a byla uzavřena v omylu, který lstí vyvolal žalobce. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle ustanovení §237 o.s.ř. je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Podle §239 o.s.ř. je přípustnost dovolání (§237 až 238a) oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Odvolací soud převzal skutková zjištění z řízení před soudem prvního stupně. Vyšel z toho, že dohoda z 30. 4. 2010 (ve znění dodatku z 30. 9. 2010), jíž účastníci a Ing. V. M. upravili specifikovaná sporná práva, pozbyla 14. 10. 2010 účinnosti, neboť pohledávky žalobce nebyly ve sjednaném termínu uhrazeny ( „penězi ani formou převodu nemovitosti do vlastnictví“ žalobce). Dne 14. 10. 2010 účastníci a Ing. V. M. uzavřeli dohodu o narovnání a úpravě vzájemných vztahů, v jejímž úvodu konstatovali existenci sporných práv a povinností v rámci finančních transakcí od roku 2006, které v následném textu identifikovali (částkou 6.830.000 Kč jako dluh z půjčky, případně z bezdůvodného obohacení) a nahradili novými závazky (první žalovaný se zavázal zaplatit žalobci 1.161.100 Kč, druhý žalovaný se zavázal zaplatit žalobci 2.253.900 Kč, a to ve dvou splátkách nejpozději do 10. 11. 2010, resp. do 14. 9. 2011).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je právní úkon ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. nesrozumitelný tehdy, jestliže z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze stanovit, jaká vůle v něm byla (měla být) projevena; je-li projev vůle sice srozumitelný, avšak není zřejmý jeho věcný obsah a není tedy možné (objektivně posuzováno) jednoznačně stanovit, co má být předmětem právního úkonu, jde o právní úkon neurčitý. Vznikne-li z hlediska určitosti a srozumitelnosti pochybnost o právním úkonu, který byl vyjádřen slovy, je třeba se pokusit pomocí výkladu provedeného podle §35 odst. 2 obč. zák. o odstranění takové nejasnosti; právní úkon lze považovat za neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani pomocí výkladu projevu vůle nelze stanovit, co v něm je obsaženo (srov. rozsudky ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2782/2010, ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009). Výklad právního úkonu přitom může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Pokud je právní úkon učiněn v písemné formě, musí být určitost a srozumitelnost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev zaznamenán (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, a ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3955/2008). Základní princip interpretace právních úkonů založený na autonomii vůle smluvních stran a spočívající v prioritě výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti) před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, zakotvil ve své judikatuře i Ústavní soud (např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Závěr odvolacího soudu, který dohodu o narovnání ze 14. 10. 2010 měl za určitý a srozumitelný právní úkon, přestože podle tvrzení žalovaných byla sporná práva nesprávně kvalifikována jako nároky z bezdůvodného obohacení, vychází z toho, co je uvedeno výše.
Pokud jde o námitky žalovaných, že sporná práva mezi účastníky neexistovala, a pokud ano, pak byla vypořádána dohodou z 30. 4. 2010, která podle zjištění soudů obou stupňů pozbyla účinnosti ve stejný den, kdy byla uzavřena předmětná dohoda, lze odkázat na závěry rozsudku ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4413/2007, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. „Narovnáním mohou být upravena mezi účastníky jakákoliv sporná práva, kterými mohou disponovat. Sporností práv ve smyslu ustanovení §585 obč. zák. se nemíní soudní spory, nýbrž rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu (co, popř. v jakém rozsahu, má být plněno, kdy apod.) Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Může jít o pochybnost subjektivní povahy, jejíž příčinou může být i omyl. Pochybnosti se mohou týkat otázek skutkových i právních. Podmínkou platnosti dohody o narovnání přitom není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody (srov. např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. června 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 20, svazek 18, str. 437, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. května 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck – dále jen „Soubor“, pod C 1908, ze dne 21. srpna 2002, sp. zn. 33 Odo 371/2002, uveřejněné v Souboru pod C 1359, a ze dne 23. listopadu. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2003, uveřejněné v Souboru pod C 3008, jakož dílo Jehlička O., Švestka J., Škárová M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck 2003). Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým. Narovnáním tedy nemusí vždy dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků. Narovnání má řadu shodných rysů s privativní novací, neboť i její podstatou je, že dohodou zaniká dosavadní závazek a nahrazuje se jiným. Předpokladem narovnání je však spornost či pochybnost, kterou strany mají ohledně závazku, a dohodou o narovnání lze upravit vzájemná práva a povinnosti v mnohem širším rozsahu. Narovnání se může týkat jen některých vzájemných práv a povinností, ohledně nichž účastníci nebyli ve shodě, ale také celého závazku (závazkového právního vztahu) nebo všech dosavadních závazků mezi účastníky (tzv. generální narovnání), avšak s výjimkou těch práv (a jim odpovídajících povinností), na něž některý z účastníků nemohl pomýšlet v době, kdy byla smlouva o narovnání uzavřena. Dosavadní závazek, jenž zanikl, je nahrazen nově sjednaným, který je obsažen v dohodě o narovnání. Dohoda o narovnání je pak samostatným zavazovacím důvodem .“
Odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2011, není se zřetelem na odlišný skutkový základ sporu přiléhavý. O omyl právně relevantní ve smyslu §586 odst. 1, věty druhé, obč. zák. (vyvolaný lstí žalobce jako jedné strany dohody o narovnání), s nímž jsou spojeny stejné právní důsledky jako s kterýmkoliv jiným omylem v právu, v nyní souzené věci nešlo, naopak se uplatní zásada, že omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání, jinak řečeno, takový omyl není právně relevantní.
Stejně nepřípadné jsou odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2005, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2011. Z výsledků provedeného dokazování před soudem prvního stupně nelze dovodit skutečnosti, které by mohly vést k závěru o rozporu obsahu nebo účelu narovnání s objektivním právem, případně o obcházení zákona nebo o rozporu s dobrými mravy; takovými skutečnostmi nejsou žalovanými tvrzené chybné právní kvalifikace narovnávaných práv a disproporce spočívající v tom, že jejich peněžitým závazkům neodpovídají žádné specifikované ekvivalenty.
Na řešení procesní otázky závaznosti rozhodnutí vydaných ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 47/2011, resp. u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 26 Co 263/2012, není napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno. To, že soud přihlédne k výsledku řízení, jehož účastníky žalovaní nebyli, nemá nic společného se závazností soudního rozhodnutí, nýbrž je projevem zásady volného hodnocení důkazů (§132, §211 o.s.ř.).
Namítají-li žalovaní, že soudy neprovedly důkaz jejich účastnickým výslechem, že svá rozhodnutí nedostatečně zdůvodnily a že nebyli poučení podle §118a odst. 1, 3 o.s.ř., nenapadají žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, nýbrž vytýkají odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takové vadě však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Žalovaní sice výslovně napadli rozhodnutí odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů však žádnou argumentaci nevznesli.
Nepředložili-li k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 26. 7. 2017
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu