ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1349.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1349/2017 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2017 o dovolání obviněného J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 5. 2017 č. j. 9 To 102/2017-161, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 92/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 1. 2017 č. j. 1 T 92/2016-134 byly ohledně obviněného J. K. zrušeny výroky o vině, o trestu a o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 10. 2016 sp. zn. 5 T 104/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný byl poté uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za jednání popsané v bodě ad I. výroku o vině a jednak pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za jednání popsané v bodech ad II. 1) - 3) výroku o vině.
Podle skutkových zjištění soudu spočívala jeho trestná činnost v tom, že:
„ I. v P. dne 2. 1. 2016 kolem 20:00 hod. na A. ul. v úmyslu odcizit peníze vybaviv se na přilehlém porostlém svahu klackem délky 47 cm o průměru 3 cm pootevřenými dveřmi vstoupil do stánku Pizza - Kebab E., přilehlému k domu, kde vyndav klacek zpod oděvu a drže jej v ruce napřažený přikázal obsluze stánku J. T. A., „dej sem prachy“, na což jmenovaný reagoval křikem o pomoc, načež obžalovaný z prostoru pod prodejním pultem stánku vzal plastovou vaničku s mincemi nominální hodnoty 50 Kč v celkové výši cca 1.200 Kč a ze stánku utekl - ke škodě majitele stánku J. K.,
II. v P. v úmyslu odcizit
1) dne 15. 8. 2016 v době kolem 13.30 hod. v R. v OC P. uschoval do bundy lahev vína Mona´s White v ceně 89,90 Kč,
2) dne 24. 8. 2016 kolem 18.50 hod. na Ch. uschoval do kapes kalhot lahev piva 0,3 l zn. Strongbow, kus sýru Gouda a čokoládu Milka Choco - tedy zboží v celkové ceně 46,60 Kč,
s nímž vždy prošel pokladní zónou bez zaplacení, načež byl zajištěn ostrahou,
a takového jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2014, sp. zn. 7 To 247/2014 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. 2 T 205/2013 mj. pro přečiny krádeže podle §§2 x 205/1a), b), 2, 205/1a), 2 a 205/1a), c), 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, který vykonal dne 29. 6. 2015,
3) dne 7. 9. 2016 v době od 13.00 hodin do 13.10 hodin v P., v ulici U L., na prodejní ploše společnosti Tesco Stores ČR, a. s., IČ 45308314, a k její škodě odcizil 1 ks lahve alkoholu zn. Tuzemák JIN v prodejní ceně 92,90 Kč tím způsobem, že odcizené zboží uschoval do svého batohu a bez zaplacení s ním prošel pokladní zónou, byl zadržen a zboží bylo nepoškozeno vráceno do prodeje,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 2 T 205/2013, který nabyl právní moci dne 19. 9. 2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2014, sp. zn. 7 To 247/2014, mimo jiné uznán vinným ze spáchání vícenásobného pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců, který vykonal dne 29. 6. 2015,
takže ad II. odcizil zboží v celkové ceně 229,40 Kč“.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Poškozenou společnost Tesco Stores ČR, a. s., IČ 45308314, se sídlem Praha 10, Vršovická 1527/68b, soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 5. 2017 č. j. 9 To 102/2017-161, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Předmětné usnesení odvolacího soudu napadl obviněný J. K. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soud prvního stupně zcela nedůvodně vyhodnotil jako nevěrohodnou jeho konzistentní výpověď ke skutku popsanému pod bodem ad I. výroku o vině. Skutkový stav přitom rekonstruoval na podkladě nepřesvědčivé výpovědi obsluhy stánku, svědka A. Dovolatel trvá na tom, že ve stánku s občerstvením chtěl pouze odcizit nějaké peníze a jídlo. V žádném případě se jich ale nechtěl zmocnit násilím nebo s použitím pohrůžky násilí. Klackem se předem vybavil pro případ, že by na něho obsluha zaútočila kuchyňským nožem, který pravděpodobně bude mít po ruce. Měl tedy sloužit pouze k eventuální nutné obraně. Proto jej uschoval do oděvu, což by neučinil, pokud by do stánku vstupoval s úmyslem spáchat loupež. K její realizaci by si opatřil účinnější a nebezpečnější zbraň. Odvolací soud však tuto jeho logickou argumentaci zcela účelově překroutil a poté paušálně odmítl jako nesmyslnou. Nevzal v potaz, že obavy dovolatele se nakonec reálně naplnily, když proti němu svědek A. nůž s čepelí o délce cca 20 cm opravdu použil. Provedeným dokazováním se tak nepodařilo odstranit pochybnosti o existenci jeho loupežného úmyslu. Při respektu k zásadě in dubio pro reo měl proto být skutek právně posouzen pouze jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Rozhodnutí soudů však byla založena na nesprávných skutkových zjištěních, která vykazují extrémní rozpor s obsahem provedených důkazů a tím jsou v duchu judikatury Ústavního soudu způsobilá založit dovolací přezkum. Pokud jde o dílčí skutky popsané v bodech ad II. 1), 2) výroku o vině odsuzujícího rozsudku, dovolatel poukázal na mimořádně nízkou hodnotu odcizených věcí, která podle jeho přesvědčení odůvodňovala uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zdůraznil, že jejímu použití nebránila ani odvolacím soudem akcentovaná skutečnost, že se trestné činnosti dopustil „na základě tzv. zpětnosti“ ve smyslu §205 odst. 2 tr. zákoníku.
Námitky vznesl obviněný i vůči výměře uloženého trestu odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný. Soudům vytkl, že dostatečně nepřihlédly k jeho osobním poměrům a „v širších souvislostech“ nehodnotily okolnosti, za nichž čin spáchal. Dopustil se jej přitom poté, co se pohádal s přítelkyní a byl nucen opustit společně obývaný byt. Ocitl se v zimním období ve večerních hodinách na ulici, zcela bez prostředků, bez bydlení a silně rozrušený z rozchodu se svojí partnerkou. Právě ono silné rozrušení a psychická vyčerpanost spolu s tíživými osobními poměry, které si sám nezpůsobil, pak nepříznivě ovlivnily rozumovou a volní složku jeho jednání a snižovaly tak závažnost spáchaného činu. Uvedené polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. b) a písm. e) tr. zákoníku však soud prvního stupně při stanovení výměry trestu nevzal v potaz a ani odvolací soud se s touto jeho námitkou nevypořádal. Stejně tak nebyla dostatečně zohledněna skutečnost, že údajnou loupeží způsobil nižší škodu, když se zmocnil toliko finanční hotovosti ve výši 1.200 Kč, a že při vyšetřování napomáhal objasnit svou trestnou činnost, což představuje polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. i) a l ) tr. zákoníku.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, současně zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením napadených rozhodnutí, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně poukázala na to, že obviněný v něm znovu zopakoval tytéž námitky, které uplatňuje od počátku trestního řízení a vtělil je i do svého odvolání, takže se jimi zabývaly soudy obou stupňů. Ty především naprosto správně dovodily, že obviněný s sebou klacek při přepadení stánku neměl k nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku, tj. aby jím odvracel přímo hrozící nebo trvající útok na svou osobu ze strany poškozeného. Logiku pak důvodně přiznaly i vysvětlení svědka A., že ve chvíli, kdy obviněný vešel do stánku, v úleku odložil nůž, s nímž předtím zřejmě něco krájel, aby jej poté vzal znovu do ruky. Jednání poškozeného navíc nemělo pro právní posouzení skutku žádný vliv. Obviněný podle poukazu státní zástupkyně v přípravném řízení sám připustil, že než do stánku s občerstvením vešel, našel na zemi klacek, který si schoval do rukávu mikiny. Poté jej z mikiny vytáhl a odcizil plastovou misku s mincemi. Jestliže se ovšem klackem vyzbrojil již předtím, než do stánku vešel, pak je jeho obhajoba, podle níž použil klacek jako obrannou pomůcku proti noži poškozeného, zcela nesmyslná.
Své vyjádření tak státní zástupkyně shrnula konstatováním, že meritorní rozhodnutí soudů v posuzované trestní věci nejsou zatížena žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané trestní věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Plzni projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo obviněným namítanými vadami zakládajícími existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pokud dovolatel namítl nesprávnost právní kvalifikace skutku popsaného v bodě ad I. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, opřel tento (obecně) hmotněprávní důvod výlučně o výtky zaměřené vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily obsah ve věci provedených důkazů. Svůj mimořádný opravný prostředek v této části založil primárně na zpochybnění jejich skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. De facto se tedy domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání částečně uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem obsahovému vymezení žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud řádí zejména opomenutí důkazů obecnými soudy a existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Ten je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popřípadě zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, nebo jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jsou-li vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených podstatných procesních vad netrpí .
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud prvního stupně dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým závěrům po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného spočívající zjednodušeně na tezi, že měl v úmyslu ve stánku s občerstvením pouze krást a klacek si s sebou vzal pouze na obranu pro případ, že by byl přitom přistižen a napaden obsluhou, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (viz pasáž odůvodnění rozsudku na str. 4/5). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) vypořádal také odvolací soud. Pokud vůči zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil na str. 5 písemného vyhotovení napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tedy nezjistil, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně a rozhodnutí soudů byla potud projevem nepřípustné libovůle.
Za právně relevantní z hlediska použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo třeba hodnotit námitku obviněného, že soudy obou stupňů se dostatečně (resp. vůbec) nevypořádaly s otázkou, do jaké míry byly skutky popsané v bodech ad II. 1), 2) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně společensky škodlivé a zda bylo nutné na ně reagovat prostředky trestního práva, jestliže cena odcizeného zboží byla minimální. Nejvyšší soud jí však nepřiznal opodstatnění.
Namítaný princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů civilního práva, samozřejmě nelze zpochybňovat a trestní zákoník jej konečně promítá i do ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. To však na druhou stranu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Otázku škodlivosti činu pro společnost je nutno zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přitom přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Teprve tehdy lze uvažovat o uplatnění odpovědnosti podle jiné právní normy, např. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, aj.).
Výše naznačeným teoretickým východiskům rozhodnutí soudů obou stupňů v posuzované věci neodporují. Předmětné jednání dovolatele nebylo charakterizováno takovými výjimečnými skutkovými okolnostmi, které by je vyčleňovaly z běžného rámce trestných činů krádeže podle ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku. Přestože byl v minulosti odsouzen pro vícenásobné přečiny krádeže, uchýlil se k této majetkové činnosti cca 1 rok poté, co vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody. Znovu přitom nešlo pouze o ojedinělý exces z jinak řádného způsobu života, ale o zhusta frekventovanou opakovanou snahu „si přilepšit“ na úkor cizího majetku, k němuž zjevně ani nadále nechová elementární úctu. Vyvození trestní odpovědnosti za takové jednání pak ovšem bylo i podle názoru Nejvyššího soudu zcela namístě.
Námitky dovolatele vůči výroku o trestu žádnému ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. neodpovídají .
Výhrady vůči druhu a výměře trestu (vyjma trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit zejména v rámci zákonného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To se v případě dovolatele nestalo. Úhrnný společný trest odnětí svobody mu byl ukládán mj. za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a byl tak ohrožen sazbou v rozmezí od dvou do deseti let. Pokud mu tedy okresní soud vyměřil trest odnětí svobody v délce 4 roků a šesti měsíců, jedná se o sankci zákonnou co do druhu i výměry.
Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného důvodu dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno - pokud jde o výrok o trestu - považovat jen takové vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. chybný právní závěr o tom, zda u obviněného byly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného nebo úhrnného trestu, popř. společného trestu za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu však dovolatel napadeným rozhodnutím nevytkl.
Vzhledem ke všem výše konstatovaným zjištěním Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného J. K. bylo opřeno dílem o námitky, které svým zaměřením nerespektovaly žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a dílem o námitky, jež z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly jakékoli opodstatnění. Tím současně nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu