ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.376.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 376/2017 -54
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 dovolání obviněného Mgr. V. S. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 5 To 230/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 122/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 3 T 122/2014, byl obviněný Mgr. V. S. uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
v době nejméně od 18. 1. 2010 do 14. 9. 2012, v P., E., v pronajaté obytné místnosti činžovního domu o 12-ti patrech, v bytě v 7. patře, postupně, ačkoliv nebyl držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence, neoprávněně nashromáždil střelné zbraně, které v pronajatém pokoji přechovával, a to
- funkční, střelby schopnou samonabíjecí pistoli zn. FN, model 1935, ráže 9 mm Luger, se zásobníkem, belgické výroby z období 2. světové války, kategorie B,
- funkční, střelby schopnou samonabíjecí pistoli zn. FN, belgické výroby, model 1935, ráže 9 mm Luger, z období 2. světové války, se zásobníkem kategorie B,
- 11 ks ostrých nábojů ráže 9 mm Luger, tuzemské výroby, dle signatury S&B 9x19 06´´, kategorie B
- značně poškozenou, zdeformovanou, třaskavinou laborovanou ostrou ženijní rozbušku kategorie A,
- ostrou rozbušku vyjmutou z československého ostrého útočného granátu vz. 34, kategorie A,
a tyto zbraně, jakož i hlavní části zbraní, díly a střelivo může nabývat do vlastnictví a držet výhradně držitel zbrojního průkazu, zbrojní licence ve smyslu ust. §8 zák. č. 119/2002 Sb. o zbraních, přičemž dne 14. 9. 2012, kolem 21.50 hod. tamtéž neodbornou manipulací s výbušnou či vysoce hořlavou chemickou látkou způsobil explozi, v jejímž důsledku vznikl požár v několika ohniscích a plamenné zahoření vybavení bytu, a to za situace, že v té době se v činžovním domě nacházelo několik desítek obyvatel, kteří z preventivního důvodu museli být evakuováni, čímž na zařízení bytu pronajímatelky D. H., způsobil škodu ve výši 145.150 Kč a Městské části Prahy 6, IČ: 00063703, v souvislosti s evakuací obyvatel další škodu ve výši 35.225,70 Kč.
Za to byl podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit škodu ve výši 35.225,70 Kč poškozenému Úřadu městské části Praha 6, Československé armády 23, Praha 6. Poškozená D. H., byla se svým nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 3 T 122/2014, podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 5 To 230/2016, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
v době nejméně od 18. 1. 2010 do 14. 9. 2012, v P., E., v pronajaté obytné místnosti činžovního domu o 12-ti patrech, v bytě v 7. patře, postupně, ačkoliv nebyl držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence, neoprávněně nashromáždil střelné zbraně, které v pronajatém pokoji přechovával, a to:
- funkční, střelby schopnou samonabíjecí pistoli zn. FN, model 1935, ráže 9 mm Luger, se zásobníkem, belgické výroby z období 2. světové války, kategorie B,
- funkční, střelby schopnou samonabíjecí pistoli zn. FN, belgické výroby, model 1935, ráže 9 mm Luger, z období 2. světové války, se zásobníkem kategorie B,
- 11 ks ostrých nábojů ráže 9 mm Luger, tuzemské výroby, dle signatury S&B 9x19 06´´, kategorie B
- značně poškozenou, zdeformovanou, třaskavinou laborovanou ostrou ženijní rozbušku kategorie A,
- ostrou rozbušku vyjmutou z československého ostrého útočného granátu vz. 34, kategorie A,
a tyto zbraně, jakož i hlavní části zbraní, díly a střelivo může nabývat do vlastnictví a držet výhradně držitel zbrojního průkazu, zbrojní licence ve smyslu ust. §8 zák. č. 119/2002 Sb. o zbraních.
Za to byl podle §279 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest propadnutí věcí, a to:
- funkční, střelby schopné samonabíjecí pistole zn. FN, model 1935, ráže 9 mm Luger, se zásobníkem, belgické výroby z období 2. světové války, kategorie B,
- funkční, střelby schopné samonabíjecí pistole zn. FN, belgické výroby, model 1935, ráže 9 mm Luger, z období 2. světové války, se zásobníkem kategorie B,
- 11 ks ostrých nábojů ráže 9 mm Luger, tuzemské výroby, dle signatury S&B 9x19 06´´, kategorie B
- značně poškozené, zdeformované, třaskavinou laborované ostré ženijní rozbušky kategorie A,
- ostré rozbušky vyjmuté z československého ostrého útočného granátu vz. 34, kategorie A.
Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození Úřad MČ Praha 6, Čs. Armády 23, Praha 6 a poškozená D. H., odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 5 To 230/2016, podal obviněný prostřednictvím svých obhájců obsáhlé dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. řádu. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu namítl podjatost soudce nalézacího soudu, kterou dovozuje ze způsobu, jakým soudce vedl řízení. Podle obviněného soudce vycházel i z poznatků opatřených mimo předmětné trestní řízení a stranil žalobci. Domnívá se, že soudce jednal s GIBS (Generální inspekce bezpečnostních sborů) osobně a získal tak nějaké informace, se kterými se obhajoba neměla možnost neseznámit.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný spatřuje v neexistenci zákonných znaků trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nadto některá skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Podle jeho názoru se příslušný soud zákonným způsobem nevypořádal s námitkou obhajoby o procesní nepoužitelnosti důkazů, které byly na místě činu zajištěny. Ohledání místa činu, při němž byly zajištěny důkazy, na jejichž základě soud dospěl k závěru o jeho vině, se dělo bez příkazu k domovní prohlídce, který si byl policejní orgán povinen vyžádat dle ustanovení §85c tr. řádu. Soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozsudku pouze omezil na konstatování, že postup po příjezdu policie do provedení ohledání místa činu nebyl postupem v rozporu se zákonem. Obviněný v dovolání namítá, že nalézací soud nezaujal stanovisko, zda měla být k ohledání místa činu domovní prohlídka nařízena či nikoliv a zda ohledání místa činu bylo provedeno v souladu se zákonem. Konstatování, že se nejednalo o postup v rozporu se zákonem a jednalo se o standardní postup, je dle názoru obviněného naprosto nedostačující vyjádření. Obviněný zastává názor, že ohledání místa činu dle ustanovení §113 tr. řádu se dělo v bytě, který užíval, a to za situace, kdy nedal souhlas s výkonem domovní prohlídky či vstupem policejního orgánu do svého obydlí. Z tohoto důvodu měl být příslušným soudem vydán příkaz k domovní prohlídce, k čemuž nedošlo a policejní orgán tak vykonal ohledání místa činu v rozporu s ustanovením §82, §83 a §85c tr. řádu. K údajnému výbuchu mělo dojít dne 14. 9. 2012 v 21:50 hod., on byl následně proti své vůli z bytu vyveden a odvezen do nemocnice. Na souhlas se vstupem do obydlí se ho nikdo ze zasahujících neptal. Podle příslušného protokolu došlo k ohledání místa činu až 15. 9. 2012 v 10:00 hodin. O zajištění místa činu do druhého dne došlo na příkaz policejního orgánu. Úkony, které byly učiněny dne 14. 9. 2012, se vztahují k ustanovení §83c tr. řádu, přičemž se měl policejní orgán dle názoru obžalovaného omezit pouze na úkony, které odůvodňovaly vstup do obydlí z důvodu odstranění závadného stavu a hrozícího nebezpečí. Důkazy opatřené nad rámec jsou tak dle něj nepoužitelné. S ohledem na časové rozpětí mezi vznikem závadného stavu a provedením prohlídky měl policejní orgán údajně dost času na to, aby si opatřil příkaz k domovní prohlídce skrze dozorujícího státního zástupce u tzv. dosahového soudce postupem podle §83 tr. řádu. Dovolatel dále uvádí, že soud prvního stupně měl náležitě odůvodnit svoje rozhodnutí, zejména proč námitka obhajoby opřená o rozhodnutí soudu je nesprávná. Obviněný pokládá rozhodnutí soudu prvního stupně za vadné, neboť je nepřezkoumatelné.
Nebylo spolehlivě zjištěno, že se skutku, který je mu kladen za vinu, dopustil on a nikoliv další osoba. Rovněž není zřejmé, jak soud hodnotil listinné důkazy, konkrétně obhajobou doložené znalecké posudky, vyjádření spol. Rafina s.r.o. ve vztahu k odbornému vyjádření a výpovědi svědka R. S. Dle obviněného rovněž není zřejmé, z čeho soud dovozuje, že vykonává advokátní praxi a jak tuto skutečnost zohlednil v rámci rozhodování ve věci. Nebylo blíže odůvodněno, na základě jakých úvah dospěl soud k závěru o existenci konfliktu zájmů u Ing. M. Soud se nevypořádal ani s otázkou výbuchu. Dovolatel poukazuje na závěry všech znalců z oboru pyrotechnické služby, kteří uvedli, že nelze jednoznačně konstatovat, že by v jeho bytě došlo k výbuchu. I svědek Ing. E. potvrdil, že k závěru o expolozi v bytě nelze jednoznačně závěru dospět. Obviněný zdůrazňuje, že exploze třaskaviny nebo výbušniny byla vyloučena znalci z oboru pyrotechnika a chemie a že se na místě činu nenašly žádné povýbuchové zplodiny ani rezidua. Z fotodokumentace, která je součástí spisu, vyplývá, že byla zajištěna pouze jedna zbraň, pouzdro a 11 ks nábojů. Obviněný zdůrazňuje, že v rozhodné době splňoval kvalifikaci pro získání zbrojního průkazu, který následně také získal. Má proto za to, že soud mohl v jeho případě aplikovat subsidiaritu trestní represe. Ohledně zadrženého střeliva tvrdí, že v jeho případě nešlo o naplnění podmínky většího množství, když se nejednalo ani o kapacitu zásobníku. Údajné rozbušky nejsou ani střelnou zbraní ani municí, a vůbec nespadají pod ustanovení §279 odst. 1 tr. zákoníku. I pokud by přistoupil na argumentaci obžaloby a soudu, stejně by podle jeho názoru držení dvou rozbušek nebylo trestným činem, neboť jejich množství a účinek nenaplňuje znaky souzeného trestného činu. Podotkl, že v projednávané věci nebyla naplněna skutková podstata trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti dle §273 odst. 1 tr. zákoníku. V řízení nebylo prokázáno, kdo a jakým způsobem způsobil požár, zda nevznikl samovolně, např. výrobní vadou nějakého spreje. Rovněž nebylo vyloučeno, že se na místě nacházela nějaká jiná osoba, tato nezpůsobila požár a z místa činu např. neutekla.
Existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu odůvodnil tvrzením, že trest propadnutí věci je nezákonný, neboť soud neprovedl žádný důkaz ke zjištění, zda byl majitelem věcí uvedených ve výroku rozsudku. V neprokázání svého vlastnictví spatřuje extrémní rozpor mezi rozhodnutím soudu a zjištěnými a provedenými důkazy.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil, aniž by jakkoli specifikoval návrh ve vztahu k dalšímu procesnímu postupu, který by měl po zrušení napadeného rozhodnutí logicky následovat (§265f odst. 1 tr. řádu).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil, především stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Dovolací námitky obviněného pokládá jen za opakování jednak uplatňované obhajoby v průběhu trestního řízení, jednak jsou opisem a opakováním obsahu odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně, a s nimiž se již soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu uvedl, že dovolatel nijak nezpochybňuje nepodjatost soudců soudu odvolacího, kteří ve věci nově rozhodli svým rozsudkem, proto v této části podané dovolání uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
U dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak státní zástupce poukázal na to, že obviněný namísto právního posouzení věci napadá a zpochybňuje zákonnost provedených důkazů a způsob jejich hodnocení. Ve věci neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a dodal, že tvrzený extrémní nesoulad by musel spočívat na mnohem závažnějších vadách, než jsou pouhé pochybnosti založené na méně pečlivé dokumentaci nepřehledného místa činu. Námitku obviněného ohledně obou rozbušek označil za nejen procesně zaměřenou ale i hmotněprávně bezpředmětnou. Zcela nerozhodné je podle jeho názoru i to, zda v bytě došlo či nedošlo k výbuchu, neboť obviněný nebyl uznán vinným obecným ohrožením a k naplnění skutkové podstaty přečinu podle §279 odst. 1 tr. zákoníku není zapotřebí výbuchu ani požáru. Za výlučně procesní námitky označil pak i námitky zpochybňující zákonnost provedeného ohledání a také námitky, že u hlavního líčení nebyl vždy důsledně vyzván, aby se vyjádřil k provedenému důkazu, a že soud nesprávně hodnotil výpověď Ing. B. M. Tvrzenému dovolacímu důvodu by mohly podle státního zástupce odpovídat jen ty námitky, jimiž se obviněný domáhá aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť ve věci bylo namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe a zpochybnění závěru soudu, že množství střeliva a účinnost rozbušek odpovídaly právní kvalifikaci podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce zastává názor, že škodlivost jednání obviněného za zjištěných okolností nemohla klesnout pod míru předpokládanou zákonodárcem při koncipování ustanovení §279 odst. 1 tr. zákoníku, proto nebyl dán důvod k užití §12 odst. 2 tr. zákoníku. Ohledně množství střeliva poznamenal, že judikatura zabývající se množstvím přechovávaného střeliva před 1. 1. 2010 se týkala typově závažnějšího jednání, než jaké je nyní obsaženo v citovaném §279 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému lze přisvědčit v názoru, že přechovávání 11 nábojů, které u něj byly nalezeny, nenaplňuje znak „větší množství střeliva“ podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak obviněnému přisvědčil v tom, že v případě obou rozbušek nemohly být naplněny znaky přečinu podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Dodal však, že i zbývající předměty, tedy dvě střelby schopné samonabíjecí pistole, naprosto dostačují k naplnění znaků předmětné skutkové podstaty podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Právní posouzení skutku proto označil za správné.
K vznesené námitce brojící proti uložení trestu propadnutí věci uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu státní zástupce zdůraznil, že ve smyslu §135 tr. zákoníku k uložení takového trestu nebylo zapotřebí, aby byl obviněný vlastníkem propadlých věcí.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce poukázal na to, že dovolatel ve svém dovolání nijak nereagoval na skutečnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu zcela postrádá právní větu. Navrhl proto, aby dovolací soud tuto vadu pouze formou obiter dictum konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí.
Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (resp. obsah dovolání je téměř totožný s obsahem odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodující soudy se s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 To 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Tak je tomu v posuzované věci a je třeba konstatovat, že nebyla-li námitka přednesena v rámci odvolacího řízení, je nyní uplatněna opožděně.
Nad rámec svých povinností Nejvyšší soud dodává, že obviněný v podaném dovolání namítl podjatost soudce soudu prvního stupně, kterou dovozuje z blíže nespecifikovaného ze způsobu vedení řízení. Je přesvědčen, že předmětný trestní spis obsahuje i podání GIBS, které neprošlo podatelnou, že soudce jednal s GIBS osobně a získal tak nějaké informace, se kterými se obhajoba předem neseznámila. Toto přesvědčení nedoložil konkrétním důkazem.
Ze znění zákona plyne, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. řádu.
Podle ustanovení §30 odst. 1, věty první, tr. řádu z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
K vyloučení může tedy dojít jen pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, jakož i dalším osobám přímo v tomto ustanovení vyjmenovaným. Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán v citovaném odstavci uvedený, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském nebo naopak nepřátelském (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008. 228, 229 s.).
K otázce podjatosti soudců se obecně vyjádřil již Ústavní soud České republiky v nálezu publikovaném ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 65, v němž se dovozuje, že pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele; rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.
V případě posuzované věci obviněný neuvedl žádné relevantní skutečnosti, z nichž by vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti soudce nalézacího soudu. Obviněný de facto neuvádí nic, co by svědčilo o tom, že by na jeho straně byl dán poměr k projednávané věci, k dotčeným osobám či orgánům. Navíc žádná taková okolnost neplyne ani z předmětného spisového materiálu. Dané námitky obviněného je tak třeba považovat jednak za nepodloženou spekulaci, jednak projev jeho nespokojenosti s postupem nalézacího i následně i odvolacího soudu, což však nemůže být důvodem pro vyloučení určitého soudce z rozhodování.
Je tak zřejmé, že nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl, že posuzovaný skutek nevykazuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a že je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Takové námitky lze sice označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za formálně právně relevantní, avšak obviněný ve skutečnosti těmito námitkami nezpochybňuje správnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Vznáší totiž výhrady výlučně proti postupu orgánů činných v trestním řízení, proti rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů rozhodujícími soudy nižších stupňů, které je třeba považovat za námitky skutkového a procesního charakteru. Těmito námitkami se obviněný domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení tak vyvozuje pouze z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením. Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením.
V dané věci se soudy obou stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily závěr o tom, že obhajoba obviněného byla provedenými důkazy vyvrácena, je ryze účelová, činěná pouze ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejedná se tak o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Dovolací námitky obviněného vychází primárně z odlišných skutkových zjištění a z vlastního hodnocení provedených důkazů, přičemž teprve na základě tohoto vlastního hodnocení obviněný vytváří závěry o existenci extrémního nesouladu, čímž však vykročil z mezí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že extrémní rozpor obviněný spatřuje v tom, že zajištěné rozbušky nebyly nalezeny při ohledání místa činu. Námitka postrádá právní relevanci, neboť již nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle provedeného dokazování byly rozbušky omylem ponechány mezi náboji a navíc nalezení obou rozbušek nemělo žádný vliv na právní posouzení skutku, neboť se nejedná o zbraň ani střelivo ve smyslu §279 odst. 1 tr. zákoníku.
Procesní charakter mají i námitky, jimiž obviněný napadá zákonnost způsobu provedeného ohledání místa činu, neposkytnutí mu možnosti vyjádřit se v hlavním líčení ke každému provedenému důkazu, a zpochybnění způsobu hodnocení výpovědi svědka Ing. B. M. rozhodujícími soudy. Uvedenými procesními námitkami se důsledně zabýval a vypořádal odvolací soud, neboť byly obviněným uplatněny již v podaném odvolání, a Nejvyšší soud proto odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu, jehož argumentaci je nutno plně přisvědčit.
Procesní povahu má také odkaz obviněného na teorii „plodů otráveného stromu“. Obviněný neoznačil konkrétní důkazy, které považuje za absolutně nepoužitelné a nadto dle dosavadní soudní judikatury český trestní řád tuto doktrínu, která vznikla a je rozvíjena především v USA, nepřevzal (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013, nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10, apod.). Z citovaných rozhodnutí plyne, že výskyt nezákonného důkazu nevede v českém trestním procesu k nepoužitelnosti všech ostatních (jiných) důkazů. Nutno dodat, že ani doktrína ovoce z otráveného stromu, jejíž aplikovatelnost je sama o sobě sporná, nezastává názor, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech dalších důkazů opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se týká toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny.
Tvrzení obviněného, že v bytě nedošlo k výbuchu je z hlediska právního posouzení jednání obviněného jako přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku je zcela nerozhodné, zda v bytě došlo k výbuchu či nikoliv, neboť k naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu není existence výbuchu či požáru conditio seine qua non. Obviněný navíc nebyl uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, který požár či výbuch předpokládá.
Právně relevantně uplatněná není ani výtka, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo brojí proti způsobu hodnocení provedených důkazů „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ani žádný jiný, byť neuplatněný) dovolací důvod.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze obecně podřadit pouze námitku neuplatnění zásady ultima ratio a námitku, že zajištěné množství střeliva ani účinnost rozbušek neodpovídaly právní kvalifikaci podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud shledal, že námitky jsou neopodstatněné.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestněprávní řešení představuje krajní prostředek („ultima ratio“) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu „ultima ratio“ plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).
Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
V projednávané věci neodůvodňují učiněná skutková zjištění závěr, že by jednání obviněného vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. V řízení bylo naopak bez pochybností prokázáno, že obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž jeho jednání nelze hodnotit jako méně škodlivé, u něhož by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněný skladoval v bytě obytného domu, kde se nacházelo několik desítek obyvatel, zbraně a střelivo, v bytě došlo k události, která byla považována za výbuch či požár, prostory domu byly zakouřeny, obyvatelé domu museli být evakuováni. Nepochybně tak bylo neoprávněné držení předmětného vojenského materiálu významné zejména z toho hlediska, že mělo negativní vliv na život spolubydlících, což spíše zvyšovalo škodlivost jednání obviněného. Okolnosti spáchání příslušného přečinu tak jednoznačně nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestněprávním řešením.
K námitce, že zajištěné množství střeliva ani účinnost rozbušek neodpovídá právní kvalifikaci podle §279 odst. 1 tr. zákoníku (v této souvislosti obviněný odkázal na rozhodnutí č. 44/1977 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud podotýká, že judikatura zabývající se množstvím přechovávaného střeliva před účinností tr. zákoníku (tj. před 1. 1. 2010) se týká typově závažnějšího jednání, než jaké je nyní obsaženo v ustanovení §279 odst. 1 tr. zákoníku. Před účinností tr. zákoníku totiž nebylo trestné samotné držení či přechovávání střeliva.
Podle §185 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon“), se trestného činu nedovoleného ozbrojování dopustil ten, kdo bez povolení vyrobil nebo opatřil sobě nebo jinému střelnou zbraň anebo ji přechovával. Odstavec 2 písm. b) citovaného ustanovení dopadal na případy, kdy pachatel hromadil, vyráběl nebo sobě nebo jinému opatřil zbraně a střelivo. Opatřování střeliva nebo výbušnin bylo přitom trestné jen za předpokladu, že jejich množství a účinnost znamenala pro bezpečnost společnosti i lidí stejný stupeň ohrožení jako jen jedna zbraň hromadně účinná (srov. obviněným citované rozhodnutí č. 44/1977 Sb. rozh. tr.).
Na rozdíl od toho podle nyní platného ustanovení §279 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu nedovoleného ozbrojování dopustí ten, kdo bez povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává střelnou zbraň nebo její hlavní části nebo díly nebo ve větším množství střelivo nebo zakázaný doplněk zbraně. Znak hromadění je obsažen až v kvalifikované skutkové podstatě podle §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, které dopadá na případy, kdy pachatel bez povolení hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému opatřuje zbraně nebo ve značném množství střelivo.
Jen stěží by tak bylo možno na případ projednávané věci bez dalšího aplikovat dřívější judikaturu vztahující se k trestnímu zákonu účinnému do 31. 12. 2009. Odkaz obviněného na rozhodnutí č. 44/1977 Sb. rozh. tr. je proto nepřiléhavý.
Nynější trestní zákoník neurčuje konkrétní hranici, jaké množství střeliva lze považovat za „větší“ ve smyslu §279 odst. 1 tr. zákoníku, a ponechává stanovení konkrétní kvantifikace na posouzení druhu a účinnosti posuzovaného střeliva. Podle odborné literatury je za větší množství střeliva nutné považovat takové jeho množství, jehož účinnost znamená pro bezpečnost lidí srovnatelný stupeň ohrožení nebo nebezpečí, jako může vyvolat jedna střelná zbraň. V každém jednotlivém případě je proto nutné posuzovat, zda je splněn tento znak podle toho, zda se jedná o nebezpečné druhy střeliva (např. dělostřelecké střelivo, pumy, apod.), anebo o střelivo, které patří k méně nebezpečným (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2827 s.).
Podle ustálené judikatury je za větší množství běžných nábojů možno považovat až několik desítek kusů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 213/2003, sp. zn. 7 Tdo 1459/2015, 11 Tdo 1620/2015, apod.).
Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností dal za pravdu názoru obviněného v tom, že přechováváním 11 ks ostrých nábojů nebyl naplněn znak „větší množství střeliva“ podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a stejně tak nebyly naplněny znaky zmíněného přečinu přechováváním dvou rozbušek specifikovaných ve skutkové větě výroku nalézacího soudu, neboť rozbuška není zbraní ani střelivem. Vedle nábojů a rozbušek však obviněný přechovával také dvě střelby schopné samonabíjecí pistole, čímž jednoznačně naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění skutkové podstaty daného přečinu by totiž plně postačovalo přechovávání byť i jen pistole jediné.
Poslední v dovolání uplatněný dovolací důvod opřel obviněný o ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítl nezákonnost trestu propadnutí věci s odůvodněním, že rozhodující soud neprovedl žádný důkaz ke zjištění, zda byl majitelem věcí uvedených ve výroku rozsudku, v čemž spatřuje extrémní rozpor mezi rozhodnutím soudu a zjištěnými a provedenými důkazy.
Obviněnému lze přisvědčit v závěru, že odvolací soud se blíže nezabýval vlastnictvím věcí, které spadaly pod učiněný výrok o trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, ani blíže nerozvedl úvahy zda jde o věc náležející pachateli. Na okraj nutno konstatovat, že obviněný v průběhu celého trestního řízení ani jednou vlastnictví k předmětným věcem nerozporoval, nadto po celou dobu řízení vystupoval jako jejich vlastník, vlastnictví nepopřel ani v podaném dovolání, namítá pouze ve vztahu k tomuto výroku nedostatečnost dokazování, proto soud přirozeně považoval jeho vlastnictví k daným věcem za nesporné, ničím důvodně nezpochybňované (§2 odst. 5 tr. řádu). Podle ustanovení §135 tr. zákoníku věc náleží pachateli, jestliže ji v době rozhodnutí o ní vlastní, je součástí jeho majetku nebo s ní fakticky jako vlastník nakládá, aniž je oprávněný vlastník nebo držitel takové věci znám. Okolnost faktického nakládání s věcí v intencích citovaného zákonného ustanovení pro uložení trestu propadnutí podle §70 tr. zákoníku pak plně postačuje a ve vztahu k jeho uložení nebyly shledány zákonné překážky.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 179/2000, 6 Tz 21/1971, 7 To 51/1997, na která obviněný v této souvislosti odkazuje, na případ posuzované věci nedopadají.
Dovoláním napadené rozhodnutí tak zjevně netrpí ani vadami uvedenými v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť trest propadnutí věci byl obviněnému uložen v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud plně akceptuje poznámku státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, vyjádřenou v jeho písemném podání, poukazující na vadu rozsudku odvolacího soudu, který po tzv. skutkové větě v něm neuvedl větu právní. To je vada opravňující podání dovolání při uplatnění důvodu stanoveném §256b odst. 1 písm. k) tr. řádu, což však obviněný neučinil. Nápravu nesjedná ani soud dovolací, neboť by nepřípustně sám konstruoval další dovolací důvod a v tomto směru jednoznačně přitaká odkazu státního zástupce na premisu vyslovenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3749/13, že by šlo „o postup v rozporu se zásadou nestrannosti soudního řízení“.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného Mgr. V. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. 4. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu