ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1001.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1001/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2017 o dovolání obviněného J. F . , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 67 To 41/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 141/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 67 To 41/2017, byl k odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, které podala v neprospěch obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině v bodě I. a v celém výroku o uloženém trestu a ve zprošťujícím výroku pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 6 T 141/2016 , kterým byl obviněný pod bodem I. uznán vinným jednak přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jednak pokusem přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §193 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem II. byl uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §193 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, o nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.; [týmž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce OSZ Praha 4 ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 2 Zt 108/2016, pro skutek, v němž byl spatřován přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obviněný stíhán] a nově podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. rozhodl soud druhého stupně tak , že pro jednání uvedené pod bodem I. uznal obviněného vinným jednak přečinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jednak pokusem přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §193 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a obviněného odsoudil za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným pod bodem II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 6 T 141/2016, podle §193 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; podle §259 odst. 1 tr. ř. po zrušení zprošťujícího výroku pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku byla věc ohledně tohoto skutku vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.
2) Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 67 To 41/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v rámci své argumentace je toho „názoru, že ze strany odvolacího soudu byla hrubě porušena zásada bezprostřednosti a ústnosti řízení“, spočívající v tom, že odvolací soud se neztotožnil s hodnotícími závěry soudu prvního stupně (viz §2 odst. 6 tr. ř.), tento rozsudek zrušil a ve veřejném zasedání pouze formálně provedl důkazy. Podle obviněného je „patrné i vzhledem k formálnosti znovu provedených důkazů, že odvolací soud uchvátil právo nalézacího soudu vytvářet závěry o skutkovém zjištění, přičemž toto náleží soudu prvního stupně“. Soudu druhého stupně vedle formálního provedení důkazů vytýká, že se nevypořádal s rozpory ve výpovědi poškozeného, zcela pominul osobnost poškozeného atd. Rozhodnutí soudu druhého stupně považuje za překvapivé, aby následně poukázal na další skutečnosti, které charakterizují osobu poškozeného a které soud druhého stupně oproti soudu prvního stupně nebral v úvahu (poškozený vyhledává závadové osoby, choval se arogantně u soudu, nespolupracoval se znalci atd.). Závěrem obviněný uvádí, že soud druhého stupně nedodržel ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., dále, že „bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí nalézacího soudu a odůvodnění rozhodnutí je založeno na porušení §258 tr. ř., respektive na formalistickém přístupu v jeho aplikaci, což vedlo k uchvácení práva nalézacího soudu vytvářet závěry o skutkovém zjištění věci soudem odvolacím, bez skutečně znovu provedených důkazů“. S ohledem na výše uvedená pochybení obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
3) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání obviněného velmi podrobně rekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a poukázal na to, že obviněný svými námitkami se snaží znevěrohodnit výpověď poškozeného a rovněž tak rozhodnutí soudu druhého stupně. Státní zástupce poukazuje na to, že existuje celá řada skutečností, které potvrzují věrohodnost poškozeného, stejně jako řada skutečností, které prokazují, že sám obviněný je problémovou osobou, což však záměrně nezmiňuje. Pokud jde o zvolený postup soudu druhého stupně v tomto nespatřuje žádné obviněným vytýkané pochybení, neboť odvolací soud považoval dokazování provedené soudem prvního stupně za úplné a vyčerpávající, základní výtky měl pouze k vadnému hodnocení důkazů soudem prvního stupně, který nerespektoval pravidla vyplývající z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Vzhledem k tomu, že obviněný byl stíhán obžalobou mj. také pro trestný čin znásilnění a této kvalifikace se domáhala i intervenující státní zástupkyně při podaném odvolání, nelze přijmout argumentaci obviněného o tzv. překvapivém rozhodnutí. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) K námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Trestní řád uvádí výslovný výčet dovolacích důvodů, mezi kterými není uveden extrémní nesoulad (rozpor), stejně jako porušení práva na spravedlivý proces. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Nejvyšší soud záměrně na uvedené upozorňuje, aby bylo zřejmé za splnění jakých okolností může být uvedený rozpor subsumován pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z rozhodnutí výše zmíněných soudů však vyplývá, že uvedený zásah lze akceptovat pouze za striktně vymezených důvodů, k čemuž uvedly, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat také na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu (porušení práva na spravedlivý proces), v předmětné trestní věci však extrémní rozpor shledán nebyl.
9) V souvislosti s předmětnou trestní věcí je potřebné také uvést, že obviněný proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodal. Z takto nastíněného procesního postupu obviněného tedy vyplývá, že respektoval skutková zjištění soudu prvního stupně i jím aplikované právní posouzení jeho jednání (v neposlední řadě i jemu uložený trest). Oproti soudu prvního stupně došlo ze strany soudu druhého stupně k tomu, že po provedeném dokazování u veřejného zasedání spatřoval v jednání, které bylo již popsáno (ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně) soudem prvního stupně, také naplnění znaků přečinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku. V souvislosti s touto právní kvalifikací, kterou použil soud druhého stupně, nelze akceptovat výhrady obviněného, že šlo o překvapivé rozhodnutí, neboť obviněný patrně přehlíží (jak správně také uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření), že již obžaloba byla na obviněného podána mj. pro trestný čin znásilnění a rovněž tak v podaném odvolání se státní zástupkyně domáhala posouzení jednání obviněného také jako trestného činu znásilnění. V tomto směru je tedy tvrzení obviněného (mimo to, že nejde o hmotněprávní námitku, ale námitku procesní, obdobně jako u dalších námitek, pokud nejde o námitky skutkové), zavádějící a námitce obviněného nelze přisvědčit.
10) Stejně nelze akceptovat ani další námitky, ve kterých obviněný odvolacímu soudu vytýká, že „uchvátil právo nalézacího soudu vytvářet závěry o skutkovém stavu věci“. Z rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že tento měl výhrady k hodnocení provedených důkazů, kdy uvedl, že „obvodní soud si v části hodnocení provedeného dokazování odporuje“ (viz str. 8 rozsudku soudu druhého stupně). Z provedeného dokazování u veřejného zasedání (ve shodě s rozsudkem odvolacího soudu) je zřejmé, že u veřejného zasedání kromě jiného byla podle §102 odst. 2 tr. ř. čtena výpověď poškozeného (č.l. 191-205, 513-519) a obviněný (obhajoba) k dotazu soudu neměla ani návrhy na doplnění dokazování. Z rozhodnutí soudu druhého stupně vyplynulo, že tento postupoval plně v souladu s ustanovením §263 odst. 7 tr. ř., přičemž z odůvodnění jeho rozsudku je rovněž tak zřejmé, v čem spatřoval důvody, pro které znovu provedl důkazy opatřené v přípravném řízení, resp. provedené u hlavního líčení soudem prvního stupně; bylo to z toho důvodu, že soud prvního stupně se mj. vůbec v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s SMS zprávami a s tím, jaký z nich vyplýval dosah pro „podvolení se poškozeného homosexuálnímu pohlavnímu styku jako určité formy vykoupení se“. Z rozsahu dokazování, které přicházelo v úvahu před soudem druhého stupně je rovněž patrno, že šlo o situaci předpokládanou §263 odst. 6 tr. ř. (tj. nešlo o rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, které by nahrazovalo činnost soudu prvního stupně). Ve vztahu k této námitce Nejvyšší soud tedy uzavírá, že jde o procení výhrady obviněného, přičemž soud druhého stupně postupoval v souladu s rozhodnutím č. 20/1997 Sb. rozh. tr.
11) Pokud jde o zbývající okruh námitek obviněného, pak je nutno konstatovat, že ani ty nemají hmotněprávní povahu vyžadovanou ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný soudu druhého stupně vytýká, že byl uznán vinným nejen trestným činem podle §186 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku, ale také dalšími trestnými činy, aniž by již bral v úvahu, že kromě trestného činu sexuálního nátlaku, kterým byl uznán vinným soudem druhého stupně, byl shodnými trestnými činy jako soudem druhého stupně shledán vinným také rozsudkem soudu prvního stupně, přičemž proti právní kvalifikaci takového jednání neměl výhrady a neodvolal se (odvolání státní zástupkyně směřovalo proti zprošťujícímu výroku a do výroku pod bodem I., kdy jednání pod tímto bodem nebylo vedle dalších trestných činů kvalifikováno také jako přečin podle §186 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku). V rámci výhrad proti výroku o vině, poukazuje obviněný na to, že nebylo soudem druhého stupně dodrženo ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že se zmíněný soud nevypořádal se zásadními rozpory ve výpovědi poškozeného, že pominul skutečnost, že poškozený dlouhodobě a dobrovolně vyhledával společnost závadových lidí atd. V souvislosti s takto specifikovanými námitkami považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého je patrno, v jakých intencích dovolacích důvodů je možno právně relevantní námitky uplatňovat. Z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
12) Již shora bylo konstatováno, že soud druhého stupně se podrobně zabýval předmětnou trestní věci obviněného a obviněný přehlíží velmi podrobné odůvodnění odvolacího soudu zejména k problematice, která je jím prioritně zpochybňována, tj. otázkou posouzení jeho jednání také jako přečinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněným nejsou v dovolání zpochybňovány znaky zmíněného přečinu, ale je zpochybňován postup odvolacího soudu a jím provedené dokazování a hodnocení důkazů, které považuje obviněný za porušující ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Přitom je však zřejmé, že odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně již od strany 8 do strany 15 je věnováno zejména rozboru a hodnocení důkazů, které se vztahovaly ke skutku pod bodem I. rozsudku, mj. zejména také k přečinu sexuálního nátlaku. K otázce dokazování Nejvyšší soud pouze dodává, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Obdobně se k uvedené problematice vyjádřil Ústavní soud také v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3538/14 či II. ÚS 4211/15 (bod 25).
13) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy je z podaného dovolání zcela zřejmé, že obviněným jsou vznášeny námitky procesní povahy a námitky, kterými je zpochybňováno hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav věci, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 8. 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu