ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1078.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1078/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2017 o dovolání obviněného A. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2017, č. j. 6 To 103/2017-91, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 137/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2017, č. j. 6 To 103/2017-91, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 2. 2017, č. j. 10 T 137/2016-70, kterým byl A. H. (dále jen „obviněný“ příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2) Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2017, č. j. 6 To 103/2017-91, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání s odkazem na splnění podmínek uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný již v samém úvodu dovolání poukazuje na to, že si „je vědom vymezení dovolání jako mimořádného opravného prostředku“, avšak je přesvědčen, že v jeho případě „existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku v napadeném rozhodnutí na straně druhé“ , a proto je přesvědčen o důvodnosti svého dovolání, neboť „jednání, pro které byl soudem prvního stupně odsouzen se nedopustil“. V další části svého dovolání poukazuje na to, že z jeho výpovědi a výpovědi Z. W. (družka obviněného) vyplynulo, že nebyl uvnitř prodejny potravin, na ničem se s družkou nedomlouval, z prodejny neutíkal – normálně odešel s taškou, kterou mu dala družka, v domnění, že družka nákup zaplatí, šlo tedy o pouhé nedorozumění. Vzhledem k tomu, že ani svědkyně – prodavačky nepopsaly jeho jednání jednoznačně a shodně, nebylo mu tudíž dle jeho přesvědčení spolehlivě prokázáno, že by se dopustil vytýkaného jednání, když ani skutek není zcela jednoznačně a perfektně, s ohledem na jeho počínání v prodejně, popsán, navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
3) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že s ohledem na charakter obviněným uplatněných námitek se k jeho dovolání nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05), byť nebylo podáno prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) V souvislosti s námitkami, které v dovolání obviněný uplatnil, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci své obhajoby v řízení před soudy nižších stupňů, což je mj. zřejmé také z rozhodnutí soudu prvního stupně (viz str. 3 rozsudku), stejně jako rozhodnutí soudu odvolacího (viz str. 1-2 usnesení soudu druhého stupně), přičemž na takový případ lze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9) K odkazům obviněného na tzv. extrémní nesoulad, jako důvod pro uplatnění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést následující. Trestní řád uvádí výslovný výčet dovolacích důvodů, mezi kterými však není uveden extrémní nesoulad (rozpor), stejně jako porušení práva na spravedlivý proces. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Nejvyšší soud záměrně na uvedené upozorňuje, aby bylo zřejmé, za splnění kterých okolností může být uvedený rozpor, dovolatelem označený za „extrémní“, subsumován pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z rozhodnutí výše zmíněných soudů (Ústavního a Nejvyššího) však vyplývá, že uvedený zásah lze akceptovat pouze za striktně vymezených důvodů, k čemuž uvedly, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat také na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu (porušení práva na spravedlivý proces), v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovolávání se extrémního nesouladu se nemůže opírat o pouhé a účelové vytržení „obviněným vyhovujících“ určitých pasáží z dovolání napadených rozhodnutí, ale tento musí být posouzen (extrémní nesoulad) z hlediska, zda napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a zda soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry.
10) V předmětné trestní věci se veškerá argumentace obviněného (stran tvrzeného extrémního nesouladu) soustředila v námitky, že se „nedopustil jednání, pro které byl odsouzen; v prodejně potravin – uvnitř – nebyl, na družku čekal pouze ve dveřích prodejny; není pravdou, že by se na něčem s družkou domlouval; jeho doznání z přípravného řízení nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu“ . Ze shora uvedeného je tedy nepochybné, že uvedené námitky se zcela míjí s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřují proti nesprávné právní kvalifikaci, ale primárně soudům nižších stupňů vytýkají, že soudy neprovedly dokazování v potřebném rozsahu a nezjistily skutkový stav věci (viz §2 odst. 6 tr. ř.) a nehodnotily důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. v souladu s představami obviněného. Takové námitky však nespadají nejen pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nelze jim přiznat ani ve smyslu výše zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu povahu tzv. extrémního nesouladu (rozporu). Je nutno uvést, že v daném případě je obviněným předkládána vlastní verze se zcela odlišným (oproti soudu prvního stupně zjištěným a soudem odvolacím potvrzeným) zjištěním skutkového děje. V souvislosti s takto pojatými námitkami (prosazování vlastní verze skutkového děje) je potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
11) Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že soud prvního stupně se podrobně zabýval nejen výpovědí obviněného, ale také výpověďmi svědků v předmětné věci slyšených (viz str. 2-5 rozsudku) a v návaznosti na provedené důkazy, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí (viz str. 6-8 rozsudku), tyto ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil. Z těchto hodnotících úvah vyplývá, že obviněný se v přípravném řízení k jednání, pro které byl odsouzen doznal, což však u hlavního líčení presentoval tak, že byl k výpovědi přinucen. Této změně výpovědi soudy oprávněně neuvěřily a považovaly ji za účelovou, neboť vina obviněného nebyla dovozována pouze z jeho doznání, ale také z výpovědi zaměstnankyně předmětné prodejny potravin L. K., která jednoznačně popsala, kde stál obviněný (s družkou v blízkosti pultu), že zboží dávala družka do igelitové tašky a byl to nákup do jedné igelitové tašky, se kterou obviněný z prodejny bez zaplacení odešel. Její výpověď je nepřímo potvrzována výpovědí spolupracovnice. Obě rozhodně popřely, že by se téhož dne s obviněným a jeho družkou setkaly, případně se obviněný či jeho družka měli dostavit do prodejny nákup zaplatit. Výpověď družky obviněného rovněž byla v souladu se zákonem vyhodnocena jako účelová (viz str. 7 rozsudku), neboť způsob jednání a účelovost jednání družky i obviněného dokládá i to, že přestože družka tvrdila, že obviněný jde rozměnit 5 000 bankovku, obviněný naopak tvrdil, že nákup měla platit družka, družka pak šla obviněného hledat do jiné prodejny (svědkyně K. šla za ní), ale u jiné prodejny družka obviněného utekla do podchodu a ztratila se. Uvedené tedy svědčí pro závěr, že věděla, že obviněný nešel měnit peníze, jak tvrdila zaměstnankyním prodejny.
12) K námitkám, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly a jsou opětovně (formulačně jinak) uplatňovány v řízení o dovolání, považuje Nejvyšší soud za potřebné z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
13) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu