ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1166.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1166/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. září 2017 o dovolání, které podal obviněný V. Š . , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 8 To 34/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 11/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 4 T 11/2015, byl obviněný V. Š. uznán vinným pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a za tento trestný čin mu byl podle §211 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 3 T 104/2016 ze dne 23. 5. 2016, jenž nabyl právní moci ve vztahu k obviněnému dne 3. 8. 2016 a výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Rokycanech, sp. zn. 2 T 33/2016 ze dne 31. 3. 2016, jenž nabyl právní moci dne 13. 7. 2016, stejně jako všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, zaplatit poškozené společnosti CETELEM ČR, a. s. na náhradě škody částku 58.379 Kč.
2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu Plzeň-město podal obviněný, státní zástupce a poškozená společnost BNP Paribas Personal Finance odvolání, o kterých Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 8 To 34/2017, rozhodl tak, že na podkladě odvolání státního zástupce a poškozené společnosti BNP Paribas Personal Finance podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ve výrocích o trestu a náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit společnosti BNP Paribas Personal Finance na náhradě škody částku 58.379 Kč. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
3) Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V podaném dovolání nejdříve konstatoval, že po celou dobu trestního řízení popírá, že by předmětné smlouvy uzavíral, přičemž soudy rozhodly o jeho vině pouze na základě svědeckých výpovědí svědků K. a Š. Další provedený důkaz, znalecký posudek, neprokázal plně, že je autorem podpisu na předmětných smlouvách právě obviněný. Dále namítl, že smlouvy, které měl podepsat, jsou smlouvy o zápůjčce, nikoli smlouvy úvěrové. I kdyby se však mělo jednat o úvěrové smlouvy, nevznikla by tím podle jeho mínění poškozené společnosti škoda a svých práv se pak měla poškozená společnost domáhat v civilním řízení. Na podporu svého tvrzení poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 227/05 a sp. zn. IV. ÚS 469/04. Upozornil rovněž na to, že poskytovatel půjčky měl povinnost provést alespoň základní kontrolu předkládaných podkladů od žadatele. Namítl rovněž, že skutky spáchat nemohl, protože v inkriminovanou dobu byl na služební cestě v Itálii, což uvedl i svědek S. (v jiné trestní věci). Obviněný rovněž brojí proti uvedenému trestu, který se mu zdá přísný. Napadl i výrok o náhradě škody a dodal, že právo na náhradu škody bylo přiznáno společnosti, která nedoložila, že je právním nástupcem společnosti CETELEM ČR, a. s. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon trestu do doby rozhodnutí o dovolání.
4) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Nejdříve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a obsah dovolání obviněného. Za právně relevantní považovala námitku dovolatele stran charakteru předmětných smluv. Uvedla, že trestní odpovědnost u daného trestného činu může vzniknout pouze v návaznosti na úvěrovou smlouvu, nikoli na smlouvy jiné. Dále předložila legální definice úvěrové smlouvy i smlouvy o zápůjčce a dodala, že předmětnou otázkou se zabýval již odvolací soud, s jehož názorem se plně ztotožnila a má za to, že uzavřeny byly smlouvy úvěrové. Za námitku právní pak označila i argumentaci obviněného, že poskytovatel úvěru měl povinnost provést základní kontrolu předkládaných podkladů. Uvedla, že by se poskytovatel neměl spokojit pouze s nedoloženým prohlášením žadatele, avšak konstatovala v souvislosti s částkami, o které se jednalo, že by je byl schopen splatit každý pracující člověk. K námitce nepřiměřeného trestu uvedla, že pouhá nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem. K otázce právního nástupnictví dodala, že tato otázka byla bezpečně prokázána již u odvolacího soudu, a to prostřednictvím veřejného rejstříku a sbírky listin Ministerstva spravedlnosti. Vzhledem k uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9) Vzhledem k tomu, že převážnou část námitek tvoří ty, jejichž podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na obviněného dovolávání se spravedlivého procesu). V souvislosti s posuzováním toho, zda uplatněné námitky skutečně naplňují podmínky uplatněného dovolacího důvodu, či se jedná pouze o formální odkaz na příslušný dovolací důvod, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
10) K dovolací argumentaci obviněného je nezbytné uvést, že tato je (až na níže uvedenou argumentaci v závěru tohoto bodu) soustředěna v tvrzení, že se obviněný trestné činnosti nedopustil, popisované smlouvy nepodepisoval, výpovědím svědků - zaměstnanců firmy, kde měl zboží na základě smluv odebírat, nelze věřit, stejně tak je podle něj nepřesvědčivý také znalecký posudek z oboru písmoznalectví a veškeré tyto výhrady uzavírá konstatováním, že v době uzavírání předmětných smluv byl v Itálii, což v jiné trestní věci potvrdil svědek S. Pokud jde o tento okruh námitek je nutno uvést, že jde o námitky skutkové, které se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem, neboť jimi obviněný soudům nižších stupňů vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav věci, neboť podle své verze se jednání, pro které byl odsouzen nedopustil. Nutno podotknout, že obsahově shodné námitky byly obviněným uplatněny mj. také v řízení o odvolání (viz str. 3 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž odvolací soud se s nimi náležitým způsobem vypořádal a tyto zákonu odpovídajícím způsobem rozvedl v odůvodnění svého rozsudku (viz §125 tr. ř.). Na takový případ pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Vedle shora uvedených námitek, které by odůvodňovaly postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., byly obviněným uplatněny také námitky, ve kterých poukazoval na porušení principu spravedlivého procesu s konstatováním, že se nejednalo o úvěrové smlouvy, ale o smlouvy o zápůjčce, že poškozenému nevznikla žádná škoda. Tento okruh námitek jako celek lze označit za námitku naplňující uplatněný dovolací důvod, avšak Nejvyšším soudem byla posouzena jako zjevně neopodstatněná z níže uvedených důvodů.
11) K otázce úvěrového podvodu lze uvést následující. Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí takovým činem větší škodu.
12) Ve stručnosti lze připomenout, že sjednáváním úvěrové smlouvy se rozumí postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. č. 6/2004-I. Sb. rozh. tr.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy totiž nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází, v jehož rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité údaje a na základě nich vyjadřují svá stanoviska (srov. rozh. č. 36/2009 Sb. rozh. tr., přiměřeně též rozh. č. 5/2006 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost podle §211 tr. zákoníku přitom může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a nikoli v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může být poskytnutí peněžních prostředků. Za nepravdivé se považují údaje, kdy obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy. Za hrubě zkreslené údaje se považují takové údaje, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl zde nemusí směřovat k způsobení škody, a proto je pachatel trestný i v případě, že např. poskytnutý úvěr řádně splácí a žádná škoda věřiteli nevznikne.
13) Pachatelem tohoto trestného činu může být především kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy. V praxi jím zpravidla bude dlužník - fyzická osoba, resp. fyzická osoba, která za něj nebo za dlužníka právnickou osobu s budoucím věřitelem sjednává (uzavírá) úvěrovou smlouvu nebo čerpá úvěr. Může to však být i jiná osoba, která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na sjednávání uvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Přitom je třeba rozlišovat jednak uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, popř. zamlčení podstatných údajů a jednak opatření nepravdivých podkladů při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru, což bude základní kritérium pro rozlišení pachatelství nebo spolupachatelství (§22 a 23 tr. zákoníku) od účastenství (§24 tr. zákoníku), (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1904).
14) V daném případě bylo prokázáno, že obviněný docházel do prodejny Euronics a ve třech případech uzavřel tři úvěrové smlouvy (viz skutkové zjištění soudu I. stupně) sloužící k nákupu elektroniky a tyto nesplácel. Ve všech třech případech uvedl nepravdivý údaj o svých příjmech, což zcela jistě je klíčový údaj pro poskytovatele úvěru, zda žádosti vyhoví či nikoli. Vina byla prokázána nejen samotnými smlouvami, grafologickým znaleckým posudkem, ale i svědeckými výpověďmi svědků K. a Š. či Š. Nalézací soud správně dovodil a jednání obviněného kvalifikoval podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
15) Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného ohledně nutnosti použití ustanovení §12 tr. zákoníku - ultima ratio. Nejvyšší soud poukazuje na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
16) Nejvyšší soud poukazuje na to, že jednání obviněného v této trestní věci je zcela standardním případem podvodného jednání (úvěrový podvod podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku), které navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Obviněný se dopustil přečinu podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku již tím, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje. K jednání obviněného je nezbytně nutné také uvést, že tento neuzavřel jednu úvěrovou smlouvu, ale tři úvěrové smlouvy ve dnech 3. 1., 5. 1. a 7. 1. 2014, tedy i tato okolnost spolu se zjištěním, že jednání obviněného odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku a naplňuje všechny jeho zákonné znaky, není z těchto důvodů možné jej projednat v souladu s principem ultima ratio pouze v občanskoprávním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Pokud jde o námitku, že nebyla dodržena zásada spravedlivého procesu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že tato námitka je spojována s tím, že obviněnému nebyla akceptována jeho obhajoba, že se uvedeného jednání nedopustil a v kontextu s takovou námitkou nelze námitku spravedlivého procesu subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17) K námitce dovolatele stran nepřiměřeného trestu uvádí Nejvyšší soud následující. Odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného bylo zjištěno, že obviněnému byl uložen nejen trest nepřiměřeně mírný, ale taktéž nezákonný, když byl nalézacím soudem chybně uložen jako souhrnný (k tomu v podrobnostech str. 5 rozhodnutí odvolacího soudu). Odvolací soud toto pochybení odstranil tím, že zrušil v napadeném rozsudku výrok o trestu a znovu ve věci sám rozhodl tak, že obviněnému uložil trest samostatný. Potřebnou péči pak věnoval i zdůvodnění zpřísnění uloženého trestu. Trest byl ukládán s ohledem na hlediska uvedená v §39 a související tr. zákoníku. Odvolací soud se však neztotožnil s argumentací v návrhu státního zástupce, aby byl obviněnému zpřísněn trest pouze vyslovením dohledu, a to vzhledem k tomu, že obviněný již dříve stanovený dohled probačního úředníka zcela ignoroval, s probační a mediační službou nespolupracoval a nedodržoval dohodnuté povinnosti (viz str. 6 rozhodnutí odvolacího soudu). Rovněž soud druhého stupně neakceptoval námitku obviněného, že mu měl být uložen některý z alternativních trestů. Odvolací soud dospěl k názoru, že vzhledem k osobě a poměrům pachatele má za to, že není možné ukládat pouze podmíněný trest odnětí svobody. Obviněný byl ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody od jednoho do pěti let odnětí svobody, přičemž trest mu byl vyměřen na samé spodní hranici trestní sazby. Odvolací soud upozornil na to, že obviněný byl dvakrát pravomocně odsouzen pro majetkovou trestnou činnost a vyhýbal se trestnímu stíhání. Nejvyšší soud k uvedené námitce, kterou nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit dále uvádí, že výrok o trestu lze napadat z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak dovolacím důvodem nemůže být pouhá nepřiměřenost trestu (viz níže).
18) Námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotněprávní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněná námitka by nebyla podřaditelná ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon pro daný trestný čin připouští a tento trest byl uložen v rámci zákonné trestní sazby.
19) V daném případě byla vina obviněného v celém rozsahu prokázána a jeho obhajoba náležitě vyvrácena. Navíc je nutno uvést, že obviněný v podaném dovolání opakuje své námitky, se kterými se již beze zbytku v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal soud I. stupně a následně opětovně i soud odvolací. Důkazy, které nalézací soud řádně provedl a zhodnotil, tvoří logický a ucelený řetězec, na základě kterého lze ve všech bodech učinit závěr o vině obviněného. Skutková zjištění pak byla podřazena pod správnou právní kvalifikaci. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Protože se odvolací soud již se všemi námitkami dovolatele vypořádal v rámci jeho podaného odvolání, lze odkázat na jeho odůvodnění.
20) V souvislosti s obecně obviněným formulovanou námitkou, že „poškozenému doposud žádná škoda nevznikla“ a že soud druhého stupně přiznal nárok společnosti, která nedoložila, že je právním nástupcem společnosti CETELEM ČR, a. s., je nutno konstatovat, že k uvedenému se již podrobně vyjádřil soud druhého stupně na str. 7 odůvodnění svého rozsudku a na jeho závěry Nejvyšší soud odkazuje.
21) Nejvyšší soud s přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy pouze tu argumentaci obviněného, že „se nejednalo o úvěrové smlouvy, ale smlouvy o zápůjčce“, s vyšší mírou tolerance posoudil jako námitku naplňující dovolací důvod (soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému zjištění, že šlo o úvěrové smlouvy a tento závěr obviněný zpochybňuje) dospěl k závěru, že dovolání obviněného jako celek je zjevně neopodstatněné [ostatní námitky byly posouzeny jako námitky uplatněný dovolací důvod nenaplňující, odůvodňující odmítnutí dovolání v této části podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.], a proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu pak takto učinil v neveřejném zasedání. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stalo se bezpředmětným rozhodovat o návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí.
22) Závěrem považuje Nejvyšší soud za potřebné ve vztahu k námitkám, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly a jsou opětovně (formulačně jinak) uplatňovány v řízení o dovolání z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu