ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1732.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1732/2016-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. ledna 2017 o dovolání, které podala obviněná L. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2016, č. j. 4 To 128/2016-1148, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 83/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2016, č. j. 4 To 128/2016-1148, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání L. H. (dále jen „obviněné“, příp. „dovolatelky“) proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 2. 2016, č. j. 5 T 83/2013-1107, kterým byla obviněná uznána vinnou dvěma pokusy trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (bod 1, 2 výroku rozsudku) a trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 3, bod 4-5 výroku rozsudku) a odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let; o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
2. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2016, č. j. 4 To 128/2016-1148, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že soud druhého stupně neprovedl v její trestní věci řádný přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně, které napadla odvoláním. Podle mínění obviněné nejsou v případě skutků popsaných pod body 1, 2) výroku rozsudku „vyjádřeny zákonné znaky trestného činu podvodu nebo jeho pokusu“ s tím, že její jednání je ve výrokové části popsáno nejasně a rozvláčně. V případě uvedených pokusů trestným činem podvodu neobsahuje výrok „žádné konstatování o tom, zda se měla obohatit či měla obohatit jiného a jakým způsobem“ (viz bod 1). Podle názoru obviněné je celá situace ještě markantnější v případě pokusu (viz bod 2), kde poukazovala na to, že podpis exekutorského zápisu na základě plné moci udělené jí jejím bratrem není jednáním, které by zakládalo vznik jakékoli škody poškozenému. V této části pak poukazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu s tím, že argumentace soudu druhého stupně je nepřesvědčivá. O nelogičnosti rozhodnutí ohledně skutků popsaných pod body 1) a 2) výroku rozsudku svědčí podle jejího mínění i to, že v případě skutku popsaného pod bodem 1) je uváděno, že úvěr „měl být splácen“, přesto avšak v případě skutku pod bodem 2), byl exekuční příkaz vydán na srážky ze mzdy ručitele. V případě skutků popsaných pod body 3-5) výroku rozsudku je podle mínění obviněné dovolací důvod dán, neboť v případě skutku popsaného pod bodem 3) nepřihlédly soudy k rozporům ve výpovědi svědka D. K. Na rozpory ve výpovědi uvedeného svědka poukazuje také v souvislosti se skutky pod bodem 4-5), kdy soudům vytýká, že nebyl jimi zjišťován skutek v souladu s požadavky zákona, kdy bylo vycházeno z výpovědi shora uvedeného svědka, když však v jeho výpovědi jsou rozpory a současně nebyl brán zřetel na výpověď jejího manžela. Pokud by soudy důsledně postupovaly podle zákona a důkazy hodnotily objektivně, musely by podle dovolatelky dospět k závěru o její nevině. S ohledem na tyto skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení a soudu druhého stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3. K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která navrhla dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítnout. V souvislosti s odkazem obviněné na tzv. extrémní nesoulad, který byl uplatněn ke skutkům, které byly popsány pod body 3-5) výroku rozsudku, poukázala státní zástupkyně na to, že námitkám obviněné věnovaly soudy nižších stupňů dostatečnou pozornost, k důkazům přistupovaly velmi pečlivě a obezřetně. V té souvislosti byly ve věci vypracovány znalecké posudky, které se zabývaly handicapem poškozeného, který je bratrem obviněné, jeho vztahem k obviněné i jeho schopností posoudit a rozumět tomu, že uzavírá např. úvěrovou smlouvu apod. Jestliže soudy na základě shromážděných a provedených důkazů dospěly k závěru o hodnověrnosti výpovědí tohoto svědka, pak veškerá argumentace obviněné spočívá pouze v tom, že soudům vytýká, že důkazy nehodnotily v souladu s jí presentovanou obhajobou. Pokud jde o skutky popsané pod body 1, 2) výroku rozsudku, pak státní zástupkyně konstatovala, že svými námitkami obviněná naplnila dovolací důvod, neboť poukázala na absenci zákonného znaku obohacení sebe nebo jiného a dále na skutečnost, že nemůže jít o dva trestné činy, neboť v důsledku podpisu exekutorského zápisu nedošlo ke vzniku žádného nového dluhu. Státní zástupkyně uvedené námitky považuje za zjevně neopodstatněné, neboť v případě skutku popsaného pod bodem 1), ke kterému došlo v roce 2006, využila obviněná hluchoněmoty svého bratra a přiměla jej k uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva, přiměla jej k převzetí ručitelského závazku, vmanipulovala ho do role ručitele. Ke druhému podvodnému jednání (bod 2 – rok 2009) ve stadiu pokusu došlo tak, že poškozený byl obviněnou zmanipulován podepsat plnou moc, kterou ji zmocnil k uzavření exekutorského zápisu ve věci úvěru obviněné a jejího manžela. Touto manipulací došlo k navození stavu, že exekučním příkazem bylo přikázáno provedení exekuce srážkami ze mzdy poškozeného.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř., byť nebylo podáno prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Ve vztahu k námitkám, které obviněná vznesla ke skutkům, které byly popsány pod body 1, 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto lze s vyšší mírou tolerance pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Vzhledem k tomu, že dovolání jsou podávána prostřednictvím obhájců, je nutno se námitkami zabývat ve směru v dovolání vymezeném. Neodpovídá principu dovolání, domýšlet za obviněného, který je zastoupen osobou práva znalou, možná pochybení, která nejsou namítána. Pokud obviněná uvádí, že „výrok rozsudku neobsahuje žádné konstatování o tom, zda měla obohatit sebe nebo jiného a jakým způsobem“, pak je nutno uvést, že ve výroku rozsudku, skutkovém zjištění – bod 1) je doslovně uvedeno, že jednala se „záměrem získat majetkový prospěch, využila skutečnosti, že její bratr je osobou zdravotně postiženou hluchoněmotou“. Již ze skutečností shora uvedených vyplývá, koho měla obohatit, přičemž z další části skutkového zjištění je patrno, jakým způsobem tak činila. Stručně řečeno, svého bratra – poškozeného (lehce manipulovatelného, naivního, který jí plně důvěřoval) pod nepravdivou záminkou, že jde o pojištění nemovitosti, jejíž část byla v jeho vlastnictví, vmanipulovala do role ručitele za úvěr, který čerpala se svým manželem. Došlo tedy k zásahu do majetkových práv poškozeného, zřízením zástavního práva k nemovitosti, kterou vlastnil (jednu polovinu) s obviněnou pod nepravdivou záminkou. Soudu prvního stupně je třeba vytknou nepřesnost v samém závěru skutkového zjištění, kde uvedl, že „úvěr byl splácen“, přestože např. z výpovědi manžela obviněné (viz též str. 10 rozsudku) vyplývá, že „vzhledem k tomu, že úvěr nespláceli, bylo nutno uzavřít exekutorský zápis u soudní exekutorky“. Ze spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 5 T 83/2013 Nejvyšší soud zjistil, že v roce 2007 obviněná na splátkách (ve třech případech) zaplatila celkem 42 349 Kč a v roce 2008 opět ve třech splátkách (poslední 6. 7. 2008) celkem 98 588 Kč. Uvedená nepřesnost uvedená soudem prvního stupně však nemá zásadní vliv na posuzovanou trestní věc obviněné, neboť z popisu skutků pod body 1) a 2) vyplývají vzájemné souvislosti.
9. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 2) výroku rozsudku, vůči kterému obviněná svojí námitku specifikovala tak, že „exekutorský zápis na základě udělené plné moci poškozeným není jednáním zakládajícím vznik jakékoli škody poškozenému a není ani jednáním, které by ke vzniku nějaké škody bezprostředně směřovalo“ a dále uvedla, že nemůže souhlasit s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně, ve kterém tento mj. uvedl, že „těmto námitkám nepřisvědčuje, jelikož uzavření exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti bylo nepochybně způsobilé přivodit poškozenému újmu, k čemuž také do jisté míry došlo, neboť následným exekutorským příkazem bylo provedení exekuce srážkami z jeho mzdy“, pak musí Nejvyšší soud poukázat na znění §265a odst. 4 tr. ř., které uvádí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
10. Potřebné je v souvislosti s opakováním totožných námitek (v dovolání i odvolání) zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
11. I přes shora uvedené skutečnosti vyplývající jak z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak i zmíněného zákonného ustanovení, na které by s ohledem na charakter dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, podle názoru Nejvyššího soudu postačovalo ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2947/08, odkázat (viz bod 4-5), považuje přesto Nejvyšší soud za potřebné uvést, že argumentaci obviněné nelze ani v případě této námitky (bod 9) přisvědčit. Z této je příznačné, že tato pro přesvědčivost svého tvrzení používá pouze skutečnosti, které jí vyhovují. Oproti jednostrannému náhledu na hodnocení důkazů musí orgány činné v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.) hodnotit důkazy podle svého přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Ve stručnosti lze shrnout, že ke skutku, který je popsán pod bodem 2) výroku rozsudku došlo v roce 2009, téměř po třech letech od skutku, který byl popsán pod bodem 1) za situace, kdy jak již shora Nejvyšší soud uvedl, úvěr ze smlouvy č. ......... v celkové výši 1 600 000 Kč nebyl obviněnou splácen, proto byl poškozený obviněnou zmanipulován k podpisu plné moci, kterou ji zmocnil k uzavření exekutorského zápisu ve věci úvěru vedeného u České spořitelny, a. s., který byl veden na obviněnou a jejího manžela (kteří uznali svůj závazek vůči České spořitelně, a. s.) s tím, že došlo k dohodě o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti zápisu, když na základě exekutorského zápisu byl vydán exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy poškozeného D. K. do výše vymáhané pohledávky ve výši 1 599 526,17 Kč s příslušenstvím. Nutno podotknout, že na finanční situaci je potřebné nahlížet v kontextu všech důkazů a mj. z výpovědi manžela obviněné vzaly soudy za prokázané, že to byla obviněná se svým manželem, kdo měl dluhy, vzali si tzv. americkou hypotéku. Z úvěru, který si vzali u České spořitelny a. s., (1 600 000 Kč) částečně zaplatili své dluhy, částečně použili na rekonstrukci domu, nějaké si nechali a použili pro svoji potřebu – např. na dovolenou. Z uvedeného tedy také vyplývá, kdo měl být obohacen na úkor poškozeného. V tomto směru se Nejvyšší soud rovněž ztotožnil se závěry státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
12. Pokud jde o námitky obviněné ke skutkům, které byly popsány pod body 3), 4-5) výroku rozsudku soudu prvního stupně, které byly zastřešeny existencí tzv. extrémního nesouladu s tím, že obviněná ve své podstatě soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, s argumentací, že za hodnověrnou považovaly výpověď poškozeného, aniž by se přesvědčivě vypořádaly s rozpory v jeho výpovědi a zjistily skutkový stav v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí, považuje Nejvyšší soud za dostačující uvést následující.
13. Tzv. extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
14. Veškerá argumentace obviněné (až na námitky zmíněné v bodě 8, které s vyšší mírou tolerance, byly akceptovány jako námitky právní), je ve své obsahové rovině primárně soustředěna v tvrzení, že z její strany nešlo o žádné protiprávní jednání, poškozenému bylo vždy vše vysvětleno, všemu rozuměl, se vším souhlasil, a proto vše podepsal. Ve své podstatě tedy soudům vytýká, že nesprávně hodnotily důkazy. Na uvedený případ pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
15. K námitkám, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly a které jsou opětovně uplatňovány v řízení o dovolání, považuje Nejvyšší soud za potřebné z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu