ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.685.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 685/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. června 2017 o dovolání obviněného J. Š . , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2017, č. j. 3 To 26/2017-425, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 6/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2017, č. j. 3 To 26/2017-425, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2017, č. j. 39 T 6/2016-393, kterým byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §140 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; o povinnosti obviněného k náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
2) Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2017, č. j. 3 To 26/2017-425, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém odkázal na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje na to, že „nadále trvá na tom, že se jednání, pro které byl uznán vinným nedopustil“ a namítá, že důkazy nebyly hodnoceny v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními. V souvislosti s výše uvedenou argumentací poukazuje na to, že od počátku popírá, že by se dopustil jednání, pro které byl uznán vinným, přičemž byl uznán vinným pouze na základě výpovědi poškozené, která byla silně opilá, je mentálně retardovaná, v její výpovědi se vyskytla řada rozporů, v minulosti se pod vlivem alkoholu sebepoškozovala, a tudíž není vyloučeno, že si zranění mohla způsobit sama. Poukazuje na to, že důkazy byly hodnoceny v rozporu se zásadou in dubio pro reo a závěry soudu jsou v extrémním nesouladu se zjištěnými skutkovými zjištěními. Další část dovolání obviněný zaměřil na konstatování příslušných ustanovení zákona s tvrzením, že nebyl dostatečně a nade vší pochybnost prokázán jeho úmysl takový čin spáchat a opětovně zmiňuje porušení zásady „in dubio pro reo“. Podle názoru obviněného nebyla poškozená ihned poté co byla bodnuta v ohrožení života. V ohrožení života by byla až po určité době, v případě, že by nevyhledala lékařskou pomoc. Obviněný dále argumentuje i tím, že zraněná poškozená vyšla z domu, došla k sousedům, kde požádala o přivolání záchranné služby a po celou dobu obviněný seděl kousek od ní, aniž by na ni zaútočil, pokud by měl v úmyslu ji usmrtit, jak dovodily soudy. S ohledem na výše uvedená konstatování uzavřel, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka předmětného trestného činu a právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a obviněného zprostil obžaloby, případně věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
3) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání sdělila, že obviněný v něm uplatňuje námitky obsahově shodné s jím doposud uplatňovanými námitkami, které jsou však skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím se snaží docílit přehodnocení důkazů dovolacím soudem. Vzhledem k tomu, že se zmíněnými námitkami ve své podstatě pouze domáhá odlišného skutkového zjištění, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) Předně je nutno uvést, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již v řízení před soudy nižších stupňů musely zmíněné soudy vypořádat v rámci obhajoby obviněného. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9) Pokud obviněný v podaném dovolání poukazuje na tzv. extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními, pak je potřebné uvést nejprve tato teoretická východiska.
10) Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci takovýto extrémní rozpor shledán nebyl. Odůvodnění soudů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle.
11) Ke shora uvedenému je potřebné uvést však také následující skutečnosti. Obviněný prostřednictvím obhájkyně v dovolání poukazuje předně na to, že soudy nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“, nebraly v úvahu skutečnosti vyplývající z jeho výpovědi, tj. že se předmětné trestné činnosti nedopustil, že si zranění mohla poškozená způsobit sama, že nebyla v ohrožení života, což vše v souhrnu zpochybňuje závěry soudů o jeho úmyslném jednání poškozenou usmrtit, stejně jako závěry o naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu. Takto koncipované námitky však v žádném případě nespecifikují extrémní nesoulad v intencích vyslovených v rozhodnutích Ústavního soudu či Nejvyššího soudu. Výše uvedenými námitkami se obviněný pouze snaží přesvědčit dovolací soud o nesprávném hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, tedy porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nesprávně zjištěném skutkovém stavu, tj. porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Jde v daném případě o námitky procesní, nikoli hmotně právní. Obdobná je situace také v případě zmiňovaného porušení zásady „in dubio pro reo“, kde lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, kde tento jednoznačně vyjádřil závěr, že odkaz na porušení zásady in dubio pro reo má procesní charakter, týká se skutkových otázek a není způsobilé naplnil uplatněný dovolací důvod [myšleno §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
12) Pokud tedy obviněný soudům vytýká porušení zásady „in dubio pro reo“ spočívající v tom, že mu nebyl prokázán úmysl spáchat předmětný trestný čin, nebyly brány v úvahu jím uváděné skutečnosti, pak je nutno konstatovat, že primárně obviněný soudům nižších stupňů vytýká, že hodnotily důkazy v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., což vedlo k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., při nerespektování zásady in dubio pro reo, což vše však primárně vychází z argumentace obviněného, že mu nebylo žádné protiprávní jednání prokázáno, neboť se ho dle jím předložené verze skutkového děje, která je však zcela odlišná od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, nedopustil.
13) Na uvedený případ, kdy obviněný pod argumentaci práva na spravedlivý proces (extrémní nesoulad) záměrně podsouvá svoji vlastní představu, jak by soudy měly rozhodnout, pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
14) V předmětné trestní věci již soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů dospěl k vině obviněného. Poukázáno bylo na nepřesvědčivost výpovědi obviněného, která v konfrontaci s výpovědí poškozené, ale také dalších svědků vyzněla nejen nepřesvědčivě, ale účelově. Pokud se obviněný hájil tím, že zranění poškozené nezpůsobil, pak soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že v předmětném domě nikdo kromě obviněného a poškozené nebyl (viz str. 7 rozsudku), a pokud se hájil tím, že si zranění mohla způsobit sama, pak bylo poukázáno na výpověď znalce (viz str. 4 rozsudku), který vyloučil, že by si zranění mohla poškozená způsobit sama. Znaleckým posudkem (z odvětví psychiatrie) byly u obviněného zjištěny rysy nezdrženlivosti, účelovosti, nekritičnosti, jakož i masivní účelové tendence, zvláště při exploraci inkriminované události. Soud druhého stupně v reakci na námitky uplatněné v odvolání sám ještě dokazování ve veřejném zasedání doplnil, čímž precizoval rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud specifikoval délku čepele použitého nože – 15 cm (str. 7 usnesení), čímž oproti obecnému konstatování soudem prvního stupně – ohledně celkové délky nože 26 cm, výstižněji charakterizoval použitý předmět jako nástroj způsobilý způsobit smrt poškozené, navíc za situace specifikace místa, které bylo obviněným na těle poškozené zasaženo. Ze znaleckého posudku rovněž vyplynulo, že nešlo sice o poranění bezprostředně ohrožující život, ale toliko jako život ohrožující, kdy pro záchranu života tak byla nutná specializovaná lékařská péče v řádech minut. Pouze shodou okolností a náhod nedošlo k závažnějšímu poranění plíce, srdce či aorty. Soud prvního stupně se k otázce právní kvalifikace jednání obviněného podrobně vyjádřil na str. 7–8 svého rozsudku a odvolací soud pak na str. 7 svého usnesení, když závěry soudu I. stupně shledal správnými.
15) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy námitky obviněného byly z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledány právně irelevantními, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení (§265i odst. 2 tr. ř.), považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu