ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.900.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 900/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. srpna 2017 o dovolání, které podal obviněný I. T . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 2 To 129/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 6/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 5 T 6/2016, byl I. T. (dále jen „obviněný“ příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak pokusem zločinu loupeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (se spoluobviněnými P. R., P. R., V. K. a F. B.), kterých se měl dopustit jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný I. T. byl za toto jednání odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2) Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný (jakož i všichni spoluobvinění) odvolání, o kterých Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 2 To 129/2016 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody u všech obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné I. T. a F. B. podle §56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice s dozorem a obviněné P. R., P. R. a V. K. podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
3) Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, „a to do všech jeho výroků“ s argumentací, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“. Podané dovolání odůvodnil tak, že vina, tak, jak byla posouzena nalézacím soudem podle §21 odst. 1 k §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, nebyla zcela prokázána a právní kvalifikace skutku neodpovídá skutečnosti. Domnívá se, že jeho jednání mělo být v krajním případě posouzeno pouze jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a to v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Na podporu svého názoru předložil vlastní verzi skutkového stavu, když uvedl, že nebylo domluveno, že by šel s kýmkoli do baru R. v P. s cílem odcizit za použití násilí poškozenému jeho bundu nebo tzv. supportku. Vylíčil, jak celý incident vnímal ze své strany a dále interpretoval údaje vyplývající z kamerového záznamu z místa činu. Připustil možnost naplnění znaků trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž uvedl, že poškozeného několikrát udeřil teleskopickým obuškem, avšak uvedl, že útok vedl proti spodní části těla poškozeného, kde je způsobení vážnějšího zranění nepravděpodobné. Dle jeho názoru spoluobvinění neměli v úmyslu způsobit poškozenému vážnější zranění, o čemž svědčí i to, že poškozený byl po ošetření schopen odejít z nemocnice. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanovení §265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o vině a zároveň ve výroku o trestu a s využitím ustanovení §265 l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že dovolatel pouze zopakoval skutečnosti, které již na svoji obhajobu uplatnil v předchozích fázích řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s nimi již dostatečně vypořádaly a označily je (námitky) za nedůvodné. Rovněž uvedl, že námitky dovolatele směřovaly vůči hodnocení důkazů, resp. dovolatel se jimi snažil zpochybnit skutkové závěry učiněné soudy obou stupňů, přičemž takové námitky nelze považovat za důvodné, ale ani je nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Dle jeho názoru byl skutkový děj rekonstruován spolehlivě a bez důvodných pochybností a dotčená rozhodnutí netrpí žádnými podstatnými rozpory. Vina byla zjištěna spolehlivě, na podkladě řady důkazů, ať již výpovědí poškozeného, svědků, přičemž dále je obviněný (shodně jako spoluobvinění) usvědčován rovněž kamerovým záznamem atd. Co se skutkových zjištění týče, odkazuje v podrobnostech na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. K námitkám dovolatele, které směřovaly proti právní kvalifikaci žalovaného jednání, státní zástupce uvedl, že tyto sice pod uplatněný dovolací důvod formálně podřadit lze, ale v daném případě vycházejí z jiného skutkového stavu, než který zjistily soudy. V dané souvislosti uvedl, že nelze vycházet z verze skutkového děje, kterou prosazuje obviněný, přičemž skutková zjištění soudů plně korespondují se soudy zaujatou právní kvalifikací. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Přestože dovolání neobsahuje výslovný odkaz na zákonné ustanovení, o které své dovolání opírá [§265f odst. 1 tr. ř.], je z citace zákonného ustanovení zřejmé, že obviněný měl na mysli dovolání podat prostřednictvím §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento formální nedostatek nelze považovat za důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., a lze tudíž konstatovat, že dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9) V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10) Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je proto nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Rovněž je nutno odkázat, a to vzhledem k obsahovému charakteru námitek obviněného uplatněných v dovolání, na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11) Ve vztahu k námitkám, které v dovolání obviněný uplatnil, lze s ohledem na výše uvedené uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění [zejména tvrzení dovolatele stran předchozí domluvy se spoluobviněnými ohledně důvodu konfliktu, kterým měla být poškozeným vyjádřená podpora klubu O., nikoli úmysl zmocnit se jeho vesty či nášivky (jak nesprávně dovozuje soud), subjektivní nahlížení dovolatele ke způsobu a intenzitě útoku na poškozeného, teoretické úvahy o tom, že kdyby chtěl, mohl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, apod.], ze kterých je zřejmé, že prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu děje, zcela odlišnou od skutkového děje, který byl následně soudem prvního stupně vyjádřen ve skutkovém zjištění - skutkovém stavu věci. Takto obviněným vznesené námitky jsou primárně založeny na vlastním hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkových událostí, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Z uvedených skutkových výhrad tedy obviněný až sekundárně vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhá přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
12) V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví důvodnými např. návrhy stran na doplnění dokazování a které návrhy na doplnění dokazování mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho (soudu I. stupně) výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
13) K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci výše uvedených námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor – nesoulad spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod.
14) Na základě shora uvedeného nelze považovat za důvodnou ani námitku týkající se míry účasti spolupachatelů na trestné činnosti. Nejvyšší soud při posuzování této námitky vycházel ze své judikatury, stanovující, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Dané ustanovení je tedy třeba chápat tak, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou a více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama, a jestliže byl čin spáchán ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, je irelevantní, jakým konkrétním dílem se ten který ze spolupachatelů na jednání podílel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 604/2014). Pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. rozh. č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Také účast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat násilí, druhý toho využije a zmocní se věci (srov. rozh. č. 67/1971, rozh. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
15) Pokud jde o právní kvalifikaci žalovaného jednání, obviněný naplnil svým jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu všechny znaky skutkové podstaty pokusu zločinu loupeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství. Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví. Předmětem ochrany v případě trestného činu loupeže je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného [Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1551-1552]. Pokud se obviněný domnívá, že předmětné jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a to v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [v dovolání uváděno obviněným §338 (patrně překlep)] a v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, nelze mu ze shora uvedených důvodů přisvědčit. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že tato skupina námitek by mohla být formálně podřazena pod uplatněný dovolací důvod, ale v daném případě tomu být nemůže, neboť obviněným uplatněné námitky stran právní kvalifikace vycházejí z odlišného skutkového stavu, než který zjistily soudy nižších stupňů. Závěry o odchylné právní kvalifikaci byly obviněným vystavěny na základě jeho verze skutkového děje, který prosazuje po celou dobu trestního stíhání, přičemž je nutno znovu zopakovat, že s obsahově shodnými námitkami se již vypořádal nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku (str. 11), stejně tak na námitky téhož charakteru reagoval v odůvodnění svého rozhodnutí i odvolací soud (viz str. 6 – 7). Z tohoto důvodu nepovažuje Nejvyšší soud za nezbytné se znovu zabývat opakovanými výtkami a plně se ztotožňuje se stanoviskem obou soudů nižších stupňů a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí. V souvislosti s opakováním námitek téhož druhu a představou obviněných, že je povinností každého soudu neustále na tyto námitky obsáhle ve svých rozhodnutích reagovat, je nezbytné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
16) V daném případě bylo prokázáno, že obviněný se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k užití násilí vůči poškozenému, v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobit těžkou újmu na zdraví, a kterého se dopustil v úmyslu takový čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo. Na základě výše uvedeného nelze uzavřít jinak, než že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, když způsobem popsaným v rozhodnutí soudu I. stupně užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, tedy vesty poškozeného, potažmo nášivky na ní. Vina pak byla spolehlivě prokázána nejen výpovědí samotného poškozeného, ale i výpověďmi svědků (H., F., S., S., J.), jakož i na základě kamerového záznamu i soudně lékařského znaleckého posudku. Na tomto místě lze pro stručnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, který se plně s obdobnou argumentací již vypořádal (viz str. 7 – 10 rozsudku). Pro danou právní kvalifikaci je pak zcela nerozhodné tvrzení, že poškozenému nechtěli nic odcizit. Trestný čin loupeže nepožaduje, aby si pachatel věc přisvojil, postačí, že se jí zmocní, byť jen na přechodnou dobu (srovnej rozh. č. 1/19980, rozh. č. 51/1976 Sb. rozh. tr.). V daném případě se spoluobvinění zmocnili na krátkou dobu vesty poškozeného a s ní disponovali, když z ní vyřízli nášivku. Rovněž je zcela lhostejné, jak vysokou škodu svým jednáním poškozenému způsobili, resp. jakou hodnotu měla předmětná nášivka, protože výše škody není pro naplnění znaků dané sutkové podstaty rozhodná (viz judikatura shora). Je rovněž vhodné uvést, že o trestný čin loupeže jde, jestliže pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užití násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Jestliže však pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu konal určité služby a vydal věc někdy v budoucnu (což není případ obviněného), nejde o trestný čin loupeže, ale o trestný čin vydírání (srov. rozh. č. 30/1981 Sb. rozh. tr.).
17) S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto dovolání obviněného I. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo postupováno podle §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. srpna 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu