ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.991.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 991/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2017 o dovolání obviněné V. R . , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 5 To 468/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 127/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1) Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 5 To 468/2016, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. 10. 2016, č. j. 19 T 127/2016-71, kterým byla V. R. (dále jen „obviněná“ příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku; poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2) Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 5 To 468/2016, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění podmínek pro uplatnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněná v tom, že sice nezpochybňuje zásadu volného hodnocení důkazů, ale již ve svém odvolání upozornila odvolací soud „na skutečnost, že výpovědi svědků M. B. a J. F. nejsou pravdivé, především z technického hlediska“. Podle obviněné mělo být odvolacím soudem vzato v úvahu také vyjádření státní zástupkyně přítomné u veřejného zasedání, která se ztotožnila s jejím názorem, že by dokazování mělo být doplněno vyšetřovacím pokusem, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci. Na základě skutkového stavu věci, který zjistil soud prvního stupně a s jehož závěry se soud druhého stupně ztotožnil, nelze podle jejího mínění dospět k závěru, že naplnila skutkovou podstatu trestného činu, kterým byla uznána vinnou. V závěru podaného dovolání opětovně konstatovala, že „je přesvědčena, že s ohledem na všechny jí uvedené skutečnosti je zřejmé, že na zjištěný skutkový stav bylo aplikováno nesprávné ustanovení hmotného práva spočívající v tom, že ji oba soudy uznaly vinnou, ačkoli za takové důkazní situace měla být obžaloby zproštěna“, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a okresnímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
3) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na charakter námitek uplatněných obviněnou v dovolání se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože odvolání obviněné bylo zamítnuto podle §256 tr. ř., což odůvodňuje použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je z obsahu dovolání patrno, že obviněná měla zájem uplatnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) Ze samotného dovolání obviněné je zřejmé, že tato si uvědomuje, že v dovolání uplatňuje totožné námitky, jaké již uplatnila v předchozím řízení před soudem druhého stupně. Z jejího podání je zcela zřejmé, že není spokojena se závěrem soudu druhého stupně, jak se s jejími námitkami vypořádal. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9) V souvislosti s námitkami obviněné je nutno uvést, že jak v podaném odvolání, tak i v dovolání zpochybňuje výpověď svědkyně F. a svědka B. a soudu prvního i druhého stupně vytýká, že nesprávně hodnotily jejich výpovědi, když tyto výpovědi jsou nepravdivé a pravdivá je její výpověď. Obviněná se tedy snaží přesvědčit dovolací soud, že soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy. Tato její argumentace má tedy za následek, že obviněná primárně tvrdí (byť tak výslovně neučinila), že skutkový stav věci byl nesprávně zjištěn, tudíž nemůže obstát argumentace obviněné, že „na zjištěný skutkový stav bylo aplikováno nesprávné ustanovení hmotného práva“, když podstatou jejího tvrzení je to, že se uvedeného jednání nedopustila. Pokud tedy soudy v rámci hodnocení důkazů uvěřily výpovědím shora uvedených svědků, které byly podle jejího tvrzení nepravdivé, a dospěly k závěru, že se obviněná předmětného jednání dopustila, pak se tak mohlo stát jedině na základě hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., které však podle mínění obviněné muselo být nesprávné, neboť obviněná se podle své verze předmětného jednání nedopustila.
10) Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obviněná primárně nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a domáhá se doplnění dokazování, a to navrženým vyšetřovacím pokusem, který (jak uvádí) uplatnila v řízení před soudem druhého stupně. V souvislosti s takto specifikovanými námitkami považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na některá rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterých je patrno, v jakých intencích dovolacích důvodů je možno námitky považovat za právně relevantní. Z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
11) Přestože námitky obviněné spočívají ve zpochybnění skutkového stavu věci, který byl podle jejího mínění na základě nedostatečného dokazování (neproveden vyšetřovací pokus) a nesprávného hodnocení důkazů (soudy uvěřily nepravdivým výpovědím svědků) nesprávně zjištěn, a tudíž by postačovalo odkázat na již výše zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu a dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rovněž rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem a dále uvést následující.
12) Nejvyšší soud musí konstatovat, že soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku popisuje výpověď nejen obviněné, ale také výpovědi svědků, a to nejen svědků F. a B., ale také rozvádí i další důkazy ve věci provedené. Na základě provedených důkazů, pak tyto hodnotí nikoli jednostranně a pouze v neprospěch obviněné, jak je v jejím dovolání nastíněno, ale plně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Z provedeného dokazování vyplývá, že jednání, kterým byla obviněná uznána vinnou bylo prokázáno nejen výpovědí svědkyně F., ale nepřímo také svědka B., jejichž výpovědi označuje obviněná za nepravdivé, avšak již přehlíží, že tyto výpovědi tvoří zcela logický řetězec důkazů s dalšími důkazy, které vinu obviněné prokazují, tudíž by bylo nadbytečné provádět obviněnou zmiňovaný důkaz – vyšetřovací pokus, jak také mj. konstatoval na str. 2 odůvodnění svého usnesení soud druhého stupně. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku mj. také poukazuje na dobu, kdy mělo dojít k poškození vozidla poškozeného, kdy k uvedenému poškození se vyjadřoval nejen poškozený O., ale také svědek Ing. H. Zejména na str. 12-13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zmíněný soud rozvádí, na základě, kterých skutečností, plynoucích z provedených důkazů, dospěl k závěru o vině obviněné a proč považuje její výpověď za nevěrohodnou.
13) Nejvyšší soud musí konstatovat, že napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu-rozporu (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). Nejvyšší soud shledává nutným dále zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla zahrnovat.
14) Jestliže obviněná namítala, že nebyl akceptován její návrh na doplnění dokazování, pak je nutno uvést, že tento návrh byl přednesen při veřejném zasedání před odvolacím soudem a jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení vyjádřil, proč považoval provedení tohoto důkazu za nadbytečné. K této problematice pouze stručně Nejvyšší soud uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Je rovněž nutno uvést, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit (což v předmětné trestní věci soud druhého stupně učinil). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.) a je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Obdobně se k uvedené problematice vyjádřil Ústavní soud také v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3538/14 či II. ÚS 4211/15 (bod 25).
15) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. a dále dodává, že i z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 8. 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu