ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1064.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1064/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 o dovolání obviněného P. B. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 50 To 171/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 97/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 2. 2017, sp. zn. 6 T 97/2016, byl obviněný P. B. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 8. 6. 2016 v době mezi 18.45 a 19.30 hodin v obci H. V. na terase u domu, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného F. W., tak, že jej opakovaně udeřil pěstí do levé části obličeje a na levou stranu hrudníku, čímž mu způsobil zlomeninu levé lícní kosti a levé horní čelisti se zasunutím celého tohoto komplexu dovnitř, hematom a otok levé lícní krajiny a dolního víčka levého oka a dále zlomeninu IX. a X. žebra vlevo, jež si vyžádaly lékařské ošetření s následným výrazným omezením v obvyklém způsobu života po dobu více než čtyř týdnů spočívajícím především v bolestivosti zranění a ztížení obvyklých činností poškozeného, zejména příjmu potravy.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 50 To 171/2017, odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž uvedl, že nesouhlasí s tím, že se dopustil přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a neztotožňuje se ani se závěry soudu, protože rozhodnutí spočívá na jediném důkazu a provedené důkazy byly navíc nesprávně hodnoceny. Soud se nevypořádal s pochybnostmi, které v průběhu dokazování vznikly, a proto nebylo prokázáno, že obviněný spáchal skutek uvedený v obžalobě.
5. Výhrady obviněný vznesl především proti tomu, že soudy vzaly za prokázané, že poškozenému způsobil popsaná zranění, avšak tento závěr opřely pouze o výpověď poškozeného, která nebyla podpořena žádným dalším důkazem. S ohledem na to, že poškozený lékařskou pomoc vyhledal až s odstupem 26 hodin od údajného napadení, vzbuzuje uvedený závěr soudů pochybnosti, když se obviněnému jeví nepravděpodobné, aby s ohledem na povahu zranění, která lékaři u poškozeného konstatovali, ošetření takovou dobu odkládal. S poukazem na nedobrou pověst poškozeného, kterou však soud řádně neověřil přesto, že všichni slyšení svědci měli s poškozeným špatné zkušenosti, obviněný zpochybnil jeho věrohodnost. Jeho výpověď nebyla podporována ani výpověďmi manželů A. a M. K. a jejich dcery A., jimž soudy uvěřily. V souladu s tvrzeními obviněného vypovídaly svědkyně M. N. T. a T. T. D., které skutečnosti uváděné poškozeným potvrzují, avšak soud je bez dalšího označil za nevěrohodné, ačkoli se jedná o osoby bezúhonné, žijící na území České republiky spořádaným životem.
6. Obviněný považoval za nesprávný závěr soudu o nadbytečnosti výslechu svědka H. B. V., který mohl prokázat věrohodnost naposledy jmenovaných svědkyň i objasnit skutečnosti týkající se poškozeného a částky, kterou svědkyním dlužil. Dožadoval se též zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví za účelem zjištění souvislosti mezi zraněním poškozeného a údajným útokem, bez nějž považuje úvahu soudů o jeho vině za nepodloženou.
7. V dovolání obviněný obecně poukázal na význam skutkové podstaty jako jednoho z formálních znaků trestného činu a zmínil i smysl základů trestní odpovědnosti. Vyložil, že jde o právní formu vyjadřující typové znaky trestného činu uvedené v zákoně a o souhrn objektivních i subjektivních znaků, a že výběr znaků skutkové podstaty provádí zákonodárce. Zdůraznil význam negativního sociálního obsahu pro takový výběr skutkových podstat do zákona a vyjádřil, že zákonodárce vymezuje trestuhodné společensky škodlivé nebezpečné činy a u nich stanoví šíři hranic trestněprávní kriminalizace. Poukázal na obligatorní znaky skutkové podstaty, které jsou přítomny u každého deliktu, a když chybí, nemůže se jednat o skutkovou podstatu trestného činu. Na tyto teoretické úvahy dovolatel navázal poukazem na volné hodnocení důkazů jako na hlavní zásadu trestního řízení vymezenou v §2 odst. 6 tr. ř. a na to, že důkazní postup je třeba vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. K tomu dále dodal, že v souladu se zásadou trestního řízení musí být zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podle obviněného však v přezkoumávané věci soudy této zásadě trestního řízení soudy nedostály, neboť postupovaly v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. i §125 odst. 1 tr. ř.
8. Obviněný tvrdil, že nenaplnil skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, protože soudy všem požadavkům na odůvodnění rozsudku nedostály a pro nejasnosti a pochybnosti, které nebyly dostatečně vyhodnoceny a vyvráceny, nebylo bez pochybností prokázáno, že by spáchal trestný čin uvedený ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Byl uznán vinným na základě důkazů a následných úvah soudů, které nedávají potřebný podklad pro závěr o jeho vině, a proto bylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo , což však soudy neučinily.
9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265l tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
10. Nejvyšší státní zastupitelství zaslalo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. Nejvyššímu soudu písemné sdělení, že se k dovolání obviněného po seznámení s jeho obsahem nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda dovolání obsahuje takové výhrady, které naplňují označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
12. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
14. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
15. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
16. Uvedené zásady jsou však limitovány případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění je výjimkou ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
IV. K námitkám obviněného
17. Na podkladě obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněným uplatněné výhrady zásadně směřovaly proti tomu, jak soudy posoudily věrohodnost poškozeného a dalších ve věci vyslechnutých svědků. Vytýkal též nedostatečně provedené dokazování, pokud soudy nezajistily vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a neprovedly výslech svědka H. B. V. S poukazem na §2 odst. 6 tr. ř. vytýkal nesprávné hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě soudy dospěly k závěru o právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, když podle jeho obhajoby on nenese odpovědnost za vzniklý následek, který nezpůsobil, čímž zpochybňoval, že by byl pachatelem tohoto trestného činu. V té souvislosti zdůrazňoval porušení zásady in dubio pro reo , čímž se domáhal porušení principů spravedlivého procesu zakotvených v článku 40 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
18. Těmito výhradami obviněný ve smyslu zákonného vymezení důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. tento důvod nenaplnil, protože brojil zásadně proti procesním postupům plynoucím ze zásad určujících postup soudů při provádění a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., případně §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. Jím rozvedené námitky proto nemají hmotněprávní povahu, jak důvod podle §265b odts. 1 písm. g) tr. ř. v souladu s jeho zákonnou dikcí stanoví, protože žádná z námitek obviněného na označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá. Jestliže obviněný uváděl, že trestný čin, jenž mu je kladen za vinu, nespáchal, nečinil tak na podkladě skutkových zjištění, která byla soudy na základě provedeného dokazování zjištěna a ustálena v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, ale podle své vlastní verze průběhu skutku, jež nekoresponduje s tou, ke které soudy v této věci na základě výsledků dokazování dospěly.
19. Jen pro úplnost je třeba zmínit, že v dovolání obecně vymezené teze vztahující se k teoretickým úvahám o trestní odpovědnosti nebo k obecným zásadám o tvorbě skutkových podstat a jejich uvedení zákonodárcem v zákoně lze sice považovat za právní úvahy, avšak s ohledem na jejich toliko formální povahu rovněž stojí mimo důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jimi nejsou vytýkány konkrétní vady v té právní kvalifikaci, jíž byl obviněný pro niž se v této věci řízení vedlo, nýbrž jsou uváděny bez konkrétního vztahu či vazby na čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Obzvláště však proto, že obviněný v dovolání žádnou konkrétní právní vadu v použité právní kvalifikaci nevytýkal, ale, jak bylo uvedeno výše, brojil jen proti učiněným skutkovým zjištěným, nemohla být naplněna podmínka nesprávného právního posouzení ani jiného nesprávného právního posouzení podle důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože ten musí mít vždy vztah ke konkrétním právním nedostatkům užité právní kvalifikace. Protože tyto podmínky splněny nejsou, nebylo možné zmíněné obecné právní úvahy považovat za naplnění označeného dovolacího důvodu.
20. I přesto, že Nejvyšší soud není zásadně povinen ověřovat správnost skutkových námitek, i přesto z hlediska povinnosti přezkoumat, zda nedošlo v této věci k porušení zásad spravedlivého procesu, posuzoval, zda soudy dodržely procesní pravidla stanovená (nejen) trestním řádem.
21. Z těchto důvodů Nejvyšší soud na základě obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí zkoumal, v jakém rozsahu soud prvního stupně provedl dokazování, zda je dostačující k objasnění všech rozhodnutých skutečností i jednotlivých znaků přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, a jak provedené důkazy hodnotil. Shledal tak, že nalézací soud ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. postupoval důsledně a zkoumal všechny rozhodné skutečnosti vztahující se k pojednávané události, a to především se zaměřením na to, jak čin, jenž je obviněnému kladen za vinu, probíhal, a zda obviněný nese trestní odpovědnost za celý vzniklý a soudy zjištěný následek na zdraví poškozeného.
22. S ohledem na výhrady obviněného uplatněné v dovolání Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zmiňuje, že soud prvního stupně pro své závěry vycházel z celé škály důkazů, které bylo možné ve věci zajistit. Lze přisvědčit tomu, že se jednalo o důkazy nepřímé, neboť se opíral zejména o obsah výpovědí svědků T. T. D., M. N. T. a A. K., u nichž posuzoval jejich věrohodnost, kterou zkoumal i se zřetelem na obsah ve věci zajištěných listinných důkazů (protokol o ohledání místa činu s náčrtkem a fotodokumentací, zdravotní dokumentace poškozeného, zprávy o pověsti a posudky k osobám obviněného i poškozeného z místa bydliště a od zaměstnavatele, atd.). Všechna svá hodnocení provedených důkazů, úvahy k nim se vztahující a skutkové závěry rozvedl na stranách 3 až 6 svého rozsudku, kde vysvětlil i to, které důkazy považoval za věrohodné a které nikoliv, a z jakých důvodů takové závěry učinil, přičemž neopomenul reagovat ani na zjištěný časový rozdíl mezi údajným napadením poškozeného a jím vyhledané lékařské pomoci (viz stranu 4 čtvrtý odstavec a stranu 5 druhý odstavec rozsudku). Rovněž se vypořádal s návrhem obhajoby na výslech H. B. V., jehož případnou výpověď soud nepovažoval za přínosnou pro objasnění činu, neboť tento navrhovaný svědek nebyl incidentu osobně přítomen (viz stranu 4 druhý odstavec rozsudku). Své právní závěry a veškeré podstatné úvahy vztahující se k právnímu posouzení zjištěného skutku soud prvního stupně poté dostatečným způsobem rozvedl na straně 6 rozsudku.
23. Odvolací soud na podkladě odvolání obviněného, v němž byly uplatněny obdobné námitky, v přezkoumávaném usnesení konstatoval, že nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl a následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jednotlivě i ve vzájemném souhrnu. Správnost učiněných závěrů vztahujících se k výroku o vině, jak byly zjištěny a posouzeny nalézacím soudem, potvrdil, a uvedl přitom i svá vlastní shodná stanoviska. Z odůvodnění tohoto přezkoumávaného usnesení je dostatečně patrné, jak reagoval na výhrady obviněného, včetně důvodů, pro které potvrdil správnost rozsudku soudu prvního stupně (srov. strany 2 až 3 usnesení odvolacího soudu).
24. Nejvyšší soud na podkladě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soud prvního stupně zjišťoval a posuzoval opodstatněnost výhrad obviněného, a to se zřetelem na konkrétní svědecké výpovědi, listinné důkazy i další ve věci se nabízející zjištění a skutečnosti. K námitkám obviněného na uvedené výhrady v potřebném rozsahu a přiléhavě navázal i odvolací soud, který na námitky obviněného v dostatečné míře reagoval, a to včetně výhrad věrohodnost poškozeného a možné jiné příčině vzniku jeho zranění, jakož i proti nevyslechnutí svědka H. B. V.
25. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud, který v uvedeném postupu nezjistil žádné zásadní procesní nedostatky, dodává, že podle výsledků provedeného dokazování soudy objasnily všechny rozhodné skutečnosti týkající se jak osoby pachatele, tak i vzniklého následku a jeho příčinné souvislosti s jednáním obviněného, jakož i k subjektivní stránce vztahující se k tomuto následku. Všechny tyto okolnosti mají dostatečný a potřebný podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Je vhodné jen zdůraznit, že za jedinou prokázanou příčinu zranění poškozeného soudy na základě výsledků provedeného dokazování stanovily údery pěstí vedené obviněným do obličeje a oblasti hrudníku poškozeného. Jež vyústily v popsaná zranění. Podíl a role obviněného jsou tak dostatečně objasněny a svědčí i pro zavinění přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
26. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů přisvědčil správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, která jsou jak po obsahové tak i formální stránce odůvodněna a zcela adekvátně a zákonným způsobem reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. V postupu soudů nebyly zjištěny známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o tzv. opomenuté důkazy, za něž se považují důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejednalo se ani o tzv. deformaci důkazů, která představuje vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
27. Závěry soudů vyjádřené v přezkoumávaných rozhodnutích vycházejí z provedených důkazů a svědčí o dostatečném uvážení rozhodných skutečností a o potřebném přihlédnutí ke konkrétním zvláštnostem tohoto případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Soudy dostatečně detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily své úvahy, které k nim vedly [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267)]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, žádné z těch, které provedly, soudy nepovažovaly za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12), a obsahuje dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy se důsledně zabývaly věrohodností poškozeného, a to jak jeho věrohodností obecnou, kterou shledaly v menší míře, tak i věrohodností specifickou, kterou považovaly v posuzované věci za zachovanou, i jednotlivých svědeckých výpovědí dalších ve věci vyslechnutých osob, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory v nich. Rovněž měly na paměti, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, jaké ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15 (U 9/78 SbNU 647)].
28. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nezjistil žádná porušení pravidel spravedlivého procesu, a to ani obviněným zmíněného principu in dubio pro reo , neboť na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, protože ta, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 a §134 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily.
29. Protože námitky formulované v dovolání jsou soustředěné pouze proti skutkovým a procesním nedostatkům napadených rozhodnutí soudů, s vymezeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují. Obviněný tedy uplatnil dovolání zcela mimo jím označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], a proto ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu