ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.395.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 395/2017-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2017 o dovolání obviněného J. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 5 To 484/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 58/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 1 T 58/2016, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
ačkoliv mu trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 3 T 6/2014, který nabyl právní moci dne 19. 2. 2014, byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvaceti měsíců, přesto za účelem výkonu své podnikatelské činnosti při zprostředkování úvěrů
- dne 25. 9. 2014 v dopoledních hodinách řídil po rychlostní komunikaci z P. do B. do Sberbank CZ, a. s., na ulici V. V. a zpět osobní motorové vozidlo zn. Škoda Superb, nezjištěné registrační značky, ve kterém vezl jako spolucestující a svou klientku E. M.,
- v blíže neustanovený den v období 7. 10. až 14. 10. 2014 řídil po rychlostní komunikaci z P. do O. osobní motorové vozidlo zn. Škoda Superb, nezjištěné registrační značky, ve kterém vezl jako spolucestující a svou klientku S. Z.,
- dne 14. 10. 2014 řídil po rychlostní komunikaci z centra města O. do B. do Sberbank CZ, a. s., na ulici V. V. a zpět osobní motorové vozidlo zn. Škoda Superb, nezjištěné registrační značky, ve kterém vezl jako spolucestující a svou klientku S. Z.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb po 500 Kč, tj. celkem 40.000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmdesáti dnů.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací odvolání obviněného usnesením ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 5 To 484/2016, podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o peněžitém trestu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť nebyl tím, kdo vozidlo Škoda Superb v době činu řídil, ale byl to jeho bratr M. V. V duchu tohoto svého tvrzení vytýkal nedostatky v provedeném dokazování a rovněž proti způsobu, jakým odvolací soud odůvodnil své usnesení poté, co se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami. Tvrdil, že nebyla respektována zásada dvojinstančnosti řízení, neboť soud druhého stupně se své přezkumné povinnosti zhostil jen formálně a otázkou viny se zabýval jen velmi obecně, a přestože jsou ve věci rozpory, soud nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítal i to, že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost jeho obhajobě, nýbrž namísto toho se snažili za každou cenu dospět k odsuzujícímu rozhodnutí.
5. Podle obviněného ve věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a následně i právními závěry, neboť učiněné závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního shledal nesprávné vymezení koho, kam a kdy vezl, když ze svědeckých výpovědí např. vyplynulo, že dne 25. 9. 2014 měl vézt S. Z., zatímco v popisu skutku je uvedeno, že tohoto dne vezl E. M., apod. Pokládal za nesprávné, že byl odsouzen jen na základě výpovědí S. Z. a E. M., a to tak, že ke každému jednotlivému řízení vypovídala vždy pouze jedna tato svědkyně. V této důkazní situaci obviněný spatřoval situaci „tvrzení proti tvrzení“, k níž je nutné přistupovat v souladu s názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16. Obviněný poukázal na nevěrohodnost jmenovaných svědkyň a na to, že byly trestně stíhány a posléze také odsouzeny pro trestný čin úvěrového podvodu v souvislosti s úvěrem, jehož poskytnutí jim právě obviněný zprostředkoval, a tudíž hledaly cestu vedoucí k jeho odsouzení. Dále zmínil některé rozpory ve výpovědích uvedených svědkyň, jež se týkaly způsobu, jakým cestovaly v případě, že je obviněný vezl jenom jedním směrem, pořadí, v jakém navštěvovaly jednotlivé banky, typu vozidla, kterým je měl obviněný vézt, když E. M. uváděla, že šlo o Škodu Octavia atd. Soudy nepřihlížely k tomu, že se obě svědkyně dobře znají, a tudíž se spolu mohly dohodnout na dalším postupu proti obviněnému. K nevěrohodnosti jejich výpovědí přispívá i to, že byly přítomné dokazování a následně byl proveden jejich doplňující výslech, v jehož rámci mohly reagovat na to, co již vyšlo najevo. Obviněný připomenul nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, a ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, či ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, řešící problematiku dokazování, v němž existuje pouze jediný přímý usvědčující důkaz proti obviněnému, a zvýšené nároky kladené trestním řádem na proces dokazování v takové situaci, kdy jde v zásadě o již zmíněné „tvrzení proti tvrzení“. Vyjádřil přesvědčení, že jeho verze byla podpořena zejména výpovědí jeho bratra M. V., R. P. a diářem obviněného, zatímco výpovědi svědkyň stály zcela osamoceně, avšak soudy i přesto jeho výpovědi a výpovědím svědků svědčících v jeho prospěch neuvěřily, a namísto toho považovaly za věrohodné svědkyně E. M. a S. Z., ačkoli o jejich věrohodnosti jsou důvodné pochybnosti.
6. Obviněný v dovolání vytkl i vadu spočívající v tom, že soud při hlavním líčení vyzval svědkyně, aby jej opakovaně poznaly. Podle jeho názoru se jednalo o rekognici ve smyslu §104b tr. ř., pro jejíž provedení nebyly splněny všechny zákonné podmínky, neboť jej svědkyně před tím již viděly, byl před ně postaven pouze s M. V. a šlo o opakovanou rekognici. Z takto nezákonně provedeného důkazu nemůže soud vycházet při argumentaci, kterou zdůvodňuje vinu obviněného. Ani s touto jeho námitkou se však odvolací soud neztotožnil.
7. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a podle §265m tr. ř. jej sám zprostil obžaloby v plném rozsahu.
8. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. doručeno k vyjádření, Nejvyššímu soudu sdělila, že po seznámení s jeho obsahem se k němu nebude věcně vyjadřovat.
III. K formálním náležitostem dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV. Právní posouzení
10. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
11. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
12. Uvedené zásady jsou však limitovány případy, kdy dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Jestliže není zjištěn shora definovaný extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení.
13. Nejvyšší soud z hlediska těchto zásad posuzoval obsah obviněným podaného dovolání a shledal, že v něm nejsou uvedeny žádné námitky, které by bylo možné považovat za výhradu proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávní posouzení, jak důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví. Obviněný námitky soustředil výhradně proti postupu soudů při vedení dokazování, neboť vytýkal vady zejména v hodnocení věrohodnosti výpovědí svědkyň E. M. a S. Z., poukazoval na porušení zásady in dubio pro reo , nebo tvrdil, že v předmětné době místo něj klienty vozil a řídil jeho bratr M. V., s nímž si je velmi podobný. Brojil i proti způsobu a rozsahu, v jakém se s jeho námitkami vypořádal odvolací soud, eventuálně též proti tomu, že byl svědkyněmi opakovaně poznáván v jednací síni během hlavního líčení. Protože jde o výhrady proti nedostatkům procesní povahy, jejichž podstatou byly postupy podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., Nejvyšší soud z těchto důvodů nemohl obsah podaného dovolání meritorně přezkoumávat, neboť obviněným v dovolání uváděné okolnosti na žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nedopadají.
14. I přes tento závěr Nejvyšší soud při respektu k výše citované judikatuře Ústavního soudu pouze pro úplnost konstatuje, že napadená rozhodnutí nesvědčí o tom, že by soudy zanedbaly své základní povinnosti objektivně zjistit všechny podstatné skutečnosti rozhodné pro závěr o vině obviněného, a je třeba zdůraznit, že obhajobu obviněného, která je od počátku trestního řízení téměř neměnná, podrobně a pečlivě zkoumaly a respektovaly všechny zásady trestního řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/1994 (N 34/3 SbNU 257)].
15. Je proto vhodné jen ve stručnosti uvést, že soudy svá rozhodnutí opřely o výsledky dokazování, v jehož rámci velmi pečlivě, vědomy si malého množství důkazů, z nichž lze průběh činu spolehlivě zjistit, prověřovaly zejména svědecké výpovědi E. M. a S. Z. v návaznosti na probíhající trestní řízení vedené proti nim pro trestný čin úvěrového podvodu u Okresního soudu v přípravném řízení postupem podle §104b tr. ř. dne 23. 3. 2016 (č. l. 36 až 49). Se stejnou pečlivostí a svědomitostí posuzovaly rovněž věrohodnost M. V., u něhož dospěly k závěru, že jeho výpověď vykazuje řadu rozporů, které mohou být ovlivněny zejména jeho příbuzenským vztahem k obviněnému. K odstranění pochybností o tom, zda nemohlo dojít k záměně obviněného s jeho bratrem, soud přímo v jednací síni při hlavním líčení nechal každou ze svědkyň označit osobu, která řídila předmětné motorové vozidlo v inkriminované dny, přičemž obě jednoznačně určily obviněného jako osobu, která je vozila. Toto jejich určení obviněného se shodovalo s výsledky předchozí rekognice in natura zajištěnou policejními orgány.
16. Nejvyšší soud k tomuto postupu soudů poznamenává, že své závěry o vině vystavěly na vzájemně se doplňujících důkazech (srov. strany 2 až 5 rozsudku soudu prvního stupně), které hodnotily na základě logiky a s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a tudíž závěr o tom, že čin spáchal obviněný, je výsledkem řádného řízení, neboť soud prvního stupně při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědků nepochybil a též dostatečným způsobem a v potřebné míře vyložil, proč některé z nich nepovažoval za věrohodné (strany 5 až 7 napadeného rozsudku). Obdobným výhradám obviněného se věnoval i odvolací soud, který v postupu ani závěrech soudu prvního stupně neshledal vytýkaná pochybení. I přes stručnost, s jakou se odvolací soud vypořádal s námitkami obviněného (srov. strany 2 až 3 přezkoumávaného usnesení), nemá Nejvyšší soud o správnosti všech provedených postupů pochybnosti, neboť odvolací soud neopomenul, byť stručně, reagovat na žádnou z obviněným vznesených námitek, a z odůvodnění napadeného usnesení patrné, že dodržel podmínky §254 odst. 1 tr. ř.
17. K připomínkám obviněného k postupu soudu, který obviněný za rekognici označil, Nejvyšší soud podotýká, že se nejednalo o úkon rekognice podle §104b tr. ř., jak zmínil i odvolací soud v přezkoumávaném usnesení, nýbrž o postup samosoudce v rámci dokazování před soudem. Zásada volného hodnocení důkazů totiž umožňuje soudu čerpat informace vztahující se k identifikaci pachatele i z dalších důkazních prostředků, například z výpovědí přednesených při hlavním líčení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 2288/10, či ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 1203/14). Takto provedený důkaz bylo tudíž zapotřebí hodnotit jako každý jiný důkaz postupem podle §2 odst. 6 tr. ř., což soudy nižších stupňů v posuzované věci respektovaly (srov. strany 5 rozsudku soudu prvního stupně a 3 usnesení odvolacího soudu). Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nejsou pochybnosti o tom, že by jmenované svědkyně si obviněného zaměnily s jeho bratrem. O tom svědčí kromě jiného i rekognice provedená v přípravném řízení dne 23. 3. 2016, která byla uskutečněna v souladu s podmínkami vymezenými v ustanovení §104b odst. 1, 2, 3 tr. ř., neboť každá z poznávajících vzhled pachatele uvedla do protokolu o výslechu svědka, a poté při vlastním poznávání mezi dalšími osobami bezpečně označila jako řidiče osobního automobilu obviněného. Navíc nelze přehlédnout, že obviněný pro obě svědkyně nebyl neznámou osobou, ale vozil je, takže ho už dříve osobně znaly.
18. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů považoval za dostatečně objasněný závěr soudů obou stupňů, že pachatelem je obviněný, když byla vyloučena existence rozporů, na něž obviněný v dovolání poukazoval. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí z uvedených důvodů plyne, že se soudy nezpronevěřily zásadě in dubio pro reo , jak obviněný vytýkal, neboť na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, protože ta, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou, byť nevelkou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 a 134 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. V dané trestní věci se nejevilo přiléhavým ani srovnání s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, protože zde nešlo o případ, kdy by proti sobě stály jen dvě zásadní výpovědi, které by bylo možné považovat za „tvrzení proti tvrzení“, nýbrž výpověď obviněného byla v rozporu nikoliv s jedním, ale s více důkazními prostředky.
19. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. K výhradám obviněného se soud prvního stupně důsledně zabýval věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotil jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
20. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a o porušení pravidel spravedlivého procesu v této trestní věci rovněž nešlo, Nejvyšší soud jeho dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 5. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu