Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.08.2017, sp. zn. 8 Tdo 635/2017 [ usnesení / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.635.2017.1

sp. zn. 8 Tdo 635/2017-102 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2017 o dovoláních obviněných P. T. , P. V. , P. S. , J. D. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 2 To 118/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 3/2016, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. T., P. V., P. S. a J. D. odmítají . Odůvodnění: I. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2016, sp. zn. 34 T 3/2016, byli obvinění P. T. , P. V. , P. S. a J. D. uznáni vinnými pokusem zločinu loupeže podle §21 odst. 1, §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a obvinění P. T. , P. V. a J. D. přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku pode §234 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustili skutkem popsaným tak, že dne 22. 10. 2015 v době od 3.45 hodin do 6.21 hodin v restauraci G. I. P. v domě č. p. … v ulici E., v Ch., v době, kdy se v ní nacházeli obviněný P. T. jako obsluha a obvinění P. V. , P. S. a J. D. i poškozený D. T., jako hosté, poté, co zde došlo k fyzické potyčce mezi obviněným P. T. a poškozeným D. T. iniciované poškozeným, jejíž příčinou byl spor o zaplacení útraty poškozeným, a při které mimo jiné došlo k rozbití skleněné výplně okna restaurace, obviněný P. T. žádal poškozeného o zaplacení útraty i škody způsobené rozbitím uvedeného okna, případně o poskytnutí vhodné věci do zástavy, což poškozený odmítl s odůvodněním, že nic nemá, následně poškozeného všichni obvinění opakovaně fyzicky napadali v úmyslu přimět jej ke splnění uvedeného požadavku obviněného P. T. , konkrétně obviněný P. T. , jenž byl ve fyzických útocích nejaktivnější, poškozeného opakovaně bil rukou sevřenou v pěst a kopal do různých částí těla a opakovaně jej udeřil do trupu dřevěnou barovou židlí, obviněný P. V. poškozeného opakovaně bil rukou sevřenou v pěst a kopal do různých částí těla a nejméně jednou jej udeřil do trupu dřevěnou barovou židlí, obviněný P. S. poškozeného opakovaně bil rukou sevřenou v pěst a kopal do různých částí těla, přičemž údery pěstí a kopy těchto obviněných směřovaly mimo jiné do obličeje a trupu poškozeného, a obviněný J. D. , jenž byl při fyzických útocích nejméně aktivní, poškozeného nejméně jednou udeřil otevřenou dlaní do obličeje, nejméně jednou jej kopl do obličeje a nejméně jednou jej udeřil dřevěnou barovou židlí do trupu, některé z uvedených úderů a kopů obviněných proti obličeji a trupu poškozeného byly vedeny silou střední až vyšší intenzity, popsané fyzické napadání, v němž se obvinění různým způsobem střídali, probíhalo v několika fázích přerušovaných přestávkami a trvalo nejméně do 6.00 hodin, přičemž v jeho průběhu - nejméně obviněný P. T. poškozeného opakovaně vyzýval k zaplacení útraty i škody na rozbitém okně či ponechání vhodné věci do zástavy a současně mu sděloval, že jinak z restaurace neodejde, - obviněný P. V., a po něm i obviněný P. T. poškozenému přiložili k ruce kuchyňský nůž, vyhrožovali mu uříznutím prstů a několikrát jej řízli do prstů obou rukou, - obviněný P. T. poškozenému vyjmul z ošacení jeho peněženku, kterou prohledal a vytáhl z ní platební kartu vydanou společností GE Money Bank, a. s. na jméno poškozeného čísla …, poté po poškozeném žádal sdělení PIN kódu k této platební kartě, aby si jejím prostřednictvím mohl vybrat bez přítomnosti poškozeného finanční hotovost z některého bankomatu v Ch., a tím tak uhradit útratu poškozeného z baru a škodu způsobenou rozbitím okna, poškozený mu v důsledku dosavadního napadání ze strany všech obviněných i z obav z dalších fyzických útoků sdělil nezjištěné číslo, které obvinění pokládali za PIN kód k uvedené platební kartě, následně kolem 4.25 hodin obvinění P. T. a P. V. se záměrem učinit výběr z bankomatu za pomoci platební karty poškozeného, odešli z předmětné restaurace do ulice M. č. p. … v Ch., kde v 4.31 hodin a poté v 4.32 hodin učinili po vložení platební karty do bankomatu GE Money Bank, a. s., dva pokusy o zadání PIN kódu ke zjištění zůstatku na bankovním účtu poškozeného, ke kterému byla vydána předmětná platební karta, protože PIN kód nebyl správný, nepodařilo se jim vybrat jakoukoliv finanční hotovost a vrátili se zpět do restaurace, v níž mezitím poškozeného hlídali obvinění J. D. a P. S. , aby z místa neutekl, po návratu do restaurace pak obvinění pokračovali v napadání poškozeného způsobem výše uvedeným a nejméně obviněný P. T. po něm žádal sdělení správného PIN kódu k jeho platební kartě, poškozený mu v důsledku dosavadního napadání ze strany obviněných i z obav z dalších fyzických útoků sdělil další nezjištěné číslo, které obvinění pokládali za PIN kód k uvedené platební kartě, návazně kolem 6.00 hodin obvinění P. T. a J. D. se záměrem učinit výběr z bankomatu za pomoci platební karty poškozeného odešli z předmětné restaurace do ulice S. v Ch., kde v 6.05 hodin, a poté v 6.07 hodin učinili po vložení platební karty do bankomatu Fio banky, a. s., celkem tři pokusy o zadání PIN kódu ke zjištění zůstatku na bankovním účtu poškozeného, ke kterému byla vydána předmětná platební karta, protože ale PIN kód opět nebyl správný, nepodařilo se jim vybrat jakoukoliv finanční hotovost a vrátili se zpět do restaurace, v níž mezitím poškozeného hlídali obvinění P. V. a P. S. , aby z místa neutekl, po návratu obvinění platební kartu poškozenému již nevrátili, obviněný P. S. téhož dne v 6.21 hodin telefonicky přivolal před restauraci vozidlo zdravotnické záchranné služby a na místě s obviněným J. D. na příjezd tohoto vozidla vyčkali, shora popsaným společným fyzickým napadením obvinění poškozenému D. T. způsobili zranění spočívající nejméně v řezné ráně na hřbetu základního článku 2. prstu pravé ruky o délce 1,5 cm, řezné ráně hřbetu 3. prstu pravé ruky o délce 1 cm, řezné ráně hřbetu 5. prstu pravé ruky o délce 3 cm, oděrce pravého předloktí o rozměrech 8 x 5 cm, pohmoždění levé paže, oděrce levého lokte o rozměrech 2 x 2 cm, hluboké řezné ráně dlaňové plochy základního článku 3. prstu levé ruky o délce 3 cm, řezné ráně dlaňové plochy základního článku 5. prstu levé ruky o délce 3 cm, mnohočetných pohmožděninách pravého bérce a odřenině pravého bérce o rozměrech 2 x 1 cm, pohmoždění levého bérce, vpředu s oděrkou o rozměrech 1,5 x 1,5 cm, mnohočetných pohmožděninách zad a levého boku, oděrce vpředu na krku o rozměrech 1 x 10 cm, pruhovitém mírném začervenání přes podbřišek o délce 15 cm, zlomenině nosních kůstek bez posunu kostních úlomků, zlomenině horní čelisti vlevo s porušením její dutiny, zlomenině lícní kosti vlevo bez většího posunu úlomků, zlomenině ramena dolní čelisti vpravo bez posunu kostních úlomků, drobném emfysemu v podkoží a mezižebří vlevo (přítomnost vzduchu v měkkých tkáních) v oblasti 9. až 12. žebra, tenzním pneumothoraxu vlevo (přítomnost vzduchu v pohrudniční dutině) s kolapsem plíce a přetlačením mezihrudí doprava, pohmoždění sleziny a nejspíše drobných ložiskách pohmoždění v horním pólu levé ledviny, v důsledku těchto poranění byl poškozený nejprve v době od 22. 10. 2015 do 30. 10. 2015 hospitalizován v Karlovarské krajské nemocnici, a. s., a následně nejméně do 16. 11. 2015 mohl přijímat toliko kašovitou stravu a až do 29. 1. 2016 byl v pracovní neschopnosti z důvodu omezení hybnosti poraněných prstů na rukou a s tím spojené nutnosti podrobovat se rehabilitacím, přičemž při popsaných fyzických útocích, konkrétně při kopání a úderech dřevěnou barovou židlí do trupu, poškozenému reálně hrozil vznik takových poranění nitrohrudních a nitrobřišních orgánů, konkrétně sleziny, ledvin a plic, která by jej ohrožovala na životě zejména krvácením do tělních dutin, a všichni obvinění si možnosti způsobení takových vážných poranění byli vědomi a s jejich vznikem byli obvinění srozuměni. 2. Za uvedené trestné činy byli obvinění odsouzeni podle §173 odst. 2 tr. zákoníku tak, že obviněným P. T. a P. V. byly za použití podle §43 odst. 1 tr. zákoníku uloženy úhrnné tresty odnětí svobody obviněnému P. T. v trvání šesti roků a tří měsíců a obviněnému P. V. v trvání pěti roků a tří měsíců, pro jejichž výkon byli zařazeni podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněnému J. D. byl za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 5 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a čtyř měsíců, s jeho výkonem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku ve věznici s dozorem. Obviněnému P. S. byl za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. 3. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. 4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 2 To 118/2016, odvolání všech obviněných a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl. II. Z obsahu podaných dovolání Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali obvinění P. T. , P. V. , P. S. a J. D. prostřednictvím obhájců dovolání, všichni pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný P. V. též z důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 6. Obviněný P. T. nesprávné právní posouzení jako pokus zločinu loupeže podle §21 odst. 1 k §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spatřoval jednak v tom, že jej soudy uznaly vinným jen jedním skutkem, neboť se dožadoval takového vymezení trestného jednání, jak učinil Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 6. 2016 sp. zn. 34 T 3/2016 (č. l. 1085), a který Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 2 To 70/2016, poté, co uvedený rozsudek zrušil, uložil změnit. 7. S názory vyslovenými v uvedeném rozhodnutí Vrchním soudem v Praze ohledně právního posouzení věci, podle nichž soud prvního stupně v nyní dovoláním napadeném rozhodnutí o vině obviněného rozhodl, se obviněný neztotožnil zejména v tom, že by nedošlo k rozčleněním jednání na více skutků k porušení zásady obžalovací, nebo totožnosti skutku či dalších práv obviněných na obhajobu. Z těchto důvodů brojil proti právnímu posouzení trestného jednání jako jednoho skutku posouzeného jako pokus zločinu loupeže podle §21 odst. 1, §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. 8. Výhrady obviněný zaměřil proti tomu, že jednáním původně uváděným v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2016 pod bodem 3) byla způsobena jen lehčí poranění, kdežto závažnější poranění zejména zlomeniny, čelistní a lícní kosti, nelze přiřadit k žádnému z trestněprávně relevantních jednání obviněných. Soudům z těchto důvodů vytýkal, že jej uznaly vinným pokusem zločinu loupeže v jeho kvalifikované podobě podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť v předmětném jednání úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví, prokázán nebyl. Podle obviněného nelze ani mít za objasněné, že by poškozenému hrozil vznik poranění majících charakter těžké újmy na zdraví, s nimiž by byli obvinění srozuměni, proto shledal za porušenou zásadu in dubio pro reo, podle níž bylo nutné brát vůči němu za prokázané jen užití násilí střední intenzity, když podle závěrů znalců poškozený neutrpěl žádné zranění, které by nutně muselo být způsobeno násilím velké intenzity. 9. Soudy podle obviněného nesprávně interpretovaly závěry a vyjádření znalce MUDr. Rudolfa Macháčka o vzniku zranění v obličeji poškozeného, poranění hrudníku nebo sleziny, a zdůraznil, že neexistovalo riziko prasknutí pouzdra sleziny při jejím pohmoždění, neboť nebylo zjištěno rozhodující množství krve. Pole obviněného tak v obsahu spisu není dostatek podkladů pro závěr o hrozící újmě v podobě těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, a proto považoval za správné, že takový závěr soud prvního stupně v rozsudku ze dne 3. 6. 2016 neučinil, a jejich čin podle odstavce 2 §173 tr. zákoníku neposuzoval. Soudy nedostatečně zohlednily těžkou opilost poškozeného, a ani údery barovou židlí nebyly vedeny velkou ani střední intenzitou, neboť jinak by došlo ke vzniku závažných zranění, která však zjištěna nebyla. Úmysl, byť eventuální způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, rovněž nebyl podle obviněného prokázán, a jeho čin nebylo možné považovat ani za pokus, k takové újmě směřující. 10. V závěru dovolání obviněný P. T. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 2 To 118/2016, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. 11. V dovolání se obviněný P. S. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., domáhal též změny použité právní kvalifikace ve znění rozhodnutí Krajského soudu v Plzni na základě rozsudku ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 34 T 3/2016. Stávající právní posouzení, které koresponduje s názory vyjádřenými Vrchním soudem v Praze v usnesení ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 2 To 70/2016, nepovažoval za správné, neboť soudy dospěly k závěru, že jde o jediný skutek, a nikoliv o tři samostatné skutky. 12. Ve vztahu k nesprávnosti použité právní kvalifikace obviněný poukázal na to, že z jeho výpovědi plyne, že poškozeného barovou židlí nebil, ani ho nenutil k jakémukoliv jednání s nožem v ruce, naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že byl po zbytek incidentu spíše pasivní a poškozenému přivolal lékařskou pomoc. Neměl ani důvod, aby poškozeného nutil k uhrazení útraty obviněnému P. T. Nesprávně proto soudy čin všech obviněných považovaly za jednání spáchané za podmínek spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ač nic nenasvědčuje tomu, že by bylo vedeno stejným úmyslem. Naopak šlo o jednání nahodilé, zkratkovité a ovlivněné alkoholem. 13. I když obviněný P. S. připustil, že poškozený utrpěl u něj zjištěná zranění, nebylo možné dojít k závěru, v jaké fázi večera tato konkrétní poranění utrpěl, jelikož v průběhu večera došlo k několika incidentům. Za nesprávnou považoval použitou právní kvalifikaci podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť žádné ze zranění u poškozeného zjištěných nemá povahu těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný poukázal na to, že znalec MUDr. Rudolf Macháček své závěry upřesnil v průběhu řízení před soudem, když zdůraznil, že na vzniklá zranění poškozeného postačovala síla střední intenzity a že ke způsobení zlomeniny čelisti mohlo dojít i dvěma údery. Vzhledem k tomu, že poškozený byl ještě před stíhaným jednáním napaden, a to nejméně dvěma údery, není možné prokázat, že ke zlomenině došlo právě v průběhu stíhaného jednání. Z tohoto důvodu mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo . 14. Ke konkrétním závažným zraněním, na poškozeném shledaným, obviněný nezjistil podmínky podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, protože se nejednalo o poškození důležitého orgánu, což vyplynulo i z výpovědi jmenovaného znalce. Pneumotorax byl méně závažný a představoval zranění lékařsky relativně dobře zvládnutelné při provedení drenáže. U poranění sleziny nedošlo k prasknutí jejího pouzdra a krevní výron se nejspíše absorboval. Vznik tohoto zranění mohl být způsoben i pádem na nějakou hranu či předmět, navíc když byl poškozený silně opilý. 15. Podle obviněného soud dostatečně nepromítl do posouzení jeho viny, že přivolal lékařskou pomoc a setrval na místě až do příjezdu rychlé záchranné služby a poškozeného pomohl naložit do sanity, což svědčilo o tom, že svého jednání litoval a snažil se ho napravit. 16. V závěru dovolání obviněný P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního sodu v Praze ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 2 To 118/2016, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. 17. Obviněný P. V. brojil prostřednictvím dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. proti závěrům o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a právnímu posouzení jemu za vinu kladeného jednání jako pokusu zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. 18. S uvedenou právní kvalifikací obviněný P. V. nesouhlasil zásadně proto, že trestní stíhání vůči němu bylo zahájeno pro trestný čin vydírání, a jak vypovídal v celém trestním řízení, nebylo jeho záměrem se zmocnit peněz. Jak se i v přezkoumávaném rozsudku uvádí, byl to obviněný P. T., kdo peníze žádal, kdo poškozeného opakovaně vyzýval k zaplacení útraty i škody, kdo mu sděloval, že jinak z restaurace neodejde, a byl i tím, kdo poškozenému z ošacení vyjmul peněženku. Z žádných okolností tak nelze dovozovat, že by to byl obviněný P. V., kdo měl úmysl zmocnit se peněz poškozeného. 19. Orgánům činným v trestním řízení obviněný vytkl, že zjednodušily dokazování tak, že jednání všech obviněných posoudily jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, aniž by se zabývaly tím, kdo a jaký konkrétní měl motiv a zájem na získání peněz poškozeného, když P. V. to nebyl. Pokud se s poškozeným pral, byl jím k tomu vyprovokován. Jestliže mu svým jednáním přitom nějaké zranění způsobil, šlo jen o újmu ve smyslu ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku, neboť delší dobu jím utrpěná porucha na zdraví trvala proto, že do 29. 1. 2016 se poškozený podroboval rehabilitaci. Možné těžší následky však u poškozeného nenastaly. 20. V závěru dovolání obviněný P. V. navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí nižších soudů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 21. Obviněný J. D. vytkl oběma soudům nesprávné právní rozhodnutí, protože nebylo prokázáno, že by po všech stránkách naplnil znaky pokusu zločinu, jímž byl uznán vinným. Ani po provedeném dokazování nebyla odstraněna pochybnost, o tom, že zranění poškozeného vznikla či mohla vzniknout v příčinné souvislosti s jednáním všech obviněných, tedy že i on nese odpovědnost za případný těžší následek ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. V té souvislosti obviněný namítl, že nebylo s vyloučením všech pochybností prokázáno, že poškozeného jedenkrát kopl do obličeje a udeřil do trupu barovou židlí, protože tato jeho jednání soudy vyvozují jen z výpovědí obviněných P. V. a P. T., kteří byli v útocích proti poškozenému nejaktivnější. Skutkový stav věci u něj nebyl správně zjištěn, nedopustil se jednání, které je popsáno v napadeném usnesení, protože nemůže nést pro „jednu facku“ odpovědnost za pokus zločinu loupeže podle §21 odst. 1 k §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jedná se o násilnou trestnou činnost více spolupachatelů, a proto bylo nutné přesně určit razanci a četnost útoků u všech osob podílejících se na vzniklém následku. 22. Za podstatné obviněný J. D. považoval jednání a snahu obviněných P. T. a P. V., kteří jej z činu, jehož se měl dopustit, usvědčují, avšak bez toho, aby byli schopni jeho jednání přesně popsat. Považoval jejich výpovědi za účelové a nepravdivé s cílem zmírnit jejich podíl na celé události. Nebylo možné na jejich podkladě dojít k závěru, že poškozeného kopl do obličeje a udeřil do trupu barovou židlí. Rovněž nemohl kopnout obviněného opřeného o klavír, a to vzhledem k jeho fyzické konstituci a podnapilému stavu, ve kterém se nacházel. Takový závěr není možné učinit ani ze vzorků zajištěných na jeho obuvi, neboť pokud na botách byla nalezena krev, je to logické, když se na místě, kde poškozený krvácel, pohyboval až do příjezdu záchranné služby. 23. Výsledky provedeného dokazování nebyl prokázán jeho loupežný úmysl, a že byl veden společným záměrem, byť nepřímým, způsobit těžší následek, protože nebyl nijak finančně motivován zapojit se do konfliktu s cílem dosáhnout peněžního plnění. Proto uvedené výhrady se týkají i přečinu podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, protože nepřišel do kontaktu ani s platební kartou poškozeného ani s jeho peněženkou, a tyto se nedostaly ani do jeho dispozice. 24. V závěru svého dovolání proto obviněný J. D. navrhl, aby Nejvyšší soud v dovoláním napadeném rozsahu usnesení odvolacího soudu zrušil a přikázal mu, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním 25. K dovoláním všech obviněných se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázala na tu část dovolání, v níž dovolatelé brojili proti skutkovým zjištěním soudů, jestliže nesouhlasili s hodnocením jednotlivých výpovědí a se závěry znalce MUDr. Rudolfa Macháčka. Za námitky podřaditelné pod označený dovolací důvod považovala ty, kterými dovolatelé zpochybnili naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu loupeže podle §21 odst. 1 a §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nepovažovala je však za opodstatněné. 26. Za nedůvodnou státní zástupkyně označila námitku obviněných P. T. a P. S. směřující k požadavku, aby jejich čin byl posouzen obdobně jako v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2016. S odkazem na obecné zásady jednočinného a vícečinného souběhu a zásady obžalovací zakotvené v §220 odst. 1 tr. ř. vyložila podstatné souvislosti a dovodila na základě skutečností zjištěných v této věci, že pokud by se mělo jednat o více skutků, jak namítli obvinění, musel by zde existovat okamžik jasně dělící takové skutky, kdy jeden z nich by musel být ukončen následkem, a další by teprve započal. V projednávané věci však obviněný P. T. a další spoluobvinění jednali souvisle, kdy v průběhu děje násilně reagovali na chování poškozeného (tj. na jeho nesouhlas s vyrovnáním útraty a snahu opustit bar). 27. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který ve svém dovolání použil obviněný P. V., uvedla, že ve variantě, v níž jej obviněný uplatnil, jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného P. V. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek ho odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl. 28. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitkám obviněných P. V. , P. S. a J. D. , že předmětné jednání nemělo být posouzeno jako spáchané ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Poukázala na to, že pro naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Z hlediska spolupachatelství je irelevantní i rozdílná intenzita násilí použitého ze strany jednotlivých pachatelů, rozhodné je, že odpovídala vytyčenému cíli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1534/2012). Ze zjištění obsažených ve skutkové větě výroku o vině státní zástupkyně dovodila, že obvinění museli být srozuměni s tím, že společným jednáním mohou být poškozenému způsobena závažná zranění v podobě těžké újmy na zdraví, k čemuž nakonec nedošlo, nezávisle však na jejich vůli. Společný záměr zmocnit se věcí poškozeného pojali obvinění v průběhu popsaného fyzického útoku. Platební karty i peněženky poškozeného se zmocnili ve chvíli, kdy jimi byl opakovaně fyzicky napadán. Ani poté však v násilí vůči němu neustali, neboť po něm požadovali, aby jim sdělil tzv. PIN kód k platební kartě. Obvinění tak jednali ve vzájemné součinnosti, a se společným úmyslem. 29. Námitky obviněných P. V. a J. D. , že u nich chyběl motiv finančního zisku, státní zástupkyně považovala za stojící mimo výsledky provedeného dokazování. Zdůraznila, přitom, že motiv není obligatorním znakem subjektivní stránky citovaného zločinu. Všichni obvinění museli být minimálně srozuměni s možností způsobení těžké újmy na zdraví, neboť se v útoku na poškozeného střídali, každý z nich vůči němu působil fyzickým násilím (kopy, údery rukou, a to i vůči hlavě a trupu). Poukázala na obsah znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, v němž znalec MUDr. Rudolf Macháček konstatoval, že poškozenému následkem útoku hrozila závažnější poranění, která by ho ohrožovala na životě, a zdůraznila, že pro těžší následek je důležité, že pachatelé mohli hrozící následky rozpoznat. Pokud soudy u obviněných dovodily přinejmenším nepřímý úmysl, ten s ohledem na judikaturu soudů v zásadě u posuzovaných trestných činů postačuje, a to i k zavinění z nedbalosti podle §17 písm. a) tr. zákoníku. 30. Na závěr státní zástupkyně uvedla, že obvinění uplatnili kromě výhrad proti skutkovým zjištěním i takové námitky, které sice lze formálně podřadit pod citovaný dovolací důvod, a v případě obviněného P. V. i pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., avšak žádné z nich nepovažovala za důvodné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 31. K tomuto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obhájkyně obviněného P. V. uvedla, že obviněný nebyl veden vidinou zisku, ale vyřizoval si s poškozeným svůj osobní konflikt z počáteční fáze události. Setrvala dále na argumentaci a návrhu uvedených v podaném dovolání. 32. Obhájci obviněných P. T., P. S. a J . D., jimž bylo vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství rovněž zasláno, na něj do doby konání neveřejného zasedání nereagovali. IV. K přípustnosti dovolání 33. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že všichni obvinění dovolání podali jako osoby oprávněné podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., jejich dovolání směřují proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a jsou přípustná, byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání ve smyslu §265e odst. 1, 2 tr. ř. učinit. 34. Dovolání je možné věcnému přezkumu podrobit v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněných P. T., P. S. a J. D. z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněného P. V. navíc i podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s jejich zákonným vymezením korespondují. V. K obecným hlediskům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. 35. Jestliže obviněný P. V. dovolání podal s odkazem na důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. lze ho uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 36. Podle obsahu podaného dovolání tohoto obviněného, a též i vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že jde uvedený důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně bylo dovolání opřeno i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 37. Obvinění P. T., P. V., P. S. i J. D. dovolání podali podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat dostatečnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 38. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. NS 16/2002 – T 396), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. NS 17/2002 – T 420)]. 39. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. VI. K námitkám, které na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají 40. Nejvyšší soud podle obsahu dovolání všech obviněných shledal, že obvinění v části svých námitek brojili proti učiněným skutkovým zjištěním. Pokud obviněný J. D. v dovolání namítal, že nebyl správně zjištěn skutkový stav ohledně sledu událostí a násilí, které bylo vůči poškozenému vyvíjeno, že nemohl ani kopnout poškozeného stojícího u klavíru, a že nebyly správě vyhodnoceny jednotlivé výpovědi, zejména obviněných P. V. a P. T., jde o námitky, které stojí mimo označený dovolací důvod. Stejně tak i výhrady obviněného P. S., jimiž vytýkal, že poškozeného nebil židlí, nepoužil vůči němu nůž nebo že byl pasivní, směřují v rozporu s uvedeným důvodem proti učiněným skutkovým zjištěním. Nenaplňují jej ani námitky, že znalecký posudek znalce MUDr. Rudolfa Macháčka byl vyhodnocen nesprávně v neprospěch obhajoby, nebo že soud měl postupovat podle zásady in dubio pro reo . Obvinění prostřednictvím těchto tvrzení vytýkali nesprávný procesní postup soudů, zejména nesprávnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., tedy brojili proti soudy realizovanému procesnímu postupu, což je v rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. 41. I přesto, že Nejvyšší soud se těmito výhradami po věcné stránce nemohl zabývat, lze jen pro úplnost uvést, že především soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vysvětlil, o které důkazy se opíral, neboť uvedl, že vycházel z výpovědi obviněného P. V. a do značné míry i z výpovědi obviněného P. T., zatímco z výpovědí obviněných P. S. a J. D. své závěry opíral jen podpůrně (poškozený D. T. trpí ve vztahu k předmětnému útoku úplnou amnézií). K dostatečnému rozsahu provedeného dokazování je třeba zmínit i to, že soud vzal za podklad i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství vypracovaného znalcem MUDr. Rudolfem Macháčkem (č. l. 580 až 615), který byl i opakovaně vyslechnut v průběhu hlavního líčení, též z protokolů o ohledání místa činu a související fotodokumentace (č. l. 3 až 27, 28 až 37), protokolů o vydání věci (č. l. 734 až 739, 752 až 753) či ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví biologie vypracovaného znalci kpt. Ing. Michalem Feilem a mjr. Mgr. Miloslavou Šnebergerovou (č. l. 648 až 666), aj. Uvedené důkazní prostředky, jež v hlavním líčení soud provedl, posuzoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou podrobně rozvedeny všechny potřebné a důležité skutečnosti, úvahy i závěry, a pro stručnost lze odkázat na strany 24 až 44 rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud konstatoval, že skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně odpovídá obsahu provedených důkazů, které nalézací soud hodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a jeho rozsudek shledal i z formálního hlediska za zcela správný, odpovídající všem kritériím uvedeným v ustanovení §120 a §125 tr. ř. (strany 6 až 8 rozsudku odvolacího soudu). 42. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněných vznášených v předchozích stadiích trestního řízení. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněných v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. Skutkové závěry, které soudy uzavřely v rámci svých rozhodnutí, jsou výsledkem procesu, při němž byly respektovány všechny zásady trestního řádu. Nevznikají proto žádné pochybnosti o tom, že se obvinění předmětného činu dopustili způsobem, jak jej soud prvního stupně ve skutkovém zjištění popsal. 43. Jelikož soudy všem svým procesním povinnostem dostály, nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, jejíž užití požadoval obviněný P. S. , protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. V posuzované věci na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, neboť ta, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně i logicky vysvětlily. 44. Pokud obviněný J. D. v dovolání namítal, že nebylo prokázáno, že by se platební karta či peněženka poškozeného dostala do jeho dispozice, ani tyto výhrady směřující proti skutkovému stavu věci nekorespondují s učiněnými skutkovými zjištěními. Naopak z toho, jak soudy zjistily a ve skutkových zjištěních i popsaly, obviněný J. D. společně s P. T. „ … se záměrem učinit výběr z bankomatu za pomoci platební karty poškozeného odešli z předmětné restaurace do ulice S. č. … v Ch., kde v 6.05 hodin a poté v 6.07 hodin učinili po vložení platební karty do bankomatu Fio banky, a. s., celkem tři pokusy o zadání PIN kódu ke zjištění zůstatku na bankovním účtu poškozeného, ke kterému byla vydána předmětná platební karta … “. Výhrady obviněného J. D. jsou pouze polemikou se skutkovými zjištěními, jak je dovodily soudy, a jestliže v jejich důsledku brojil proti právní kvalifikaci podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, dovozoval ji až na základě své verze událostí, která nemá oporu v provedeném dokazování. Na takto podané námitky dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž nedopadá. VII. K závěru o spáchání jednoho skutku 45. Obvinění P. T. a P. S. v dovoláních proti nyní přezkoumávaným rozhodnutím vytýkali, že byli odsouzeni jen pro jeden skutek, a dožadovali se toho, aby jejich trestná činnost byla rozdělena na tři skutky tak, jak to učinil Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 34 T 3/2016, který považovali za správný, protože jejich trestná činnost měla být rozdělena na skutky tři. Z tohoto požadavku pak dovozovali i nesprávnost nyní použité právní kvalifikace. 46. Podle Nejvyššího soudu jde o požadavek, jenž je s ohledem na závěry, které byly v nyní přezkoumávaném rozhodnutí učiněny, nelogický ve smyslu chápání podstaty skutku a z hlediska zásady reformationis in peius pro obviněné nepříznivý. 47. Pro posouzení otázek souvisejících se souběhem je rozhodující vymezení pojmu skutek a ujasnění si, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků. Vícečinný souběh předpokládá více skutků a každý z těchto skutků se posuzuje jako samostatný trestný čin. Naproti tomu při jednočinném souběhu jde o skutek jediný, kterým je spácháno více trestných činů. V konkrétním případě však může jít o kombinaci souběhu vícečinného s jednočinným (např. pachatel vykoná více skutků, z nichž každý naplňuje skutkové podstaty více trestných činů). Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 1984, sp. zn. 3 Tz 6/84 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 8/1985)]. Podstatu skutku tvoří jednání. Jednání jako projev vůle ve vnějším světě je konání i opomenutí, může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Meze útoků (aktů) zahrnutých do jednání jsou však určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je jednání. Přitom se jedná o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. Takový konkrétní následek spojuje dílčí akty (útoky) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 171-172). 48. Dále je třeba zdůraznit, že skutek je pojem procesněprávní a trestný čin je pojem hmotněprávní. Oba pojmy mají různý obsah. Pod pojmem skutek je třeba rozumět událost ve vnějším světě vyvolanou zásahem člověka. Pojem trestný čin je souhrn objektivních a subjektivních skutečností podmiňujících trestní odpovědnost, tedy skutečností, charakterizujících individuální určitý lidský zásah do vnějšího světa, pokud jsou v něm naplněné znaky činu uvedeného v trestním zákoníku. Obsah pojmu "skutek" je popsán v trestním řádu, a to v ustanoveních §120 odst. 3 a §177 odst. 1 písm. c) tr. ř. Z nich vyplývá, že skutek musí být v usnesení o vznesení obvinění, v obžalobě a v rozsudku označen uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností potřebných k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Obsah pojmu "trestný čin" je zakotven v ustanovení §13 tr. zákoníku. Podle §220 odst. 1 a 3 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, není však vázán právním posouzením skutku v obžalobě. K tomu, v kterých případech v řízení před soudem při změně skutkových okolností došlo k nepřípustné změně skutku tvořícího předmět obžaloby, a ve kterých případech nejde o změnu skutku, platí, že se připouštějí odchylky od skutkového stavu uvedeného v obžalobě ať už tak, že se k němu připojí nové skutečnosti v obžalobě neuvedené nebo že se vynechají některé skutečnosti v obžalobě uvedeny, pokud se ukázaly nesprávnými nebo že se skutečnosti určitým způsobem jen modifikují, pokud se nezmění samotná povahu činu. Protože podstatu skutku je třeba vidět především v jednání a v následku, který z něho vyplynul, bude totožnost skutku zachována, pokud se zachová totožnost jednání nebo totožnost následku [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 1973, sp. zn. 4 Tz 44/73 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 33/1974)]. 49. V přezkoumávané věci bylo jednání obviněných v obžalobě popsáno tak, že spáchali jeden skutek, který se v zásadě shoduje s tím, jak je uveden i v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně ze dne 7. 10. 2016, proti němuž směřují dovolání, a tento skutek byl posouzen u obviněných P. T., P. V., J. D. a P. S. jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku, u obviněných kromě P. S. též i jako a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, též ve spolupachatelství. 50. Vadným, a proto i odvolacím soudem zrušeným, byl shledán rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 34 T 3/2016, jenž trestné jednání obviněných P. T. a P. S. u každého vymezil dvěma skutky. U obviněného P. T. v bodě 1) popsal, že „dne 22. 10. 2015 v době mezi 3.03 hodin a 3.45 hodin po předchozí slovní rozepři vyvolané skutečností, že poškozený D. T. opakovaně vcházel za bar, kde obviněný P. T. počítal tržbu, nejméně jednou poškozeného udeřil rukou sevřenou v pěst do obličeje“, a posoudil jej jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle §231 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku. U P. S. v bodě 2) uvedl že „dne 22. 10. 2015 v době mezi 3.03 hodin a 3.45 hodin, poté, co došlo k jednání pod bodem 1), v důsledku skutečnosti, že poškozený D. T. jej vzbudil a označil na ‚nácka‘, v přítomnosti dalších tří osob, a to spoluobviněných P. T., P. V. a J. D., nejméně jednou udeřil poškozeného rukou sevřenou v pěst intenzitou vyššího stupně do obličeje“, jenž posoudil jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, odst. 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Kromě toho obviněné P. T., P. V., P. S. a J . D. uznal vinným činem pod bodem 3), jenž byl v zásadě obsahově stejný s tím, který byl popsán v obžalobě, a který odráží (až na detaily) i podstatu činu, pro který byli nyní obvinění odsouzeni. 51. Zmíněný dřívější a již zrušený rozsudek však neobstál, protože Vrchní soud v Praze jej usnesením ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 2 To 70/2016, podle §258 odst. 1 písm. a), b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a věc vrátil k novému rozhodnutí a projednání soudu prvního stupně a na stranách 10 až 13 vysvětlil, že jednání popsaná pod body 1) a 2) stupně nebyla součástí popisu skutku uvedeného v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ani následně v popisu skutku uvedeného v obžalobě. S odkazem na zásady totožnosti skutku ve smyslu §220 odst. 1, 3 tr. ř. rozvedl, že soud prvního stupně uvedenou zásadu porušil a nerespektoval ji, neboť v bodech 1) a 2) uvedl jednání, pro které trestní stíhání zahájeno nebylo. Poukázal i na to, že z provedeného dokazování je zřejmé, že jednání pod body 1) a 2) nebyla součástí těch, která vykazují znaky trestného činu, pro které byla podána obžaloba, neboť vůbec nesouviselo s násilným vymáháním finanční částky a mělo být motivováno zcela jiným úmyslem obviněných. Mezi tímto jednáním a zamýšleným následkem uvedeným v obžalobě chybí příčinná souvislost. Rovněž za vadu označil, že když soud prvního stupně po podání obžaloby a jejím přezkoumání podle §181 a §186 tr. ř. dospěl k závěru o odlišné právní kvalifikaci či závěru, že skutek vykazuje i znaky dalšího trestného činu, měl na tuto skutečnost upozornit obžalovaného, kterému doručuje opis obžaloby podle §190 odst. 2 tr. ř., popř. v průběhu hlavního líčení, vyplyne-li tato skutečnost v hlavním líčení dodatečně najevo podle §225 odst. 2 tr. ř., kdy zároveň poskytne obžalovanému lhůtu k přípravě obhajoby. 52. Z těchto důvodů v nyní přezkoumávaných rozhodnutích soud prvního stupně rozhodoval pouze o tom skutku, jenž byl uveden v obžalobě (bod bodem 3 rozsudku ze dne 3. 6. 2016), a tedy za splnění všech zásad a pravidel o totožnosti skutku ve smyslu §220 a dalších tr. ř., jak je Vrchní soud v Praze vymezil. 53. Požadavek dovolatelů P. T. a P. S. , aby byli uznáni vinnými třemi skutky, jako ve zmiňovaném předchozím rozsudku, je nepochopitelným požadavkem, který je nejen v rozporu se zákonem, jak byl výše vysvětlen, ale i s chápáním skutku jako procesní kategorie založené na zásadě obžalovací a podstatě totožnosti skutku. Navíc se obvinění domáhali přísnějšího právního posouzení nad rámec toho, pro které bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba. Takové požadavky odporují zásadě zákazu reformationis in peius podle §265p odst. 1 tr. ř., podle něhož v neprospěch obviněného může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, případně podle §265s odst. 2 tr. ř., že bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. 54. Navíc je třeba uvést, že pro dovolání je významné, že Nejvyšší soud správnost právního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posuzuje na podkladě těch skutkových zjištění, kteráy učinily soudy prvního nebo druhého stupně, jimiž je vázán a není oprávněn do učiněných skutkových zjištění zasahovat (až na výjimky extrémního nesouladu - viz bod 39.). Proto Nejvyšší soud, když neshledal v procesním postupu soudů obou stupňů obviněnými vytýkané vady, skutková zjištění soudy nižších stupňů učiněná považuje za správná s tím, že je pro ně dostatečný podklad v provedených důkazech i v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, mohl na podkladě soudy zjištěného skutkového stavu posuzovat správnost právních úvah, proti nimž dovolatelé brojili. VIII. K výhradám proti spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku 55. Podle obsahu podaných dovolání obvinění P. V. , P. S. a J. D. vytýkali přezkoumávaným rozhodnutím, že zranění, která poškozený utrpěl, vnikla na základě jimi konkrétně spáchaného jednání, odmítali nést odpovědnost za vznik těchto zranění, a to s odkazem na tu část svých útoků, jimiž na tělo poškozeného působili, s argumentem, že toto jejich jednání ke vzniku pro zdraví závažných zranění, jež byla u poškozeného zjištěna, nevedla. Brojili tak proti závěru o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s poukazem na to, že jejich jednání nebylo vedeno stejným úmyslem, bylo nahodilé, zkratkovité a ovlivněno alkoholem, neboť to byl jen obviněný P. T., kdo chtěl na poškozeném za použití násilí získat peněžní prostředky na zaplacení škody a útraty. 56. K této námitce je třeba uvést, že zejména soud prvního stupně se společným jednáním obviněných zabýval a zkoumal je na základě výsledků provedeného dokazování v souladu se zásadami vyjádřenými v §23 odst. 1 tr. zákoníku, a dospěl k závěru, že všichni čtyři obvinění jednali za podmínek společného jednání na základě společného úmyslu a ve vzájemné součinnosti. Jejich konání považoval za součinnost vedenou snahou zmocnit se peněz poškozeného (viz zejména strana 45 a 46 rozsudku soudu prvního stupně). Tomuto závěru přisvědčil i odvolací soud, který právní úvahy soudu prvního stupně shledal správnými (viz strana 7, 8 přezkoumávaného usnesení). 57. Nejvyšší soud, který se s těmito názory ztotožnil, považuje za vhodné jen doplnit, že pokusu zločinu loupeže podle 21 odst. 1 k §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí jednání, které bezprostředně směřuje ke spáchání toho, že proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobení těžké újmy na zdraví, dopustí se ho v úmyslu takový zločin spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. 58. Přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu (tento přečin se netýká obviněného P. S.). 59. Spolupachatelství upravuje ustanovení §23 tr. zákoníku, podle nějž byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1982 č. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání. 60. Nejvyšší soud podle výrokové části přezkoumávaných rozhodnutí v návaznosti na obsah s ní korespondujících odůvodnění shledal, že soudy zjištěný skutek a v něm rozvedené jednání všech obviněných posuzovaly na podkladě shora vymezených zásad, jež plně respektovaly, a své právní závěry v souladu s nimi učinily. Pro úplnost v reakci na obviněnými P. V., P. S. a J. D. konkrétně v dovoláních zdůrazněné skutečnosti, že žádný nebyl osobou, která by veškeré fyzické násilí vůči poškozenému vyvíjela, ale jejich útoky, pokud byly prokázány, byly vedeny jen malou silou a nemohly vést ke všem způsobeným následkům, je vhodné zdůraznit, že i když se tito dovolatelé neúčastnili veškerého dění, a nebyli těmi, komu měl poškozený uhradit útratu nebo náklady na nové okenní sklo, neboť tím byl obviněný P. T., všichni se účastnili na předmětné události tvořící skutek kladený jim za vinu, byť nejednali všichni stejnou měrou. Jednání všech bylo vedeno jednotným záměrem, a to vymoci na poškozeném uhrazení peněz, kterých se dožadoval obviněný P. T. Tento záměr měli všichni, neboť všichni byli na místě činu od počátku, znali všechny souvislosti a na podkladě nich po dlouhou dobu ve vzájemné souhře jednali. Sledovali tak společný cíl spočívající v získání cizí věci, neboť poté, co poškozený odmítl obviněnému P. T. uhradit útratu, všichni obvinění proti němu, byť v jiných intenzitách a trvání, vyvíjeli násilí s cílem finančního zisku. Podle skutkových zjištění „… P. V. poškozeného opakovaně bil rukou sevřenou v pěst a kopal do různých částí těla a nejméně jednou jej udeřil do trupu dřevěnou barovou židlí, obviněný P. S. poškozeného opakovaně bil rukou sevřenou v pěst a kopal do různých částí těla, přičemž údery pěstí a kopy ze strany jmenovaných třech obviněných směřovaly mimo jiné do obličeje a trupu poškozeného, a obviněný J. D. , jenž byl při fyzických útocích nejméně aktivní, poškozeného nejméně jednou udeřil otevřenou dlaní do obličeje, nejméně jednou jej kopl do obličeje a nejméně jednou jej udeřil dřevěnou barovou židlí do trupu, některé z uvedených úderů a kopů obviněných proti obličeji a trupu poškozeného byly vedeny silou střední až vyšší intenzity …“, „… P. V. a po něm i obviněný P. T. poškozenému přiložili k ruce kuchyňský nůž, vyhrožovali mu uříznutím prstů a několikrát jej řízli do prstů obou rukou …“, obvinění P. S. a J. D. poškozeného hlídali, aby neutekl, v čase, kdy P. T. a P. V. odešli z restaurace, aby vybrali z platební karty poškozeného, kterou si na něm společně se sdělením PIN kódu k ní násilím vynutili, následně, když se jim vybrat peníze nepovedlo, znovu si na poškozeném vynutili jiný PIN kód, který neúspěšně užili k výběru finanční hotovosti poškozeného tentokrát obvinění P. T. a J . D. , přičemž hlídali ho P. V. a P. S. , aby z místa neutekl. 61. Vzhledem ke vzájemnému propojení jednotlivých jednání každého z obviněných bylo možné realizovat čin v takovém rozsahu a způsobem, jak k němu došlo, a to jak ve snaze získat prostředky, tak i způsobem fyzických útoků vůči tělu poškozeného. Právě tato jejich souhra a jednotnost při realizaci společného záměru je naplněním zásad spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, které ovládá celé jednání, jež společně spáchali. Role každého z obviněných byla umocněna chováním všech spolupachatelů. Všichni obvinění postupovali jednotně a koordinovaně, s čímž koresponduje to, že jejich jednotlivá jednání na sebe navazovala, případně se vzájemně prolínala. Z tohoto jednání všech čtyř spolupachatelů je zřejmé, že využívali nejen své početní převahy, ale i konkrétního rozdělení úloh, které v průběhu činu plnili. Ve svém jednání přitom postupovali zcela jednotně, směřovali k napadání i zastrašení poškozeného a jeho přinucení vydat obviněnému P. T. požadovaný, finanční obnos, nakonec platební kartu, či PIN kód. 62. Nejvyšší soud jen k výhradě obviněných v dovolání uplatněné zdůrazňuje, že v takto zjištěné souhře a vzájemné součinnosti všech obviněných a konkrétní roli dovolatelů není pro spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a z něj plynoucí právní důsledky rozhodné, že osobně finanční prostředky po poškozeném nechtěli a že se jich domáhal jen jeden z nich. Důležité je to, že o záměru dalších obviněných věděli a byli srozuměni též s následky, které k dlouhodobě a různými mechanizmy jimi působeného násilí u poškozeného v podobě těžké újmy mohou vzniknout. 63. Nejvyšší soud z výše rozvedených důvodů shledal, že soudy obou stupňů jednání spáchané obviněnými P. V., P. S. a J. D. posoudily jako spáchané s obviněným P. T. ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a jako spolupachatelé se podíleli na pokusu zločinu loupeže podle §21 odst. 1 k §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a obvinění P. T., P. V. a J. D. i na přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. IX. K následku hrozící těžké újmy na zdraví 64. Podle obsahu podaných dovolání každý z dovolatelů vznesl výhrady proti tomu, že u poškozeného hrozila těžká újma na zdraví, a tím vytýkali nesprávnost závěru o naplnění skutkové podstaty pokusu zločinu podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obvinění P. T., P. V. a P. S. k této námitce uvedli, že ani podle znalce MUDr. Rudolfa Macháčka žádné z možných „těžkých“ poranění podle §122 odst. 2 tr. zákoníku nenastalo, ani nemohlo nastat a že ze závěrů znaleckého posudku soud nesprávně dovodil potencionální vznik těžké újmy na zdraví, ačkoliv z nich vyplývá, že k takovému následku u poškozeného dojít nemohlo. Obviněný P. T. i P. S. vytýkali malou závažnost poranění sleziny s tím, že nebylo možné objektivizovat množství krve, neboť v lékařské dokumentaci nebylo ke krevnímu výronu nic uvedeno a znalec to nemohl posoudit. 65. K těmto výhradám je potřeba zdůraznit, že podle učiněných skutkových zjištění poškozený utrpěl poranění rukou zejména řezné rány na prstech pravé i levé ruky, mnohočetných pohmožděnin a odřeniny bérce a zad, zlomeniny nosních kůstek horní čelisti vlevo s porušením její dutiny, lícní kosti vlevo, dolní čelisti vpravo, došlo u něj též k poranění s přítomnosti vzduchu v měkkých tkáních, tenznímu pneumothoraxu (přítomnost vzduchu v pohrudniční dutině) s kolapsem plíce, pohmoždění sleziny a pohmoždění v horním pólu levé ledviny. V důsledku těchto zranění byl poškozený nejprve v době od 22. 10. 2015 do 30. 10. 2015 hospitalizován, nejméně do 16. 11. 2015 mohl přijímat toliko kašovitou stravu a až do 29. 1. 2016 byl v pracovní neschopnosti z důvodu omezení hybnosti poraněných prstů na rukou a s tím spojené nutnosti podrobovat se rehabilitacím. Při popsaných fyzických útocích, konkrétně při kopání a úderech dřevěnou barovou židlí do trupu, poškozenému reálně hrozil vznik takových poranění nitrohrudních a nitrobřišních orgánů, konkrétně sleziny, ledvin a plic, která by jej ohrožovala na životě zejména krvácením do tělních dutin, a všichni obvinění si možnosti způsobení takových vážných poranění byli vědomi a s jejich vznikem byli obvinění srozuměni. 66. Soud prvního stupně na základě takto učiněných skutečností dospěl k závěru, že u poškozeného tato zranění nebylo možné vyhodnotit jako těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku, a tudíž uvedený zločin ve své kvalifikované podobě zůstal jen ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozenému hrozila ještě závažnější poranění, která by již měla povahu těžké újmy na zdraví, a to přinejmenším podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Jak soud prvního stupně shledal, ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství zpracovaného MUDr. Rudolfem Macháčkem plyne, že v případě pohmoždění sleziny se jednalo o poranění, u kterého ještě nedošlo k porušení pouzdra sleziny, pokud by však k prasknutí pouzdra sleziny došlo, bylo by poranění provázeno krvácením do dutiny břišní s ohrožením poškozeného na životě (č. l. 611). Všechny své úvahy, které nalézací soud zvažoval a vedly ho k závěru, že k dokonání zločinu loupeže s těžším následkem podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nedošlo pouze náhodou, i když k tomu jednání obviněných bezprostředně směřovalo, podrobně rozepsal na stranách 47 až 50 napadeného rozsudku (viz také strana 8 usnesení odvolacího soudu). 67. Obecně je třeba k výhradám obviněných o tom, že žádná těžká újma poškozenému ani nehrozila, uvést, že podle §122 odst. 2 tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, jak jsou uvedeny pod písmeny a) až i) tohoto ustanovení. Proto, aby byl tento pojem naplněn, musejí být splněny zároveň dvě podmínky, a to jednak, že jde o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, a jednak vzniklá újma musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů zdravotních problémů v písmenech a) až i). Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění znamená (na rozdíl od „ublížení na zdraví“) velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného (např. poškozený se musel pohybovat pomocí berlí a byl výrazně omezen v provádění osobní hygieny a tělesných potřeb, když byl odkázán na částečnou pomoc druhé osoby). Obecné a jednoznačné kritérium pro to, kdy jde o těžkou újmu na zdraví a kdy lze vzniklou újmu považovat za ublížení na zdraví (§122 odst. 1 tr. zákoníku), není možné definovat, neboť vždy záleží na okolnostech konkrétní újmy a stavu poškozeného, které se budou vždy různit, a je nutné je v každé posuzované věci objasnit. Lze na ni usuzovat vždy jen s ohledem na konkrétní poznatky vycházející zejména z lékařských zpráv, vyjádření a znaleckých posudků, od nichž se odvíjí správný závěr o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo. Pro takovéto závěry není pro soud směrodatné, jak se poškozený po útoku zdravotně cítil [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 16/1964)] a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1513/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 47/2013)]. 68. V uvedeném smyslu lze podle soudní praxe za těžkou újmu na zdraví [§122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku] považovat např. zlomeninu nohy v kotníku, jejíž léčení trvalo sedm týdnů a která měla za následek, že poškozený, i když pracoval, stále pociťoval bolesti v noze, znemožňující mu řádnou chůzi (srov. rozhodnutí č. 5/1962 Sb. rozh. tr.). Naproti tomu porucha zdraví spojená s takovými obtížemi, které sice trvají delší dobu, přičemž však postiženému vážněji nepřekážejí v jeho povolání či zaměstnání, ani v obvyklém způsobu jeho života, není těžkou újmou na zdraví (např. menší poranění, které v důsledku hnisání rány se zahojí teprve po delší době). Soudní praxí vžitá hranice asi šesti týdnů tvoří rozlišující skutečnost mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může však být i delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1965, sp. zn. 9 Tz 30/65 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 13/1966), stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. II/1965) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1513/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 47/2013)]. 69. Dále je třeba zdůraznit, že za poškození důležitého orgánu podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se považuje takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek, což je stav, který odpovídá těžké újmě na zdraví jiného druhu [např. podle písmen b) nebo i)]. Vést přesnou hranici mezi orgány důležitými a nedůležitými nelze. Za podmínek shora uvedených bude poškozením důležitého orgánu zpravidla zhmoždění nebo stlačení mozku kostními úlomky nebo krevním výronem, otřes mozku, jestliže bezvědomí trvalo delší dobu (alespoň jednu hodinu), přičemž i zde je třeba zjišťovat, zda došlo též k zhmoždění mozku nebo k zlomení lebeční kosti nebo jiným závažným následkům. Poranění kostí, svalů, funkčně zhojené bez trvalých následků, lze uznat za těžkou újmu na zdraví podle písmena e) tehdy, jestliže bylo provázeno některou život ohrožující komplikací. Jinak by takové poranění mohlo odpovídat podmínkám těžké újmy na zdraví podle písmene i) popř. h) [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. II/1965)]. Za poškození důležitého orgánu je proto možno považovat i rozsáhlé pohmoždění svalové tkáně spojené s následným život ohrožujícím masivním krvácením mezi svalové snopce na více místech těla [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 1970, sp. zn. 1 To 25/70 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 52/1973)]. 70. Za delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů . Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená (na rozdíl od „ublížení na zdraví“) velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného (např. poškozený se musel pohybovat pomocí berlí a byl výrazně omezen v provádění osobní hygieny a tělesných potřeb, když byl odkázán na částečnou pomoc druhé osoby – srov. SR, 1997, č. 81). Doba, po kterou trval tento vážný stav, byla obvykle podstatně kratší, než trvalo celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného, a často i kratší než šest týdnů. V naposled uvedených případech byl závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, odůvodněn závažnější povahou poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázely, nebo také značnou délkou léčení a pracovní neschopnosti výrazně přesahující šest týdnů. S touto praxí soudů lze souhlasit. Díky pokročilému stupni lékařské vědy trvá sice stav, který lze označit za vážnou poruchu zdraví, mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění, ohrožujících život poškozeného nebo u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé; bylo by však v rozporu se smyslem ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku tak závažné zásahy do života poškozeného považovat jen za prosté „ublížení na zdraví“ [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. II/1965), rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1965, sp. zn. 9 Tz 30/65 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 13/1966), či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 1968, sp. zn. 7 Tz 64/68 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 18/1969)]. Naproti tomu, jestliže porucha zdraví je spojena s takovými obtížemi, které sice trvají delší dobu, přičemž však postiženému vážněji nepřekážejí v jeho povolání či zaměstnání, ani v obvyklém způsobu jeho života, nejde o těžkou újmu na zdraví, např. menší poranění, které v důsledku hnisání rány se zahojí teprve po delší době (srov. k tomu ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1320 až 1322). 71. Na základě uvedených skutečností je třeba shrnout, že s ohledem na závažnost poranění sleziny poškozenému hrozila těžká újma na zdraví, u níž hrozila možnost jejího protržení nebo další následky spojené s jejím nefungováním. Stejně tak hrozila možnost kolapsu levé plíce, které též mohlo znamenat vážné důsledky pro zdraví a život poškozeného (srov. stranu 47 rozsudku soudu prvního stupně). 72. Nutné je však zdůraznit povahu a závažnost dalších zranění, která by zřejmě k poškození důležitého orgánu nevedla, ale pro poškozeného měla vážné následky v době, po níž byl omezen v běžném způsobu života, jak soudy popsaly i ve skutkových zjištěních, poškozený byl následkem jednání obviněných nejprve hospitalizován v době od 22. 10. 2015 do 30. 10. 2015, významné však je omezení v možnosti přijímat stravu, což trvalo a do 16. 11. 2015, kdy byl odkázán jen na kašovitou potravu. Nelze opomenout, že nutnost přijímat z důvodů zlomeniny čelisti pouze kašovitou stravu je velmi citelným zásahem do obvyklého způsobu života poškozeného, u něhož nemusí být díky pokročilému stupni lékařské vědy takový omezující stav trvat celých šest soudní praxí stanovených týdnů [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1985, sp. zn. Tpjf 24/85 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 16/1986)]. Rozhodné však je to, že až do 29. 1. 2016 byl v pracovní neschopnosti. Ta byla vyvolána omezením hybnosti poraněných prstů na rukou. Toto omezení bylo nepochybně vážným limitem v běžném způsobu života poškozeného, které trvalo po dobu více jak tří měsíců. Přitom je třeba zdůraznit, že takové omezení na ruku je velkým zásahem do veškerých úkonů, a to nejen vztahujících se k výkonu povolání, ale i pro běžné provádění obvyklých denních aktivit ať spojených s hygienou, stravováním, oblékáním, apod. K tomu je třeba připojit i nezbytnost podrobit se rehabilitacím. Uvedené zdravotní potíže je nutné považovat za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Od data vzniku poranění dne 22. 10. 2015 do doby skončení pracovní neschopnosti poškozeného vzniklé v důsledku popsaných zranění dne 29. 1. 2016 uběhlo čtrnáct týdnů. Tato doba tak více než dvojnásobně převyšuje dobu šesti týdnů stanovenou judikaturní praxí jako delší dobu ve smyslu citovaného ustanovení. Vzhledem k pracovní neschopnosti se jednalo o potíže, které poškozenému vážněji překáželi v jeho povolání či zaměstnání, resp. mu znemožnily své povolání dočasně vykonávat [srov. a contrario usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1513/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 47/2013)]. Nejenom, že by poškozenému byla práce ztížena [srov. rozhodnutí Vojenského obvodového soudu ze dne 2. 6. 1961, sp. zn. 3 T 71/62 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 5/1962)], poškozený tedy do práce ani nemohl chodit, čímž bylo do jeho obvyklého způsobu života následkem jednání obviněných výrazným způsobem zasaženo. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství znalce MUDr. Rudolfa Macháčka bylo navíc za nejzávažnější omezení v obvyklém způsobu života třeba považovat nutnost přijímat pouze kašovitou stravu, a to nejpozději do 7. 12. 2015, kdy při stomatologické kontrole lékař povolil i jinou stravu (č. l. 613), a nejméně do dne 16. 11. 2015, kdy se uskutečnila stomatologická kontrola, při které zlomeniny čelisti zahojeny ještě nebyly (strana 47 rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 600), tedy na dobu mezi třemi a půl až sedmi týdny. 73. Nejvyšší soud k těmto hlediskům, jakož i k závěrům soudů nižších stupňů považuje za nutné uvést, že z obecných uvedených zásad, nejsou zcela správné. Je třeba přisvědčit závěru o tom, že poškozenému nevznikla taková poranění, která by představovala újmu spočívající v poškození důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, ale jejich vznik jen hrozil. Utrpěná poranění však s ohledem na jejich charakter a dobu léčení již mají povahu těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, která u poškozeného již fakticky nastala. Jestliže však soudy takový závěr neučinily, sice pochybily, ale tato zjišťovaná vada je pro obviněné příznivější než je uvedený závěr, a proto Nejvyšší soud nemůže uvedenou vadu pro zákaz reformationis in peius napravit, neboť dovolání byla podána jen ve prospěch obviněných (srov. §265p odst. 1 tr. ř.). 74. Na základě shora uvedeného nelze akceptovat výhrady obviněným směřované proti závěru o tom, že hrozila těžká újma na zdraví, neboť jak Nejvyšší soud výše zdůraznil, u poškozeného objektivně těžká újma nastala podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, pouze tento právní názor nelze promítnout při respektu k zásadě podle §265p odst. 1 tr. ř. do žádného právního vyústění ve vztahu k úpravě použité právní kvalifikaci, a to pro absenci dovolání státního zástupce v neprospěch obviněných. Je vázán zásadou zákazu reformatio in peius , ale lze tím jen vyvrátit námitky obviněných o tom, že taková újma ani nehrozila. 75. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání všech obviněných, pokud jím brojili proti nesprávnosti závěru o naplnění znaku pokusu zločinu loupeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, považuje za nedůvodná. X. K subjektivní stránce 76. Všichni dovolatelé v rámci podaných dovolání vytýkali, že soudy dostatečně nevyhodnotily všechny okolnosti vztahující se k subjektivní stránce. Podle obviněného P. T. soudy u něj neprokázaly úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu, obviněný P. V. tvrdil, že nic nenasvědčuje tomu, že by jeho jednání bylo vedeno stejným úmyslem jako tomu bylo u obviněného P. T., P. S. též tvrdil, že jeho jednání nebylo vedeno s loupežným úmyslem, a obviněný J. D. obdobně poukazoval na to, že u něj nebyl ve vztahu k těžké újmě naplněn úmysl přímý ani nepřímý. Vzhledem k tomu, že se obvinění v zásadě v takto vyjádřených výhradách sjednotili, postačí ke všem uvést, že soudy se subjektivní stránkou obviněnými vytýkanou ve stejné rovině, jako nyní v dovolání, již v průběhu předcházejícího řízení vypořádaly a učinily závěr, že obvinění s ohledem na okolnosti, za kterých k činu došlo, byli s možností vzniku uvedeného těžšího následku nejméně srozuměni ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, a proto se všichni dopustili loupeže podle §21 tr. zákoníku, §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým byli všichni obvinění uznáni vinnými. Tyto své závěry rozvedl soud prvního stupně na stranách 48 až 50 přezkoumávaného rozsudku a odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně žádným způsobem nepochybil (strana 8 usnesení odvolacího soudu). 77. Nejvyšší soud se s uvedenými závěry a v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích vyslovenými názory ztotožnil a pro úplnost poznamenává, že subjektivní vztah každého z obviněných byl dán mimo jiné tím, že jednali jako spolupachatelé s vědomím a znalostí toho, jak se celé jednání odvíjí, jaké útoky druzí spolupachatelé vůči poškozenému užili a jak vzájemně na celou situaci reagovali. Je tak vhodné zmínit, že subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky, z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje vnější znaky trestného činu), jejím obligatorním znakem je zavinění, které se u všech obviněných vztahuje na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, rovněž se vztahovalo i k možnosti vzniku těžké újmy podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jak soudy správně určily (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 221 až 225). 78. O nepřímý úmysl se jedná podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, který soudy ve vztahu k těžšímu následku u obviněných shledaly, jde tehdy, když pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. 79. Podle popsaných skutkových okolností, jak soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, je zřejmé, že způsobení těžké újmy na zdraví nebylo přímým cílem pachatelů, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť sledovali svým záměrem cíl jiný, který, a to získání peněz na zaplacení útraty i vzniklé škody. Byli srozuměni s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jejich činu, se kterým byli srozuměni (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222). 80. V posuzovaném případě byli všichni dovolatelé uznáni vinnými pokusem zločinu loupeže podle §21 tr. zákoníku k §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Je třeba připomenou, že objekty základní skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit, zatímco předmětem ochrany kvalifikované skutkové podstaty podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je zdraví člověka. Jelikož se jedná o jiné druhové objekty, postačí v případě posuzovaného pokusu k těžšímu následku nedbalost [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 62/1973)]. 81. Nejvyšší soud shora v bodech 60 až 80 rozvedl, proč shledal, že obvinění svým jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, naplnili objektivní znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a že způsobili těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, ztotožnil se tím se závěry soudů nižších stupňů, neboť v důsledku společného jednání obviněných, spočívajícím v opakovaných fyzických útocích proti tělesné integritě poškozeného vedených loupežným úmyslem, reálně hrozila těžká újma na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, resp. byla jimi způsobena těžká újma na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, s čímž byli všichni obvinění nejméně srozuměni. Obvinění se střídali ve fyzickém napadání poškozeného údery rukou sevřenou v pěst a kopy nohou, údery za pomocí některými předměty (např. barové židle) mířenými do různých částí těla poškozeného, a to včetně hlavy a trupu. Žádný z obviněných se nesnažil útoku na poškozeného žádným účinným způsobem zabránit, nijak se od průběhu incidentu žádný z nich výrazněji nedistancoval (např., že by poškozeného sám fyzicky bránil nebo z místa ihned po vypuknutí agresivity odešel a zavolal policii). Pro vzniklý následek a subjektivní vztah obviněných k němu není právně významné, že se všichni obvinění nepodíleli na trestném činu stejnou měrou, z hlediska jejich odpovědnosti jako spolupachatelů podle §23 tr. zákoníku je intenzita útoku jednotlivých útoků obviněných nerozhodná, neboť jejich společné konání bylo vedeno stejným jednotícím záměrem. XI. Závěr 82. Nejvyšší soud ze všech výše rozvedených důvodů shledal závěry uvedené soudy v nyní přezkoumávaných rozhodnutích Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 2 To 118/2016, a Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2016, sp. zn. 34 T 3/2016, vztahující se k výroku o vině v souladu se zákonem, když soudy jednání všech dovolatelů posoudily správně, nebo jejich pochybení prospěšné obviněným nelze v této fázi řízení napravit, neboť by tím došlo ke zhoršení postavení obviněných. Výhrady obviněných uplatněné v dovoláních proti podobě skutku a proti použité právní kvalifikaci proto neshledal důvodnými. 83. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl dovolání a jejich důvodnost posoudit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání všech obviněných jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 30. 8. 2017 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu