ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.840.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 840/2017-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2017 o dovolání obviněného M. L. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 7 To 13/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 4/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 5 T 4/2016, byl obviněný M. L. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem v zásadě spočívajícím v tom, že
dne 11. 7. 2015 kolem 01.10 hod. v non-stop baru P. v P., po předchozí slovní rozepři a poté, co se poškozený L. T., vrátil zpět do baru, ze kterého byl předtím pro své vulgární chování a silnou podnapilost obsluhou baru vykázán a vyveden na ulici, obviněný přistoupil ke jmenovanému poškozenému a intenzitou nejméně středního stupně jej udeřil rukou do oblasti nosu, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kůstek, přičemž možnosti vzniku takového poranění si byl vědom a byl s ním srozuměn. Poškozený v důsledku uvedeného úderu padl urychleným pádem na zem a udeřil se o podlahu krytou kobercem do pravé části týlní krajiny hlavy, následkem čehož u něj došlo k poraněním hlavy a mozku (a další tam popsaná zranění). V důsledku těchto mozkově lebečních poranění byl poškozený od 11. 7. 2015 do 29. 9. 2015 nepřetržitě hospitalizován, trpěl prohlubující se poruchou vědomí s vyústěním do tzv. vigilního kómatu, potýkal se s opakovanými infekcemi mimo jiné plic, a dne 29. 9. 2015 zemřel z důvodu akutního respiračního selhání, které bylo v příčinné souvislosti s výše uvedenými mozkově lebečními poraněními. Obviněný si měl a mohl být vědom, že jeho jednání je způsobilé u poškozeného zapříčinit vážná nitrolební poranění, s nimiž mohou být návazně spojeny i další vážné zdravotní komplikace vyúsťující v krajním případě i ve smrt poškozeného.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 7 To 13/2017, odvolání obviněného a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného pouze proti výroku o trestu, jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, jímž poukazoval na nesprávné posouzení skutku a jeho viny u zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, protože došlo k porušení zásad spravedlivého procesu tím, že závěr o jeho vině byl založen na jediném důkazu, a to výpovědi svědkyně E. S., která opakovaně uváděla, že viděla, jak obviněný poškozeného strčil. Obviněný však její věrohodnost zpochybnil, protože je známa svými častými návštěvami v barech a popíjením alkoholu. Také v inkriminované době seděla v předmětném baru u stolku s nějakým mužem a popíjela pivo. Z místa, kde svědkyně seděla, nebylo vidět na vchod ani na část baru, kde došlo k pádu poškozeného, přičemž i z její výpovědi vyplynulo, že nezaznamenala, co bylo příčinou pádu poškozeného, kterého viděla až ležícího na zemi. Pokud svědkyně uváděla popis muže, kterého považovala za pachatele, vzezření obviněného neodpovídá, a ani ho jako pachatele neidentifikovala. Při hlavním líčení hovořila o muži vyššího vzrůstu, tmavookého s kučeravými vlasy, kterého dříve ve své výpovědi slovně popsala. Z tohoto popisu pachatele je zřejmé, že o obviněného nemůže jít, a proto výpovědi této svědkyně nelze přikládat větší váhu, neboť s ohledem na rozpory v její výpovědi nemůže být považována za věrohodnou.
5. Provedené dokazování obviněný považoval za nedostatečné i ve vztahu ke znaleckým posudkům z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, a vytknul soudům, že nebyla provedena pitva poškozeného, která jako jediná mohla bez pochybností určit příčinu jeho smrti, s čímž souhlasil i znalec z oboru zdravotnictví. Poukázal na to, že nebyla vyloučena možnost samovolného pádu poškozeného, jenž byl silně podnapilý, a tudíž mohlo dojít k jeho klopýtnutí či zakopnutí i bez cizího zavinění. Zpochybnil závěr o tom, že je pachatelem, protože takový závěr neplyne z žádného z provedených důkazů, respektive svědecké výpovědi nemají v tomto směru žádnou vypovídací hodnotu, a tudíž postup i závěry soudů jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221). Záznam z kamerového systému není dostatečným podkladem pro závěr o jeho vině, protože je zachycen v dvojnásobném zrychlení a jsou tudíž zkreslené časové údaje, když pád je zaznamenán v čase 01.37 hod., ačkoli záchranná služba obdržela oznámení již v 01.13 hod. Je na něm vidět pouze to, že jako první poskytoval poškozenému první pomoc, nikoli příčina pádu poškozeného.
6. K vině přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku obviněný vytýkal, že soudy řádně neposoudily všechny rozhodné okolnosti, zejména, že to byl poškozený, kdo projevil aroganci vůči ostatním občanům tím, že konflikt vyvolal, neboť obviněný nebyl tím, kdo jej inicioval, naopak chtěl vzniklou situaci vyřešit v klidu, a proto spolu se svědkem S. V. poškozeného z baru vyvedli. Z těchto skutečností obviněný dovodil absenci úmyslné stránky zavinění, když nechtěl narušit veřejný klid a pořádek.
7. Obviněný považoval dokazování za neúplné, protože nebyla provedena pitva těla poškozeného, která by příčinu smrti poškozeného mohla spolehlivě objasnit. Tento nedostatek již nelze zhojit a ostatní důkazy nejsou věrohodné, a proto se dovolával aplikace zásady in dubio pro reo . Navíc se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, takže ze všech uvedených důvodů nebylo s nejvyšším stupněm jistoty prokázáno, že se dopustil činu kladeného mu za vinu, a v případě zločinu podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku se skutek nestal. V návaznosti na tuto svoji argumentaci navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 7 To 13/2017, i předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 5 T 4/2016, a věc vrátil zpět do nalézacího řízení.
8. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že jednání obviněného bylo jednoznačně prokázáno svědeckými výpověďmi L. C., S. V. i T. Š. a především svědeckou výpovědí E. S., u níž nelze dovodit jakýkoliv rozumný důvod, který by ji mohl motivovat k uvádění vědomě nepravdivých a zkreslených údajů v neprospěch obviněného. Zejména však ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ale i ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví forenzní mechanika, biomechanika vyplynulo objektivně zjištěné zranění, jakož i to, že zlomenina nosních kůstek nemohla vzniknout při samotném pádu poškozeného na zem, který byl pádem urychleným, jehož příčinou bylo působení vnější síly. Zásadní příčnou pádu poškozeného na zem, při němž se udeřil hlavou o podlahu, byl tedy úder do obličeje ze strany obviněného. Ze svědeckých výpovědí i faktů zřejmých z kamerového záznamu vyplynuly další okolnosti, především to, že obviněný byl prakticky ihned po pádu poškozeného na zemi u něj. Státní zástupkyně zdůraznila, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Protože dovolatel tvrdil, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch a vykládal provedené důkazy jinak než soud, a z tohoto odlišného posouzení vyvozoval odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřoval své námitky, státní zástupkyně uzavřela, že jeho námitky nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání, protože obviněný uplatnil námitky, jejichž povaha je primárně skutková. Ze všech těchto důvodů navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
9. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájkyni obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání o dovolání obviněného neobdržel.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále proto zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové výhrady, které naplňují jím označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
11.Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se dovolání podává, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tzn. že odvolací soud odvolání obviněného považoval za nedůvodné i přesto, že obviněný v předcházejícím řízení shledal vady zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
14. Uvedené zásady jsou však limitovány případy, kdy dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění je výjimkou ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
IV. K námitkám obviněného
15. Na podkladě obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněným uplatněné výhrady zásadně směřovaly proti tomu, jak soudy posoudily svědeckou výpověď E. S. a dalších ve věci vyslechnutých svědků, i proti učiněným závěrům znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, eventuálně i proti rozsahu provedeného dokazování. S poukazem na §2 odst. 6 tr. ř. vytýkal nesprávné hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě soudy dospěly k závěru o právní kvalifikaci jednání obviněného zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, když jeho obhajoba spočívala v tom, že on nebyl pachatelem tohoto trestného činu. Protože se ve svých tvrzeních o průběhu skutku zcela odchýlil od toho, jaké závěry učinily soudy po provedeném dokazování, a vytvořil si vlastní verzi o jeho průběhu, domáhal se porušení zásady in dubio pro reo . Vytýkal tím porušení principů spravedlivého procesu zakotvených v článku 40 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Těmito výhradami obviněný žádný z důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. nenaplnil, protože jde o námitky vztahující se k procesním postupům plynoucím z pravidel podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., nikoliv hmotněprávní povahy, jak obviněný označený dovolací důvod požaduje. Na základě vlastních skutkových okolností obviněný brojil i proti správnosti závěrů soudů o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto svoji výhradu konstruoval tak, že poškozený byl osobou, která se chovala arogantně, a celý incident vyvolal, což soudy dostatečně neposoudily. Žádná z těchto námitek na označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože obviněný se těchto právních institutů nedomáhal na podkladě skutkových zjištění tak, jak byla soudy učiněna, ale podle své vlastní verze průběhu skutku, jež nekoresponduje s tou, ke které soudy v této věci dospěly na základě výsledků provedeného dokazování.
16. I přesto, že z uvedených důvodů Nejvyšší soud není povinen v obecné rovině přezkoumávat správnost skutkových námitek, jen z hlediska ústavněprávní roviny, posuzoval, zda nedošlo v této věci k porušení zásadních zásad spravedlivého procesu, jehož se obviněný v dovolání domáhal. S ohledem na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí i obsah spisu však shledal, že zejména soud prvního stupně k dokazování a hodnocení důkazů přistoupil velmi důsledně a podrobně zkoumal všechny rozhodné skutečnosti vztahující se k pojednávané události a své úvahy podrobně v odůvodnění svého rozsudku také rozvedl.
17. Zejména je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně hodnotil opodstatněnost výhrad obviněného, že on není pachatelem, a to se zřetelem na konkrétní svědecké výpovědi i další ve věci se nabízející zjištění a skutečnosti. Na něj k námitkám obviněného navázal i odvolací soud, který na výhrady obviněného reagoval.
18. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je proto jen pro úplnost vhodné zmínit, že soud prvního stupně se provedenému dokazování a řádnému objasnění viny obviněného v dostatečné míře věnoval. Pro své závěry vycházel z celé škály důkazů, především z výpovědí svědků L. C., S. V., T. Š. a E. S. i znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Hynka Řehulky, a z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, Ing. Miloslava Vilímka, Ph.D., jakož i z listinných důkazů (protokol o ohledání místa činu s náčrtkem a fotodokumentací, znalecké posudky, zdravotní dokumentace poškozeného) a záznamu kamerového systému umístěného v baru. Všechna svá hodnocení provedených důkazů, úvahy k nim se vztahující a skutkové závěry rozvedl na stranách 4 až 15 svého rozsudku, kde vysvětlil i to, které důkazy považoval za věrohodné a které nikoliv, a z jakých důvodů takové závěry učinil, přičemž neopomenul reagovat ani na zjištěný časový rozdíl mezi nahlášením události záchranné službě a záznamem pádu poškozeného na kamerovém systému z baru (viz strany 7 až 8 cit. rozsudku). Své právní závěry a veškeré podstatné úvahy vztahující se k právnímu posouzení zjištěného skutku soud prvního stupně poté podrobně rozvedl na stranách 15 až 19 svého rozsudku.
19. Odvolací soud v přezkoumávaném usnesení k obsahově shodným námitkám obviněného, jaké posuzoval nyní i dovolací soud, konstatoval, že nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl a následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jednotlivě i ve vzájemném souhrnu. Správnost učiněných závěrů vztahujících se k výroku o vině, jak byly zjištěny a posouzeny nalézacím soudem, potvrdil, a uvedl přitom i svá vlastní shodná stanoviska. K výhradě obviněného, že odvolací soud se s jím uplatněnými námitkami v odvolání řádně nevypořádal, zejména v hodnocení výpovědi svědkyně E. S., je třeba uvést, že byť se o této svědkyni odvolací soud výslovně nezmínil, správnost závěru soudu prvního stupně i ohledně jí učiněné výpovědi zahrnul do celkového závěru o správnosti provedení a hodnocení všech důkazů. Z odůvodnění tohoto přezkoumávaného usnesení je dostatečně patrné, jak reagoval na výhrady obviněného, včetně důvodů, pro které potvrdil správnost rozsudku soudu prvního stupně (srov. strany 4 až 6 usnesení odvolacího soudu).
20. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle výsledků provedeného dokazování soudy objasnily všechny rozhodné skutečnosti týkající se jak osoby pachatele, tak i vzniklého následku, jeho příčinné souvislosti s jednáním obviněného, a to ve vztahu k následku smrti, jakož i k subjektivní stránce k takovémuto následku. Všechny tyto skutečnosti mají dostatečný a potřebný podklad ve výsledcích provedeného dokazování, v němž Nejvyšší soud nezjistil žádné vady. Je vhodné jen zdůraznit, že za jedinou příčinu pádu poškozeného soudy na základě výsledků znaleckého zkoumání stanovily prudký úder obviněného do obličeje poškozeného vedoucí ke zlomenině nosních kůstek. Jím urychlený pád poškozeného na středně tvrdou podložku vedl k fatálnímu poranění hlavy. Podíl a role obviněného jsou tak nezpochybnitelné a svědčí i pro zavinění obviněného (srov. č. l. 193 až 208, 212 až 221, 515 až 518, 156 až 162, 174 až 178, 182 až 186, 510 až 514 spisu a strany 8 až 12 rozsudku soudu prvního stupně), a to i u přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, který obviněný zpochybňoval tvrzením o jiných skutkových okolnostech, za nichž k činu došlo.
21. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů přisvědčil správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, jejichž rozhodnutí jsou jak po obsahové, tak i formální stránce dostatečně odůvodněna a zcela adekvátně a zákonným způsobem reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. V postupu soudů nebyly zjištěny známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o tzv. deformaci důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
22. Závěry soudů vyjádřené v přezkoumávaných rozhodnutích vycházejí z provedených důkazů a svědčí o dostatečném uvážení rozhodných skutečností a o potřebném přihlédnutí ke konkrétním zvláštnostem tohoto případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Soudy dostatečně detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily své úvahy, které k nim vedly [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267)]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, žádné z těch, které provedly, soudy nepovažovaly za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12), a obsahuje dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy se důsledně zabývaly věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory v nich. Rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, jaké ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15 (U 9/78 SbNU 647)].
23. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nezjistil žádná porušení pravidel spravedlivého procesu.
24. Protože jsou námitky formulované v dovolání soustředěné pouze proti skutkovým a procesním nedostatkům napadených rozhodnutí soudů, a proto s vymezeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují. Obviněný tedy uplatnil v dovolání zcela mimo jím označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], a proto ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 8. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu