ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.5198.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 5198/2017-1146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Vladimíra Kůrky v právní věci žalobce TEREX USA, LLC (podnikajícího pod názvem Terex Cranes Wilmington), se sídlem ve Westportu, Nyala Road 200, Connecticut 06880, Spojené státy americké, zastoupeného JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti žalovaným 1) BEMARMARA CONSULTING, a . s. , v konkurzu, se sídlem v Benešově, Černoleská 1930, identifikační číslo osoby 26417936, 2) BAEST Machinery Holding, a . s. , se sídlem v Benešově, Černoleská 1930, identifikační číslo osoby 45796360, a 3) BAEST Machines & Structures, a. s. ,se sídlem v Benešově, Černoleská 1930, identifikační číslo osoby 28939131, žalovaným 2) a 3) zastoupeným JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Klimentská 1216/46, o uznání cizozemského rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 220/2015, o dovolání žalobce a o dovolání žalované 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. února 2017, č. j. 30 Co 485/2016-1030, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Dovolání žalovaných 2) a 3) se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V označené věci Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2016, č. j. 5 C 220/2015-375, zamítl návrh žalobce na uznání rozhodnutí vydaného Okresním soudem v Delaware dne 19. 2. 2015, Spojené státy americké, značka C. A. No. 1:09-cv-00371-GMS (dále jen „rozhodnutí Delaware“ - výrok I.), zamítl návrh žalovaných 2) a 3) na uložení povinnosti žalobce složit jistotu na náklady řízení (výrok II.), žalobci uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 2) částku 8 712 Kč a žalované 3) tutéž částku (výroky III. a IV.) a ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) rozhodl tak, že žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení nemá (výrok V.).
Soud prvního stupně předně dovodil k projednání a rozhodnutí věci svoji pravomoc a příslušnost (§1, §14 a §16 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ZMPS“) a uzavřel, že provedení řízení nebrání prohlášení konkurzu na majetek žalované 1), neboť ve sporu o uznání cizozemského rozhodnutí se nerozhoduje o pohledávce či jiném majetkovém právu, a řízení proto nezasahuje do majetkové podstaty dlužníka. Při zkoumání předpokladů pro uznání rozhodnutí Delaware soud prvního stupně konstatoval absenci doložky právní moci resp. potvrzení příslušného orgánu o právní moci rozhodnutí. Z §14 ZMPS plyne požadavek „na dodání potvrzení příslušného cizího orgánu o tom, že rozhodnutí Delaware má vlastnost právní moci“ (ve smyslu „závaznosti a nezměnitelnosti“). K doplnění takového potvrzení soud prvního stupně žalobce vyzval, avšak žalobce předložil pouze čestné prohlášení (tzv. affidativ ) svého advokáta a odkázal na právní předpisy, podle nichž rozhodnutí nelze napadnout opravným prostředkem. Prohlášení advokáta žalobce nepovažoval soud prvního stupně za dostatečné a požádalo spolupráci Ministerstvo spravedlnosti (jeho mezinárodní civilní odbor), které opatřilo sdělení Generálního konzulátu České republiky v New Yorku ze dne 25. 4. 2016 o možnosti žalující strany zajistit si příslušné potvrzení soudu či opatřit vyjádření nezávislého advokáta formou tzv. Legal Opinion Letter. Soud prvního stupně předložené prohlášení advokáta žalobce za takový dokument nepovažoval a podotkl, že rozhodnutí Delaware není opatřeno ani tzv. postilou (doložkou podle Haagské úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin ze dne 5. 10. 1961, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 45/1999). Zabýval se dále negativními podmínkami pro uznání cizozemského rozhodnutí (§15 odst. 1 ZMPS) a nedovodil příslušnost soudů státu Delaware ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) ZMPS (žalovaná 1/ příslušnost soudu státu Delaware odmítla), jakož i podmínku záruky tzv. materiální vzájemnosti (§15 odst. 1 písm. f/ ZMPS), protože předpokladem uznání rozhodnutí na peněžitá plnění ve státě Delaware musí být prokázání toho, že rozhodnutí je konečné a vynutitelné (s odkazem na Delaware Code a Uniform Foreign Money Judgements Recognition Act z roku 1962). Uznání rozhodnutí Delaware by se rovněž příčilo českému veřejnému pořádku podle §15 odst. 1 písm. e) ZMPS, neboť bylo vydáno pro zmeškání po několika letech z důvodu „absence právního zastoupení a žalovaní ani nebyli řádně obesláni“; bez provedení dokazování a zjišťování výše škody jim byla uložena sankce ve výši 23 miliónů USD (cca půl miliardy Kč), tj. v částce odpovídající anglosaskému institutu tzv. punitive damages , který obecně nemusí být v rozporu s českým veřejným pořádkem, ale v posuzovaném případě má jednoznačný sankční a „likvidační“ charakter bez přítomné kompenzační složky. Uznání rozhodnutí brání podmínka podle §15 odst. 1 písm. d) ZMPS, neboť ve vztahu k žalovaným došlo k porušení předpokladů řádného doručení písemností ve smyslu Úmluvy o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských a obchodních ze dne 15. 11. 1965 (publikované pod č. 85/1982 Sb.), jejímiž smluvními stranami jsou rovněž Česká republika a Spojené státy americké a podle níž je k námitce České republiky vyloučeno doručování soudních písemností na jejím území z jiného smluvního státu prostřednictvím pošty.
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. 30 Co 485/2016-1030, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (vyjma výroku II., který zůstal odvoláním nedotčen) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 2) částku 11 253 Kč a žalované 3) částku 3 448,50 Kč.
Odvolací soud předně odmítl námitky žalobce týkající se procesních pochybení soudu prvního stupně, který mohl ve věci rozhodnout bez nařízení jednání, a to formou rozsudku, aniž vyčkal dalšího vyjádření žalobce před postupem podle §16 odst. 2 věty třetí ZMPS. Nebyl rovněž povinen žalobce poučovat o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní (§118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále vesměs o. s. ř.), neboť své rozhodnutí nezaložil na závěru, že žalobce „neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno“.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v otázce pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudu České republiky a v otázce dopadu insolvenčního řízení žalované 1) na řízení zkoumané (tj. že prohlášení konkurzu na majetek žalované 1/ nepřekáží řízení o uznání cizozemského rozhodnutí). Konstatoval, že Spojené státy americké (resp. stát Delaware) a Česká republika neuzavřeli či společně nepřistoupili k mezinárodní smlouvě upravující spolupráci v oblasti uznání a výkonu rozhodnutí, tudíž - nelze-li aplikovat právo Evropské unie - je třeba na spor použít ustanovení ZMPS. Tento zákon umožňuje zejména v souvislosti s uznáním a výkonem cizího rozhodnutí uplatnit výhradu veřejného pořádku (§15 odst. 1 písm. e/ a §16 odst. 1 ZMPS), jejímž důvodem bude obecně porušení práva na spravedlivý proces. Závěry soudu prvního stupně v tomto bodě odvolací soud označil za správné. Soud prvního stupně se podrobně vypořádal s jednotlivými důvody pro odepření uznání rozhodnutí Delaware (tyto důvody jsou negativně a taxativním způsobem vymezené v §15 ZMPS a nesmí být dán žádný z nich, aby cizozemské rozhodnutí mohlo být uznáno) a odvolací soud jeho závěr, že pro nedostatky v původním řízení, zjevný rozpor s veřejným pořádkem a pro absenci vzájemnosti nelze rozhodnutí Delaware uznat, aproboval. V otázce právní moci rozhodnutí Delaware odvolací soud důkazní řízení před soudem prvního stupně doplnil a vyšel z čestného prohlášení advokáta Chada R. Lingenfeldera ze dne 9. 9. 2016, potvrzujícího, že rozhodnutí Delaware bylo vydáno jako rozsudek pro zmeškání a odvolání do třiceti dnů od jeho vydání nebylo podáno, takže rozhodnutí je „pravomocné a vykonatelné ze zákona“. Odvolací soud zároveň (oproti soudu prvního stupně) konstatoval, že k rozhodnutí Delaware je připojena doložka Apostille na základě Haagské úmluvy z 5. 10. 1961. Uvedl zároveň, že samotný pojem právní moci je třeba nazírat z perspektivy českého práva a obnáší závaznost pro účastníky řízení a nezměnitelnost, takže soud prvního stupně tuto pozitivní podmínku podle §14 ZMPS hodnotil správně.
Ohledně výpočtu náhrady nákladů řízení odvolací soud vyšel - shodně jako soud prvního stupně - z názoru, že řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí je řízením formálním, nevede k přímému výkonu povinnosti rozhodnutím uložené a má pouze umožnit vykonatelnost rozhodnutí na území České republiky. Tomu odpovídá odměna za úkon právní služby advokáta z tarifní hodnoty 10 000 Kč podle §9 odst. 1 ve spojení s §7 bodem 4 a §11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce, který namítal jeho nepřezkoumatelnost ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. a přípustnost vymezil tak, že odvolací soud rozhodné otázky 1) vadného postupu soudu prvního stupně (zejména absence ústního projednání věci a poučení podle §118a o. s. ř.), 2) průkaznosti právní moci rozhodnutí Delaware, 3) údajné nepříslušnosti amerického soudu k vydání rozhodnutí Delaware, 4) údajné nemožnosti řádné obrany před americkým soudem, 5) podmínky vzájemnosti a 6) údajné rozpornosti rozhodnutí Delaware s veřejným pořádkem vyřešil „způsobem, která má být (…) vyřešena jinak (§237 o. s. ř)“.
Podle dovolatele není na volném uvážení soudu, zda ústní jednání nařídí či nikoli, protože §16 odst. 2 ZMPS je nutno vykládat v souladu s článkem 6 Evropské úmluvy o lidských právech s přiměřeným použitím o. s. ř. ve vztahu k poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. (s odkazem dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, rozsudek ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, rozhodnutí ze dne 11. dubna 2005, sp. zn. 21 Cdo 1965/2005, rozsudek ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, rozsudek ze dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008, a na nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07). Jestliže se v daném řízení ukázalo, že některý z účastníků nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nenavrhl důkazy potřebné k prokázání sporných tvrzení nebo měli-li soud prvního stupně za to, že věc lze po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova názoru, byl povinen při nařízeném jednání účastníka vyzvat k doplnění jeho podání (§118a o. s. ř.). Ačkoli žalobce dodal oficiální seznam úkonů a dokumentů v řízení vedeném před soudem pro okres Delaware a čestné prohlášení advokáta Johna C. Cordreye, soud prvního stupně jej nepoučil o tom, že důkazy považuje za nedostatečné.
Ve vztahu ke skutkovým okolnostem případu se dovolatel obsáhle vyjádřil v článku V. dovolání a konkretizoval své námitky týkající se vzniku nároku a jeho výše, řízení před Federálním okresním soudem pro okres Delaware a účasti žalovaných před uvedeným soudem. Označil dále za nesprávně řešené otázky právní moci rozhodnutí Delaware a důvodů pro odepření uznání cizozemského rozhodnutí podle §15 odst. 1 písm. a) ZMPS (tzv. zrcadlová jurisdikce), §15 odst. 1 písm. d) ZMPS (nemožnost řádně se účastnit řízení), §15 odst. 1 písm. f) ZMPS (vzájemnost) a §15 odst. 1 písm. e) ZMPS (rozpor s veřejným pořádkem). Zdůraznil, že rozhodnutí Delaware nemá sankční charakter (ve smyslu punitive damages), neboť žalobce doložil existenci své pohledávky z titulu náhrady škody. Dovolatel z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se žalované 2) a 3) vyjádřily podáním ze dne 13. 10. 2017 tak, že podle jejich názoru dovolání není přípustné, protože žalobce neoznačil a nedoložil naplnění některého z důvodů §237 o. s. ř. a rovněž nevymezil žádnou otázku procesního a hmotného práva, která má být řešena jinak. Odvolací soud se s námitkami žalobce dostatečně vypořádal a oba soudy postupovaly vůči žalobci zcela po právu. Rozhodnutí Delaware nemůže být v České republice uznáno, jelikož porušuje téměř všechny principy, na nichž je systém uznávání cizích rozhodnutí postaven.
Žalované 2) a 3) rozsudek odvolacího soudu napadly rovněž dovoláním směřujícím pouze proti příslušným výrokům o náhradě nákladů řízení. Podle jejich názoru nebyla otázka použití tarifní hodnoty podle §9 odst. 1 AT pro řízení o uznání cizozemského rozhodnutí doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, případně má být vyřešena jinak. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 3078/2015, není podstatný, neboť označená věc v řízení o prohlášení vykonatelnosti podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 není s posuzovaným případem analogická. Řízení podle §16 odst. 2 ZMPS nemá formální charakter a byť v něm teoreticky platí princip zákazu přezkoumávání věci samé, „prakticky k přezkoumávání dochází, a to v rámci důvodů stanovených v ustanovení §15 odst. 1 písm. d) a písm. e) ZMPS (řešeny byly právní otázky, které se běžně řeší u soudů jednajících ve věci samé)“. Předmětem posuzovaného řízení je věc ocenitelná (jde o výši nároku v řízení před americkým soudem) a představuje tak tarifní hodnotu pro výpočet odměny advokáta. Odměna advokáta ve výši 1 500 Kč za jeden úkon právní služby, vypočtená podle §9 odst. 1 AT, by s ohledem na „enormní“ složitost sporu byla v rozporu se smyslem a především reparační funkcí náhrady nákladů řízení. Podle návrhu žalovaných by dovolací soud měl rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení změnit a přiznat podle §8 odst. 1 a §7 budu 7 AT žalované 2) částku 1 343 777,60 Kč za řízení před soudem prvního stupně a částku 1 402 385 Kč za řízení před odvolacím soudem, žalované 3) částku 1 343 777,60 Kč za řízení před soudem prvního stupně a částku 504 098,10 Kč za řízení před odvolacím soudem, alternativně přiznat částky v poloviční výši podle analogického použití §11 odst. 2 písm. e) AT.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, bez jednání (viz §243a odst. 1 o. s. ř.) se závěrem, že dovolání žalobce a dovolání žalovaných 2) a 3) nejsou přípustná.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího usnesení ze dne ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Jestliže žalobce ke všem rozporovaným důvodům odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně), jež vedly k zamítnutí žaloby (viz shora), formuluje přípustnost dovolání tak, že soud tyto náležitosti uznání cizího rozhodnutí řešil „způsobem, která má být (…) vyřešena jinak“, zcela se míjí s dikcí hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. Měl-li dovolatel v úmyslu zvolit kritérium přípustnosti dovolání ve znění části zákonné věty §237 o. s. ř. „…má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, obsah dovolání - byť se jedná o dovolání značné rozsahem - tomu v případě negativně vymezených zákonných podmínek uznání rozhodnutí (§15 ZMPS) neodpovídá, protože žalobce k těmto bodům dovolání žádnou judikaturu dovolacího soudu (tj. nikoli soudu jiného) neoznačuje (či alespoň právní závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu necituje) a současně neargumentuje důvody, proč by tato judikatura měla být překonána.
Dovolatelem konkretizovaná judikatura Nejvyššího soudu je přítomna toliko u námitky nedostatku ústního projednání věci v kombinaci s nedostatkem poučovací povinnosti soudu podle §118a o. s. ř., která je výhradně spjata s otázkou doložení právní moci (a vykonatelnosti) rozhodnutí Delaware. I v tomto případě však žalobce poukazuje na rozpornost postupu odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) ve spojení s výslovnou námitkou, že odvolací soud vyřešil uvedené otázky „způsobem, které mají být“ podle dovolatele „vyřešeny jinak“ a s odkazem žalobce na §237 o. s. ř. Žalobce rovněž přehlíží, že odvolací soud dokazování před soudem prvního stupně doplnil a existenci právní moci rozhodnutí Delaware, jakož i apostilu ( jednoduchou doložku, která ve státech tzv. Haagské úmluvy potvrzuje, že byl dokument vydán příslušným orgánem) v těchto důkazech nalezl. Ačkoli se s uvedenými důkazy odvolací soud explicitně nevypořádal, z obsahu napadeného rozsudku je zjevné, že (vzdor uvedeným důkazům) důvody k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud založil na závěru, že „samotný pojem právní moci je (…) třeba nazírat z perspektivy českého práva - obnáší tedy závaznost pro účastníky a nezměnitelnost“, k němuž nebylo nutno poučovat žalobce o povinnosti navrhnout další důkazy k prokázání sporného tvrzení podle §118a o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 1000/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2015, sp. zn. 28 Cdo 1165/2015). Z rozsudku odvolacího soudu současně plyne, že těžiště potvrzujícího rozhodnutí spočívalo v přezkoumání negativně vymezených předpokladů uznání cizího rozhodnutí podle §15 ZMPS, tudíž i z toho je zřejmé, že otázka ústního (ne)projednání věci (k ústnímu projednání soudy v posuzovaném formálním řízení nejsou povinny - viz §16 odst. 2 in fine ZMPS) a (ne)udělení poučení podle §118a o. s. ř. nebyla a není otázkou rozhodnou a rozsudek odvolacího soudu na ní nezávisí (ve smyslu §237 o. s. ř.).
Skutkové námitky žalobce nemohou samy o sobě přípustnost dovolání založit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014) a k tvrzené vadě řízení (soudem neposkytnutá lhůta k vyjádření žalobce) nelze u nepřípustného dovolání přihlédnout (viz §242 odst. 3 o. s. ř.).
Požadavek přípustnosti nesplňuje ani dovolání žalovaných 2) a 3), ačkoli v tomto případě dovolatelky respektovaly znění §237 o. s. ř. (tj. že předkládaná otázka „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“). Nejvyšší soud však již ohledně stanovení odměny advokáta v usnesení ze dne 1. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 3078/2015, dostatečně vysvětlil, že předmětem řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí je jen posouzení, zda došlo ke splnění formálních náležitostí stanovených právním předpisem. Z tohoto důvodu je dané řízení (oproti řízením exekučnímu či vykonávacímu) formální, mající pouze umožnit vykonatelnost rozhodnutí na území České republiky a nevedoucí k přímému výkonu povinnosti uložené v cizozemském rozhodnutí. Pro účely stanovení odměny advokáta proto nelze předmět řízení ocenit a je nutno aplikovat §9 odst. 1 AT, který stanoví tarifní hodnotu částkou 10 000 Kč.
Vzhledem k tomu, že na posuzovaný případ závěry dovolacího soudu nepochybně dopadají a není důvod se od nich odchylovat, přičemž odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) při stanovení odměny advokáta uvedenou judikaturu dovolacího soudu respektoval, dovolatelky 2) a 3) hledisko přípustnosti nevystihly.
Nejvyšší soud z těchto důvodů dovolání žalobce a dovolání žalovaných 2) a 3) podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Obě procesní strany zaznamenaly v dovolacím řízení stejný výsledek, takže žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá (viz §142 odst. 2, §224 odst. 1 a §243b o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu