ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2704.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2704/2018-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha - Třeboradice, IČO 26520745, se sídlem v Praze 9, Slaviborské náměstí 4/3, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, 2) městská část Praha – Čakovice, IČO 00231291, se sídlem v Praze 9, náměstí 25. března 121/1, zastoupená Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, 3) Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 468/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2018, č. j. 58 Co 11/2018-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta Mgr. Ivana Chytila do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně napadla dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 11. 2017, č. j. 7 C 468/2015-81, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení,
že Česká republika je vlastníkem pozemku v k. ú. T. a současně jím byly změněny výroky II., III. a IV. o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatelka předestřela otázku, koho tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran naplnění podmínek pro přechod vlastnického práva na obec ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2341/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2881/2010, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 763/2017, dle kterých negativní skutečnosti nelze z povahy věci prokazovat a důkazní břemeno leží na tom účastníku řízení, který ohledně dané skutečnosti vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Mínila, že závěr soudu o tom, že je to primárně ona, koho tíží povinnost v řízení tvrdit
a prokazovat skutečnosti rozhodné pro závěr, že podmínky §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nebyly naplněny, resp. tvrdit a prokazovat skutečnosti, které vyvrátí závěr o naplnění těchto zákonných podmínek, je nesprávný. Vytýkala rovněž, že soudem prvního stupně provedené listinné důkazy se nepojí k rozhodným datům, a tudíž neprokazují, že žalovaná 2) ke dni 24. 5. 1991 s předmětným pozemkem fakticky hospodařila a že ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národnímu výboru, pročež z těchto listin neplyne, že podmínky pro přechod vlastnického práva z České republiky na žalovaného 1) podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. byly naplněny. Ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení.
Žalovaná 2) navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom smyslu, že postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či jeho rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl). Byla-li naopak žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného shledána nedůvodnou) nikoliv proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde pro postup soudu podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. důvodu není (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010). Rozhodnutí totiž v takovém případě na závěru o neunesení břemena tvrzení či břemena důkazního vybudováno není (ve vztahu k aplikaci zákona č. 172/1991 Sb. srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015).
Jestliže tedy soudy nižšího stupně v řízení o určení vlastnického práva ve smyslu §18 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) na základě provedených důkazů (Prohlášení o přechodu vlastnického práva k nemovitosti na obce městské části Praha – Čakovice ze dne 28. 3. 2013, usnesení Rady městské části Praha – Čakovice ze dne 26. 5. 2014, výměr ONV Praha – sever ze dne 22. 6. 1949, žádost V. K. o pronájem pozemku ze dne 10. 3. 2014) spolehlivě dovodily, že byly kumulativně naplněny všechny podmínky pro přechod vlastnického práva k předmětnému pozemku ze státu na žalovanou obec vyplývající z §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (pozemek byl ve vlastnictví státu, formálně právo hospodaření svědčilo ke dni 23. 11. 1990 MNV Praha 9 – Čakovice a konečně, že obec s pozemkem fakticky hospodařila, když jej přenechala do pronájmu V. K. i k zemědělským účelům), v důsledku čehož vlastnické právo k tomuto pozemku k 24. 5. 1991 nabyl ze zákona žalovaný 1), dovozujíce dále, že tím blokace dle §29 zákona č. 229/1991, o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) porušena být nemohla, neboť zákon o půdě nabyl účinnosti (dne 24. 6. 1991) až poté, kdy ex lege (dne 24. 5. 1991) dle §3 zákona č. 172/1991 Sb. došlo k přechodu vlastnictví ze státu na obec, když navíc toto ustanovení omezuje právo disponovat s věcí pro případy převodu, nikoliv přechodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, publikovaný pod č. 34/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), pak jejich rozhodnutí na vyřešení dovolatelem předestřené otázky procesního práva, koho tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran naplnění zákonných podmínek přechodu vlastnického práva dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., zjevně nezávisí (soudy nižšího stupně rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu). Na uvedeném závěru přitom nemění ničeho skutečnost, že žalobkyně byla soudem prvního stupně nadbytečně vyzvána k tvrzení a prokázání rozhodných skutečností za použití §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Okolnost, že soudy nižšího stupně v projednávané věci opřely naplnění veškerých zákonných podmínek přechodu vlastnického práva k předmětnému pozemku ze státu na žalovanou obec (§1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) o konkrétní v řízení učiněné skutkové závěry, přitom posuzovanou při jednoznačně odlišuje od věci týchž účastníků, v níž dovolací soud rozhodoval rozsudkem ze dne
1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1358/2018, a ve které se soudy nižšího stupně po skutkové stránce naplněním zákonných předpokladů přechodu vlastnického práva ze státu na obec ve smyslu výše uvedeného ustanovení důsledně nezabývaly a nerespektovaly ani pravidla dělení důkazního břemene.
Namítá-li dovolatelka dále, že závěr o splnění podmínek pro přechod vlastnického práva z České republiky na žalovaného 1) podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nemá oporu v provedeném dokazování, rozporuje tím skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn.
30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, neboť svými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázka rozložení důkazního břemene mezi účastníky je pak sice povahy právní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010), jak ovšem bylo uvedeno výše, na této otázce napadený rozsudek založen není. Z téhož důvodu nelze považovat za případná ani rozhodnutí Nejvyššího soudu řešící otázku důkazního břemene, na něž dovolatelka odkazuje (rozsudek sp. zn. 29 Cdo 2341/2009 a usnesení sp. zn. 29 Cdo 2881/2010, a sp. zn. 21 Cdo 763/2017, všechny cit. výše).
Z uvedených důvodů je zjevné, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném případě naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované 2) patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. b/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč. Žalovaným 1) a 3), kteří se k dovolání nevyjádřili, pak za dovolacího řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 10. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu