ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3053.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3053/2017-138
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně ROUČKA – SLATINA a. s. , se sídlem v Brně, Tuřanka 1222/115, identifikační číslo osoby: 46346601, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, za účasti 1) T. D. , I., S. r. N., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, 2) České republiky – Ministerstva financí ČR , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby: 00006947, o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 109/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2017, č. j. 18 Co 180/2015-101, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2017, č. j.
18 Co 180/2015-101, se ve výroku I. mění tak, že se rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. března 2015, č. j. 112 C 109/2014-66, ve výroku II. mění tak, že se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 1 RP 49033/2012-130754, 26/91, č. j.: SPÚ 137623/2014, 26/91/5-RBD, že T. D., není vlastníkem pozemku, části dle PK č. – role o výměře 6.883 m 2 , odpovídající dle KN pozemku parc. č.– ostatní plocha o výměře 6.883 m 2 , nacházejícímu se v katastrálním území S., odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastníku řízení 1) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 12.342,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Jiřího Juříčka, advokáta se sídlem v Brně, Údolní 222/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a účastnicí řízení 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.318,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
V. Ve vztahu mezi žalobkyní a účastníkem řízení 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
VI. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 27. 5. 2014 domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 1 RP 49033/2012-130754, 26/91, č. j.: SPÚ 137623/2014, 26/91/5-RBD (dále také „rozhodnutí správního orgánu“), tak, že pan T. D., není vlastníkem pozemku, části dle PK č.– role o výměře 6.883 m 2 , odpovídající dle KN pozemku parc. č. – ostatní plocha o výměře 6.883 m 2 , nacházejícímu se v katastrálním území S.. Tvrdila, že účastník řízení 1) nemohl být oprávněnou osobou, neboť nebylo prokázáno, že je právním nástupcem původního vlastníka, jímž byla právnická osoba. Nedostatek rozhodnutí správního orgánu rovněž spočívá v tom, že v době, kdy nabylo právní moci, již označená povinná osoba (SLATINA, s. p.) právně neexistovala. Sama žalobkyně vystupovala v řízení před správním orgánem jako povinná osoba do okamžiku, kdy rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2013, č. j. 31 C 46/2013-41, bylo, mimo jiného určeno, že žalobkyně není ve vztahu k výzvě pana S. D. na vydání pozemku dle PK č. povinnou osobou.
Městský soud v Brně v řízení podle ustanovení §244 a následujících občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) rozsudkem (ve věci druhým v pořadí) ze dne 11. 3. 2015, č. j. 112 C 109/2014-66, řízení ve vztahu k účastníku řízení 3) pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastavil (výrok I.) a dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že účastník řízení 1) není vlastníkem předmětného pozemku (výrok II.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit účastníku řízení 1) na náhradě nákladů řízení částku 12.342,- Kč k rukám zástupce účastníka řízení 1) JUDr. Jiřího Juříčka, advokáta (výrok III.). Ve vztahu mezi žalobkyní a účastníky řízení 2) a 3) rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění:
- Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 1 RP 49033/2012-130754, 26/91, č. j.: SPÚ 137623/2014, 26/91/5-RBD, bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), rozhodnuto tak, že účastník T. D. je vlastníkem pozemku dle KN parc. č., ostatní plocha, o výměře 6.883 m 2 v k. ú. S. (dříve dle PK části parc. č. , role v k. ú. S.), dosud vedeného u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště B.-m., na listu vlastnictví č. pro obec B. a katastrální území S. (dále „předmětný pozemek“). V odůvodnění rozhodnutí správního orgánu se uvádí, že předmětný pozemek lze vydat, neboť se na něm v převážné části nachází zaplevelená plocha s křovinami, nezpevněné hlinitopísčité, případně panelové plochy, a nelze jej tudíž považovat za zastavěný stavbami, které by ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě jejich vydání oprávněné osobě bránily. Oprávněná osoba je přitom právním nástupcem původního vlastníka, N. D.,
- rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 20 Co 198/2006, který nabyl právní moci dne 12. 12. 2006, byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2005, č. j. 37 C 208/2001-53, tak, že účastník řízení 1) byl určen jako osoba oprávněná k uplatnění nároku podle §4 a §4a zákona o půdě vůči žalovanému, kterým byl v řízení státní podnik SLATINA, s. p.,
- rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2013, č. j. 31 C 46/2013-41, bylo v řízení žalobkyně AREAL SLATINA a. s. a žalované ROUČKA – SLATINA a. s. určeno, že ani jedna z účastnic řízení není osobou povinnou ve vztahu k výzvě Stefana Dimovice o vydání pozemku dříve vedeného v PK jako č.,
- státní podnik SLATINA s. p. byl z obchodního rejstříku vymazán ke dni 4. 5. 2007, žalobkyně vznikla ke dni 1. 5. 1992 v souvislosti s rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ze dne 27. 4. 1992 vyčleněním privatizovaného majetku z podniku SLATINA s. p. a jeho převodem na Fond národního majetku.
Soud prvního stupně zamítl žalobu s odůvodněním, že žalobkyně není ve věci legitimována k podání žaloby ve smyslu §246 o. s. ř., neboť není osobou z restituce oprávněnou a ani povinnou. V rozhodné době, tedy k 24. 6. 1991, držel předmětný pozemek podnik SLATINA s. p., pročež tento by byl osobou povinnou. K datu účinnosti zákona o půdě žalobkyně jako subjekt práva ještě nevznikla. Soud prvního stupně se dále zabýval tím, zda žalobkyně není právním nástupcem povinné osoby, tj. SLATINA, s. p. Dospěl přitom k negativnímu závěru s ohledem na skutečnost, že po vynětí majetku určeného k privatizaci původní povinná osoba nezanikla, tj. nezanikla samotnou privatizací, ale zachovala si své právní postavení. Pokud později k jejímu zániku došlo, tak povinnou osobou se stal Fond národního majetku, a posléze (po jeho zrušení zákonem č. 178/2005 Sb.) Česká republika – Ministerstvo financí. V této otázce soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4218/2008, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3451/2009 (označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Pokud pak jde o problematiku účastenství v řízení podle části páté občanského soudního řádu, jež je navázáno na účastenství v řízení o uplatněném restitučním nároku podle zákona o půdě před příslušným pozemkovým úřadem, přihlásil se soud prvního stupně k závěrům vyplývajícím z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8 2011, sp. zn. 28 Cdo 4589/2010. S odkazem na názor vyjádřený v komentářové literatuře (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2049) soud prvního stupně ve vztahu ke znění výroku II. uvedl, že k odmítnutí žaloby nepřistoupil pouze s ohledem na skutečnost, že podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu osobou k tomu neoprávněnou nevyplynulo přímo z povahy věci, tedy, že by tato otázka byla zcela zřejmá a nesporná.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, č. j. 18 Co 180/2015-101, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení účastníku řízení 1) částku 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Jiřího Juříčka, advokáta, a účastnici řízení 2) částku 1.318,- Kč (výrok II.). Odvolací soud aproboval s odkazem na ustanovení §246 odst. 1 o. s. ř. názor soudu prvního stupně, že žaloba byla podána osobou k tomu neoprávněnou. Vysvětlil, že rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnictví oprávněné osoby nezaložilo, nezměnilo, nezrušilo, neurčilo a ani nezamítlo žádná práva a povinnosti žalobkyně, nijak se nedotýká jejích práv, a proto nemohla být na nich rozhodnutím správního orgánu dotčena. S odkazem na ustanovení §5 odst. 1 až 3 zákona o půdě a připomenutím závěrů (blíže nespecifikované) soudní praxe odvolací soud uvedl, že ani případná změna v osobě držitele věci, na kterou byl uplatněn restituční nárok, nemá žádný vliv na to, že osobou povinnou je stále ten, kdo věc držel v době nabytí účinnosti zákona o půdě (s výjimkou právních nástupců zaniklé povinné osoby). Rovněž zmínil, že případné nároky osob odlišných od účastníků řízení před správním orgánem se v řízení o vydání věci podle §9 odst. 4 zákona o půdě neřeší, neboť takovou pravomoc správního orgánu (pozemkového úřadu) nelze dovodit z žádného ustanovení zákona o půdě. Po promítnutí uvedených závěrů do poměrů projednávané věci odvolací soud uvedl, že účastník řízení 1) je právním nástupcem S. D., který nárok podle zákona o půdě uplatnil dne 23. 9. 1991 proti státnímu podniku SLATINA, s. p., který vykonával k části pozemku dle PK č. v katastrálním území S. právo hospodaření, a žalobkyně ještě neexistovala, protože byla založena až dne 25. 4. 1992 (správně dne 27. 4. 1992) a do obchodního rejstříku zapsána ke dni 1. 5. 1992. Povinnou osobou tedy být nemohla, a to i přesto, že za takovou byla po určitou část řízení před správním orgánem (jako „vlastník“ předmětného pozemku získaného v privatizaci) považována. Shodně se soudem prvního stupně dále odvolací soud konstatoval, že žalobkyně není nejen osobou oprávněnou, ale ani osobou povinnou, což odůvodnil mimo jiné odkazem na rozsudek pro uznání Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2013, č. j. 31 C 46/2013-41, v němž bylo vysloveno, že žalobkyně není povinnou osobou kromě jiného i ve vztahu k pozemku dle PK parc. č. v k. ú. S. Připomněl rovněž, že v závěrečné fázi řízení také správní orgán ve smyslu citovaného rozsudku Městského soudu v Brně jednal jako s povinnou osobou s Českou republikou – Ministerstvem financí. Odvolací soud uzavřel, že nedostatek oprávnění k podání žaloby implikoval pro soud nemožnost zabývat se dalšími námitkami, kterými žalobkyně zpochybnila správnost rozhodnutí správního orgánu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (reprezentované v dovolání blíže specifikovanými rozhodnutími) v otázce okruhu účastníků řízení podle části páté občanského soudního řádu, dále v problematice sukcese práv a povinností v rámci privatizace, v aspektu vydání pozemku, který je součástí areálu, včetně přihlédnutí k jeho funkci a velikosti ve vztahu ke zbytku areálu.
Odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hmotného práva, kterou je sukcese práv a povinností nabytých v průběhu privatizace, žalobkyně dovozuje z podrobné citace odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010. Má za to, že odvolací soud nezohlednil, že státní podnik SLATINA, s. p. nezanikl v důsledku privatizace majetku, ale teprve v důsledku zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 28 K 42/2006-65, které nabylo právní moci dne 1. 10. 2006. Nemohla tak nastat situace, že právním nástupcem státního podniku SLATINA, s. p. se stal Fond národního majetku, neboť označený státní podnik nebyl v rámci privatizace zrušen. Z uvedené skutečnosti žalobkyně dovodila, že je právním nástupcem SLATINA, s. p. a jako na nástupce státního podniku na ni dopadají i závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3302/2014.
Žalobkyně má dále za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího (žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2073/2007) při aplikaci občanského soudního řádu, pokud jde o formu vydaného rozhodnutí. O odvolání žalobkyně měl rozhodnout usnesením a nikoliv rozsudkem, neboť odvolací soud potvrzoval rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobou neoprávněnou. V této souvislosti žalobkyně připomněla, že žaloba měla být za takové procesní situace odmítnuta a nikoliv zamítnuta s tím procesním důsledkem, že pravomocné rozhodnutí o odmítnutí žaloby nepředstavuje (na rozdíl od rozhodnutí o zamítnutí žaloby) překážku věci pravomocně rozhodnuté a je možné tentýž nárok uplatnit u soudu znovu.
Dále žalobkyně v dovolání namítala, že se odvolací a ani prvoinstanční soud nezabývaly možností vydání předmětného pozemku v rámci restitučního řízení a v této souvislosti poukazuje rovněž na vady v dokazování, potažmo na neřešení merita věci. V tomto ohledu brojila proti postavení účastníka řízení 1) jako osoby oprávněné v předmětném restitučním řízení a akcentovala existenci překážek pro vydání pozemku tvořícího s ostatními nemovitostmi vzájemně provázaný celek. V dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník řízení 1) se k dovolání nevyjádřil.
Účastnice řízení 2) ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (odkázala přitom na usnesení Nevyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013) řádně nevymezila důvod přípustnosti dovolání spočívající v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení procesní otázky okruhu účastníků v řízení podle části páté občanského soudního řádu. V situaci, kdy dovolatelka neuvedla konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se měl odvolací soud odchýlit, je již z tohoto hlediska dovolání nepřípustné. Dále má účastnice řízení 2) za to, že žalobkyně nebyla k podání žaloby zcela zřejmě oprávněna. Připomněla, že žalobu podle části páté občanského soudního řádu směřující proti rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu), jenž rozhodl o vydání věci podle zákona o půdě, mohla podat pouze povinná osoba (§5 odst. 1 zákona o půdě). Touto povinnou osobou mohl být pouze subjekt, který ke dni účinnosti zákona o půdě věc držel, a tím byl státní podnik SLATINA, s. p. Tento státní podnik sice v rámci procesu privatizace nezanikl, nicméně k vyčlenění části majetku (i toho, na nějž byl uplatněn restituční nárok) a jeho zahrnutí do privatizačního projektu došlo v rozporu s blokačním ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě, a tudíž se jednalo o absolutně neplatný úkon (účastnice řízení odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005, dále na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, a na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 112/99 – označené nálezy, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Dovolatelka se tak nemohla stát právním nástupcem původní povinné osoby. Tím byl Fond národního majetku a po jeho zrušení Ministerstvo financí ČR. Účastnice řízení 2) uvedla, že správnost tohoto názoru vyplývá ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 112/99, a rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 23 Cdo 384/2000, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4342/2007. V další části vyjádření s poukazem na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4589/2010, účastnice řízení 2) konstatovala, že se odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva spočívající ve vymezení okruhu účastníků řízení podle části páté občanského soudního řádu. Naopak uvedla, že do poměrů projednávané věci nijak nedopadají závěry žalobkyní zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2011, které se při řešení otázky sukcese práv a povinností v rámci privatizace dotýkaly otázky přechodu závazku ze smlouvy o úvěru, a nikoliv řešení nároku podle zákona o půdě. Ve vyjádření účastnice řízení 2) navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, a pokud tak z jakéhokoliv důvodu neučiní, aby dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 1. 2017 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.). Pro dovolací řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí odvolacího soudu vydané v řízení podle části páté občanského soudního řádu, se přiměřeně užijí ustanovení části první až čtvrté občanského soudního řádu (§245 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Žalobkyně má za to, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva spočívající ve vymezení okruhu účastníků podle části páté občanského soudního řádu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Z dovolání se k takto vymezenému důvodu jeho přípustnosti, kromě obecného pojmenování předmětné otázky procesního práva, již nic dalšího nepodává, nicméně z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka spojuje otázku vymezení okruhu účastníků podle části páté občanského soudního řádu s hmotně-právní otázkou sukcese práv a povinností v režimu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 92/1991 Sb.“), kterou měl odvolací soud rovněž vyřešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. Odkazuje na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010. Z nich – přeneseno do jejích poměrů – dovozuje, že je právním nástupcem původní povinné osoby a má tudíž – po zániku státního podniku SLATINA, s. p. k datu výmazu z obchodního rejstříku ke dni 4. 5. 2007 - postavení opomenutého účastníka řízení před správním orgánem (pozemkovým úřadem), jehož práv se rozhodnutí správního orgánu dotýká, a založilo tak jeho oprávnění podat žalobu podle části páté občanského soudního řádu.
Kdo je oprávněn podat žalobu podle části páté občanského soudního řádu stanoví ustanovení §246 odst. 1 o. s. ř., kteréžto uvádí, že je k návrhu, jenž se nazývá žalobou, oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta. Pokud jde o účastenství v řízení před správním orgánem, záleží na povaze projednávané věci, jež určuje, zda se uplatní obecná definice účastenství upravená v ustanovení §27 odst. 1 a 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád – dále „sp. ř.“ („Účastníky řízení jsou v řízení o žádosti žadatel a další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu, a v řízení z moci úřední dotčené osoby, jimž má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají, jakož i dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech “), nebo je okruh účastníků vymezen zvláštním zákonem (§27 odst. 2 in fine spr. ř.). Zvláštním zákonem (z pohledu správního řádu) vymezujícím účastníky řízení před správním orgánem je rovněž ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě, podle něhož účastníky řízení podle tohoto ustanovení (§9 zákona o půdě) jsou oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu a povinná osoba.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném od 28. 2. 1992, povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží, s výjimkou a) podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou výhradně fyzické osoby. Tato výjimka neplatí, jde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. říjnu 1990, b) cizích států. Osobou, která nemovitost podle odstavce 1 drží, se rozumí: a) právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k nemovitosti ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky nebo Slovenské republiky právo hospodaření nebo právo trvalého užívání, b) u ostatních nemovitostí jejich vlastník. Povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí oprávněné porušením těchto povinností, zůstává ustanovením §28 nedotčeno (odstavec 3).
Odvolací soud dospěl v posuzované věci s odkazem na ustanovení §246 odst. 1 o. s. ř. a §4, §5 odst. 1 až 3 a §9 odst. 4 zákona o půdě k závěru, že účelem restitučního řízení je vyřešení vztahu mezi oprávněnými osobami, které ve stanovené lhůtě uplatnily nárok na vydání věci, a osobami, které věc, k níž byl uplatněn restituční nárok ke dni účinnosti zákona o půdě (dne 24. 6. 1991) držely, přičemž není podstatné, zda se v mezidobí od účinnosti zákona o půdě, vyjma případů zániku povinné osoby, změnila osoba držitele věci. Případné nároky osob odlišných od osob povinných nelze v řízení o vydání věci podle §9 odst. 4 zákona o půdě řešit, neboť takovou pravomoc správnímu orgánu zákon o půdě nedává. Za povinnou osobu tak odvolací soud (správně) označil státní podnik SLATINA, s. p., neboť ten v době účinnosti zákona o půdě k části pozemku dle PK č., na níž byl uplatněn restituční nárok, vykonával právo hospodaření. Kromě označené povinné osoby a oprávněné osoby (účastníka řízení 1.) nikdo další účastníkem řízení před správním orgánem být nemohl. Žalobkyně přitom zcela jistě k rozhodnému okamžiku nemohla být povinnou osobou, neboť jako subjekt práva vznikla až ke dni 1. 5. 1992, kdy byla po svém založení zapsána do obchodního rejstříku. Uvedený závěr je v otázce vymezení účastníků řízení podle hlavy páté občanského soudního řádu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2044/2015, jež bylo publikováno pod č. 33/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj odkazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5363/2017) a má oporu i v komentářové literatuře (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2027), která zastává názor, že z povahy řízení podle části páté občanského soudního řádu vyplývá, že projednání a rozhodnutí sporu nebo jiné právní věci v občanském soudním řízení se musí zúčastnit ti, kdo byli účastníky řízení před správním orgánem.
V souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu je i závěr, že pozbytí držby, popřípadě vlastnictví na základě majetkového právního úkonu, osobou povinnou kdykoli po účinnosti zákona o půdě nemá žádný význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasivní legitimace se váže na ten subjekt, který věc držel ke dni 24. 6. 1991; není tedy zákonem vyžadováno, aby v době podání výzvy k vydání věci (popřípadě v době rozhodování správního orgánu nebo soudu o tomto nároku) povinná osoba věc stále držela (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2908/2016, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1416/2004, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 961/2013, i ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 890/2014). Po promítnutí těchto judikatorních závěrů Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci je zřejmé, že původní povinné osobě toto postavení ve smyslu §5 odst. 1 zákona o půdě zůstalo zachováno až do jejího zániku ke dni 4. 5. 2007, kdy byla vymazána z obchodního rejstříku.
Protože řízení před správním orgánem (pozemkovým úřadem) bylo zahájeno dne 1. 10. 1991, vyvstala dovolatelkou vymezená potřeba identifikace toho, kdo byl (měl být) jako právní nástupce původní povinné osoby účastníkem řízení před správním orgánem, a tudíž případně i oprávněnou osobou k podání žaloby podle §246 odst. 1 o. s. ř. Požadavek na určení právního nástupce původní povinné osoby v případě, že povinná osoba, která ke dni účinnosti zákona o půdě věc, na níž byl uplatněn restituční nárok, držela, později zanikla a nemohla tak v řízení před správním orgánem vystupovat v postavení povinné osoby, je formulován i judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 506/2002). Dovolatelka má za to, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010) vyřešil otázku sukcese práv a povinností nabytých v procesu tzv. velké privatizace. Tato otázka tak souvisí s výše uvedenou problematikou okruhu účastníků řízení podle části páté občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 12. 8. 1993 (dále „zákon č. 92/1991 Sb.“), tento zákon upravuje podmínky převodu majetku státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy, …, a to na československé nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby (dále jen „privatizace“).
Podle ustanovení §5 zákona č. 92/1991 Sb. převod majetku podle tohoto zákona se provádí podle schváleného privatizačního projektu podniku nebo podle schváleného privatizačního projektu majetkové účasti státu na podnikání.
Podle ustanovení §11 zákona č. 92/1991 Sb. v souladu se schváleným privatizačním projektem podniku zakladatel zruší podnik bez likvidace nebo vyjme část majetku podniku (odstavec 1). Je-li zakladatelem podniku orgán státní správy republiky nebo obec, přechází privatizovaný majetek dnem zrušení podniku nebo dnem vynětí části majetku na Fond národního majetku České republiky (odstavec 3).
Podle ustanovení §14 zákona č. 92/1991 Sb. prodej privatizovaného majetku uskutečňují fondy na základě smlouvy uzavřené s kupujícím nebo ve veřejné dražbě (odstavec 1 věta první).
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty.
Z dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010 vyplývá, že proces privatizace majetku státu probíhal dvěma způsoby a ve dvou fázích. Státní podnik mohl být buď v rámci privatizace jeho zakladatelem zrušen, anebo bylo rozhodnuto pouze o vyčlenění majetku, jenž měl být privatizován. V obou případech majetek určený k privatizaci ze zákona přešel na Fond národního majetku, který k němu nadále vykonával dispoziční oprávnění. Schválený privatizační projekt ovšem, jak se podává z odůvodnění citovaného rozsudku dovolacího soudu, nepředstavuje právní důvod nabytí vlastnického práva k privatizovanému majetku, což dovolatelka zcela zřejmě přehlíží, stejně jako skutečnost, že právní důsledky přechodu privatizovaného majetku ze zákona na Fond národního majetku jsou zcela jiné, než právní důsledky majetkového převodu smlouvou na kupujícího či ve veřejné dražbě, jež představují druhou fázi privatizačního procesu. Lze tak odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu o nemožnosti nabytí vlastnického práva k nemovitostem v procesu privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., byl-li k těmto nemovitostem (či před uplynutím zákonem stanovené lhůty mohl být) uplatněn restituční nárok (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98, uveřejněný pod č. 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005, rozsudek ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1535/2005, usnesení ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 534/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5301/2015, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016). Lze-li určitou věc považovat za majetek, který je ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. vyloučen z privatizace podle citovaného zákona, nemohla být taková věc privatizována; přitom je nerozhodné, zda byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu. Tento závěr je konformní i s judikaturou Ústavního soudu akcentující prioritu restitučních nároků i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99, či téhož dne vydaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 571/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000). Do poměrů projednávané věci rovněž plně dopadají judikatorní závěry týkající se právních důsledků přechodu majetku z původní povinné osoby – státního podniku – na Fond národního majetku, jenž nemá povahu právního úkonu, a nemůže být tak stižen neplatností. Fond národního majetku je však dále v dispozicích s majetkem omezen právními následky uplatnění restitučních nároků (k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4342/2007, či rozsudek ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2197/2013, případně znovu již shora citovaný rozsudek ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005). Odlišná je ovšem situace v případě posouzení platnosti právního úkonu (smlouvy), na jejímž základě se převádí vlastnické právo k privatizovanému majetku ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005, uvedl, že „pokud právní nástupce povinné osoby převedl pozemek, jenž podle zákona o půdě měl být vydán oprávněným osobám, a učinil tak předtím, než bylo rozhodnuto o návrhu oprávněných osob, resp. předtím, než uplynula lhůt k uplatnění tohoto nároku, porušil tím jednak ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, jednak ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě.“ Právní důsledek takového úkonu je pak vyjádřen například v rozsudku ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4053/2009, v němž Nejvyšší soud uvedl, že „právní úkon, který porušuje zákon, je podle §39 občanského zákoníku neplatný, přičemž v případě porušení ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě jde o důsledek v tomto ustanovení výslovně vyjádřený. Jde o důsledek, který nastává i tam, kde docházelo k převodu majetku v rámci tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb.“
Jestliže v poměrech posuzované věci bylo postaveno najisto, že původní oprávněná osoba a právní předchůdce účastníka řízení 1), pan Stefan Dimovic, uplatnil restituční nárok na vydání části pozemku dle PK č. 553/2 o výměře 6.883 m 2 v katastrálním území Slatina u povinné osoby státního podniku SLATINA, s. p., která ke dni účinnosti zákona o půdě předmětný pozemek držela, dne 23. 9. 1991 a o tomto nároku nebylo až do roku 2014 rozhodnuto, nemohl být tento pozemek v rámci privatizace označeného státního podniku po vynětí části majetku státního podniku a přechodu na Fond národního majetku prodán smlouvou pod sankcí absolutní neplatnosti třetí osobě, tedy ani žalobkyni. Dovozuje-li žalobkyně, byť tento názor není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srovnej, kromě výše citovaných rozhodnutí dovolacího soudu, např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2197/2013), že i samotný přechod majetku určeného k privatizaci státního podniku SLATINA, s. p. na Fond národního majetku, byl stižen neplatností, nemůže to nic změnit na tom, že označený státní podnik si zachoval postavení povinné osoby (a potencionálního účastníka řízení před správním orgánem) až do svého zániku. Protože majetek, jenž byl ze státního podniku vyňat, nemohl být privatizován, zůstal nadále ve vlastnictví státu a právním nástupcem povinné osoby a účastníkem řízení před správním orgánem tak mohl být pouze subjekt, jenž je oprávněn v právních vztazích týkajících se majetku státu za něj vystupovat. V žádném případě se tudíž nemohlo jednat o žalobkyni.
Dovolání žalobkyně, pokud v něm argumentačně spojila procesní otázku vymezení okruhu účastníků řízení podle části páté občanského soudního řádu a hmotně-právní otázku sukcese práv a povinností k privatizaci vyčleněného majetku podle zákona č. 92/1991 Sb., není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení těchto otázek (řešení otázky sukcese práv a povinností v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. je implikováno řešením otázky okruhu účastníků řízení podle části páté občanského soudního řádu) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Závěry vyjádřené v odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010, do poměrů projednávané věci nedopadají. Dovolací soud se v něm zabýval průběhem privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. a jeho fázemi na pozadí kauzy, v níž ani okrajově nebyla řešena problematika kolize mezi nárokem uplatněným podle restitučních předpisů a privatizací majetku podle zákona č. 92/1991 Sb., jíž měl být postižen i majetek v restituci nárokovaný, a z logiky věci tedy ani otázka právního nástupnictví po povinné osobě, jež hospodařila s majetkem státu, jenž byl dotčen jak v režimu restitučního předpisu, tak i zákona č. 92/1991 Sb. Závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3302/2014 [„Rozhodnutí pozemkového úřadu (o restitučním nároku oprávněných osob) se přímo nedotýká práv či povinností osoby odlišné od osoby oprávněné podle restitučního předpisu, byť tato třetí osoba tvrdí, že je vlastníkem dotčené nemovitosti. Oprávnění podat žalobu podle §246 odst. 1 občanského soudního řádu by přicházelo v úvahu tehdy, jestliže by bylo prokázáno, že vlastníkem sporného pozemku byla třetí osoba již ke dni účinnosti zákona o půdě a že tedy byla osobou povinnou“], na nějž žalobkyně v dovolání odkazuje a jenž vychází z dřívější rozhodovací praxe představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3707/2009, a na něj navazujícím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4589/2010, pak zcela zřejmě nepřisvědčuje dovolací argumentaci žalobkyně, která – jak bylo výše podrobně vyloženo – nemohla být nejen (původní) povinnou osobou, ale ani jejím právním nástupcem.
Z výše uvedeného plyne, že judikatuře dovolacího soudu nijak neodporuje závěr odvolacího soudu (učiněný při aplikaci ustanovení §246 odst. 1 o. s. ř.), že žalobkyně osobou povinnou k vydání předmětného pozemku nebyla a rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnictví oprávněné osoby, které nezaložilo, nezměnilo, nezrušilo a ani nezamítlo žádná její práva či povinnosti, se přímo nedotýká jejích práv a nemůže být tudíž na nich tímto rozhodnutím dotčena; není tak oprávněna k podání žaloby na znovuprojednání věci před soudem (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3707/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 836/2010, ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4589/2010, či ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. 28 Cdo 3302/2014).
Dovolání žalobkyně je však přípustné, pokud jde o námitku, že odvolací soud (potažmo soud prvního stupně), jestliže dospěl k závěru, že žaloba podle části páté občanského soudního řádu byla podána osobou k tomu neoprávněnou, měl žalobu odmítnout a nikoliv zamítnout. Odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, jak rozhodnout o žalobě, k jejímuž podání nemá účastník řízení legitimaci založenou na procesním nebo hmotně-právním předpisu, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je v tomto rozsahu i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího v řešené otázce však nelze vztahovat k závěru vyjádřenému v odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2073/2007, s nímž dovolatelka poměřuje způsob, jakým odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) o žalobě rozhodl. V citovaném rozsudku se totiž Nejvyšší soud zabýval odlišnou procesní situací, kdy odvolací soud rozhodl rozsudkem, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o odmítnutí žaloby pro její nepřípustnost ve smyslu §250g odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci pak dovolací soud shledal nikoliv v nesprávném způsobu rozhodnutí odvolacího soudu (znění výroku rozhodnutí), ale v jeho formě, neboť dovodil, že odvolací soud měl rozhodnout usnesením a nikoliv rozsudkem.
Odvolací soud se však odchýlil v žalobkyní vymezené otázce procesního práva od závěrů, jež Nejvyšší soud přijal v usnesení ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 174/2009. V tomto rozhodnutí dovolací soud posuzoval rozhodnutí soudů nižších stupňů, jež rozhodovaly o žalobě podle části páté občanského soudního řádu ve věci zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle zákona č. 265/1992 Sb. Ve vztahu k projednávané problematice rozhodování o žalobě, kterou podala osoba, jež k tomu nebyla oprávněna, s odkazem na §246 odst. 1 o. s. ř. uvedl, že „nemá-li žalobce k žalobě věcnou legitimaci, i když tvrdí, že byl rozhodnutím správního orgánu na svých právech dotčen, neboť je to bez dalšího (již z povahy věci) vyloučeno, soud žalobu odmítne podle §250g odst. 1 písm. b) o. s. ř.“ Tento závěr dovolací formuloval na základě zjištění, že v jím posuzované věci podala žalobu osoba, jež sice tvrdila, že byla dotčena na svých právech rozhodnutím správního orgánu, nicméně z hlediska právní úpravy, kterou se účastenství v řízení před správním orgánem řídilo, bylo postižení jejích práv vyloučeno.
V nyní posuzované věci se jedná o situaci obdobnou. Pokud zákon o půdě (ve znění účinném od 1. 1. 2013 do současné doby) v ustanovení §9 odst. 8 vymezuje, že účastníky řízení o určení vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti (§9 odst. 4 zákona o půdě) jsou oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, a povinná osoba, dále pokud je judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu založena na závěrech striktního omezení účastenství v řízení před pozemkovým úřadem a z toho vyplývající omezenou legitimací k podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 157/02, nebo již výše označené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2044/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5363/2017), jakož i na závěrech, že oprávnění k podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu nemůže mít ani osoba odlišná od osoby oprávněné podle restitučního předpisu, byť tato třetí osoba tvrdí, že je vlastníkem dotčené nemovitosti, ledaže by bylo prokázáno, že vlastníkem sporného pozemku byla třetí osoba již ke dni účinnosti zákona o půdě a že tedy byla osobou povinnou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3707/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 836/2010, ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4589/2010, či ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. 28 Cdo 3302/2014), a s ohledem na konkrétní okolnosti případu [žalobkyně vznikla až ke dni 1. 5. 1992 a nemohla tak předmětný pozemek ke dni účinnosti zákona o půdě držet a ani být jeho vlastníkem a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2013, č. j. 31 C 46/2013-41, bylo v řízení žalobkyně AREAL SLATINA a. s. a žalované ROUČKA – SLATINA a. s. (v tomto řízení žalobkyně) určeno, že ani jedna z účastnic řízení není osobou povinnou ve vztahu k výzvě Stefana Dimovice o vydání pozemku dříve vedeného v PK jako č. 553/2] bylo vyloučeno, aby žalobkyně mohla být účastníkem řízení před pozemkovým úřadem, pak bylo zcela evidentní a z povahy věci vyplývající, že žalobu podala v projednávané věci osoba, jež k tomu nebyla oprávněna; taková žaloba měla být podle §250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítnuta.
Namítala-li dále žalobkyně v návaznosti na nesprávný způsob rozhodnutí soudu o žalobě (nesprávné znění výroku soudního rozhodnutí) i to, že odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) měl ve věci správně rozhodnout usnesením, pak tato námitka přípustnost dovolání nezakládá a nejedná se ani o vadu řízení, kterou by měl dovolací soud v rámci přezkumu zohlednit, je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je totiž ustálena na závěru, že rozhodl-li soud jinou – kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou – formou rozhodnutí, jde sice o vadu řízení, avšak ta nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 45, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 155/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3013/2014).
Odmítá-li soud žalobu podle části páté občanského soudního řádu proto, že žaloba byla podána osobou neoprávněnou [§250g odst. 1 písm. b) o. s. ř.], je zcela nadbytečné, aby se zabýval věcnou stránkou žaloby. Soud svým rozhodnutím o věci totiž nemůže znovu (po správním orgánu) posoudit práva a povinnosti, jež se žalobkyně, která nebyla účastníkem řízení před pozemkovým úřadem a ani nebyla rozhodnutím pozemkového úřadu na svých právech dotčena, netýkají. Přípustnost dovolání tak nemohou založit žádné námitky, jimiž žalobkyně otevírá otázky postavení účastníka řízení 1) jako oprávněné osoby, naturální restituce předmětného pozemku z hlediska jeho zařazení do zemědělského půdního fondu a zkoumání, zda předmětný pozemek není součástí uceleného souboru nemovitostí (areálu). Nelze tak za relevantní považovat výtku dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval meritem věci.
Z výše podaného výkladu vyplývá, že žalobkyni se prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu pouze z hlediska způsobu, jakým rozhodl o rozhodnutí soudu prvního stupně (z hlediska znění výroku rozhodnutí). V označeném rozsahu je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné. Protože dosavadní výsledky řízení současně ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu změnil způsobem vyplývajícím z výrokové části I. tohoto rozsudku.
Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím ve vztahu mezi žalobkyní a účastníkem řízení 1) je odůvodněn §243c odst. 3 o. s. ř. za současného použití 224 odst. 1 a 2, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni tíží procesní důsledek podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu osobou, jež k tomu nebyla oprávněna, pročež žaloba musela být odmítnuta a žalobkyně je povinna nahradit účastníku řízení 1) účelně vynaložené náklady, které mu bráněním práva vznikly. Podle obsahu spisu se jedná o náklady spojené se zastoupením advokátem. Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 12.342,- Kč vychází ze součtu mimosmluvní odměny za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření k žalobě a účast u jednání soudu prvního stupně dne 11. 3. 2015) po 3.100,- Kč - §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif) - dále „advokátní tarif“) - a náhrady paušálně určených hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč - §11 odst. 1 písm. a), d) a g) a §13 odst. 3 advokátního tarifu. Náhrada nákladů řízení před soudem odvolacím ve výši 4.114,- Kč vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (účast u jednání odvolacího soudu dne 19. 1. 2017) ve výši 3.100,- Kč - §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč - §11 odst. 1 písm. g) a §13 odst. 3 advokátního tarifu. Protože zástupce účastníka řízení 1) je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.142,- Kč pro řízení před soudem prvního stupně a ve výši 714,- Kč pro řízení odvolací. Místem splnění povinnosti žalobkyně nahradit účastníku řízení 1) náklady řízení před soudem prvního stupně a náklady odvolacího řízení je zástupce účastníka řízení 1), který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím ve vztahu mezi žalobkyní a účastnicí řízení 2) je odůvodněn §243c odst. 3 o. s. ř. za současného použití 224 odst. 1 a 2, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni sice tíží procesní důsledek podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu osobou, jež k tomu nebyla oprávněna, pročež žaloba musela být odmítnuta, nicméně účastnici řízení 2) podle obsahu spisu žádné náklady řízení před soudem prvního stupně nevznikly. Náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 1.318,- Kč vychází ze součtu tří paušálních náhrad hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. zákona č. 139/2015 Sb.)
po 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu), které účastnici řízení 2), jež není zastoupena advokátem, vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k odvolání, přípravou účasti u jednání soudu a účastí u jednání odvolacího soudu dne 19. 1. 2017, a dále náhrady cestovních výdajů k odvolacímu soudu vlakem na trase Praha – Brno a zpět ve výši 418,- Kč (§151 odst. 2 věta pátá o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a účastníkem řízení 1) rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku řízení před dovolacím soudem by byla žalobkyně sice povinna nahradit účastníku řízení 1) náklady dovolacího řízení (procesní důsledek měnícího rozhodnutí dovolacího soudu se při rozhodování o nákladech řízení v poměrech dovolatelky nemůže příznivě projevit, neboť - i při změně znění výroku rozhodnutí o žalobě – jde stále o účastníka řízení, který k podání žaloby nebyl oprávněn), nicméně účastníku řízení 1) podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a účastnicí řízení 2) rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatelku (s odkazem na výše označený procesní důsledek měnícího rozhodnutí dovolacího soudu) k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých účastnici řízení 2) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem [účastnice řízení 2) nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem], přičemž účastnice řízení 2) nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde tak o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Lhůta ke splnění povinností žalobkyně nahradit účastníkům řízení 1) a 2) náklady řízení před soudy všech stupňů byla určena podle ustanovení §160 odst. 1 část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř. (s přihlédnutím k ustanovení §243b část věty před středníkem o. s. ř.), neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnosti uložené jí tímto rozhodnutím, mohou se účastníci řízení 1) a 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 9. 10. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu