ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4032.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4032/2016-327
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Nákupního centra Jihlava, s.r.o. , IČ 276 77 087, se sídlem ve Znojmě, Pontassievská 918/1, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému městu Třebíč , IČ 002 90 629, se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 104/55, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o zaplacení 29.497.500 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 70/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 23. března 2016, č. j. 54 Co 620/2015-283, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 23. března 2016, č. j. 54 Co 620/2015-283, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 27. 3. 2015, č. j. 6 C 70/2010-223, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uhrazení v záhlaví označené částky s úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Sporný obnos žalovaný coby prodávající obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně, společnosti LIMA REAL, a.s., na základě smlouvy o koupi pozemků v katastrálním území T., kterou žalobkyně pokládala za neplatnou, neboť měla za to, že při jejím uzavírání nebyl dodržen postup dle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, konkrétně nebyl náležitě zveřejněn záměr prodeje. Soud však dovodil, že žalovaný zákonným požadavkům na publikaci zamýšleného převodu obecního majetku dostál, předmětný kontrakt tudíž není stižen neplatností. I kdyby tomu tak ovšem bylo, právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení dle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), by muselo být shledáno promlčeným s ohledem na uplynutí promlčecí doby ve smyslu §107 obč. zák. Z obou těchto důvodů bylo nutné žalobu zamítnout.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 23. 3. 2016, č. j. 54 Co 620/2015-283, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně v upřesněném znění výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně uzavřel, že žalovaný nesplnil svou povinnost řádně zveřejnit záměr prodat předmětné nemovitosti, pročež je převodní smlouva podle §39 odst. 1 obecního zřízení neplatnou. K žalovaným vznesené námitce promlčení práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení pak dle §107 odst. 3 obč. zák. nelze v daném kontextu přihlédnout se zřetelem k nepromlčitelnosti vlastnického práva žalovaného. Žalobě nicméně přesto nebylo možné vyhovět, neboť mezi účastníky coby stranami neplatné smlouvy se v souladu s §457 obč. zák. utvořil synallagmatický právní vztah, a žalobkyně by tudíž požadavek na vrácení peněžitého plnění poskytnutého její právní předchůdkyní mohla úspěšně uplatnit, toliko pokud by předem (nebo souběžně) splnila svou vlastní restituční povinnost k obnovení zápisu žalovaného jakožto vlastníka předmětných pozemků v katastru nemovitostí. Odvolací soud podotkl, že sice zaznamenal rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1672/2014, v němž byla připuštěna možnost úspěchu žaloby nevyjadřující synallagmatičnost poměru účastníků neplatné smlouvy o převodu bytové jednotky, jež byla kupujícím dále převáděna, jelikož však tento judikát pokládal za ojedinělý, přidržel se dominantní rozhodovací praxe, z níž vyplývá potřeba splnění restituční povinnosti kupujícím (v tomto směru krajský soud odkázal na usnesení sp. zn. 28 Cdo 3215/2011). V nastíněných úvahách byl odvolací soud dále utvrzen též skutečností, že dle aktuální judikatury nelze upřednostňovat princip „nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má“ před ochranou dobré víry (srovnej kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 247/14), pročež je krajně nejisté, zda by se žalovaná domohla určení svého vlastnického práva vůči subjektům zapsaným v současnosti coby vlastníci v katastru nemovitostí, neboť tyto osoby mohly vlastnické právo nabýt od neoprávněného (společnosti LIMA REAL, a.s.). V každém případě je na žalobkyni, aby docílila obnovy katastrálního zápisu ve prospěch žalovaného, a splnila tak svou povinnost vrátit plnění, jež dle neplatné smlouvy získala, ve smyslu §457 obč. zák., což je předpokladem vyhovění jejímu žalobnímu požadavku. Rovněž nebylo možné přehlédnout, že pohledávka na vydání kupní ceny zaplacené žalovanému společností LIMA REAL, a.s., byla žalobkyni postoupena správcem konkursní podstaty řečené společnosti, aniž žalobkyně souběžně převzala povinnost k vrácení plnění přijatého kupujícím od města Třebíč. Soud prvního stupně tedy žalobu správně zamítl (ač tak učinil z nepřiléhavých důvodů), pročež byl jeho rozsudek odvolacím soudem potvrzen.
Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalobkyně, jež předně klade otázku, zdali má kupující z absolutně neplatné kupní smlouvy, jejímž předmětem jsou nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, povinnost v žalobě na vrácení kupní ceny, případně před jejím podáním navrhnout určení trvajícího vlastnického práva prodávajícího, a to i v případě, že kupující řečené věci již nedrží, neb je dále převedl. Dovolatelka upozorňuje, že nemá objektivní možnost žalovanému dotčené pozemky, jejichž vlastníkem se společnost LIMA REAL, a.s., nikdy nestala, vrátit. Z kupní smlouvy přitom fakticky plnila pouze právní předchůdkyně žalobkyně, jež uhradila kupní cenu, aniž by nabyla vlastnického práva. Nekonání žalovaného, jenž dosud neučinil ničeho, aby obnovil své postavení knihovního vlastníka, nemůže jít k tíži žalobkyně, která projevila maximální připravenost vykonat vše potřebné, aby žalovaný obnovil svou držbu, není však nikterak s to přimět třetí osoby zapsané v katastru jako vlastníci, aby poskytovaly žalovanému součinnost. Nejvyšší soud přitom již v minulosti dovodil, že za určitých okolností nelze spravedlivě trvat na reflexi synallagmatické povahy restituční povinnosti stran neplatné či zrušené smlouvy v žalobním petitu, což by mělo platit i v řešeném případě, v němž kupující sporné nemovitosti dále převáděl. Dovolatelka rovněž namítá procesní pochybení odvolacího soudu spočívající v nepředvídatelnosti a překvapivosti jeho rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že na posouzení sporu nahlížel zcela odlišně než soud první instance, měl svůj právní názor stranám předem zpřístupnit a umožnit jim náležitou reakci. Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek okresního soudu a věc přikázal k dalšímu řízení jinému soudu.
K dovolání podal vyjádření žalovaný, jenž vyslovil mínění, že splnění restituční povinnosti ze strany žalobkyně nezahrnuje pouhé obnovení vlastnického práva původního vlastníka, ale též jeho zápis v katastru nemovitostí, neboť ke změně v osobě vlastníka katastrálně evidované nemovitosti je třeba též intabulace. Žalobkyně tak měla dle názoru žalovaného před podáním žaloby zajistit jeho opětovný zápis do katastru nemovitostí, případně, pokud by dospěla k závěru, že obnovení tohoto původního stavu není možné, bylo z její strany namístě uplatnit právo na vydání peněžité částky pouze v tom rozsahu, v němž převyšuje její vlastní povinnost k poskytnutí peněžité náhrady. Žalovaný dále polemizoval s důvodností námitky překvapivosti napadeného rozhodnutí a navrhl dovolacímu soudu předmětné dovolání odmítnout nebo zamítnout.
Na vyjádření žalovaného reagovala žalobkyně replikou.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně je přípustným, neboť se odvolací soud (ač mu rozhodně nelze upřít snahu aplikovat závěry relevantní judikatury Nejvyššího soudu, jež v této oblasti snad nevyznívá zcela návodně) při posuzování otázky vzájemné podmíněnosti restitučních povinností stran absolutně neplatné smlouvy o koupi nemovitostí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2011, uvedl, že ustanovení §457 obč. zák. nepředstavuje samostatnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, nýbrž jen zvláštní způsob vydání majetkového prospěchu u neplatné nebo zrušené oboustranně zavazující smlouvy, podle níž si strany vzájemně plnily. Typicky oboustranně zavazující smlouvou je přitom kupříkladu smlouva kupní, u níž jsou práva a povinnosti obou účastníků smlouvy vzájemně podmíněné, a stejně tak jsou navzájem spjaty též nároky kontrahentů na vrácení už přijatých plnění, je-li jejich smlouva neplatná nebo byla-li zrušena. Obě smluvní strany jsou zároveň povinným i oprávněným z právního vztahu z bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatné či zrušené smlouvy. Jde o jejich synallagmatická práva ve smyslu ustanovení §560 obč. zák., podle něhož mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je tudíž protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, je prodávající povinen mu kupní cenu vrátit, což je na druhé straně vyváženo tím, že mu zůstává vlastnictví k předmětu převodu (obdobně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4166/2009, ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3041/2010, a ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3414/2015).
Při posuzování případů, v nichž byla neplatně převáděna věc zapsaná v katastru nemovitostí, posléze Nejvyšší soud naznačený výklad mírně usměrnil, když konstatoval, že ačkoli má neplatnost kupní smlouvy za následek, že se kupující řádným vlastníkem věci nikdy nestal (v případě absolutní neplatnosti převodní smlouvy totiž vklad do katastru nemovitostí nepůsobí vznik vlastnického práva, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1035/2011), nelze vyloučit, že si znovuustavení plnohodnotného vlastnického statusu prodávajícího vyžádá další úkony dotčených osob k tomuto směřující. Protihodnotou vrácení kupní ceny by pak v případě nemovitosti evidované v katastru nemovitostí mohla být především součinnost zúčastněných osob umožňující obnovení zmíněného zápisu vlastnického práva, jenž je stěžejní pro plný a řádný výkon práv vlastníka (takto viz mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1444/2014, ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1013/2014, nebo ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2408/2014). Ani právě uvedenou myšlenku nelze arci chápat dogmaticky, způsobem, jenž by úspěšné uplatnění nároku na vydání plnění poskytnutého jednou ze stran neplatné kupní smlouvy podmiňoval splněním povinnosti neúměrně zatěžující či který by realizaci vypořádání smluvních stran dle §451 a §457 obč. zák. činil obtížně realizovatelnou. V duchu shora citovaných rozhodnutí proto zpravidla lze podmínit přiznání práva na vrácení kupní ceny poskytnutím přiměřené součinnosti k obnovení katastrálního zápisu znějícího ve prospěch prodávajícího kupujícím, na druhou stranu se však povětšinou bude jevit disproporčním nutit kupujícího, aby před vznesením požadavku na vrácení kupní ceny docílil plného obnovení původního stavu knihovních zápisů prostřednictvím určovací žaloby podané proti třetím osobám, na něž sporný majetek dříve převedl.
Dovozuje-li odvolací soud, že přiznání práva na vrácení kupní ceny by za situace, v níž prodávající není zapsán v katastru jako vlastník, přivodilo mezi stranami majetkovou nerovnováhu, neboť by kupující obdržel zpět, co plnil, aniž by byl poskytnutý majetkový prospěch v úplnosti navrácen prodávajícímu, je třeba podotknout, že konstrukce vedoucí žalobkyni k tomu, aby nejprve obnovila katastrální zápis ve prospěch žalovaného, a teprve následně uplatnila práva z bezdůvodného obohacení, nastoluje obdobnou majetkovou disbalanci mezi účastníky, toliko „v opačném gardu“, neboť časově klade plnou restituci postavení prodávajícího před vznesení nároku na restituci poskytnutých hodnot kupujícím. Lze si rovněž povšimnout, že dle ustálené judikatury není existence naléhavého právního zájmu na určení trvajícího vlastnického práva prodávajícího k nemovitosti, jež byla předmětem absolutně neplatné kupní smlouvy, podmíněna předchozím vrácením kupní ceny (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2007, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4443/2009, nebo jeho usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3550/2008). Při akceptaci náhledu podmiňujícího i za okolností daných v posuzovaném případě vyhovění žalobě z bezdůvodného obohacení opětovným zápisem vlastnického práva prodávajícího do katastru nemovitostí by tudíž žalovaný sám mohl s úspěchem docílit plného obnovení svého statusu knihovního vlastníka určovací žalobou, aniž by byl nucen vydat přijatou úplatu, zatímco žalobkyně by byla ve svém právu domoci se vrácení toho, co plnila, notně omezena. Teoreticky je sice myslitelnou varianta, že by žalobkyně současně se žalobou na plnění proti žalovanému podala též žalobu na určení vlastnického práva města Třebíč proti aktuálním katastrálním vlastníkům (již by v řízení rovněž museli být přítomni jako jeho účastníci). Ani tímto (poněkud komplikovaným postupem) by však zmíněná asymetrie v možnosti uplatnění nároků z vypořádání stran neplatné smlouvy nebyla odčiněna, a v kontextu přezkoumávané kauzy navíc nelze přehlédnout, že změnu žaloby, jež se ubírala právě tímto směrem, okresní soud usnesením ze dne 11. 12. 2012, č. j. 6 C 70/2010-90, nepřipustil.
Se zřetelem ke všemu dosud uvedenému lze usoudit, že vyjádřil-li Nejvyšší soud již kupříkladu v rozsudku ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1672/2014, názor, dle něhož odůvodňují-li to specifika případu, nelze na důsledném zachování vzájemné podmíněnosti nároků smluvních stran na vrácení poskytnutého plnění bezvýhradně trvat, prosadí se posledně vyřčená teze i v nyní posuzované kauze, a to tím spíše, že vázání práva na vrácení kupní ceny zaplacené dle absolutně neplatné smlouvy o převodu katastrálně evidovaných nemovitostí na souběžné poskytnutí součinnosti s obnovením prvotního stavu knihovních zápisů bylo dovozeno jako jistá (na konkrétní okolnosti sporu vázaná) modifikace principiálního výkladu podaného v rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, v souladu s nímž vydání kupní ceny primárně vyvažuje již samo zachování vlastnického práva prodávajícího. Pakliže lze uzavřít, že právo žalobkyně na vrácení poskytnuté úplaty nepodmiňuje v aktuálně řešené kauze splnění jiné povinnosti z její strany, neuplatní se zde ani omezení uplatnitelnosti postoupených pohledávek na vydání plnění dle neplatné smlouvy, o němž Nejvyšší soud pojednal v rozsudku ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006. Citoval-li odvolací soud na podporu svých vývodů též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3215/2011, sluší se podotknout, že v dotčeném judikátu bylo jako nosný důvod akcentováno, že při řetězení několika neplatných převodů nemovitostí vzniká vzájemná restituční povinnost výhradně mezi stranami jednotlivých smluv, což je teze, s níž se shora předestřený výklad nedostává do konfliktu; naproti tomu ohledně významu zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, tedy otázky vpravdě určující pro právní posouzení věci krajským soudem, zde žádné stanovisko zaujato nebylo.
Již z výše uvedených důvodů právní posouzení věci odvolacím soudem neobstojí jako správné. Navíc je však třeba zohlednit, že v souladu s poslední judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu bylo podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (k tomu srov. §3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016). Konstatoval-li tedy odvolací soud, že v úvahu přicházelo též nabytí vlastnického práva k pozemkům třetími osobami od právní předchůdkyně žalobkyně, navzdory nedostatku vlastnického práva na její straně vyvolanému absolutní neplatností kupní smlouvy mezi městem Třebíč a společností LIMA REAL, a.s., zdůrazňuje dovolací soud, že důsledkem originárního vzniku vlastnického práva na straně pozdějších nabyvatelů (a tedy logicky rovněž zániku vlastnického práva žalovaného) ke sporným nemovitostem by nebyla faktická nemožnost žalobkyně prosadit své právo na vrácení zaplacené kupní ceny, nýbrž – podle §458 odst. 1, věty druhé, obč. zák. – vznik její povinnosti vrátit prodávajícímu peněžitou náhradu za předmět smluvního plnění, který již nelze restituovat naturálně. Povinnost vydat pekuniární ekvivalent pozemků, k nimž právní předchůdkyně žalobkyně vlastnické právo nenabyla, které nicméně na základě další kontraktace s ní následně do svého vlastnictví získaly třetí subjekty, pak bude poměřována obvyklou hodnotou dotčených nemovitostí. V rámci vypořádání účastníků nynějšího sporu v režimu bezdůvodného obohacení by pak proti sobě stál nárok kupujícího na vrácení kupní ceny a právo prodávajícího na vydání částky odpovídající tržnímu ocenění převáděných věcí. Dle konstantní rozhodovací praxe přitom platí, že byla-li obě plnění, která si strany neplatné smlouvy navzájem poskytly, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích, projeví se specifická povaha §457 obč. zák. tím, že v soudním řízení o žalobě na vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy bude možné přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu soud provede vzájemné zúčtování obou bezdůvodných obohacení; projev směřující k započtení se nevyžaduje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5374/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015). Za podobných okolností by přiznání práva na vrácení kupní ceny v rozsahu, v němž eventuálně převyšuje obvyklou cenu převáděných nemovitostí, nebylo vyloučeno ani skutečností, že žalobkyně uvedenou pohledávku nabyla postoupením od subjektu, který v kupní smlouvě vystupoval jako kupující, aniž by současně převzala povinnosti vyplývající ze zmíněného neplatného kontraktu postupiteli (k tomu srovnej např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2100/2016).
Naproti tomu žalobkyní vznesené námitce překvapivosti napadeného rozsudku přisvědčit nelze. Rozhodnutí odvolacího soudu, jež by prvoinstanční rozsudek potvrzovalo ze zcela odlišných důvodů, než pro které o žalobě rozhodl soud prvního stupně, by věru mohlo nést znaky reprobované překvapivosti (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014, či ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017), to však pouze za předpokladu, že by odchylný právní názor odvolacího soudu nevyplynul z předešlého řízení, a pokud by postupem soudu druhé instance byla účastníku řízení odňata možnost reagovat na změněnou situaci argumenty, návrhy nebo vylíčením skutkových okolností, které dosud v posuzované věci nebyly případné (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 743/16, ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1995/16, a ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 3870/16). O takový případ se však v řešené věci nejedná, neboť nelze odhlédnout od faktu, že na problematiku vzájemné podmíněnosti povinností stran neplatné kupní smlouvy a jejích důsledků v odvolacím řízení poukazoval žalovaný ve svých podáních (č. l. 234 až 237 a č. l. 255 až 259), s nimiž byla žalobkyně náležitě obeznámena (viz doručenku na č. l. 245 a referát na č. l. 260 p. v.). Rozhodnutí, jehož závěry byly vystavěny na právě této právní otázce, tak nemohlo být pro dovolatelku objektivně vzato překvapivým (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 674/2006, popřípadě jeho rozsudek ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, nebo usnesení ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 806/2013).
Nejvyšší soud, neshledav ani jiných procesních vad, k nimž v případě přípustného dovolání v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží z moci úřední, přikročil nicméně dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke kasaci rozsudku odvolacího soudu pro nedostatky právního posouzení a vrácení věci danému soudu k dalšímu řízení. Podmínky pro dovolatelkou rovněž požadované zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, jež se opírá o zcela odlišné právní konstrukce (a nelze tak tvrdit, že by se na něj vztahovaly „důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu“ ve smyslu §243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.), zde přitom zjevně splněny nebyly. Stejně tak nemohl dovolací soud vyhovět návrhu na přikázání věci k dalšímu řízení odlišnému soudu, jelikož napadené rozhodnutí nezrušil pro nedodržení závazného právního názoru ani neshledal přítomnost závažných vad řízení (viz §243e odst. 3 o. s. ř.), pročež v přezkoumávané kauze nebyly dány zákonné předpoklady dovolatelkou požadovaného postupu, nemluvě již o judikaturou Ústavního soudu akcentované výjimečnosti odnětí věci zákonnému soudci (srovnej přiměřeně kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09, bod 32, ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 170/08, bod 9, a ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2766/14, bod 38, dále viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2786/2013).
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 1. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu