ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5041.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5041/2017-431
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze – Břevnově , IČ 004 08 344, se sídlem v Praze 6, Markétská 28/1, zastoupeného JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 28/1, proti žalovaným 1. obci S. , IČ 006 53 411, se sídlem ve Sloupně 47, zastoupené Mgr. Karlem Půšem, advokátem se sídlem ve Sloupně 13, a 2. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, o určení vlastnictví státu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 479/2013, o dovolání žalované 1. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 19 Co 142/2016-384, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 19 Co 142/2016-384, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, č. j. 20 C 479/2013-350, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že vlastníkem vypočtených nemovitostí v katastrálním území S. je Česká republika (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Soud zjistil, že žalobce je právním nástupcem subjektu, jemuž byl sporný majetek v říjnu 1948 bez náhrady odňat dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. V rámci privatizačního procesu regulovaného zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), byly předmětné pozemky (jejichž součástí je stavba zámku Sloupno) následně převedeny na žalovanou 1. S ohledem na předestřené skutečnosti by se jevilo nezbytným žalobě vyhovět, neboť se dotčený převod uskutečnil v rozporu se zákonnou blokací historického majetku církví. Provedenými důkazy byla nicméně zjednána opora závěru, že obec byla v dobré víře stran řádnosti nabytí dotčených objektů, neboť její orgány vynaložily veškerou opatrnost, již po nich za daných okolností bylo spravedlivé požadovat (i kdyby prověřily nabývací titul státu, zjistily by, že se Česká republika stala vlastníkem na základě zákona č. 142/1947 Sb. vydaného ještě před 25. 2. 1948 coby hranicí rozhodného období). Žalobce nadto oprávněnost držby žalované 1. nikterak nezpochybňoval. Soud proto uzavřel, že obec předmětné pozemky vydržela dle §134 obč. zák., a žaloba tak nebyla podána důvodně.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 11. 2016, č. j. 19 Co 142/2016
-384, k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že určil vlastnické právo České republiky k dotčeným pozemkům (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) i soudním poplatku (výrok III.). Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu, zdůraznil však, že zástupci obce si byli zřetelně vědomi, že v rámci privatizace nabývají historický majetek církve, a zvažovali, zda jejich vlastnictví nemůže být v budoucnu zpochybněno, o čemž svědčí skutečnost, že tehdejší starosta obce opakovaně kontaktoval žalobce i státní orgány s dotazy týkajícími se možného nárokování sporných pozemků v církevních restitucích (tytéž pochybnosti měli též členové zastupitelstva obce S.). Z §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 se zcela jednoznačně podávalo, že předmětné nemovitosti coby původní majetek církve, který na stát přešel po 25. 2. 1948, nemohly být převedeny na žalovanou 1., pročež nelze uvažovat o omluvitelném právním omylu na její straně, obzvláště ve světle skutečnosti, že jde o veřejnoprávní korporaci, jež by měla disponovat vyšším právním vědomím. V obci S. „se vědělo“, že dotčené pozemky v minulosti náležely benediktinům a že jim byly odňaty v době nesvobody. Není rozhodné, zdali žalovaná 1. správně odhadla, jaké statky budou církvím vráceny v rámci zamýšleného majetkového vyrovnání, nýbrž pouze zda korektně vyložila rozsah §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., který vyzníval zcela jasně. Odvolací soud proto dovodil, že žalovaná 1. sporné pozemky platně nenabyla, ani je nevydržela, a jejich vlastníkem je tak nadále Česká republika. Závěrem podotkl, že bral na zřetel i skutečnost, že sporné objekty žalovaná 1. na svůj náklad zhodnotila po desetiletích chátrání ve správě státu, oproti tomu však postavil fakt, že právnímu předchůdci žalobce byl tento majetek odňat v dobrém stavu, pročež ani s ohledem na zájmy spravedlnosti nepokládal za vhodné upozadit shora předestřené úvahy, a konstatovat vlastnické právo obce S.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání první žalovaná, jež namítá, že při nabytí sporných nemovitostí jednala ve skutkovém (nikoli právním) omylu ohledně data přechodu dotčeného majetku na stát, respektive v přesvědčení, že na daný případ blokační ustanovení nedopadají. Soudy sice po zevrubném zkoumání historických listin dospěly k závěru, že uvedený přechod nastal až po 25. 2. 1948, sotva však bylo možné požadovat provedení srovnatelné rešerše po představitelích obce v polovině 90. let, a to i s ohledem na tehdejší technické a právní možnosti. Závěr odvolacího soudu, dle něhož je třeba zohlednit vyšší nároky na právní vědomí obce, je v rozporu s judikaturou, jež akcentuje objektivní hodnocení dobré víry držitele a odmítá přihlížet k jeho osobním charakteristikám. Dovolatelka si podle svého mínění počínala s náležitou opatrností, prověřila všechny dostupné dokumenty (stanovisko právního oddělení okresního úřadu, písemnosti vyhotovené Ministerstvem pro správu národního majetku a privatizaci či vyjádření tehdejšího opata žalobce, který vyloučil, že by řád zamýšlel v dané věci uplatňovat jakékoli nároky), a z tohoto šetření vyšla utvrzena v závěru, že převod do jejího vlastnictví se uskutečnil v souladu se zákonem. Je třeba zohlednit i judikaturu dovolacího soudu, dle níž dlouhodobá pokojná držba sama nasvědčuje dobré víře držitele, obzvláště není-li proti nastolenému stavu vznášeno žádných námitek, tak jako tomu bylo i v řešené věci, v níž žalobce přes své vědomí o držbě pozemků žalovanou 1. její postavení nijak nezpochybňoval. Dovolatelka rovněž vyjadřuje nesouhlas s tím, že odvolací soud upřednostnil účinky blokačního ustanovení před její dobrou vírou, která byla založena akty orgánů veřejné moci a jež se projevila v uskutečnění 30milionových investic do předmětných nemovitostí. Nejvyššímu soudu dále předkládá k řešení problematiku dobré víry specificky ve vztahu k právnickým osobám, u nichž je podle judikatury třeba vycházet z vědomostí orgánu oprávněného tvořit vůli právnické osoby, jímž je v případě obce zastupitelstvo, nikoli starosta, který vůli dotčené korporace toliko určitým způsobem vyjadřuje navenek. Specifika právnických osob by se pak měla promítnout též v závěru, že se dobrá víra odvíjí od konkrétního složení příslušného orgánu, takže by „každému zastupitelstvu“ měla běžet samostatná vydržecí doba. I kdyby byla dovozena určitá nejistota o řádnosti nabytí sporného majetku v roce 1996, nebylo by možné spouštět ze zřetele, že zastupitelstva obce Sloupno vzešlá z voleb roku 1998 a pozdějších již vůbec neměla důvodu o platnosti převodu dotčených objektů pochybovat.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
S dovoláním vyslovila souhlas druhá žalovaná, naproti tomu žalobce ve svém vyjádření akcentoval judikaturu, jež dovozuje, že dispozice protivící se blokačním ustanovením je třeba pokládat za absolutně neplatné, přičemž k překlenutí tohoto defektu nepostačuje sama dobrá víra založená počínáním veřejnoprávních subjektů, pročež navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Domnívá-li se dovolatelka, že měly být v daném případě s ohledem na její dobrou víru při nabývání sporného majetku prolomeny účinky blokace historického majetku církví založené §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, nelze jí dát za pravdu, neboť, jak se soustavně uvádí v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu, sama dobrá víra nabyvatele suspendování zákazu nakládání s věcmi, jež v minulosti náležely církvím, neopodstatňuje, nejsou-li zde přítomny další, vpravdě mimořádné, okolnosti, jež by obzvláště intenzivně svědčily ve prospěch ochrany nabyvatele a převažovaly nad majetkovým zájmem církví na restituci jejich někdejšího vlastnictví (podrobněji viz výklad v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, či ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2284/2017, a nálezech Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, bod 33).
Dovolání žalované 1. je nicméně přípustné, jelikož se odvolací soud při řešení otázky její dobré víry ohledně nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jež setrvale akcentuje, že dobrá víra zakládající se na omluvitelném omylu stran rozhodných právních skutečností (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 428/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3512/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017) musí být hodnocena objektivně, pročež nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2225/2015, ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5582/2016, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6087/2017). Úvahy krajského soudu jsou tak v nepřehlédnutelném napětí s výkladem soudu dovolacího, pakliže je posouzení dobré víry vztahováno k charakteru obce jako veřejnoprávní korporace a jsou formulovány vyšší požadavky na její právní vědomí. I kdyby snad dobrou víru některých subjektů veřejného práva bylo možné poměřovat vyšším než obvyklým standardem, jen sotva by mezi ně bylo možné řadit obec S., jejíž počet obyvatel se podle údajů Českého statistického úřadu ( https://www.czso.cz/csu/czso/pocet-obyvatel-v-obcich-see2a5tx8j ) pohybuje okolo 500.
Ačkoli posouzení jednotlivých aspektů věci relevantních z hlediska řešení otázky dobré víry držitele náleží zásadně soudům nižších stupňů a Nejvyšší soud může jimi vyslovené závěry přehodnocovat toliko v případě zjevné nepřiměřenosti (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3405/2016, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 74/2017, a ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4595/2017), v nynější kauze podle názoru dovolací instance odvolací soud náležitě nedocenil skutečnost, že žalovaná 1. byla dle skutkových zjištění okresního soudu (která odvolací soud en bloc převzal jako správná, viz str. 4 napadeného rozhodnutí) o řádnosti převodu ujišťována orgány státní moci (zejména okresním úřadem), přičemž dle stabilní rozhodovací praxe zdejšího soudu může držitel důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo, a jimi sdělené informace tak mohou učinit omluvitelným i přísněji posuzovaný omyl právní (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, a ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2680/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4652/2015); tím spíše pak mohou opodstatnit omyl skutkový, o nějž se jednalo v předmětné věci (nebylo tvrzeno, že by snad na straně obce panovala jakákoli nejasnost, jaký význam má nabytí majetku před, respektive po 25. 2. 1948 pro aplikaci §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť citované ustanovení bylo v tomto směru zcela transparentní; sporným se stal pouze skutkový problém, zda dotčené nemovitosti stát žalobci odňal po uvedeném datu, nebo již dříve). Lze totiž vzpomenout názor artikulovaný Ústavním soudem a následně převzatý soudem dovolacím, dle něhož je z ústavněprávních hledisek stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán osvědčí, že držitel nabyl sporné pozemky, čímž v něm vyvolá dobrou víru v existenci rozhodných skutečností i v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na správnost jednání orgánu veřejné moci neměl (srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, a dále např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3704/2017). Rovněž nelze upřít význam faktu, že o převodu dotčených objektů v režimu zákona č. 92/1991 Sb. žalovaná 1. uvědomila též samotného žalobce, jenž poskytoval součinnost při rekonstrukci objektu zámku Sloupno a proti nabytí vlastnictví obcí se nikterak neohrazoval. Je sice pravdou, že před vydáním zákona č. 428/2012 Sb. církevním právnickým osobám nesvědčila aktivní legitimace k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k věcem, jež náležely k jejich historickému majetku a byly protiprávně převedeny (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2017), proto ani nynějšímu žalobci nelze klást k tíži, že podobný návrh nepodal. Současně mu však nic nebránilo v tom, aby obec prostým přípisem uvědomil, že vlastnicí objektů, do nichž investuje značné prostředky, podle práva není, neboť jejich privatizaci bránil §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, čímž by dobrou víru žalované 1. zcela vyloučil. Za daných okolností nelze přehlížet ani normu zakotvenou v §130 odst. 1, větě druhé, obč. zák., dle níž se má v pochybnostech za to, že držba je oprávněná.
Stran otázky zjišťování dobré víry právnické osoby judikuje se již ustáleně, že se zpravidla odvíjí od vědomosti jejích statutárních orgánů (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, a ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017), s tím, že je-li orgán právnické osoby kolegiátní (kolektivní), rozhoduje dobrá víra většiny členů tohoto orgánu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3624/2017). Právnické osobě lze ovšem přičítat rovněž vědomost osob, které ji při konkrétním právním úkonu zastupují (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015), případně podle konkrétních okolností i subjektů odlišných (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015). V případě obcí je přitom třeba reflektovat rovněž stabilně zastávané závěry rozhodovací praxe, dle nichž starosta obce sice ve smyslu §103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, zastupuje obec navenek, její vůli ovšem nevytváří, nýbrž toliko projevuje (čímž se jeho postavení odlišuje od pozice statutárních orgánů většiny právnických osob). Stěžejní pravomoc rozhodovat ve věcech samosprávy obce je totiž zákonem svěřena zastupitelstvu obce, které musí postupovat zákonem předepsaným způsobem k vytvoření vlastní vůle, kterou navenek projeví starosta obce, aby byly splněny podmínky pro řádný projev vůle obce (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3328/2014, ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3996/2014, a ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1329/2014). Dobrá víra obce je tedy primárně determinována obsahem vědomí většiny členů jeho zastupitelstva, což však zároveň nikterak neimplikuje, že by obci nemohla být přičtena též vědomost jejího starosty. Z tohoto hlediska se v každém případě rozhodnutí odvolacího soudu do kontradikce s judikaturou soudu dovolacího nedostává, poněvadž napadené rozhodnutí není spjato s úsudkem, dle něhož by určující byla dobrá víra starosty obce, zatímco povědomí členů zastupitelstva o defektech nabývacího titulu by bylo irelevantní; právě naopak absenci dobré víry obce odvíjel krajský soud od „otázek, které si kladli“ nejen „starosta, ale též další zastupitelé“ (viz str. 5 naříkaného rozsudku). Nedůvodností posledně zmíněné námitky se však ničeho nemění na výhradách, jež Nejvyšší soud k závěru o neomluvitelnosti omylu žalované obce vyslovil výše, respektive pro něž shledává napadený rozsudek problematickým, dovolání důvodným a přistupuje k jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Za dané situace (v níž dosud nebyl učiněn přesvědčivý úsudek o absenci dobré víry na straně žalované 1. v době převodu předmětných pozemků) se nejeví nezbytným, aby se Nejvyšší soud vyslovoval k otázce, zdali by se obec, nebyvši zpočátku v dobré víře, mohla stát dodatečně oprávněnou držitelkou po obsazení jejích orgánů osobami, které neměly povědomí o okolnostech nabytí sporných nemovitostí.
Odvolací soud je podle §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu