ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.6087.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 6087/2017-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: AREAL SLATINA, a. s., IČO 26236401, se sídlem v Brně, Tuřanka 115, zastoupená JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, proti žalovanému: T. D. , zastoupený JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, o určení vlastnictví , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 285/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. července 2017, č. j. 49 Co 45/2016-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2015, č. j. 34 C 285/2014-89, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku označeného dle geometrického plánu č. 2615-164/2013 ze dne 23. 12. 2013, který tvoří součást rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, č. j. SPU 137623/2014, 26/91/5 – RBD ze dne 26. 3. 2014, v k. ú. S., a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na nákladech řízení 8 400 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud současně uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v celém rozsahu dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek vydržení vlastnického práva a dobré víry právnické osoby. Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 a sp. zn. 22 Cdo 427/2013. Odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu vytýkala rovněž při řešení otázek, zda žalovaný jest osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), odkazujíc přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3069/2005 a sp. zn. 28 Cdo 4252/2011, a zda se zřetelem k překážce naturální restituce ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, představované umístěním pozemku v uzavřeném areálu, bylo namístě jej žalovanému vydat v restitučním řízení, zde odkazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010 a další judikaturu řešící otázky překážek naturální restituce majetku tvořícího součást uceleného areálu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále i jen „o. s. ř.“) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud v souvislosti s posuzováním zákonných předpokladů nabytí věci vydržením (§130 odst. 1, §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“, jehož aplikaci odůvodňuje dovolatelkou tvrzená oprávněná držba předmětného pozemku od roku 2001) opakovaně dovodil, že tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné; okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001). Dobrá víra je přitom psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je tak vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, či jeho usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017). Dobrá víra přitom zaniká vždy v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99).
Dobrá víra právnické osoby se pak zásadně odvíjí od vědomosti statutárních orgánů společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, na nějž sama dovolatelka odkazuje, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013). Z tohoto pravidla je však třeba připustit výjimky v situaci, v níž by důsledné trvání na uvedeném názoru vedlo ke zjevným nespravedlnostem; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017. V poměrech, kdy je právnické osobě doručena písemnost, v níž jsou uváděny relevantní údaje zpochybňující její dobrou víru, byl by přitom nepřijatelný závěr, že dobrá víra právnické osoby nebyla zpochybněna, založený na obraně, že se o tomto dopise s ohledem na vnitřní strukturu právnické osoby nedozvěděl její statutární orgán (k tomu srov. např. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015).
Závěry citovaných rozhodnutí považuje dovolací soud za aplikovatelné i v nyní posuzované věci. Úvaha odvolacího soudu o tom, že dovolatelka nemohla být v dobré víře, jež by svědčila o oprávněnosti její držby předmětného pozemku, přitom odpovídá výše citované judikatuře a není nepřiměřená zjištěným skutkovým okolnostem (k rozsahu dovolacího přezkumu, jde-li o otázku dobré víry držitele, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 364/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017), opírá-li se o skutkový závěr, že zpracovatelem privatizačního projektu ve smyslu ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen – „zákon č. 92/1991 Sb.“), jenž nezohlednil, že k předmětnému pozemku byl právním předchůdcem žalovaného v září 1991, tj. ve lhůtě dané ustanovením §13 odst. 1 zákona o půdě, uplatněn dle tohoto zákona (pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu posléze uspokojený) restituční nárok (pročež v procesu privatizace dle zákona č. 92/1991 Sb. nemohlo dojít k převodu předmětného pozemku na nabyvatele – viz §3 citovaného zákona; srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98, uveřejněný pod č. 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005, rozsudek téhož soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1535/2005, či jeho usnesení ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004, a nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99, a sp. zn. II. ÚS 571/99, nebo ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000), byl státní podnik SLATINA, za který jednal jeho ředitel T., jenž byl současně členem představenstva obchodní společnosti ROUČKA-SLATINA, a. s., do níž byl dotčený privatizovaný majetek vložen, přičemž prostřednictvím člena představenstva B. došlo dále i k personálnímu propojení mezi uvedenou obchodní společností a dovolatelkou, jejíž je jmenovaná společnost jediným zakladatelem (k významu personální provázanosti, co do obsazení statutárních orgánů, mezi někdejší povinnou osobou a nástupnickými společnostmi srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007). V situaci, kdy zde se zřetelem k vědomosti dotčených statutárních orgánů právnických osob o včasném uplatnění restitučního nároku k předmětnému pozemku právním předchůdcem žalovaného a jejich vzájemné personální provázanosti není dána dobrá víra dovolatelky o tom, že je vlastnicí onoho pozemku, pak na dobrověrnost držby pozemku dovolatelkou zjevně nelze usuzovat ani z jí akcentovaného umístění pozemku v prostorách uzavřeného areálu.
Vzhledem k neexistenci dobré víry držitele pozemku pak ustanovení §134 odst. 1 obč. zák. i rozhodovací praxi dovolacího soudu zcela odpovídá právní závěr odvolacího soudu, že dovolatelka vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyla vydržením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98). Dotčený právní závěr je nadto souladný i se závěry rozhodovací praxe, která restituční nároky dlouhodobě pokládá za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, zdůrazňuje přitom, že opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činil zcela bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009, či ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016), a nekoliduje ani s judikaturou označenou dovolatelkou.
Na vyřešení ostatních dovolatelkou předestřených otázek (zda jest žalovaný osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení zákona o půdě či zda se zřetelem k překážce naturální restituce ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě bylo namístě předmětný pozemek vydat žalovanému v restitučním řízení) pak rozsudek odvolacího soudu očividně nezávisí, neboť bez ohledu na způsob jejich zodpovězení by žalobě o určení vlastnického práva dovolatelky, dovolávající se neúspěšně jeho vydržení, nebylo lze vyhovět. Prostřednictvím uvedených otázek tudíž na přípustnost podaného dovolání usuzovat nelze (§237 o. s. ř.).
V situaci, kdy dovolatelkou označené právní otázky, na jejichž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, od níž není důvodu se odchýlit ani v posuzované věci, tedy dovolatelkou odkazované předpoklady přípustnosti dovolání zjevně naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladových výrocích, neuplatňuje ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání - §242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, a žalovanému, který v dovolacím řízení nepodal vyjádření, žádné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu