ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5806.2017.1
28 Cdo 5806, 5810/2017-990
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) T. F. K. , se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th St. 1800, New York, N.Y. 10122, Spojené státy americké, b) B. S. , a c) T. K. , všech zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, Spojené státy americké (též se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87), proti žalovaným 1) Brněnské cihelny, státní podnik - v likvidaci, v konkursu , se sídlem v Brně, Mezírka 775/1, IČ 000 15 296, 2) Masarykova univerzita , se sídlem v Brně, Žerotínovo nám. 9, IČ 002 16 224, 3) České republice - Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, IČ 000 07 064, 4) statutárnímu městu Brnu , se sídlem Magistrátu města Brna v Brně, Dominikánské nám. 1, IČ 449 92 785, zastoupenému JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 2, 5) Pozemstav Brno, akciové společnosti , se sídlem v Brně, Masarykova 31/427, IČ 005 30 832, zastoupené E. S., obecnou zmocněnkyní, 6) Jihomoravským energetickým závodům, státnímu podniku „v likvidaci“ , se sídlem v Brně, IČ 000 08 192, zastoupenému JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, 7) innogy Energie, s. r. o. , se sídlem v Praze 10-Strašnicích, Limuzská 3135/12, IČ 499 03 209, zastoupené Mgr. Kamilem Stypou, advokátem se sídlem v Ostravě, Plynární 2748/6, 8) Fakultní nemocnici Brno , se sídlem v Brně, Jihlavská 20, IČ 652 69 705, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Špitálka 23b, 9) České republice - Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky , se sídlem v Praze, Kaplanova 1931/1, IČ 629 33 591, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1, 10) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, 11) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 169/99, o dovoláních žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2017, č. j. 19 Co 122/2015-864, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2017, č. j. 19 Co 152/2017-942, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému 6) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.133,33 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Korbaře, advokáta se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8.
III. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované 9) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.371,33 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Adama Batuny, advokáta se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1.
IV. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované 10) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 100,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
V. Ve vztahu mezi každým ze žalobců a žalovanými 1), 2), 3), 4), 5), 7), 8) a 11) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobce F. K. se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 6. 8. 1999 domáhal určení, že „pan M. K., který zemřel 19. 10. 1942 v koncentračním táboře T., byl ke dni své smrti vlastníkem ½ nemovitostí zapsaných v knihovních vložkách pro k. ú. B. a pro k. ú. L., identifikované podle srovnávacího sestavení parcel zakázky č. 25-97/90 ze dne 8. 1. 1997 Katastrálním úřadem B. pro k. ú. B. a identifikované podle srovnávacího sestavení parcel zakázky č. 25-97/90 ze dne 24. 3. 1997 Katastrálním úřadem B. pro k. ú. L.“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dle výpisu z Krajského obchodního soudu v Brně, obchodního rejstříku, dle zápisu z 5. 2. 1920, jsou vlastníky společnosti „G. K. a syn“ M. K. a jeho syn P. K., že M. K. zanechal poslední vůli ze dne 21. 8. 1939, kterou upravil dne 29. 8. 1939, podle níž je žalobce se svými sourozenci zákonným dědicem ½ majetku uvedené společnosti, a že ke dni smrti byl M . K. vlastníkem ½ majetku označené společnosti.
Vzhledem k tomu, že F. K. dne 15. 7. 2008 zemřel, soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 3. 2009, č. j. 20 Co 509/2008-259, rozhodl, že na jeho místě bude v řízení pokračováno s T. F. K., zastoupeným advokátem Vratislavem Pěchotou, Jr.
V průběhu řízení podáním ze dne 14. 9. 2010, doručeným soudu prvního stupně dne 20. 9. 2010, B. S. a T. K. navrhli, aby soud „povolil“ jejich vstup do řízení na straně žalobce, a soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 12. 2010, č. j. 37 C 169/99-416, jejich vstup připustil.
Při jednání u Městského soudu v Brně dne 4. 10. 2010 (viz čl. 413 spisu) navrhli žalobci změnu žaloby tak, aby soud určil, že „žalobci jsou každý z 1/6 vlastníky předmětných pozemků ke dni 24. 6. 1991“, a tuto změnu soud připustil usnesením ze dne 21. 3. 2011, č. j. 37 C 169/99-419, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 37 C 169/99-433. Tento žalobní požadavek žalobci odůvodnili tím, že jejich právní předchůdce M. K. jako společník společnosti „G. K. a syn“ byl polovičním vlastníkem uvedených pozemků, „o něž jej připravili nacisté a po válce nebyly pozemky vráceny, ale zestátněny“. Restituční řízení zahájené po roce 1989 pak není efektivní cestou k ochraně práv žalobců a v takovém případě je namístě domáhat se svého práva určovací žalobou, což připouští i judikatura Ústavního soudu, která nadto prioritu restituce nestanovila v době, kdy byla podána žaloba. Svého práva se žalobci domáhají vůči subjektům, které byly evidovány jako vlastníci k datu 24. 6. 1991, neboť jakékoli majetkové převody učiněné po zahájení restitučního řízení jsou neplatné, jelikož došlo k porušení blokačních ustanovení zákona o půdě a zákona o konkursu a vyrovnání. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřují žalobci v tom, že „cesta restitucí není pro svou zdlouhavost a zvyšující se věk žalobců efektivní a že je třeba postavit najisto, jaké pozemky jsou předmětem jejich restitučního nároku“.
Rozsudkem ze dne 19. 3. 2014, č. j. 37 C 169/99-667, Městský soud v Brně žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že byli ke dni 24. 6. 1991 vlastníky každý id. 1/6 tam specifikovaných pozemků v k. ú. B., k. ú. Š. a k. ú. S. L. zamítl (výrok I.); dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) až 6) a 9) až 11) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 7) částku 5.324,- Kč (výrok III.) a žalovanému 8) částku 1.392,- Kč (výrok IV.) k rukám jejich zástupců, a že Česká republika - Městský soud v Brně nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Soud prvního stupně - poté, co s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, a na usnesení téhož soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 298/2004, vyřešil otázku účastenství v řízení na straně žalované České republiky a žalobce a) - po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že pozemky dříve evidované v knihovních vložkách pro kat. území B. byly zapsány pro vlastníka společnost „G. K. a syn“, pozemky evidované ve vložkách pro kat. území L. rovněž pro tuto společnost a pozemky ve vložce pro P. K., že společníky této společnosti byli M. K. a P. K., že M. K. určil jako své dědice děti svého syna P. K., a to původního žalobce F. K., T. K. a B. K. [žalobci b) a c)], že všechny pozemky byly zajištěny nacisty, že k 20. 8. 1941 byla společnost přejmenována a vlastníkem se stal A. svobodný pán v. F., že M. K. byl k datu 19. 4. 1943 prohlášen za mrtvého, že jeho závětními dědici jsou mimo jiné původní žalobce a žalobci b) a c), že původní žalobce a žalobce b) požádali o zmocnění k podání restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb., přičemž toto řízení bylo zahájeno, nebylo však dokončeno, že dědické řízení po M. K. bylo ukončeno dne 1. 11. 1957 pro nedostatek majetku, že po válce byly pozemky znárodněny a byly vloženy do Moravskoslezských cihelen, n. p., a že žalobci b) a c) podali 8. 8. 1996 restituční žádost na veškeré nemovitosti o charakteru zemědělské půdy v okrese B. a B. dříve vlastněné M. K. Soud prvního stupně s poukazem na ustálenou judikaturu soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a na usnesení téhož soudu ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2938/2010), která zaujala názor, že účelem určovací žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř. je stanovit existenci práva nebo právního stavu tak, aby toto určení vyřešilo mezi účastníky řízení sporné právní otázky, tedy spor o existenci práva či právního vztahu, a že určovací žaloba má preventivní charakter a její použití je na místě v případě ohrožení práva či existence nejistoty v právním vztahu, přičemž ochrany nelze dosáhnout jiným efektivnějším způsobem, dovodil, že tento preventivní charakter není dán v případě, že se žalobci domáhají určení nikoli existujícího právního vztahu, ale toho, že v minulosti určitý právní vztah existoval. Pokud se tedy žalobci domáhají určení, že byli ke dni účinnosti zákona o půdě podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků, pak požadované určení by nemohlo ničeho změnit na jejich současném postavení, jelikož takové soudní rozhodnutí by nemohlo být podkladem pro zápis vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí, ani by definitivně nevyřešilo jejich vztahy s ostatními účastníky řízení, případně s osobami, které jsou i podle tvrzení žalobců samých v současné době jako vlastníci v katastru nemovitostí zapsáni, neboť „katastrální úřad zapíše pouze takové rozhodnutí soudu o určení právního vztahu, které řeší vlastnictví mezi spornými stranami aktuálně, tedy výrok musí znít tak, že konkrétní subjekt je vlastníkem specifikovaných nemovitostí“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4404/2011). Žalobci požadovaný výrok by žádné postavení právních vztahů najisto neznamenal, když ani skutečnost, zda byli či nebyli vlastníky pozemků k datu v minulosti, neznamená, že jsou vlastníky i v současné době. Pokud pak smyslem určovací žaloby bylo určit rozsah pozemků, které jsou předmětem restituce, pak takového cíle se nelze domoci určovací žalobou formulovanou způsobem, jakým to učinili žalobci, nehledě na to, že vyhověním žalobě by nebyl vymezen rozsah pozemků podléhajících restituci, ale vlastnictví žalobců, a v takovém řízení by restituce neměla žádný smysl. Dále soud prvního stupně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2121/2001, v němž bylo konstatováno, že „dědicové se až do ukončení dědického řízení nemohou domáhat určení, že jsou spoluvlastníky věci“ (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2418/2011), a rovněž na to, že žalobci nebyli v minulosti v jakékoli evidenci nemovitostí, ať již v pozemkovém katastru, evidenci nemovitostí nebo katastru nemovitostí jako vlastníci uvedeni, tam byl pouze jejich právní předchůdce M. K., resp. společnost „G. K. a syn“. Ve vztahu k žalobci a) dále poznamenal, že k datu, kdy nabyl účinnosti zákon o půdě, ještě tento žalobce neexistoval, neboť byl zřízen až závětí F. K., a nelze se tak domáhat určení, že ještě před svým vznikem cokoli vlastnil. Z uvedených důvodů se soud prvního stupně již nezabýval argumentací některých žalovaných o obcházení restitučního zákonodárství žalobci a uzavřel, že žalobci nemohli mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a zároveň, že právní řád takto formulovanou žalobu při absenci naléhavého právního zájmu nepřipouští, přičemž tato absence plynula již ze samotných tvrzení žalobců i z provedených důkazů (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1513/2005, a ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2415/2005).
K odvolání žalobců a žalovaného 9) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 19 Co 122/2015-864, odvolací řízení ohledně části specifikovaných pozemků v k. ú. B., k. ú. S. L. a k. ú. Š. (z důvodu částečného zpětvzetí odvolání) zastavil (výrok I.), jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé, ve výroku II. a ve výroku V. potvrdil (výrok II.), ve výrocích III. a IV. jej změnil tak, že žalobci ani žalovaní 7) a 8) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil, přičemž dále zdůraznil, že rozhodnutí, jehož vydání se žalobci domáhají, by nebylo využitelné ani „pro záležitosti dědictví“, když jednak určovací žalobu podal i T. F. K., který vznikl až v únoru 2009 po smrti F. K., a když žalobci b) a c) nebyli k tomuto datu zapsáni jako vlastníci pozemků v jakékoliv evidenci, a žaloba ani nezahrnuje všechny potenciální dědice M. K. Námitku žalobců, že „soud prvního stupně neaktualizoval znění petitu, když se posléze vrátili k petitu, že M. K. byl ke dni smrti v roce 1942 či 1943 vlastníkem ½ předmětných nemovitostí“, posoudil odvolací soud jako neodpovídající obsahu spisu, z nějž vyplývá, že žalobci původní petit v průběhu řízení změnili na „současnou verzi“ a že tuto změnu žaloby soud prvního stupně připustil usnesením ze dne 21. 3. 2011, č. j. 37 C 169/99-419, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 37 C 169/99-433, přičemž „žádné další změny petitu žaloby se žalobci nedomáhali“. Odvolací soud dále dovodil, že na danou věc dopadá stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, v němž byl zaujat závěr, dle nějž „tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání; žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných právních předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. Jelikož v dané věci probíhá restituční řízení na základě výzev žalobců z let 1992 až 1996 ohledně veškerého majetku společnosti G. K. & syn, společnosti Leo Czech & spol., M. K. a P. K., jak žalobci od počátku řízení tvrdí, jedná se tak o obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství, na straně žalobců tudíž absentuje legitimní očekávání a na požadovaném určení proto není dán naléhavý právní zájem; původní žalobce měl podle odvolacího soudu „vodítko“ i v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Od roku 2005 sice Ústavní soud ve své judikatuře reagoval na výjimečné situace k odklonu od plenárního stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, v daném případě však odvolací soud žádné mimořádné okolnosti případu neshledal. Za nedůvodné pak označil námitky žalobců ohledně „tvrzených procesních vad řízení“. Nad rámec věci pak jen dodal, že byť to nebylo předmětem řízení, platily by jeho závěry „i pro petit ohledně určení, že jednu polovinu nemovitostí vlastnil M. K. v době jeho úmrtí v roce 1942 nebo 1943“.
Proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I., podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 o. s. ř. K posouzení předkládají otázku, „zdali se žalobci mohou domáhat určení, že jejich právní předchůdce byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitostí, vedených v pozemkových knihách, a ode dne 24. 6. 1991, dle registru těchto pozemků v katastru nemovitostí, v legitimním očekávání žalobců, a na základě takového určení, aby byly v dědickém řízení tyto pozemky projednány jeho nástupci“. Mají za to, „že se v této věci jedná o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, včetně toho, že otázka možného určení vlastnictví majetku právního předchůdce je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Odvolací soud se dle jejich názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe „např. v otázce určení, že právní předchůdce byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitostí … in contrario např. s rozsudkem NS ČR sp. zn. 22 Cdo 585/2012 ze 7. 5. 2013 a v otázce možnosti vedení určovací žaloby ve specifických případech, jak deklaroval ÚS ČR nálezem zn. I. ÚS 894/10 ze dne 3. 8. 2011 a NS ČR v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1508/2012 z 25. 9. 2013“. Zdůrazňují, že „nález ÚS ČR ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 894/10, určovací žaloby v některých restitučních kauzách opět umožnil, a že dovolávaným rozsudkem vznesený argument o nemožnosti určovacích žalob tedy aplikuje pouze na žaloby podané a rozhodnuté v období od 1. 11. 2005 do 3. 8. 2011, což není případ aktuální kauzy“. Poukazují též na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 442/13, jenž je dle jejich názoru v této věci precedenční, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3368/2016. Oproti odvolacímu soudu mají za to, že naléhavý právní zájem na této určovací žalobě je dán, a zdůrazňují, že „na všechny žalované pozemky byl dne 8. 8. 1996 uplatněn restituční nárok“, že v době podání určovací žaloby nebylo pozemkovým úřadem rozhodnuto, a že „u valné většiny pozemků“ o nich nebylo rozhodnuto ani v momentu vydání rozsudku odvolacího soudu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil „ke znovu projednání za účelem určení majetku v dědictví M. K. či postoupení takového zjištění prvoinstančnímu soudu“.
Žalovaní 6), 9), 10) a 11) se ztotožnili s rozsudkem odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto.
Podáním ze dne 4. 6. 2017, doručeným soudu prvního stupně dne 3. 7. 2017, žalobci požádali o osvobození od soudního poplatku z dovolání.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 7. 7. 2017, č. j. 37 C 169/99-932, nepřiznal žalobcům osvobození od soudních poplatků z dovolání, a k odvolání žalobců Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 8. 2017, č. j. 19 Co 152/2017-942, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl zejména, že „jakýkoliv mimořádný opravný prostředek žalobců, v tomto případě dovolání, je naprosto bez šance na úspěch za situace“, když žalobci sami potvrzovali v dovolání i v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, že „si toto určovací řízení vedli a vedou paralelně s řízením restitučním (a obě řízení se týkají stejných pozemků)“. Odvolací soud poukázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a uzavřel, že dovolání žalobců je za dané situace zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež mají za přípustné dle §237 o. s. ř. „k posouzení otázky plného, resp. částečného osvobození od extrémně excesivního dovolacího poplatku, … přičemž pro plné/částečné osvobození ve věci existovaly zvlášť závažné důvody“. Domnívají se, že „se tato věc odvíjí od posouzení tzv. bezúspěšného uplatňování práva, kterým se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, včetně toho, že otázka možného určení vlastnictví majetku právního předchůdce bývá dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Dovolatelé zopakovali argumenty uplatněné v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a dále namítají, že „otázka více než jeden a čtvrt milionového (!) poplatku, konkrétně faktory vedoucí k jeho vyměření, resp. částečnému osvobození od něj, za podání dovolání ve věci určení majetku zůstavitele za účelem pokračování v dědickém řízení dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena“. Navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu „ke znovu projednání“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že podle §237 o. s. ř. nejsou přípustná.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Dovolání podle 237 o. s. ř. (ovšem) není přípustné, jestliže dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
Tak je tomu i v dané věci, neboť napadený výrok rozsudku odvolacího soudu o věci samé na otázce formulované dovolateli, tj. „zdali se žalobci mohou domáhat určení, že jejich právní předchůdce byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitostí“, resp. na „otázce možného určení vlastnictví majetku právního předchůdce“, nezávisí, jelikož ji (je) odvolací soud neřešil; předmětem řízení bylo (po připuštění změny žalobního petitu soudem prvního stupně) určení vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991. Pouze okrajovou zmínku odvolacího soudu, že by jeho závěry vztahující se k otázce naléhavého právního zájmu platily „i pro petit ohledně určení, že jednu polovinu nemovitostí vlastnil M. K. v době smrti v roce 1942 nebo 1943“, za řešení uvedených otázek nastíněných žalobci považovat nelze.
Již nad rámec podaného dovolání lze v dané souvislosti vzhledem k poukazu dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, připomenout závěr zaujatý v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, uveřejněném pod č. 41/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého „osoba oprávněná žádat vydání věci podle restitučních předpisů se nemůže úspěšně domáhat určení vlastnictví svého zemřelého právního předchůdce k takové věci.“ Navíc, uvedli-li žalobci v dovolání, že „se jedná o majetek nejprve arizovaný obětem holocaustu, který byl mylně zkonfiskován, a nakonec neplatně znárodněn totalitním režimem“, pak údaj uvedený původním žalobcem v žalobě, že M. K. byl ke dni svého úmrtí dne 19. 10. 1942 vlastníkem ½ majetku společnosti „G. K. a syn“, zřejmě neodpovídá skutkovým zjištěním učiněným v dané věci již soudem prvního stupně.
Dále dovolatelé - poté, co odvolání ohledně části pozemků vzali zpět, a odvolací řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno - zpochybnili závěr odvolacího soudu, že na požadovaném určení, tedy že žalobci byli spoluvlastníky zbývajících pozemků k datu účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991, není dán naléhavý právní zájem.
K otázce naléhavého právního zájmu na určení, že tu právo či právní vztah je či není [§80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, a §80 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014] se Nejvyšší soud vyjadřoval již opakovaně (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/1997, publikované pod č. 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 9. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 468/96, ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1429/97, ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 2 Cdon 2017/97, ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 491/2004, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2350/2009, ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2928/2015). Dovodil především, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Řečeno jinak, smyslem žalob podle §80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, a podle §80 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014, je vyřešit právní vztahy účastníků řízení - tedy účastníků, kteří jsou vzájemně v určitém právním vztahu, v jehož rámci je nutno najisto postavit, zda určité právo existuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 491/2004, a usnesení téhož soudu ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2938/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4784/2009, či ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4404/2011). Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce právní.
V posuzované věci dovozují žalobci b) a c) jejich naléhavý právní zájem na požadovaném určení z toho, že „cesta restitucí není pro svou zdlouhavost a zvyšující se věk žalobců efektivní a že je třeba postavit najisto, jaké pozemky jsou předmětem jejich restitučního nároku“. Žalobci b) a c) tak určovací žalobou jednak reagují na délku restitučních řízení (která nejsou dosud pravomocně skončena), jednak se domnívají, že je třeba postavit najisto, které pozemky jsou předmětem jejich restitučního nároku k datu 24. 6. 1991, a z tohoto důvodu také označili za žalované ty subjekty, které byly evidovány jako jejich vlastníci k tomuto datu. Okolnost, že žalobci b) a c) uplatnili restituční nároky na vydání spoluvlastnických podílů k těmto pozemkům (přičemž tato restituční řízení dosud nebyla pravomocně skončena), což předpokládá, že nejsou jejich spoluvlastníky, je v logickém rozporu s tím, že současně určovací žalobou (kterou obecně dochází toliko k deklaraci existujícího vlastnického vztahu) požadují určení, že každý z nich byl spoluvlastníkem pozemků k datu 24. 6. 1991, ačkoliv jejich spoluvlastníky k tomuto datu nebyli, jak v řízení bylo zjištěno; z toho jednak plyne, že žalobci b) a c) v žádném právním vztahu vůči žalovaným ke dni 24. 6. 1991, v jehož rámci by bylo nutno najisto postavit, zda jejich spoluvlastnické právo k pozemkům existuje, nebyli, a že určovací žaloba by fakticky měla nahradit žalobu restituční (kvůli zrychlení celého procesu restituce majetku).
Jestliže odvolací soud se jednak ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně a dále uzavřel, že za daného stavu věci jde fakticky o snahu obejít restituční předpisy, pak takové závěry jsou podle dovolacího soudu namístě, neboť specifičnost daného případu vystihují. Sluší se uvést, že rozhodovací praxe Ústavního soudu, připouštějící dříve nápravu minulých křivd i podle obecných předpisů, byla vskutku překonána pozdější rozhodovací praxí nejenom Nejvyššího soudu, nýbrž i Ústavního soudu. Konkrétně ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, na něž odvolací soud odkázal, byl vysloven názor, dle něhož vydáním restitučních předpisů zákonodárce v podstatě legalizoval vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu za splnění dalších zákony stanovených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Tím je současně vyloučena možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, byť by to jinak bývalo možné, neboť restituční zákonodárství je speciální úpravou k předpisům obecným. K uvedenému stanovisku se Ústavní soud posléze přihlásil v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 346/03, ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 881/07, a ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 280/04, či usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 436/10). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu pak lze odkázat zejména na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 [v němž dovolací soud dospěl k závěru, že „oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona o půdě) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř., mohla-li žádat vydání věci podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. To platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto. Zda vydání věci podle zákona o půdě brání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, je pro posouzení věci nerozhodné; ochranu podle obecných předpisů tu nelze uplatnit bez ohledu na existenci takové překážky“], a na něj navazující judikaturu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2228/2011, a usnesení tohoto soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3614/2014, a ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5522/2015).
Pokud pak dovolatelé poukázali na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 894/10, pak věc v něm řešená byla odlišná v tom, že nebyly (postupně) podány dvě žaloby, které by byly projednávány paralelně, nýbrž (jedna) žaloba restituční, která byla posléze změněna, pod tíhou specifických okolností, na určovací, což tehdy aktuální platná judikatura připouštěla. Účastník tím přišel o jediný instrument ochrany svého práva; taková procesní situace však v dané věci nenastala.
V dalším nálezu citovaném dovolateli ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 442/13, Ústavní soud, „aniž by činil jakékoli závěry o důvodnosti stěžovateli podané určovací žaloby“, (především) vytkl dovolacímu soudu nedostatek přesvědčivosti a náležitého vypořádání se se všemi argumenty (jiných) žalobců. V průběhu dalšího řízení Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3436/2014, dovolání (odlišných) žalobců opětovně odmítl a Ústavní soud usnesením ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 4124/16, podanou ústavní stížnost pro opožděnost odmítl.
Za nepřípadný lze označit poukaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3368/2016, neboť v něm byla řešena skutkově i právně odlišná situace. Jednalo se o to, že v tomto rozhodnutí označení žalobci se určovací žalobou domáhali určení spoluvlastnictví ke specifikovaným pozemkům za stavu, kdy rozhodnutím pozemkového úřadu bylo podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, určeno, že jsou spoluvlastníky pozemků, avšak katastrální úřad odmítl provést zápis jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí s odůvodněním, že nový stav nenavazuje na dosavadní zápisy, když jako vlastníci pozemků jsou evidovány třetí osoby, přičemž důvodem tohoto stavu je skutečnost, že správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnských cihelen, státního podniku - v likvidaci převedla v rozporu s blokačními ustanoveními §5 odst. 3 zákona o půdě a §68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, tyto pozemky, resp. pozemky, z nichž byly pozemky vyčleněny, na tyto třetí osoby.
Jak patrno, ani námitky směřující proti závěru odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení spoluvlastnického práva žalobců b) a c) k označeným pozemkům ke dni 24. 6. 1991 přípustnost dovolání založit nemohou, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit ani v posuzované věci. Žaloba žalobce a) nemůže být úspěšná již z toho důvodu, že vznikl až v únoru 2009 po smrti F. K.
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že dovolání žalobců není podle §237 o. s. ř. přípustné ani proti napadenému usnesení odvolacího soudu, neboť právní otázku, zda dovolání žalobců v dané věci představuje zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak.
Podle §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka, z toho, co je soudu známo z obsahu spisu, z jiné úřední činnosti nebo z toho, co je obecně známo, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku pak jde zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo) je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný. Pro závěr, zda se jedná ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, platí v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení nebo v dovolacím řízení vždy shodná hlediska. Je-li již ze samotných tvrzení žalobce zřejmé, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno (a představuje-li tedy žaloba zřejmě bezúspěšné uplatňování práva), jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím řízení a v dovolacím řízení, aniž by bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu (v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Učinil-li tedy odvolací soud na základě skutkových tvrzení vylíčených v žalobě a vzhledem k výsledkům dokazování provedeného soudem prvního stupně, jakož i s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, závěr, že žalobci b) a c) nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že žaloba již z tohoto důvodu nemůže být úspěšná, takže ze strany žalobců jde o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva, a že proto nelze žalobcům osvobození od soudních poplatků přiznat ani částečně (§138 odst. 1 o. s. ř.), je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Obdobně to platí i ve vztahu k žalobci a), který vznikl až v únoru 2009 po smrti F. K.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto obě dovolání žalobců podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi každým ze žalobců (jakožto samostatných společníků - §91 odst. 1 o. s. ř.) a žalovaným 6) bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému 6) vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce celkem 3.100,- Kč [§7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) ve spojení s §9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč (celkem tedy 3.400,- Kč). Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému 6) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.133,33 Kč jako jednu třetinu z částky 3.400,- Kč.
Podle stejných ustanovení bylo rozhodnuto též o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu každého ze žalobců a žalované 9), které v souvislosti se zastoupením advokátem vznikly náklady za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce celkem 3.100,- Kč [§7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) ve spojení s §9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované 9) osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované 9) vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrady hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 714,- Kč (celkem tedy 4.114,- Kč). Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované 6) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.371,33 Kč jako jednu třetinu z částky 4.114,- Kč.
Náhradu nákladů dovolacího řízení je každý ze žalobců povinen zaplatit žalovaným 6) a 9) k rukám advokátů, kteří tyto žalované v tomto řízení zastupovali (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi každým ze žalobců a žalovanými 1), 2), 3), 4), 5), 7), 8) a 11) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi každým ze žalobců a žalovanými 1), 2), 3), 4), 5), 7), 8) a 11) je rovněž odůvodněn §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovaným 1), 2), 3), 4), 5), 7) a 8) v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Náklady na vyjádření žalované 11) k dovolání nelze považovat za náklady účelně vynaložené, neboť v něm uvedla jen to, že odvolací soud zjistil „všechny skutečnosti potřebné pro rozhodnutí a věc posoudil přiléhavě i po stránce právní, a to dle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro vydání předmětných pozemků“.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu