ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4035.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 4035/2017-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně TOBI TEAM s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, identifikační číslo osoby 24225312, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, proti žalované STRABAG a. s. , se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 198/21, identifikační číslo osoby 60838744, o zaplacení částky 547 185,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 159/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2017, č. j. 51 Co 81/2017-274, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 1. 2017, č. j. 42 C 159/2016-245, zamítl žalobu o zaplacení částky 547 185,45 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 456 016,45 Kč s příslušenstvím a ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, výslovně proti celému výroku, majíc za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, eventuálně má být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Argumentuje-li dovolatelka, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s judikaturou dovolacího soudu posoudil „neposkytnutí součinnosti při předání díla ze strany objednatele, jakož i jeho důvod k odmítnutí podpisu předávacího protokolu“, majíc za to, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3040/2014 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, k dispozici na jeho webových stránkách), nelze jí přisvědčit. Dovolatelka totiž cituje pouze narativní část rozhodnutí, ve které dovolací soud rekapituluje průběh předchozího řízení, v tomto případě závěry odvolacího soudu. Dovolatelka současně přehlíží, že citované rozhodnutí dovolacího soudu vychází ze zcela odlišného skutkového stavu, neboť Nejvyšší soud se v něm zabýval (ne)zaměnitelností pojmů dokončení díla a převzetí díla. V projednávané věci však odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že smluvní strany si ujednaly způsob a postup při předání díla, který však nebyl naplněn. Zhotovitel tak nebyl oprávněn vystavit konečnou fakturu, nemohla nastat její splatnost, od které se odvíjí nárok na úhradu zádržného, a proto v této části odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán.
Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se odvolací soud nezabýval jejími námitkami uplatněnými v odvolání, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případné vady řízení způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odkaz dovolatelky na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, kterou k této namítané vadě řízení uvádí. Pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, přípustnost dovolání nezakládá. Ostatně podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
Pokud dovolatelka namítá, že z obsahu spisu vyplynulo, že mezi účastníky smlouvy o dílo došlo ke změně předmětné smlouvy ústní formou tak, že si sjednali možnost ústní výzvy k předání a převzetí díla, majíc za to, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, zakládá kritiku správnosti závěru odvolacího soudu na odlišném skutkovém základě, než jak byl zjištěn. V tomto ohledu je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právní otázky vytyčené dovolatelkou - správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Odvolací soud uzavřel, že smluvní strany si ujednaly způsob a postup při předání díla, a to tak, že žalovaná, jako objednatel, bude písemně s dostatečným odstupem vyzvána k převzetí díla. Odvolací soud skutkový závěr, že dané ujednání bylo ústně změněno tak, jak tvrdí dovolatelka, neučinil.
Dovolatelka uplatnila i čtvrtý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., k tomuto předpokladu přípustnosti však v dovolání neuvedla žádnou argumentaci. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu musí být z dovolání zjistitelné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva a neuvedla žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku, kterou potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 456 016,45 Kč s příslušenstvím, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu i v části výroku, v níž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K podání dovolání v tomto rozsahu však není dovolatelka subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla žalobkyni způsobena žádná újma na jejích právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo změní, neboť důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně bylo to, že se oprávněností nároku žalobkyně na úhradu této částky a případnou kompenzační námitkou žalované vůbec nezabýval a v tomto směru ani nezjišťoval skutkový stav. Odvolací soud tak k nároku na zaplacení částky 91 169 Kč s příslušenstvím nezaujal žádný názor, nehodnotil jej. Nejvyšší soud proto v této části dovolání podle ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu