ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4800.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 4800/2017-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce L. N. , zastoupeného JUDr. Jitkou Pasekovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Zahradnická 74, proti žalované Allianz pojišťovně, a.s. , se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47115971, o zaplacení 1 160 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 252/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, č. j. 12 Co 81/2017-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 10. 2016, č. j. 10 C 252/2014-91, ve znění usnesení ze dne 5. 1. 2017, č. j. 10 C 252/2014-97, v napadeném zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 293/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání . Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části) není k projednání dovolání postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116/2014, dále usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015). Tyto závěry Nejvyšší soud opakoval i v celé řadě dalších svých rozhodnutí, v nichž ještě doplnil, že jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 29 ICdo 7/2014, ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, a ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4654/2016).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě tedy dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, a ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015).
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je však i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Dovolatel uvedenému zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jak mu ukládá §241a odst. 2 o. s. ř., nedostál, jestliže jako důvod podání dovolání cituje znění §237 o. s. ř. (tedy všechny čtyři předpoklady přípustnosti, které se navzájem vylučují) a posléze namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně vychází z nesprávně zjištěného stavu věci a tím dochází k tomu, že právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Přitom za právní otázku, na níž mělo záviset rozhodnutí odvolacího soudu, označuje otázku, zda žalobce porušil prevenční povinnost, která měla vliv na vznik a průběh pojistné události.
Dovolatel shora popsaným způsobem žádnou otázku hmotného či procesního práva (tedy otázku výkladu a aplikace právní normy), kterou by odvolací soud řešil a na jejímž řešení by založil napadené rozhodnutí, neformuluje a ani neuvádí konkrétně žádný ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. Pokud se domnívá, že „právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“, patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. V tomto ustanovení poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se snad mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v již cit. usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Pokud pak dovolatel zakládá své námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu na jiném skutkovém základu, než který zjistil a ze kterého vyšel odvolací soud, tak přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Nutno připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Rovněž pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci nemůže založit přípustnost dovolání.
Tím spíše pak nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání v té části, v níž směřuje proti výrokům o nákladech řízení, neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci. Chybí údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení. Ani v této části dovolání se tudíž nelze jeho přípustností vůbec zabývat.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 8. 1. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu